Čína slaví desetileté výročí vzniku projektu Nové hedvábné stezky, ne všude však se stejným úspěchem. Zatímco Indonésie s pompou otevřela první vysokorychlostní železnici, na jejíž stavbě se Čína podílela, čínské projekty v Pákistánu se dostaly do slepé uličky. Peking už v zemi investovat nechce. To by mohlo do hry vrátit Spojené státy, které dříve v Pákistánu investovaly v rámci boje s terorismem vysoké částky a s Čínou mají napjaté vztahy.

 „Přátelství mezi Pákistánem a Čínou je založeno na důvěře a vzájemné podpoře. Byli jsme a zůstáváme oddanými přáteli v dobrých i těžkých časech,“ vychvaloval ještě před pár lety vzájemné vztahy čínský prezident Si Ťin-pching. Pákistán se tehdy řadil mezi vlajkové lodi projektů čínské Nové hedvábné stezky s vlastní iniciativou tzv. Čínsko-pákistánského ekonomického koridoru (CPEC).

Číňanům časem došlo, jak komplikované to s Pákistánem je. Pákistán má mnoho vnitřních problémů. Je tam složitá bezpečnostní situace, panuje tam také velká politická nestabilita, takže podnikání tam jde složitě

Projekt, jehož součástí je i stavba přístavu Gwádar a další energetické projekty, měly Pákistánu přinést desítky miliard dolarů v nízkoúrokových půjčkách. Po několika letech spolupráce se ale ukazuje, že čínské přátelství má své limity.

Příliš komplikovaná země. I pro Čínu

Podle serveru Nikkei Asia odmítá Čína výzvy k investicím do nových projektů Hedvábné stezky v Pákistánu s tím, že země je příliš bezpečnostně a politicky nestabilní. Podle Nikkei Asia dostalo stopku několik energetických projektů a Peking zároveň donutil Islámábád, aby upustil od námitek proti uhelné elektrárně v Gwádaru, kterou chtěli Pákistánci přesunout na jiné místo, kde by se užívalo domácí, nikoli dovážené uhlí.

Na čínské inženýry, stavaře a další lidi podílející se na budování místních čínských projektů často útočí různé ozbrojené skupiny

Političtí analytici také spekulují, že deset let od spuštění Nové hedvábné stezky (nazývané také jako iniciativa Pás a stezka) na tom není slavně ani stavba přístavu Gwádar, který měl propojit Indický oceán s Čínou.

„Pákistánci nabídli Číňanům Gwádar a ti si mysleli, že pro ně bude jakousi strategickou základnou. Jenže časem jim došlo, jak komplikované to s Pákistánem je. Pákistán má mnoho vnitřních problémů. Je tam složitá bezpečnostní situace, panuje tam také velká politická nestabilita, takže podnikání tam jde složitě,“ popsal pro HlídacíPes.org Jeremy Garlick, ředitel Střediska mezinárodních studií Jana Masaryka na Vysoké škole ekonomické.

Ten se dlouhou dobu snažil zjistit, za jakých podmínek vlastně Čína přístav na jihu provincie Balúčistán získala. „S Čínou není nikdy nic transparentní. Takže o tom, jak přesně vypadá dohoda s Pákistánci ohledně Gwádaru, se moc neví. Jistě mají detailní dohody, ale není jasné, co přesně obsahují,“ upozorňuje Garlick.

Přístav, který nedává smysl

Podle dostupných informací dali Pákistánci Číňanům přístav k užívání na dobu kolem 40 let. „Nevíme ale, jestli ho Čína má v pronájmu nebo jsou tam jiné dohody. Detaily smlouvy se tají zřejmě i z bezpečnostních důvodů,“ naráží Garlick na problematickou oblast Balúčistánu, chudé provincie, která je dlouhá léta ve „válce za autonomii“ s centrální pákistánskou vládou.

Pákistánské politické elity mají tendenci považovat projekty CPEC za investice do svých volebních obvodů za účelem vítězství ve volbách

Na čínské inženýry, stavaře a další lidi podílející se na budování místních čínských projektů často útočí různé ozbrojené skupiny. Výjimkou nejsou únosy ani ztráty na životech. Pákistánci se sice ochranu bezpečnosti zahraničních pracovníků snaží posílit, například slíbili, že je budou po provincii přesouvat pouze v neprůstřelných vozidlech, to ale zjevně není pro Čínu dostatečné řešení tristní bezpečnostní situace.

Podle Garlicka je také sporné, v čem by měl být přístav ekonomicky přínosný, vzhledem k tomu, že se nachází relativně blízko největšího pákistánského přístavu v Karáčí.

„Logika užívání Gwádaru jako přístavu mi stále není zcela jasná, protože Karáčí je stokrát větší. Navíc Gwádar je zatím stále málo hluboký, nemůžou tak vplouvat velké, ale pouze středně velké lodě,“ popisuje profesor Garlick nerentabilní podmínky fungování přístavu, o kterém se i z těchto důvodů spekulovalo, zda nemá Číňanům sloužit spíše jako vojenská základna u Arabského moře.

Čínské investice jako tahák kampaně

„Pokud by Číňané užívali Gwádar jako vojenskou základnu, pak je to jiný příběh. Ale ani na to nejsou v podstatě žádné důkazy,“ říká k takové variantě Jeremy Garlick. K tomu, že by se po přístavu pohybovala čínská armáda, nevedou žádné indicie.  

