Ostatky Gabčíka, Kubiše a dalších parašutistů skončily kdesi v Ďáblicích. Hrob nemají, novou připomínku ano
I když je řada míst, kde si lze připomínat odvážný čin československých vojáků, kteří 27. května 1942 provedli útok na říšského protektora Reinharda Heydricha, parašutisté nemají ani svůj symbolický hrob. Ani po desítkách let není jisté, kde skončila jejich těla, respektive hlavy Gabčíka a Kubiše, a pětice lebek, které nacisté oddělili a uložili zvlášť.
Dnes, 18. června 2018, 76 let poté, co zemřeli po mnohahodinovém boji v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Praze, však parašutisté dostanou novou připomínku. Jména padlých sedmi příslušníků československých výsadků z Velké Británie ponesou pamětní destičky umístěné přímo do chodníku v Resslově ulici.
Bude na nich vedle jména (Jan Hrubý, Jaroslav Švarc, Josef Valčík, Josef Gabčík, Adolf Opálka, Jan Kubiš a Josef Bublík) i označení výsadku, v jehož rámci byli nasazeni, a datum narození a úmrtí.
Iniciátorem akce je historik Pavel Kmoch, který působil i jako poradce při natáčení filmu Anthropoid.
Jako symbolický hrob
„S velkou pravděpodobností jsou všichni pohřbeni na Ďáblickém hřbitově v hromadných šachtách. Neví se ale, v které šachtě jsou, ani se neví, kde přesně jsou ty samotné šachty. Navíc je tam pohřbeno podstatně více lidí. Například popravení odbojáři z Prahy, ale i retribuční popravení po válce, je tam i K.H. Frank, Emanuel Moravec a spousta dalších, takže se tam nikdo nechce fyzicky příliš vrtat,“ říká Kmoch.
Za symbolický hrob lze podle něj považovat právě nové mosazné desky v chodníku v Resslově ulici, přesně v místech, kam byla po boji položena kvůli identifikaci těla zemřelých mužů.
„Pociťoval jsem to při vědomí těch fotek jako dluh, nejen já, ale i spousta dalších lidí. Pro mne je symbolický hrob právě toto, protože tam leželi jeden vedle druhého, jak to ukazují i ony známé, velice impresivní fotografie,“ dodává Pavel Kmoch.
Po boji byla těla výsadkářů vynesena ven na chrámových kobercích. Jako osmé bylo na místo přivezeno tělo osmnáctiletého Jana Milíče Zelenky, syna Jana Zelenky Hajského, spolupracovníka parašutistů ze sokolské odbojové skupiny Říjen, který po zásahu gestapa proti jeho rodině spáchal sebevraždu o den dříve.
Podle fotografií gestapa z identifikace a podle pitevních protokolů parašutistů je přesně určeno, na které konkrétní pozici leželo to které tělo.
Tématu ostatků sedmi parašutistů se v detailním rozhovoru s historikem Jaroslavem Čvančarou věnovala revue Paměť a dějiny. Vpravo nahoře známá fotografie těl parašutistů uložených před kostelem.
První, kdo na chodníku na rohu Resslovy a Václavské ulice po ukončení boje v kostelní lodi spočinul, byl padlý Adolf Opálka.
Zemřel během boje, když po zranění granátem spáchal sebevraždu. I Josef Bublík, který byl též těžce zraněn, spáchal sebevraždu, zemřel však až během převozu do nemocnice.
I Jan Kubiš utrpěl těžká zranění následkem explozí granátů, upadl do bezvědomí a sebevraždu už spáchat nestačil. Na následky zranění vykrvácel až v podolském lazaretu SS, aniž nabyl vědomí.
Po dalších přibližně třech hodinách zahynuli vlastní rukou i čtyři obránci krypty: Hrubý, Švarc, Gabčík a Valčík. Jejich těla byla vynesena ven a položena nalevo vedle Opálky. Právě z této doby pochází všechny známé fotografie padlých, které gestapo ve Václavské ulici pořídilo.
Teprve později byla z lazaretu SS přivezena zpět těla Kubiše a Bublíka.
Po osudu tělesných ostatků sedmi parašutistů dlouhodobě pátrá historik Jaroslav Čvančara. Nadále není jisté, kde poté těla výsadkářů, či jejich části, skončily.
