Osudové foto s Hitlerem. Krátká cesta od hrdiny k rozhořčení a hněvu národa
Praha, 22. září 1938. V kritických dnech ČSR byl jmenován ministerským předsedou nové úřednické vlády a zároveň ministrem národní obrany armádní generál Jan Syrový. Padesátiletý voják nikterak neusiloval o to, aby se stal ministerským předsedou, nebyl politizujícím generálem, o politiku se zajímal jen tehdy, když se dotýkala zájmů armády.
SMR mobil článek Mobile (207411)
Marně namítal, že se necítí dostatečně připraven na to, aby takovýto úřad vedl v těchto pohnutých časech. Podřídil se přání prezidenta Beneše a vládní garnitury, v podstatě to v neklidné vyhrocené situaci přijal jako rozkaz.
Generál Jan Syrový o svém jmenování po válce uvedl:
„Byl jsem opět v nějaké záležitosti u prezidenta republiky a pamatuji se, že do čekárny před úřadovnou přišel tehdejší ministerský předseda Hodža, vzal mě pod paží a řekl mi, že budu muset převzít úřad ministerského předsedy. Nato jsem dr. Hodžovi odpověděl, že to není možné, ježto k takovému úřadu v těchto pohnutých dobách se necítím být dostatečně připraven, ale na to mi dr. Hodža odpověděl, že jsem voják a jako takový, když dostanu rozkaz, že musím poslechnout. S tím jsme se rozešli, ježto dr. Hodža někam pospíchal. Krátce nato byl jsem povolán k prezidentu republiky, který mě vyzval k převzetí úřadu vlády.“
Nebudeme národ otroků
Volba generála Syrového, o jehož nesporné popularitě mezi obyvatelstvem nebylo pochyb, byla přijata s povděkem širokou veřejností. „Zborovský Žižka“ se těšil důvěře lidí. Lidové noviny třeba uvedly, že nový kabinet má v čele nejpopulárnější osobnost sibiřských legií, osobnost, po níž se také v posledních manifestacích nejvíce volalo.
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
Text je ukázkou z knihy „Armádní generál Jan Syrový – Jeden velký český osud“. Publikujeme jej se souhlasem autorů i nakladatelství Tvář.
Autoři: Jaroslav Rokoský, Karel Straka, Radim Chrást
Knihu lze zakoupit v síti knihkupectví, případně prostřednictvím webových stránek nakladatelství Tváře.
Deník Venkov o nové vládě pro změnu napsal: „To, že jí stojí v čele vůdce našich legií, v jehož osobě je symbolizováno velké vítězství zborovské, vyjadřuje, že vláda generála Syrového bude vládou těsné a upřímné spolupráce národa s armádou. Ačkoli v jejím čele stojí voják, osvědčivší se v bitvách světové války, není vláda generála Syrového vládou vojenskou.“
(…) Večer 23. září vyhlásila Syrového vláda všeobecnou mobilizaci. Posílila tím dojem pevnosti a odhodlanosti. Týden válečných příprav začal mocným povzbuzujícím účinkem, kdy Češi byli přesvědčováni a sami sebe přesvědčovali, že budou bojovat s hitlerovským Německem a nezůstanou osamoceni.
Stalo se tak poté, co ztroskotalo druhé jednání britského premiéra Chamberlaina s Hitlerem v Godesbergu. Hitler stupňoval své územní požadavky vůči ČSR a rozšířil je o žádosti Polska a Maďarska.
„Je to ve skutečnosti takové ultimátum, jaké se dává poraženému státu, a nikoliv suverénnímu státu,“ charakterizoval godesberské memorandum vyslanec Jan Masaryk v notě britské vládě.
„Zbavuje nás všech záruk naší národní existence. Máme se vzdát velkých částí svých pečlivě připravovaných opevnění a pustit německé armády hluboko do své země dříve, než budeme s to zorganizovat ji na novém podkladě nebo učinit opatření k její obraně. Naše národní a hospodářská nezávislost by automaticky zanikla přijetím návrhu pana Hitlera.“
Československá vláda proto godesberské memorandum odmítla, protože „národ svatého Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nebude národem otroků“.
Hitler spustil triádu o Československu, rozhodnutý nenáviděný demokratický stát rozbít, aby se čeští Němci mohli vrátit „domů do Říše“. Německému diktátorovi vůbec nešlo o české Němce, to byla jen záminka k velmocenským plánům. Ať by byla menšinová politika první ČSR jakákoliv, Hitlerovi by to nestačilo.