„Novináři, kteří ho navštívili, tvrdí, že se tam nic moc neděje. Navíc přístav není dostatečně hluboký. Aby mohl být používán jako vojenská základna, bylo by potřeba odvést tam ještě hodně práce,“ tvrdí Garlick. Domnívá se proto, že Gwádar s největší pravděpodobností není tak důležitý, jak se ještě před pár lety tvrdilo.

Pákistán je ekonomickou černou dírou. Vložíte tam peníze a ty zmizí. Američané lili do Pákistánu peníze bez návratu kvůli tomu, aby tam mohli být vojensky přítomni během boje s Al-Káidou a Tálibánem

„Myslím, že Číňanům došlo, kolik práce je tam ještě potřeba udělat, a pokud nejsou místními lidmi vítáni a teroristé na ně budou útočit, tak nedává smysl příliš investovat,“ domnívá se analytik.

Pákistánský politolog Qamar Cheema vidí za čím dál větší zdrženlivostí čínských investorů ještě další problém. „Pákistánské politické elity mají tendenci považovat projekty CPEC za investice do svých volebních obvodů za účelem vítězství ve volbách, spíše než za ekonomickou spolupráci mezi Pákistánem a Čínou,“ popisuje Cheema.

USA zpět na scénu?

I když se může Gwádar jevit jako neperspektivní investice, přesto v pákistánském tisku nedávno vyvolala rozruch zpráva o návštěvě amerického velvyslance Donalda Blomea. Nenavštívil samotný přístav, ale město Gwádar, a novináři začali čile spekulovat, jaký byl důvod jeho cesty, kterou navíc neodsoudil ani nikdo z balúčských bojovníků za nezávislost.  

Americká ambasáda v Islámábádu prezentovala návštěvu Gwádaru jako čistě obchodní. Podle některých balúčských analytiků ale může jít o skrytý tlak na Čínu a případný „návrat“ Pákistánců do americké zájmové sféry.

„Nacházíme se v situaci studené války s geopolitickými konflikty mezi USA a Ruskem a také mezi USA a Čínou. Cítíme, že Balúčistán se pro mezinárodní mocnosti stává výchozím bodem,“ citoval server India Narrative jednoho z balúčských komentátorů. Místní lidé se podle něj domnívají, že velvyslanec Blome na jih Balúčistánu přijel na pozvání pákistánské armády, která je po loňském sesazení premiéra Imrana Chána de facto vládnoucí silou, a jde tak o návštěvu strategického významu.

„Spojené státy mají zájem o přítomnost v Balúčistánu kvůli možnosti přístupu do Afghánistánu a Íránu. Chtějí také odstavit Pákistán od dluhové pasti s Čínou,“ popisuje situaci server India Narrative, podle nějž Islámábád otevírá USA dveře v Balúčistánu výměnou za finanční úlevu. Otázky novinářů na toto téma nijak nekomentovalo ani pákistánské ministerstvo zahraničních věcí, ani čínská strana.

Podle Jeremyho Garlicka je ale málo pravděpodobné, že by se Spojeným státům chtělo v oblasti zásadně investovat po předchozích zkušenostech z doby války proti terorismu.

Peníze do černé díry

„Pákistán je ekonomickou černou dírou. Vložíte tam peníze a ty zmizí. Američané lili do Pákistánu peníze bez návratu kvůli tomu, aby tam mohli být vojensky přítomni během boje s Al-Káidou a Tálibánem, jelikož to dávalo smysl. Nicméně ekonomicky Pákistán v současném nastavení smysl nedává,“ říká Garlick.

Politické zájmy jsou ale jiná věc. Spojené státy jsou v napětí s Čínou i Íránem, Pákistán by v tomto ohledu mohl být užitečným spojencem. „Pokud by Američané dostali Pákistán znovu na svou stranu, politicky by to smysl dávalo,“ dodává Garlick.

Přátelství by to ale bylo opět zřejmě čistě účelové, protože Čína si bude navzdory úbytku investic s Pákistánem chtít udržet strategické partnerství. Už jen kvůli jejich společnému rivalovi, jímž je Indie.

„Číňany na Pákistánu zajímá to, že potřebují spojence proti Indii, se kterou vedou letitý spor o pohraniční oblasti. Podobně to mají s Indií i Pákistánci v Kašmíru. Takže se s Číňany navzájem potřebují,“ popisuje podstatu vzájemných dobrých čínsko-pákistánských vztahů Jeremy Garlick. Nepřátelství s Indií je také jedním z pilířů silné pákistánské armády a ta má na politický vývoj v zemi dlouhodobě zásadní vliv.

Po loňském sesazení vlády Imrana Chána, který je stále ve vazbě a podle agentury Reuters mu hrozí až deset let vězení, zemi navzdory ustavení přechodné vlády kontroluje de facto právě armáda. Nové volby se mají konat v lednu a je otázkou, jaké změny můžou přinést. Podle Jeremyho Garlicka vliv vojáků na další vývoj v zemi nezmění.

„Armáda je v Pákistánu velmi silná. Je to složka, která drží stát pohromadě a jakkoliv mají v Pákistánu demokratické volby, pokud se osoba, která v nich uspěla, nějakým způsobem nelíbí nebo znelíbí armádě, pak se jí zbaví. Takže ať se stane u svobodných voleb cokoliv, armáda je a bude stále v pozadí.“