Praha, 22. září 1938. V kritických dnech ČSR byl jmenován ministerským předsedou nové úřednické vlády a zároveň ministrem národní obrany armádní generál Jan Syrový. Padesátiletý voják nikterak neusiloval o to, aby se stal ministerským předsedou, nebyl politizujícím generálem, o politiku se zajímal jen tehdy, když se dotýkala zájmů armády.

Marně namítal, že se necítí dostatečně připraven na to, aby takovýto úřad vedl v těchto pohnutých časech. Podřídil se přání prezidenta Beneše a vládní garnitury, v podstatě to v neklidné vyhrocené situaci přijal jako rozkaz.

Generál Jan Syrový o svém jmenování po válce uvedl:

„Byl jsem opět v nějaké záležitosti u prezidenta republiky a pamatuji se, že do čekárny před úřadovnou přišel tehdejší ministerský předseda Hodža, vzal mě pod paží a řekl mi, že budu muset převzít úřad ministerského předsedy. Nato jsem dr. Hodžovi odpověděl, že to není možné, ježto k takovému úřadu v těchto pohnutých dobách se necítím být dostatečně připraven, ale na to mi dr. Hodža odpověděl, že jsem voják a jako takový, když dostanu rozkaz, že musím poslechnout. S tím jsme se rozešli, ježto dr. Hodža někam pospíchal. Krátce nato byl jsem povolán k prezidentu republiky, který mě vyzval k převzetí úřadu vlády.“

Nebudeme národ otroků

Volba generála Syrového, o jehož nesporné popularitě mezi obyvatelstvem nebylo pochyb, byla přijata s povděkem širokou veřejností. „Zborovský Žižka“ se těšil důvěře lidí. Lidové noviny třeba uvedly, že nový kabinet má v čele nejpopulárnější osobnost sibiřských legií, osobnost, po níž se také v posledních manifestacích nejvíce volalo.

Text je ukázkou z knihy „Armádní generál Jan Syrový – Jeden velký český osud“. Publikujeme jej se souhlasem autorů i nakladatelství Tvář.

Autoři: Jaroslav Rokoský, Karel Straka, Radim Chrást

Knihu lze zakoupit v síti knihkupectví, případně prostřednictvím webových stránek nakladatelství Tváře. 

Deník Venkov o nové vládě pro změnu napsal: „To, že jí stojí v čele vůdce našich legií, v jehož osobě je symbolizováno velké vítězství zborovské, vyjadřuje, že vláda generála Syrového bude vládou těsné a upřímné spolupráce národa s armádou. Ačkoli v jejím čele stojí voják, osvědčivší se v bitvách světové války, není vláda generála Syrového vládou vojenskou.“

(…) Večer 23. září vyhlásila Syrového vláda všeobecnou mobilizaci. Posílila tím dojem pevnosti a odhodlanosti. Týden válečných příprav začal mocným povzbuzujícím účinkem, kdy Češi byli přesvědčováni a sami sebe přesvědčovali, že budou bojovat s hitlerovským Německem a nezůstanou osamoceni.

Stalo se tak poté, co ztroskotalo druhé jednání britského premiéra Chamberlaina s Hitlerem v Godesbergu. Hitler stupňoval své územní požadavky vůči ČSR a rozšířil je o žádosti Polska a Maďarska.

„Je to ve skutečnosti takové ultimátum, jaké se dává poraženému státu, a nikoliv suverénnímu státu,“ charakterizoval godesberské memorandum vyslanec Jan Masaryk v notě britské vládě.

„Zbavuje nás všech záruk naší národní existence. Máme se vzdát velkých částí svých pečlivě připravovaných opevnění a pustit německé armády hluboko do své země dříve, než budeme s to zorganizovat ji na novém podkladě nebo učinit opatření k její obraně. Naše národní a hospodářská nezávislost by automaticky zanikla přijetím návrhu pana Hitlera.“

Československá vláda proto godesberské memorandum odmítla, protože „národ svatého Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nebude národem otroků“.

Hitler spustil triádu o Československu, rozhodnutý nenáviděný demokratický stát rozbít, aby se čeští Němci mohli vrátit „domů do Říše“. Německému diktátorovi vůbec nešlo o české Němce, to byla jen záminka k velmocenským plánům. Ať by byla menšinová politika první ČSR jakákoliv, Hitlerovi by to nestačilo.

Měli jsme bojovat?

Mobilizace probíhala rychle a zdařile. Panovalo přesvědčení: Budeme se bránit! Budeme bojovat! Atmosféru a ovzduší tehdejších dní vylíčil Jaroslav Jelínek, sociálně demokratický redaktor, který napsal:

„Praha zastavila práci (po jednání v Berchtesgadenu) a se zatajeným dechem čekala, co bude dále. Náměstí před parlamentem i přilehlé ulice byly zaplněny stotisícovým davem. Nálada byla hrozivá. Představitelé stran socialistických vyšli před parlament a mluvili k dělnictvu. Davy však nechtěly slyšet o ničem jiném, než že půjdeme do války. Volaly Syrového, a když vystoupil na schodiště, vedoucí k parlamentu, uvítal ho nepopsatelný jásot.“

(…) O mnichovské dohodě se Češi dozvěděli v nočních hodinách z německého rozhlasu. Brzy ráno ji Andor Hencke, německý charge ďaffaires, předal ofi ciální diplomatickou cestou Kamilu Kroftovi. Ten okamžitě informoval předsedu vlády Syrového a prezidenta Beneše. Oba byli zdrceni a odsoudili chování západních spojenců.