Známý je fakt, že hlavy hlavních útočníků na Heydricha Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka nechali nacisté zakonzervovat a uložit do speciálních skleněných válců. Hlavy zbylé pětice nechali preparovat a uložili je jako lebky.
Hlavy ze sekyrárny?
Neexistují, či se dosud nikde nepodařilo dohledat, ani fotografie skleněných dóz. „Existují ale tři varianty fotografií preparovaných lebek parašutistů. Čeští protektorátní policisté se za pomoci zaměstnanců české části ústavu (Ústav soudního lékařství, pozn. red.) za značného rizika odvážili je vyfotografovat,“ řekl Jaroslav Čvančara v nedávném obsáhlém rozhovoru o osudu těl sedmi parašutistů pro revue Paměť a dějiny.
„Fotografie preparovaných lebek jsou dodnes jediným obrazovým dokumentem, dokladem tělesných pozůstatků sedmi hrdinů,“ poznamenává Čvančara.
Existují sice teorie, že těla byla dána do anatomického ústavu pro studijní potřeby německých studentů, pravděpodobnější však je, že skutečně skončila v šachtách u severní zdi Ďáblického hřbitova.
„Dlouho platila teorie, že hlavy Gabčíka a Kubiše byly spáleny ve strašnickém krematoriu. Pozitivně se ví, že 20. dubna 1945 je gestapo vzalo a z Ústavu soudního lékařství odvezlo. A existoval svědek, který tvrdil, že tam přivezli hlavy a spálili je. Ale Jaroslav Čvančara říká, že si to nemyslí, protože to mohly být jakékoli hlavy ze sekyrárny. Není tedy prokázané, kde skončily,“ říká historik Pavel Kmoch.
„Dle mého názoru je v posledních týdnech války odvezli v rámci ukrytí významných předmětů a archivů. Pak se po nich příliš nepátralo. Vztah k západnímu odboji byl totiž v 50. letech odmítavý, pohrdlivý. V 60. letech byl sice objektivnější, avšak ještě za normalizace převládal negativní slovník,“ doplňuje Čvančara v Paměť a dějiny.
Podle historiků je tak i po více než tři čtvrtě století možné, že se nějaké nové informace o odboji i okolnostech atentátu na Heydricha mohou objevit.
„I v Čechách a zejména v Německu existuje ještě spousta nezpracovaných archivních fondů, nedá se vyloučit, že je někde založen nějaký papír, nějaká složka, co tam nemá co dělat a jednoho dne se objeví. Dodnes třeba neexistuje výpověď Heydricha ani jeho řidiče Kleina. Já ale věřím, že tyhle věci se nedělaly jen ve třech průklepech a že to třeba někde v tom Německu může být,“ říká Pavel Kmoch.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Plátno ztratilo rám a obraz se stal mapou. Miloš Šejn nenašel u komunistů pochopení
Když Krkonoše připomínaly polomrtvou ještěrku bez ocásku a přežily svou smrt
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
9 komentářů
Jednak patří poděkování za tuto pozdní akci. Doufám. že nápisy budou i v cizích jazycích aby jsme stále nebyly ve světe vnímání jako národ poserů. Další věc je co nejdříve zanést odvážný čin československých parašutistů do učebnic dějepisu i s fotkami. Zvláště teď, kdy zase komunisti budou rozhodovat společně s extremisty o osudu našeho státu a je reálné nebezpečí, že nás zase budou nutit milovat tentokrát Rusko a falšovat historii.
Je zrůdné pátrat po detailech smrti atentátníků na Heydricha.K tomu nemělo nikdy dojít.Ti,co o akci rozhodli věděli,že to vyvolá represálie vůči českému národu.A že budou umírat nevinní,nebo jen tečmo přihlížející.Že se parašutisté neobejdou bez pomoci domácích a uvedou je tím do smrtelného nebezpečí.Oceňme sice hrdinství parašutistických atentátníků,ale současně odsuďme bezohlednost těch,kteří akci naplánovali.Ta přeci nemohla ovlivnit vývoj a ocenění Československa po 2.svět.válce.
