Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Miloš Navrátil v roce 1956. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

Patnáctiletý uprchlík Miloš Anthony Navrátil. Útěk z Československa mezi kufry v letadle

Dne 21. prosince 1962 přistálo v Ganderu v kanadské provincii Newfoundland kubánské letadlo, které startovalo v Praze a potřebovalo doplnit palivo. Vystoupil z něj i Miloš Navrátil. Bylo mu patnáct let, do letadla pronikl bez letenky a bez povolení. Neuměl pořádně žádný jazyk, ale s pomocí přivolaného tlumočníka vysvětlil kanadským úředníkům, že hodlá v jejich zemi zůstat.

Řekl také, že v ní už dlouho žije matčin bratranec neboli „strýček Harry“, že s ním sice rodina byla naposledy ve styku před válkou, ale snad by mělo být možné ho vyhledat.

Mladistvý uprchlík Miloš Navrátil strýce nenašel, v Kanadě však zůstal, vystudoval, oženil se – a jeho příběh patří k nejpozoruhodnějším českým emigrantským historiím s dobrým koncem.

Jako by rodina ztrácela radost

Otec Miloš Navrátil starší byl chemik, pracoval v rodinné koželužně, kterou komunisté po únoru 1948 znárodnili neboli ukradli. Totéž se stalo s truhlárnou maminčiných příbuzných ve Mšeně, kde Miloš žil asi do sedmi let.

Navrátilovi se pak přestěhovali do Prahy, otec našel v hlavním městě zaměstnání, ještě pořád jako inženýr chemie. V roce 1956 byl však nuceně přemístěn do výroby, do lakovny vysočanské Pragovky. Kancelář musela opustit i paní Navrátilová – stala se výhybkářkou na nádraží.

Miloš Navrátil se svou maminkou v roce 1948. Foto: se souhlasem Post Bellum

Miloš měl rodiče rád, oni jeho také, v tom směru bylo všechno v pořádku: „Vždycky si na nás udělali čas, ale viděl jsem, jak jsou unavení. A postupně jako by rodina v tom režimu ztrácela naději a ztrácela radost. Nemohli jsme mít žádné plány do budoucnosti. Rodiče někdy poslouchali BBC nebo Svobodnou Evropu, pak mluvili o tom, jestli je naděje, že ten režim skončí, nebo jestli by bylo lepší zkusit odejít za hranice. Ta úzkost a ta beznaděj se přenášela na děti.“

Z vyprávění vyplývá, že pro Miloše hodně znamenala mšenská babička Anna – a věděl od ní o maminčiných bratrancích, kteří sloužili za druhé světové války u britského letectva.

Anna, babička Miloše Navrátila, ve Mšeně v roce 1970. Foto: se souhlasem Post Bellum

Jeden se jmenoval Jan a v roce 1943 zahynul. Druhý byl Harry, žil kdesi v Kanadě, avšak nebyly o něm žádné zprávy.

Miloš si začal pohrávat s myšlenkou, že uteče na Západ a na svobodu, že už je na to dost starý a dost samostatný. Kanada v jeho úvahách hrála čím dál větší roli, líbila se mu, představoval si, že najde „strýčka Harryho“.

Pak měl Miloš taky rád letadla, chodíval se na ně dívat do Kbel a do Ruzyně. Jednoho dne se dozvěděl, že z Prahy do Havany létá kubánská společnost, a že jsou během jejích letů dvě mezipřistání – v Irsku a v Kanadě. Začal na ruzyňské letiště chodit na průzkum, nikomu nic neřekl, ale jeho plán dostával konkrétní obrysy.

El mecánico!

Dne 19. prosince 1962 prováděl Miloš Navrátil jedno ze svých pozorování, sledoval letadlo s nápisem Cubana de Aviacion.

Chýlilo se k večeru, už se chtěl vydat domů: „Byla tam taková cesta pro služební auta, vedla mezi dvěma budovami na letištní plochu. A najednou jako by mě něco postrčilo a řeklo mi to: ,Jdi teď!‘ Tak jsem šel a najednou jsem byl na té otevřené ploše, všude tam byli nějací pracující lidé a asi i nějaké stráže, ale já jsem prostě šel rovnou k tomu letadlu, vylezl jsem po schodech a vklouzl dovnitř. Bylo prázdné. Hledal jsem, kde bych se mohl schovat, vmáčknul jsem se do takového koutku za sedadlem. Už se začínalo stmívat.“

Letadlo, se kterým Miloš přiletěl do Kanady, Bristol Britannia, CUBANA de AVIACION, 1962. Foto: se souhlasem Post Bellum

Letadlo mělo další den odlétat, ale odtáhli ho do hangáru kvůli opravě, a tak Miloš, kterého si nikdo nevšiml, přečkal v úkrytu noc a celý další den.

