Repro z knihy Čechoslováci v gulagu III.

Osmdesát popravených Čechů v SSSR. Jako by se po nich slehla zem

Napsal/a -pes- 10. ledna 2020
FacebookTwitterPocketE-mail

Píše se jaro roku 1938, je zrovna neděle. V České Krošně na ukrajinském Žitomírsku účetní tamního pivovaru Josef Jandura dosnídá v kuchyni svého pečlivě udržovaného domku, vezme si sako a manželce Anně oznámí, že jde na tržiště a koupí tam slepici. Když se otec dvou malých děvčátek z tržiště vrátí zpět domů, přicházejí dva neznámí muži s průkazy NKVD. Josefa Janduru vyzvou, aby šel s nimi.

Možná mu v tom okamžiku proletí hlavou nedávné varování kolegů z pivovaru: „Zavírají cizince, uteč!“ A možná si vzápětí vybaví svou odpověď: „Jakýpak já jsem cizinec, když jsem se tady narodil? A proč bych utíkal, vždyť jsem nic zlého neudělal?“

Každopádně jde tím nedělním ránem roku 1938 jednou ze tří ulic České Krošny v policejním doprovodu a hlavou se mu honí různé myšlenky. Po několika hodinách marného čekání si jeho žena Anna uvědomí, že muž odešel jen tak nalehko v saku. Vezme proto pánský svrchník a zamíří na vesnickou radu, kam ho odvedli. Tam ji ubezpečí, že manžel nebude kabát potřebovat. Poté jí řeknou, aby ho doma čekala až za deset let.


Ukázku z knihy Čechoslováci v Gulagu III. publikujeme se souhlasem vydavatele. Autoři: Jan Dvořák, Jaroslav Formánek, Adam Hradilek. Společná publikace České televize a Ústavu pro studium totalitních režimů vychází k 80. výročí exodu z nacisty okupovaného Československa do Sovětského svazu a je věnována památce Heliodora Píky a Jakuba Koutného.


Anna se snaží zjistit, co se stalo, co udělal. Odpověď na své otázky nedostane. Nakonec má ale štěstí a aspoň přes ulici zahlédne svého muže, jak ho opět někam odvádějí. Josef Jandura manželce zamává a zmizí. Navždy.

Takto popisuje zatčení svého otce o osmdesát let později dcera Marie Jandurová Šimková. Osudový rodinný příběh zná z vyprávění své matky. Jde sice o takzvané svědectví z druhé ruky, ale velmi věrohodné. Josef Jandura totiž nebyl jediný z českých rodáků či přistěhovalců na ukrajinské Volyni, koho ve stejnou dobu postihl tento osud.

Cesta za lepším životem

V knize Zatajené popravy píše historik Mečislav Borák o několika desítkách volyňských Čechů následující: Zatýkali je od 17. února do 7. srpna 1938 nejen v Žitomiru a okolí, hlavně v České Krošni, ale i v českých střediscích v Andrušivském, Korostyšivském, Čerňachivském, Malynském a Červonoarmijském okrese Žitomírské oblasti.

Po prvních osmi zatčených v polovině února 1938 se hlavní zatýkání soustředilo až do května, června a července, přičemž nejvíce zatčení (celkem 13) v jednom dni proběhlo 13. května a 28. června 1938.

Závěrečný díl volné knižní trilogie představuje dalších 12 tragických osudů čs. občanů, kteří se v minulosti ocitli z nejrůznějších důvodů v nemilosrdném soukolí sovětského represivního aparátu

Při pohledu na sociální postavení zadržených je zřejmé, že mezi nimi již téměř chybí zástupci české inteligence, protože ti byli podrobeni politickým represím mezi prvními. Podle výpočtu ukrajinských historiků k obviněným patřilo 42 kolchozníků, 12 dělníků různých závodů, 5 zámečníků, 3 účetní, 3 stolaři, 2 řidiči, jeden listonoš, obuvník, tesař, učitel a několik pracovníků různých institucí. Nejstaršímu bylo 67 let, nejmladšímu 28 let.