Slovo zrůdné, je samo o sobě zrůdné, ale víme jakou oblibu si našlo slůvko > strašné – strašně zrůdné<. Jinak nemám nic proti pátrání historiků po hrůznosti metod okupačních sil v pomstě těm, kteří se jim postavili k odporu. Někdo namítne, že by se mělo šetřit s morbiditou, ale někdo vydrží dost, stačí se rozhlédnout po filmové "tvorbě", zvláště americké. Když jste použil v souvislosti s "atentátníky" na Heydricha slovo zrůdné, tak by se mi více zamlouvalo, kdyby jste vypíchl v té souvislosti, že obdobně zrůdně, jako nacisté – okupanti, se zachovali komunisté ke svým odpůrcům po válce a to komunisté nebyli okupanti, byli to "naši"- což je o to zrůdnější. Co se týká obětí po atentátu na Heydricha, tak je třeba "zatnout" zuby a pomyslet si, čím bychom byli v mezinárodním povědomí kdybychom jako národ neměli oběti v boji proti nacistickému zlu! Ty z něčího pohledu zbytečné oběti jsou totiž oběti nacistické brutality – ta byla zbytečná. Rovněž byla zbytečná brutalita komunistická a nepochybuji, že ta dříme v jejich pohrobcích dodnes, neboť je to o lidech – zrůdy jsou právě v nich (dřímající). Dejte Filipům, Kováčíkům, Skálům, Semelové prostor a možnosti a nebudete se stačit divit.
Mimochodem, především ti parašutisté byli vojáci (podotýkám britské armády), kteří plnili daný rozkaz. Čili, zodpovědnost za to co udělali – a zejména tedy pak za rozpoutané represe neleží na nich, ale na velení které jim ten příkaz dalo. Jak vojenské, tak politické vedení. Jim slouží ke cti to, že když už byli vysazeni v Čechách a spojili se s českým odbojem, tak od něj převzali požadavek na zastavení té akce – právě s obavou na mohutné represe. Poslali ho do Londýna a čekali poměrně dlouho na odpověd. Ale když byl rozkaz potvrzen, tak ho provedli..
Tudíž, ta odpověd kdo a proč se musí hledat v Londýně. Je tady ohromná zodpovědnost české emigrační vlády s dr Benešem. Která tímto popřela (v tom špatném smyslu) svoje vlastní rozhodnutí ze září 1938 o přijetí Mnichovské dohody.. Protože tehdy to přijetí bylo omlouváno právě ochranou českého národa před mocnými represemi v případě porážky s Německem. Takže proč potom nařízený atentát v roce 1942 který ty mohutné represe stejně vyvolal?? Ale bohužel v době, kdy český národ byl zcela v moci německého gestapa, které si mohlo vybírat libovolně bezbranné oběti a svážet je na popraviště nákladaky. Tady už prostě nebyl prostor pro hrdiny, pouze pro nevinné a bezbranné oběti.
Jenže, je tu ještě druhá linie, totiž od britské vlády a Churchilla. Protože, jak známo, v té době byly přímé vojenské akce spojenců v Evropě poměrně nepatrné (útok do Francie provedli až v roce 1944, s dvouletým zpožděním – s patrnou obavou aby snad Stalin „neosvobodil“ po bolševicku“ i západní Evropu. Tudíž podobné výsadkové akce s podporou místního odboje v obsazených státech v Evropě – s ohromnou medializací, byly hlavní součástí tehdejšího vedení boje Spojenců. Nejen u nás, doslova od Francie až po Balt, od Norska po sever Afriky…Bez ohledu na represe civilního obyvatelstva. V tom se asi Churchill „poučil “ z mládí, kdy dlouho nesl zodpovědnost za zpackaný vojenský útok na turecké Dardanely (1915-16) přibližně 250 000 mrtvých spojeneckých vojáků… Zatímco předpokládané represe na civilním obyvatelstvu, za to přece nemůže, to přece ti zlí Němci,..