Našel v podlaze poklop, kterým se protáhl do zavazadlového prostoru. Byla zima, ale nechtěl to vzdát, čekal. Jednou nebo dvakrát šel na záchod, cestou našel sušenky a deku. Sebou neměl nic, kromě plátěného pytlíku s několika nezbytnostmi, třeba s mapou Kuby, pro každý případ.

Nastala druhá noc, zase potřeboval na záchod, vylezl tedy poklopem, ale za chvíli se v letadle rozsvítila světla, dovnitř strčil hlavu jeden z členů kubánské posádky.

Uviděl Miloše a pravil: „El mecánico!“ Kubánci byli dva, Miloše nijak zvlášť nezkoumali, jednoduše se rozhodli, že je český mechanik a že jim bude pomáhat při opravách stroje.

„Táta měl doma španělský slovník, z toho jsem se naučil pár slov a vět, ale samozřejmě jsem jim vůbec nerozuměl. Pracovali na tom letadle asi dvě hodiny, občas se mě na něco ptali, já nevěděl, co říkají, tak mě tam prostě nechali stát.“ Pak práce skončila, Miloš šel s Kubánci směrem k letištním budovám, ve správnou chvíli kamsi zabočil a zmizel jim z dohledu.

Yo no hablo checo…

Za chvíli se Miloš zkusil do letadla vrátit, tentokrát ale narazil na českého zaměstnance letiště, na jehož otázku „Co tady děláš?“ odpověděl svou slovníkovou španělštinou: „Yo no hablo checo. Yo hablo espaňol.“

Čech mu nerozuměl a postavil se k věci s podobnou benevolencí jako předtím Kubánci – mávl rukou a šel pryč. Miloš se dostal zpátky do letadla a znovu se schoval mezi kufry. Přečkal další noc.

Miloš na ruzyňském letišti, první návštěva ČR po emigraci, 1995. Foto: se souhlasem Post Bellum

Následující den, 21. prosince, se letadlo rozjelo, po chvíli zastavilo a prostor pro zavazadla prohlíželi dva Češi. Svítili dovnitř baterkou, ale Miloše, schouleného v koutě, si nevšimli. Pak se stroj konečně vznesl a za dvě hodiny přistál v Shannonu v Irsku:

„Když jsme vzletěli, tak jsem začal myslet na maminku a na babičku a bylo mi těžko, do té doby to byla vlastně klukovská dobrodružná hra, pak to najednou začalo být doopravdy. Ale neměl jsem moc čas přemýšlet. Přistáli jsme, slyšel jsem lidi vystupovat, najednou se otevřely dveře pro zavazadla, byl tam ten samej Kubánec, co mě viděl na tom záchodě – a říkal: „Tady je zase ten mechanik!“

Miloš neuměl dobře žádný cizí jazyk, anglicky dal dohromady pár vět, na úřadě v Shannonu se zeptal, jestli může zůstat v Irsku.

Řekli mu, že musí buď pokračovat nebo poletí prvním letadlem do Československa. Rozhodl se pro další cestu. Kubánci si „mechanika“ zřejmě oblíbili, posadili ho do mezi cestující, dali mu pořádně najíst. V noci vyletěli přes Atlantik, Miloš si pamatuje, že měl dětskou radost, když poprvé uviděl maják.

Hledání strýčka Harryho

Další mezipřistání bylo v Kanadě, v Ganderu, v provincii Newfoundland. Kubánci odvedli Miloše Navrátila na policii. Nikomu nerozuměl, ale našel se Polák, který mu tlumočil.

Miloš s matkou, Husquodoboit Harbour, 1967. Foto: se souhlasem Post Bellum

Kubánští piloti prohlásili, že černý pasažér chce pokračovat s nimi, ale zklamal je, řekl, že má v Kanadě strýce, hodlá ho najít a hodlá u něj zůstat: „Jeden ten pilot byl tak hodný, že zašel do letadla a přinesl mi ten můj pytlík. Jsem těm Kubáncům hrozně vděčný, protože by to asi nedopadlo dobře, kdybych narazil na někoho jiného… Myslím, že později dostali rozkaz, že se pro mne musí vrátit, ale to už mě Kanaďané odvedli… Doufám, že nebyli později nějak potrestáni. Rád bych se jim omluvil. Vážím si toho, že ke mně byli dobří.“

Následující dny prožil Miloš Navrátil v cele na policejní stanici, ovšem nezamčené. Chtěl být užitečný, chodil odhrabávat sníh před dům a kolem stožáru s vlajkou, vařil policistům kávu.