Pouze čtyři z nich byli členové komunistické strany, z níž byli hned po svém zatčení vyloučeni.

Češi na Ukrajinu odcházeli od druhé poloviny 19. století. Tehdy car Alexandr II. vydal prohlášení, kterým zval do Ruska zemědělce ze střední Evropy. Carská vláda doufala, že místní ladem ležící půda tak bude efektivně využita a původní obyvatelstvo se navíc od středoevropských sedláků naučí hospodařit lépe než dosud.

Nabídka umožnila i chudým pracovitým lidem vytvořit si dobré existenční zabezpečení bez základního kapitálu. Po zveřejnění carské výzvy proto zejména na území severozápadní Ukrajiny i do menší přilehlé oblasti Běloruska přesídlilo několik tisíc českých rodin. Při sčítání lidu v roce 1897 už na Volyni pobývalo přes 27 tisíc Čechů.

K takto usazeným imigrantům z Rakouska-Uherska patřili rodiče Josefa Jandury i jeho ženy Anny, za svobodna Knoblochové. Od carské vlády dostali spolu s dalšími příchozími zalesněný pozemek v obci Ivankiv. Později se ale přestěhovali do oblasti poblíž Žitomíru, kde díky jejich zručnosti a pracovitosti brzy vznikla prosperující zemědělská vesnice Česká Krošna.

Jandurovým rodičům se zpočátku dařilo, a dětem proto mohli zajistit vyšší vzdělání, než měli oni sami. Jedna dcera se stala lékařkou, druhá inženýrkou, syn Josef vystudoval ekonomickou školu a našel si zaměstnání účetního v pivovaru.

To už se psala 30. léta, kdy Stalin v zájmu definitivního upevnění své moci rozpoutal v období 1937–1938 plošné perzekuce namířené vůči domnělým nepřátelům bolševické cesty ke komunismu. Historici tuto periodu dnes již obecně označují jako Velký teror.

Výslechům odolával měsíc

Represe v Sovětském svazu probíhaly i v dřívější době, převážně se však týkaly zbytků politické opozice, buržoazie, podnikatelů, církevních hodnostářů, kulaků a příslušníků bývalé inteligence. Na Ukrajině byly represe vedeny ve zřejmém protinárodním duchu. V bolševické terminologii to znamenalo nařčení z nacionalismu, ukrajinského šovinismu, příslušnosti ke kontrarevolučním organizacím, k nimž patřily i takzvané páté kolony nepřátel původem z cizích zemí.

Josef Jandura byl ke „splnění plánu“ vhodnou osobou. Byl původem Čech a nepatřil ani mezi prověřené a důvěryhodné osoby. Mohl tak být zahrnut do podvratné činnosti „české vojensko-povstalecké špionážní organizace“, která podle vyšetřovatelů z 3. oddělení Správy státní bezpečnosti UNKVD (UGB-UNKVD) v Žitomírské oblasti měla působit pod názvem České družstvo.

Zatčení byli nuceni k přiznání tak dlouho, dokud nepotvrdili konstrukci vyšetřovatelů. Jandura odolával asi měsíc i pod velkým psychickým i fyzickým nátlakem.

Repro z knihy.

Absence faktických důkazů nepředstavovala problém, v době Velkého teroru mimosoudní „trojky“ důkazy ani nevyžadovaly. Zcela stačilo doznání „kontrarevolucionářů“, ideologický balast o jejich nebezpečnosti…

Česká skupina přišla na řadu 22. září 1938 při třetím zasedání „zvláštní trojky“, která měla za úkol v zájmu plnění Ježovem stanovených nových kvót co nejrychleji dokončit všechny případy zatčených a již obžalovaných osob.

Toho dne se tak „zvláštní trojka“ v Žitomíru zabývala 408 obžalovanými. Byl to rychlý a jednoduchý proces, poněvadž nepadl jiný rozsudek než trest smrti. Osmdesát nevinných Čechů bylo tedy bez možnosti jakéhokoliv odvolání či podání žádosti o milost odsouzeno a na svátek patrona české země svatého Václava 28. září 1938 zastřeleno.

