Že Čína využívá roztomilého černobílého medvídka živícího se bambusem coby nástroj k navazování a udržování diplomatických vztahů a zvyšování vlastní soft power, je dobře známý fakt. Jakékoli novinky ohledně tzv. pandí diplomacie, či dokonce pouhé přísliby, zpravidla budí značnou mediální pozornost.

Známe to i z České republiky: také naši čelní představitelé, jinak drsní matadoři cynické politické scény, propadají ve slabých chvilkách sentimentálnímu kouzlu zpomaleného huňatého zvířátka.

Při návštěvě Číny se s pandími miminky rádi fotí (viz Václav Klaus při prezidentské návštěvě ČLR v roce 2004). Ani přední česká celebrita Krteček, sponzorovaná při svých diplomatických eskapádách pro změnu společností PPF, nezůstává vůči pandě chladnou. O možném „pronájmu pandy“ pražské ZOO již několik let jednají nejen zástupci samotné zoologické zahrady a primátoři počínaje Pavlem Bémem, ale i nejvyšší státní představitelé.

Loni část české veřejnosti pohoršilo jednání pražské primátorky Adriany Krnáčové, která prý i v zájmu získání pandy pro pražskou ZOO podepsala kontroverzní sesterskou dohodu Prahy s Pekingem – s uměle připojeným dovětkem o uznání Tchaj-wanu jako nedílné součásti jedné Číny.

Panda míru a přátelství

Nedávno se k tématu vyjádřila pro The Wall Street Journal Kate O’Keeffeová, a to při příležitosti pořádání „pandího bálu“ v Číňany vlastněném hotelu Waldorf Astoria v New Yorku, který se konal právě za účelem zvýšení newyorských šancí na získání páru pand velkých.

Slavnostní akce, jejímž cílem bylo vybrat prostředky na pokrytí části nákladů za „pronájem pand“ newyorské zoo, se účastnila senátorka Carolyn Maloneyová a generální konzul ČLR v New Yorku. Organizátorem akce byla nezisková organizace The Pandas are Coming to NYC (Pandy přicházejí do New Yorku), která si za svůj cíl stanovila získat pro město pandy do roku 2020.

Kromě podpisu oficiální smlouvy z čínské strany na to však bude potřeba vybrat ještě částku ve výši desítek milionů dolarů, protože pronájem pand není právě levná záležitost. Finance přitom zpravidla nejsou tím největším problémem, s nímž se zájemci o pandy po celém světě musejí vypořádat. Čína totiž své pandy nesvěří jen tak někomu, a i když už se nejedná o dary, ale pouhé pronájmy, svou blahosklonností rozhodně nemrhá.

Historicky se počátky „pandí diplomacie“ zpravidla kladou do doby dynastie Tang (resp. krátkého období, kdy dynastie mezi lety 684-705 vládla pod jménem Čou 周). Jediná žena na čínském trůnu, císařovna Wu Ce-tchien 武則天, věnovala tehdy pandu japonskému císaři.

Blíže dnešní realitě jsou pak případy z doby studené války. V padesátých letech Čína věnovala postupně dvě pandy Sovětskému svazu na stvrzení přátelství „na věčné časy“. Nicméně následující pandí dar už putoval do Spojených států poté, co prezident Richard Nixon v roce 1972 poprvé navštívil Čínu.

V důsledku této zlomové události krátce nato Čínská lidová republika nahradila Čínskou republiku na Tchaj-wanu v diplomatických vztazích s většinou světa a zaujala i její místo v OSN. Vzápětí dostal pandí párek  také Londýn.

Pronajmu medvídka. Zn.: Draze

Zlom přišel v roce 1984, kdy Čína přestala pandy darovat, ale místo toho je začala „pronajímat“ na dobu deseti let, a to s podmínkou, že veškerá mláďata narozená v cizině jsou majetkem Čínské lidové republiky a po třech letech se tam musí „vrátit“. Cena takového „pronájmu“ se pohybuje mezi půl milionem až milionem dolarů ročně.