Měli jsme bojovat?
Mobilizace probíhala rychle a zdařile. Panovalo přesvědčení: Budeme se bránit! Budeme bojovat! Atmosféru a ovzduší tehdejších dní vylíčil Jaroslav Jelínek, sociálně demokratický redaktor, který napsal:
„Praha zastavila práci (po jednání v Berchtesgadenu) a se zatajeným dechem čekala, co bude dále. Náměstí před parlamentem i přilehlé ulice byly zaplněny stotisícovým davem. Nálada byla hrozivá. Představitelé stran socialistických vyšli před parlament a mluvili k dělnictvu. Davy však nechtěly slyšet o ničem jiném, než že půjdeme do války. Volaly Syrového, a když vystoupil na schodiště, vedoucí k parlamentu, uvítal ho nepopsatelný jásot.“
(…) O mnichovské dohodě se Češi dozvěděli v nočních hodinách z německého rozhlasu. Brzy ráno ji Andor Hencke, německý charge ďaffaires, předal ofi ciální diplomatickou cestou Kamilu Kroftovi. Ten okamžitě informoval předsedu vlády Syrového a prezidenta Beneše. Oba byli zdrceni a odsoudili chování západních spojenců.
(…) Zprávu podával nejprve Syrový, který o svém vystoupení později uvedl: „Zhodnotil jsem dané možnosti obrany a poukázal jsem na to, že vzhledem k tomu, že jsme opuštěni od spojenců a ještě kromě toho překvapeni polskými požadavky územními, nemůžeme se brániti s nadějí na úspěch. Tuto moji zprávu doplnil pak generál Krejčí z hlediska vrchního velitele branných sil a došel k témuž závěru. V témže smyslu dopadla též zpráva generála Husárka, který obě naše zprávy ještě doplnil podrobnostmi týkajícími se vlastní obrany v opevnění samém. (…) Výsledek těchto našich zpráv vyzněl v ten smysl, že za stávajících okolností z naší strany je úspěšná obrana nemožnou.“
(…) Předseda vlády Syrový a ministr vnitra Černý sdělili, že vláda se přiklonila z „chladného rozumu“ k rozhodnutí prezidenta republiky. Verdikt z Mnichova byl přijat. (…)
Pro Čechy byl Mnichov hlubokým nervovým otřesem. Pro masarykovskou republiku znamenal katastrofu politickou, ekonomickou, sociální, kulturní a mravní. To, čemu Češi po dvacet let věřili, pro co obětavě pracovali, bylo najednou – doslova ze dne na den – v troskách. Osudovou ránu, zasazenou demokratickému Československu, oznámil veřejnosti předseda vlády Jan Syrový.
(…) Zdrcení Češi seděli u rozhlasových přijímačů, poslouchali svého novodobého Jana Žižku, který jim sděloval Jobovu zvěst. Někteří plakali, jinými lomcoval vztek, další jen nevěřícně zírali do prázdna. Neměli jsme se vzdávat. Měli jsme bojovat. Zaznívalo v rozhořčení a hněvu.
Na Hradě se objevil führer
Rozhořčená česká veřejnost, zasažena hněvem a křivdou nad nespravedlivým údělem, se dotazovala: Kdo za to může? A protože na hlavního viníka – hitlerovské Německo – se ukázat veřejně nemohlo, tak se hledalo doma.
Vina se svalovala na kdekoho: na Edvarda Beneše, který opustil republiku, na politické strany, které příliš klady důraz na svůj stranický prospěch a zanedbávaly státní zájmy, na liberalismus, na „falešný huma nismus“, na hradní novináře, zvláště na Karla Čapka, na učitele, na svobodné zednáře, židy.
Leckdo napsal či řekl něco, čeho posléze hořce litoval. Premiér Syrový se choval zdrženlivě, nezneužil svého vysokého politického postavení, i když k tomu měl dostatek příležitostí. V Češích se zkrátka probudily za druhé republiky temné stránky povah.
(…) Okupace začínala – prapor s hákovým křížem zavlál na Hradčanech. Hitler si přijel vychutnat svůj triumf. Do Prahy dorazil v koloně aut a obrněných transportérů z České Lípy, po sedmé hodině večerní, ubytoval se v přední části Hradu naproti Schwarzenberskému paláci.