(…) Zprávu podával nejprve Syrový, který o svém vystoupení později uvedl: „Zhodnotil jsem dané možnosti obrany a poukázal jsem na to, že vzhledem k tomu, že jsme opuštěni od spojenců a ještě kromě toho překvapeni polskými požadavky územními, nemůžeme se brániti s nadějí na úspěch. Tuto moji zprávu doplnil pak generál Krejčí z hlediska vrchního velitele branných sil a došel k témuž závěru. V témže smyslu dopadla též zpráva generála Husárka, který obě naše zprávy ještě doplnil podrobnostmi týkajícími se vlastní obrany v opevnění samém. (…) Výsledek těchto našich zpráv vyzněl v ten smysl, že za stávajících okolností z naší strany je úspěšná obrana nemožnou.“

(…) Předseda vlády Syrový a ministr vnitra Černý sdělili, že vláda se přiklonila z „chladného rozumu“ k rozhodnutí prezidenta republiky. Verdikt z Mnichova byl přijat. (…)

Pro Čechy byl Mnichov hlubokým nervovým otřesem. Pro masarykovskou republiku znamenal katastrofu politickou, ekonomickou, sociální, kulturní a mravní. To, čemu Češi po dvacet let věřili, pro co obětavě pracovali, bylo najednou – doslova ze dne na den – v troskách. Osudovou ránu, zasazenou demokratickému Československu, oznámil veřejnosti předseda vlády Jan Syrový.

(…) Zdrcení Češi seděli u rozhlasových přijímačů, poslouchali svého novodobého Jana Žižku, který jim sděloval Jobovu zvěst. Někteří plakali, jinými lomcoval vztek, další jen nevěřícně zírali do prázdna. Neměli jsme se vzdávat. Měli jsme bojovat. Zaznívalo v rozhořčení a hněvu.

Na Hradě se objevil führer

Rozhořčená česká veřejnost, zasažena hněvem a křivdou nad nespravedlivým údělem, se dotazovala: Kdo za to může? A protože na hlavního viníka – hitlerovské Německo – se ukázat veřejně nemohlo, tak se hledalo doma.

Vina se svalovala na kdekoho: na Edvarda Beneše, který opustil republiku, na politické strany, které příliš klady důraz na svůj stranický prospěch a zanedbávaly státní zájmy, na liberalismus, na „falešný huma nismus“, na hradní novináře, zvláště na Karla Čapka, na učitele, na svobodné zednáře, židy.

Leckdo napsal či řekl něco, čeho posléze hořce litoval. Premiér Syrový se choval zdrženlivě, nezneužil svého vysokého politického postavení, i když k tomu měl dostatek příležitostí. V Češích se zkrátka probudily za druhé republiky temné stránky povah.

(…) Okupace začínala – prapor s hákovým křížem zavlál na Hradčanech. Hitler si přijel vychutnat svůj triumf. Do Prahy dorazil v koloně aut a obrněných transportérů z České Lípy, po sedmé hodině večerní, ubytoval se v přední části Hradu naproti Schwarzenberskému paláci.

(…) Dne 16. března 1939 byl Syrový telefonicky vyrozuměn do bytu některým úředníkem ministerské rady, aby se dostavil na Hrad, kde prý vláda bude představena Ribbentropovi.

(…) „Když jsem vstoupil do místnosti, zpozoroval jsem Hitlera, který stál v té chvíli u okna, obrácen čelem do místnosti. Kromě něho nepozoroval jsem, že by byl v místnosti někdo jiný přítomen. Důstojníci mě Hitlerovi představili. Týž mi podal ruku a prohlásil, že lituje, že k tomu došlo, čímž rozuměl okupaci, a že jako voják později pochopím, že k tomu dojíti muselo. Poté Hitler prohlásil, že pod jeho vládou se nám povede dobře. Poté mně opět podal ruku a přitom jsem pozoroval zablesknutí, jehož se používá při fotografování. Zda tento okamžik fotografoval některý z důstojníků, nevím, ale jinak jsem v místnosti žádného fotografa neviděl. Zmíněný záblesk přišel z pravé strany, a ježto pravé oko nemám a tudíž v tom směru nevidím, nemohl jsem sledovati to, co se z této strany dělo. Hned poté jsem byl důstojníky vyzván, abych z místnosti odešel. Já sám jsem při této příležitosti nepromluvil ani slova. Poté jsem sešel opět dolů do šatny, ale tam jsem již nikoho z členů vlády nezastihl. Bylo mi někým řečeno, že se vláda již rozešla, a proto jsem odešel domů, převlékl se do starší uniformy a šel jsem do ministerstva.“

Působivá fotografie generála Syrového s Hitlerem coby „přátelské setkání dvou starých frontových bojovníků“ se okamžitě objevila v protektorátním i zahraničním tisku, nacisté ji navíc rozšiřovali na propagačních pohlednicích.

Jednalo se o ukázku moderní propagandy, jak se ve třicátých letech dělala v hitlerovském Německu, na niž lidé nebyli ještě zvyklí.

„Na Pražském hradě se objevil führer a v našich časopisech uhodila do tváře fotografie pověstného stisku rukou: Zwei alte Frontkämpfer (dva staří frontoví bojovníci), Hitler a ministr národní obrany, legionářský generál Syrový! Otřesný dokument,“ napsal literární vědec, překladatel a odbojář Václav Černý ve svých Pamětech. Osudová fotografie, obratně zinscenovaná nacisty, poničila Syrového pověst.