Jedinou výjimku ohledně darování pandy Čína učinila v případě Tchaj-wanu, což samo o sobě je značně symbolické, protože to potvrzuje princip „jedné Číny“, v jehož rámci je Tchaj-wan nahlížen jakou součást Číny (v podání Pekingu se „Čínou“ míní Čínská lidová republika).

Pandy jménem Tchuan-tchuan a Jüan-jüan, jejichž jména dohromady dávají výraz „tchuan-jüan 团圆“, neboli sjednocení, však musely počkat, než skončila vláda Demokratické pokrokové strany, která podporuje nezávislost Tchaj-wanu. V roce 2008 se vrátil k moci Kuomintang, který záhy vyjádřil přání vzácný čínský dar přijmout.

V roce 2013 přinesla BBC článek nazvaný „China’s New Wave of Panda Diplomacy“ (Nová vlna čínské pandí diplomacie), v němž autorka mimo jiné stručně shrnuje poznatky, k nimž dospěla studie týmu vědců z Oxfordu na téma „pandí diplomacie“. Vědci poukazují na to, že

od roku 2008 pronájmy pandy velké [do zahraničí] korelují s uzavíráním obchodních dohod týkajících se cenných zdrojů a technologií. Poskytování pand je tedy důležitou součástí budování si kuan-si [konexe], což je čínský termín označující personalizované sítě vlivu, vzájemné důvěry, reciprocity a loajality.

Studie upozorňuje např. na případ z Edinburghu, kdy příjezd pand do místní zoo v roce 2011 koreluje s podpisem obchodních smluv v hodnotě přesahující 2,5 miliardy liber. Mezi nimi byla mimo jiné smlouva na dodávání obrovských objemů lososa do Číny.

Ta byla shodou okolností uzavřena krátce poté, co Norsko, jež bylo původně největším čínským dodavatelem, udělilo Nobelovu cenu míru vězněnému čínskému disidentovi Liou Siao-poovi. Obchod s Norskem se tehdy ocitl na bodu mrazu.

Další případy podle vědců souvisejí s dodáváním uranu do Číny, případně slouží k urovnání diplomatických vztahů, jako např. poskytnutí pand Japonsku rovněž v roce 2011. Doktorka Buckinghamová, která studii v Oxfordu vedla, však poukazuje na to, že toto čínské gesto má velmi komplexní konotace:

To, že je panda poskytnuta nějaké zemi, neznamená uzavření konkrétní dohody – jedná se o svěření ohrožené a vzácného zvířete té zemi; svým způsobem to symbolizuje nový začátek ve vzájemných vztazích.

Čína si tak podle ní „prostřednictvím jemné síly buduje vliv, který je stvrzen globálně viditelnou pečetí“ v podobě pandy.

Rovněž Kate O’Keeffeová se ve svém nedávném článku pozastavuje nad několika kontroverzními případy, kdy se zdá, že pandy byly „využity v rámci vyšších zájmů“. Konkrétně se jedná o případy z Omahy ve státě Nebraska, kde zástupci místní vlády i zoologické zahrady „strávili téměř devět let snahami o získání páru pand“, aby nakonec skončili z prázdnýma rukama (respektive výběhem).

Podle interních zdrojů byl pandí příslib pouhým nástrojem sloužícím k manipulaci s místní vládou.

Téměř na hranici frašky se pak dostává pandí aféra z Nového Zélandu, kde „boj o pandu“ (respektive o to, zda přijmout ji znamená zároveň vyjít vstříc Číně) zasáhl svého času do nejvyšších politických kruhů. Poslední zprávy z loňského roku uvádějí, že zoo ve Wellingtonu se nyní zajímá spíše o sněžného levharta, vombata a lemura.

Dá se tedy předpokládat, že v souvislosti se současnou zahraniční politikou prezidenta Trumpa vůči Číně má pandomilná část Američanů oprávněné obavy o další přírůstky ve svých zoologických zahradách.