(…) Dne 16. března 1939 byl Syrový telefonicky vyrozuměn do bytu některým úředníkem ministerské rady, aby se dostavil na Hrad, kde prý vláda bude představena Ribbentropovi.
(…) „Když jsem vstoupil do místnosti, zpozoroval jsem Hitlera, který stál v té chvíli u okna, obrácen čelem do místnosti. Kromě něho nepozoroval jsem, že by byl v místnosti někdo jiný přítomen. Důstojníci mě Hitlerovi představili. Týž mi podal ruku a prohlásil, že lituje, že k tomu došlo, čímž rozuměl okupaci, a že jako voják později pochopím, že k tomu dojíti muselo. Poté Hitler prohlásil, že pod jeho vládou se nám povede dobře. Poté mně opět podal ruku a přitom jsem pozoroval zablesknutí, jehož se používá při fotografování. Zda tento okamžik fotografoval některý z důstojníků, nevím, ale jinak jsem v místnosti žádného fotografa neviděl. Zmíněný záblesk přišel z pravé strany, a ježto pravé oko nemám a tudíž v tom směru nevidím, nemohl jsem sledovati to, co se z této strany dělo. Hned poté jsem byl důstojníky vyzván, abych z místnosti odešel. Já sám jsem při této příležitosti nepromluvil ani slova. Poté jsem sešel opět dolů do šatny, ale tam jsem již nikoho z členů vlády nezastihl. Bylo mi někým řečeno, že se vláda již rozešla, a proto jsem odešel domů, převlékl se do starší uniformy a šel jsem do ministerstva.“
Působivá fotografie generála Syrového s Hitlerem coby „přátelské setkání dvou starých frontových bojovníků“ se okamžitě objevila v protektorátním i zahraničním tisku, nacisté ji navíc rozšiřovali na propagačních pohlednicích.
Jednalo se o ukázku moderní propagandy, jak se ve třicátých letech dělala v hitlerovském Německu, na niž lidé nebyli ještě zvyklí.
„Na Pražském hradě se objevil führer a v našich časopisech uhodila do tváře fotografie pověstného stisku rukou: Zwei alte Frontkämpfer (dva staří frontoví bojovníci), Hitler a ministr národní obrany, legionářský generál Syrový! Otřesný dokument,“ napsal literární vědec, překladatel a odbojář Václav Černý ve svých Pamětech. Osudová fotografie, obratně zinscenovaná nacisty, poničila Syrového pověst.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
9 komentářů
Tragický osud generála Syrového ukazuje moudrost indiánů,kteří se odmítali fotit s tím,že focení krade duši.
Ale na druhé straně,zavržení se mu dostalo až od komunistů,kteří kdyby nebylo tohoto lapsu,našli by si pro jeho likvidaci cokoli jiného.
Chybí zmíněné foto
Je hned v úvodu článku…
Po zradě západních spojenců v Mnichově, byla Česká republika politicky i vojensky osamocená.
Dnes by nás spojenci zradili stejně, jako kdysi. Západním státům není co věřit. Ty mají své zájmy a klidně ve svém zájmu obětují jiný stát. To říká historie.
Fotka generála Sirového s Hitlerem je obraz Evropy minulé ale také současné. Nacismus stále žije a EU ho přímo podporuje.
15. července 2022 státní zástupce Jan Kopečný z Městského státního zastupitelství v Praze zastavil trestní stíhání generála Jana Syrového a bývalého ministerského předsedy Rudolfa Berana. Státní zástupce nově posoudil věc tak, že jmenovaní se žádného trestně postižitelného jednání nedopustili. Boží mlýny melou pomalu.
Aha, raději jsem si to dohledal. Ono totiž už předtím
„..Vrchní soud v Praze letos v dubnu rozsudek zrušil a nařídil státnímu zástupci případ znovu prošetřit…
Můj problém je v tom, že si vůbec nedovedu představit, co nového na tom mohl státní zástupce „prošetřovat“ po 75 letech. Mohl si leda tak přečíst ta samá zašedlá lejstra trestních spisů z roku 1947 a podle nějakého svého (jak bych to nazval?) názoru, je vyhodnotit jinak. Což je ale bohužel součást současné krize justičního systému. Jeden státní zástupce má na stejnou věc jiný (i politický) názor, než ten druhý, to samé u soudců.. Čili, že si i v tomto případě přehazují tímhle způsobem případ i po 75 letech, mne zase tak moc nepřekvapuje..
To je i na boží mlýny mnoho..