I oni si ho oblíbili, vrátili mu jeho plátěnou tašku, nosili mu z domova jídlo, na Vánoce dostal krocana a dárek od tamních skautů Jacka a Idy Blackmoorových, které nikdy v životě neviděl.

Ačkoli se kanadská policie snažila, strýce Harryho nenašla. Miloš napsal babičce Anně i rodičům, měl výčitky svědomí, věděl, že se kvůli němu trápí: „Bylo to pro ně zlé, několik dní netušili, co se mnou je. Na Vánoce prostřeli stůl i pro mě, protože doufali, že jsem naživu.“ Kanadské úřady pak Miloše přemístily do imigračního střediska v Halifaxu. Nikdo pořádně nevěděl, co s ním.

Miloš Navrátil v Kanadě zůstal: maminka za ním přiletěla na návštěvu v roce 1967, bratr Jiří za ním po dalších dvaceti letech emigroval.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

6 komentářů

  1. Petr Hariprasad napsal:

    Patnáctiletý kluk. To chtělo hodně odvahy a hodně dobrou orientaci v tom, co jsou komunisti zač. Mně to trvalo o dost déle, než jsem začal chápat, že jak nebezpečná totalita komunismus je. V patnácti mi to úplně nedocházelo, ale je to i rodinným zázemím.

  2. Radomír napsal:

    Komický dobrodružný příběh 15letého kluka, který mohl skončit tragicky, ale naštěstí se dostal, kam chtěl.

  3. Jindřich Navrátil napsal:

    Zdravím Vás a děkuji za Váš článek. Úplně mne dojal, protože si vzpomínám,
    že mi stejný příběh, coby malému klukovi, kdysi dávno vyprávěl můj otec
    Jiří Navrátil. Ten je už deset let na onom světě, ale když si to tak zpětně poskládám dohromady, Miloš Navrátil by měl být vnukem bratra mého dědy.
    Nemáte, prosím, na Miloše nějaký kontakt ?
    Ing. Jindřich Navrátil
    Znojemská 6, 58601 Jihlava

    • Robert Břešťan napsal:

      Dobrý den, pošleme vaši reakci/ žádost kolegům z Post Bellum, předpokládám, že kontakt by mít měli.

  4. Karel Novotný napsal:

    To mezipřistání v Kanadě při cestě na Kubu je legendární záležitost. Otec se dostal dostal na Kubu jako prověřený zaměstnanec, doma s malými dětmi a nemocnou matkou, ale nikdy nezapomněl a doma vyprávěl, jak kanadský úředník řekl: toto je svobodná země, nikdo vás nemůže nutit pokračovat dál a co se mu při tom honilo hlavou …

  5. Petr Řezníček napsal:

    Jmenuji se Petr Řezníček a byl jsem Milošovým nejlepším kamarádem od první třídy až do jeho útěku, to jsme byli v prvním ročníku na gymnáziu. Oba jsme byli fandové do letadel a létání, jezdili jsme prakticky každou neděli na kolech z Hloubětína na Ruzyň. Já jsem tam naivně okukoval letadla, aniž bych tušil, že Miloš si připravuje útěk.
    Setkali jseme se znova až v roce 1995, kdy Miloš přiletěl do Prahy. Zašli jsme na pivko a slíbili si, že si napíšeme. Dal jsem mu adresu a on mi pak z Kanady napsal dopis. Bohužel, svou zpáteční adresu nenapsal dovnitř do dopisu, ale jen na levý horní okraj obálky. A pošťáci v Kanadě přes to práskli tučné černé razítko, takže nic nešlo přečíst a já neměl kam odepsat. Miloš to samozřejmě netuší, takže si myslí, že jsem se na něj vykašlal.
    Pokud byste někdo znali jeho současnou kanadskou adresu, prosím o její sdělení, abych to mohl Milošovi vysvětlit. O nic víc mi nejde.
    Petr Řezníček

Přidávání komentářů není povoleno