Tvrzení „petph“ o tom, že prašutisté z Reslovky byli britští vojáci je nesmysl. Jednalo se výhradně o české a slovenské státní příslušníky, bývalé vojáky čs. armády, kteří podléhali výhradně exilovému velení československé armády a exilové vlády. Příslušníci vojenských pozemních nebo leteckých jednotek, kteří sloužili za války v zahraničních jednotkách kdekoliv, nepožívali žádné zajatecké „výhody“ a nevztahovaly se na ně Ženevské konvence o válečných zajatcích. Pokud byli naši vojách v době války zajati, bylo s nimi zacházeno, jako s Protektorátními příslušníky, kteří zradili Velkoněmeckou říši. Čekala je smrt a v lepším případě koncentrační tábor. Přímou odpovědnost tedy nese československá politická a vojenská elita ve Velké Británii, která byla všemi spojenci protinacistické koalice uznána a respektována. Atentát byl nutností, která se ve výjimečné době a ve válečném stavu země dá pochopit a omluvit. Odezvou na atenát byly nacistické represe, které však byly nesrovnatelně menší než v jiných okupovaných zemích. Svoboda národa se dá vykoupit jen obětmi. Je to povinnost všech lidí, kterým na své vlasti záleží. Taneček mezi zbabělostí a hrdinstvím má velmi tenkou hranici. V době německé okupace scházelo jen málo, aby český národ ztratil svou hrdost. Odhodlání a statečnost těch sedmi kluků a i dalších vojáků na všech protinacistických bojištích reputaci Československa zachránilo.
Dovolil bych si jen takovou drobnou poznámku, když píšete o „nacistických represích, které však byly nesrovnatelně menší než v jiných okupovaných zemích“… Tak jistě ale ne ve všech. Mohli bychom poukázat třeba na takové Dánsko, které se nalézalo pod okupací nacistickým Německem od dubna 1940 také až do května 1945. Samozřejmě, celková situace a reálie tam byly jiné než v případě Čech a Moravy a dalo by se to dlouze rozebírat… Každopádně ale teror heydrichiády, s Lidicemi a Ležáky, jistě svým rozsahem překonal vše, co za těch 5 let nacistické okupace stalo třeba konkrétně v tom Dánsku.
Dovolil bych si opravit, naši vojáci v Anglii byli součástí britské armády a podléhali vedení a rozkazům britských velitelů. Benešova exilová vláda se do toho vměšovala politicky, nepřímo přes britské úřady – něco se dohodlo, něco ne..
To že se na ně nevztahovaly Ženevské konvence o válečných zajatcích je samozřejmě pravda – ale to bylo způsobeno tím, že Německo ty konvence prostě nedodržovalo. K Američanům a Angličanům mělo určitý respekt, takže pro ty byly zajatecké tábory určitou jistotou, ale pro zajaté občany států které okupovalo, to bylo horší…
A jestli píšete, že „..V době německé okupace scházelo jen málo, aby český národ ztratil svou hrdost. “ To je mnohem hlubší téma – protože český národ ztratil svou hrdost už v září 1938, když náš stát kapituloval proti Německu naprosto bez boje. Potom už žádná hrdost nezůstala, respektive komu nějaká zůstala, z téhle republiky rychle emigroval..Těm co zůstali nezbylo než proti Němcům ohnout záda, aby s rodinami vůbec přežili. A čekat..- v té době nevěděli ani KDY nebo ZDA přijede nějaká cizí armáda která porazí Německo a nás osvobodí (nakonec přijela, ale bylo to Rusové,
To byl právě ten zlom mezi zbabělostí a hrdinstvím o kterém píšete- Armáda – a politici kteří jí dávají rozkazy k jejímu nasazení – nesou tu kritickou zásadní zodpovědnost právě když je národ ohrožen útokem vnějšího nepřítele, to je přece právě ten jediný důvod existence takové armády.. Jestli se tehdy, v roce 1938 rozhodli naši demokratičtí politici (včetně vedení armády – krizovým premiérem byl tehdy generál Syrový), rozhodli že se bránit nebudeme, vzali tomuhle národu hrdost nadlouho.
Atentát na Heydricha neměl na průběh války žádný prokazatelný vliv, hrdinové byli obětováni, včetně oběti civilních, jen pro slávu Benešovy londýnské vlády; že na tom profitovali mediálně i Západní spojenci je nepopiratelné. přesto jsme museli Britům zaplatit, jako ČSR, výstroj a výzbroj parašutistů do haléře, vlastně do posledního penny. Ostatně jako náležitosti i ostatních čs. vojáků na Západě, bojujících za Spojené království.
Co ještě všechno ti komouši zavinili a chystají se zavinit?
ptám se, a to jsem prosím jeden z komunismem postižených příslušníků předúnorových kapitalistických rodin.