Legionarstvi v naší historie je složitá kapitola, která má dva vrcholně představitele, prvním je generál Syrový predseda, vlády po Mnichovu, který byl predstaven na, Pražském hradě Hitlerovi s kterým si podal ruku, což bylo vyfotografovano.Za tento akt těžce zaplatil věznění za komunistů a později po amnestii byl nočním hlídačem. Dožil se vysokého véku. Druhým legionářem ve vrcholně funkci byl L. Svoboda armádní general a prezident ČSSR zvolený, v1/1968.Po zásahu spojeneckých vojsk v 8/1968 vyjednal a podepsal protokoly s ostatními cinitely kromě Kriegla v Moskve. Byl odvolan z funkce prezidenta zákonem, měl státní pohřeb. To, že národ přežil okupaci za Protektorátu nesli největší zasluhu bývalí c. ak. vojaci, kteří sloužili mocnarstvi až do horkého konce monarchie. V dobách Protektorátu byli ve funkcich a dovedli pomáhat národu přečkat toto svizelne období do kterého zasahoval západní i východní odboj děsivými akcemi jakou byla Heydrichiada a další. Po válce šli všichni od valu bez poděkování, kterého se nedočkali ani od historiků, kteří nejsou vůbec historicky objektivní.
Tak ono aby bylo vidět jak skutečně složitá historie to byla. –
Tak i u zmíněného generála Svobody. Jemu sice byly těsně po druhé světové válce uznány vysoké zásluhy v boji proti fašismu a dokonce to tehdy dotáhl až na ministra obrany. Jenomže, v 50. letech, v rámci komunistických čistek byl sám zatčen, a obviněn ze zločinů proti komunistickému režimu. Naštěstí pro něj nebyl odsouzen, ale pouze vyhozen ze všech funkcí a i jeho rodina persekuována.
A až tedy v roce 1968 v období Pražského jara, a na návrh Dubčeka, byl zvolen prezidentem.
Že potom, po sovětské okupaci, byl nucen podepsat za již okupovaný národ Moskevské protokoly , v tom byla spíš jeho tragédie, srovnatelná s Háchou.
Že k tomu dodat, a to přesto že byl po celou tu dobu komunistou, a navíc sami Rusové si ho vážili, pro jeho účast v bojích na východní frontě za té 2.světové..
V tom je bohužel vidět tu hrůzu totalitního komunismu , soudruzi ani neznali ani bratra a likvidovali i svoje lidi s trochu jinými názory.
No a pokud jde o to „co národu pomohlo přežít okupaci za Protektorátu“ – Tak ale ani v tom jsme nebyli nijak exkluzivní, vzhledem k tomu že Hitler brzo okupoval celou Evropu a všude byla ponechána pod jejich vojenským vedením nižší část místní správy – která a zase všude byla po válce obviňována z kolaborace.
Historici i tohle období i zaznamenali, ale chápu že ani pro současná média to tak zajímavé není, aby o tom imrvére psali furt dokola, jako o jiných událostech…
Pro současná media je zajímavá zpráva ,když Ukrajina Rusku sestřelí dvě velitelská letadla a je spokojený i establishment. Co je pravda se nikdo, nikdy nedoví ,stejné jako zničení ekonomických projektů NSI a II. Německo něco vyšetřuje ,vznikly miliardové škody ,ale prostě to nejde liknavým vyšetřováním odhalit. Takovému jednání se říká farizejské a měl s ním problém i Ježíš. O něco menší je problém se zbrojními pasy, má jej Fiala ,Babiš, nemá jej Rakušan ,prý jediný MV. Fotografií politiků se zbraněmi je celá plejáda. Z těchto důvodů se nedá očekávat nějaké zpřísnění pro získání zbraní a zbrojního pasu,nějaké psychiatrické prohlídky, ani náhodou, to není v jejich zájmu. Zavedla se americká zbrojní legislativa a přineslo to jevy ,které byly známy již v minulosti a komunistický tisk je patřičně propagandisticky využil a točí se filmy z našich kriminálních deliktů za komunistů,nebudu jmenovat na to jsou peníze pro uměleckou sféru. Současné válečné situace na Ukrajině a v Gaze jen dokreslují turbulenci současné politiky ,která se nelíbí i komunistické Číně.Jak jsou někde manévry ,vždy se něco stane ,říká dobrý voják Švejk,to platilo tenkrát a i dnes. A bylo také napsáno“ volné“ pokročování ze zajetí v Rusku.