Všechno to se odehrávalo jen pár kilometrů od domovů údajných kontrarevolucionářů, například Česká Krošna je dnes již součástí Žitomíru. Přesto nebyl nikdo z příbuzných vyrozuměn nejen o zasedání a rozsudku „zvláštní trojky“, ale ani o vykonání jejího verdiktu.

Hromadné popravy v Žitomíru

Dcera Josefa Jandury  vzpomíná, že první informace o hromadných popravách v Žitomíru s matkou zjistily skoro o deset let později. Tehdy se jim těsně před odjezdem do Československa svěřil kapelník muziky z České Krošny, který do Žitomíru pravidelně docházel, že tam tenkrát v osmatřicátém viděl vykopané jámy, kam házeli zastřelené. Kolem věznice pak byly znatelné stopy krve.

„My jsme ale byly přesvědčené, že se táta vrátí, vždyť to tehdy mámě tvrdili, že je třeba někde na Sibiři, a jestliže tam neumřel, jednou ho pustí domů.“

Jak velký strach spojený se zatýkáním v roce 1938 na Volyni panoval, nedokládá pouze kapelník, jenž tak hrozivé svědectví dokázal mezi sousedy tajit téměř deset let, ale i další slova Marie Jandurové Šimkové:

„Osmdesát chlapů zmizelo a nikdo o tom nemluvil. Lidi se tehdy strašně báli o takových věcech hovořit, a pak jako my s mamkou doufali, že se jejich blízcí po čase vrátí.“

Z rodiny Josefa Jandury přežily útrapy druhé světové války pouze manželka Anna a dcera Marie, její o šest let starší sestra Emílie zemřela v roce 1944 na tuberkulózu. Po válce se jim naskytla nečekaná možnost odstěhovat se do Československa, které se zrovna zbavilo téměř třímilionové menšiny sudetských Němců.

Opuštěné pohraničí hodlala pražská vláda osídlit i volyňskými Čechy. V červnu 1946 tak byla uzavřena reciproční dohoda mezi Československem a Sovětským svazem, na jejímž základě se Češi z Ukrajiny mohli vrátit do země, odkud kdysi sami odešli nebo tak učinili jejich rodiče.

Rodinný dům v České Krošně i svůj dobytek opustily Anna s Marií definitivně v březnu 1947 s jednou peřinou, šicím strojem, sekyrou a pilou. Po čtrnáctidenním putování dorazily do tábora pro přesídlence v Třemošné u Plzně, odkud zamířily k příbuzným do Krupky u Teplic, kde jim byl přidělen domek po Němcích.

Jak Marie Jandurová Šimková vzpomíná, po životě v Sovětském svazu měly pocit, že se ocitly na jiné planetě, neboť životní úroveň v tehdejším Československu se s jejich sovětskými zkušenostmi nedala srovnat.

Lži i po smrti

Další roky se v rámci svých možností a prostřednictvím československých institucí snažily něco zjistit o osudu Josefa Jandury po jeho zatčení a vypátrat místo jeho eventuálního věznění. Naděje, že je stále naživu, je neopouštěla, byť postupem času slábla jako světlo dávno mrtvé hvězdy.

Ze strany sovětských orgánů dlouho nedostávaly žádné zdůvodnění, co vlastně a proč se u nich doma onoho nedělního rána roku 1938 událo. Teprve v roce 1957 jim z Moskvy přišla zpráva, že Josef Jandura byl rehabilitován a zemřel 31. prosince 1943. Jednalo se však o smyšlené datum.

Sovětské orgány tedy mlžily a lhaly dál i v období takzvané destalinizace a odhalení kultu osobnosti, jež zahájil svým kritickým projevem na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 Stalinův blízký spolupracovník Nikita Chruščov.

Podle spisů z třicátých let museli Sověti velmi dobře vědět, kdy a za jakých okolností zahynul Josef Jandura a další obyvatelé České Krošny. Nadále tak platilo to, co dcera Marie říká v rozhovoru o pozatýkaných Češích ze Žitomírska: Zmizeli, jako by se po nich slehla země.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)