etanliam2019 on Foter.com, zdroj

Ondřej Klimeš: „Rozumně“ o Číně s podporou PPF. Server Sinoskop používá i argumenty čínské propagandy

Napsal/a Ondřej Klimeš 26. března 2020

Články Víta Vojty na platformě Sinoskop odvádějí debatu od podstaty fungování čínského režimu natolik systematicky, že je lze vnímat jako manipulativní snahu o zlepšení obrazu Číny u české veřejnosti. Vojtovy argumenty se v mnohém shodují s oficiální čínskou propagandou. Příkladem je způsob, jakým Sinoskop píše o poměrech v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang.

Vzhledem k tomu, že platforma Sinoskop je podporovaná skupinou PPF v rámci snahy o „racionalizaci debaty o Číně“, je třeba rostoucí roli této entity v české mediální krajině věnovat bedlivou pozornost.


Co se v textu dočtete: 

  • Si Ťin-pchingův režim usiluje o celostní přeměnu myšlení a společenské struktury menšinových národností Sin-ťiangu  – útokem na jejich jazykové, náboženské a kulturní vzorce chování.
  • Převýchovné tábory pro Ujgury nejsou totéž, co americká základna Guantánamo. V Sin-ťiangu jde o represi vlastních spořádaných občanů kvůli jejich etnicitě nebo náboženství.
  • Vojtova obhajoba, že články Sinoskopu neobsahují žádný prokomunistický text a naopak prezentují „kritická témata“, při bližším pohledu neobstojí.
  • Největším ideologickým nepřítelem Číny“ nejsou „asi ujgurští džihádisté“, jak tvrdí Vít Vojta. Tím jsou pro čínské komunisty myšlenky liberalismu.
  • Stejně jako čínská propaganda, i Vojtovy texty o Sin-ťiangu tím působí manipulativně směrem ke zlepšování obrazu čínského režimu retušováním jeho nejodpudivějších aspektů.

Začátkem prosince 2019 novináři Aktuálně.cz informovali o rozsáhlé vlivové operaci, kdy agentura C&B Reputation Management (C&B) na základě zakázky společnosti PPF, respektive její dceřiné firmy Home Credit, ovlivňovala české veřejné mínění o Čínské lidové republice (ČLR), v níž má firma Petra Kellnera široké zájmy.

Home Credit se podle těchto a dalších zjištění přes C&B podílel i na vzniku Sinoskopu – Institutu pro současnou Čínu, například zajišťoval nábor jeho spolupracovníků, zřízení webového portálu, „koordinaci vzniku a tvorby“ obsahu, emailovou korespondenci nebo propagaci a komunikaci na sociálních sítích.

Předchozí tvrzení ředitele Sinoskopu Víta Vojty o nezávislosti obsahu a financování platformy byla touto investigací odhalena jako pochybná. Vojta reagoval prohlášením, že Sinoskop není manipulativní projekt zlepšující obraz čínského režimu, a Home Credit i C&B svou podporu obhajovaly zájmem o zobjektivnění, racionalizaci a oslabení extrémních pozic v české debatě o Číně.

Vzhledem k širším souvislostem mediálního vlivu PPF je na místě se nad výstupy Sinoskopu zamyslet i z obsahového hlediska.

Uceleným vzorkem jsou texty o situaci v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang v ČLR, kde od roku 2017 Komunistická strana (KS) Číny výrazně posílila svou represivní politiku vůči Ujgurům, Kazachům a dalším muslimským menšinám.

Sin-ťiang jako důkaz

Nekřiklavějším projevem je uvěznění až jednoho milionu obyvatel v politických převýchovných táborech a dalších zařízeních. Převýchova v táborech je kombinována se systémem nucených prací a jinými formami represe a indoktrinace dalších více než deseti milionů obyvatel Sin-ťiangu mimo tábory.

Si Ťin-pchingův režim usiluje o celostní přeměnu myšlení a společenské struktury menšinových národností Sin-ťiangu pomocí vykořeňování jejich jazykových, náboženských, kulturních a dalších vzorců chování. Oblast zároveň slouží k testování nových technologií moci, které pak režim postupně zavádí i jinde v Číně.

Rozsahem a inovativností je tato plošná represe bezprecedentním skloubením leninské politické diktatury a rasistického etnického útlaku. Opatření v Sin-ťiangu jsou varujícím ukazatelem politického směřování ČLR pod Si Ťin-pchingovým vedením; některými experty jsou označována jako genocida a státní teror a tamní převýchovné tábory jako koncentrační.

Situace má i zahraniční přesahy. KS Číny svou politikou popírá četné mezinárodní normy. Sin-ťiang je týlovou oblastí v energetické bezpečnosti ČLR i v Si Ťin-pchingově klíčové zahraničněpolitické iniciativě Pás a cesta. Do represe menšin a budování technologické diktatury v Sin-ťiangu jsou široce zapojeny také komerční entity, skrze něž se režim snaží etablovat v zahraničí včetně Česka, například ZTE, CITIC nebo Huawei (s níž uzavřela memorandum o porozumění při vývoji sítí 5G i česká společnost PPF).

Řada globálních značek s továrnami nebo dodavateli v Číně těží z práce, již přinejmenším část ujgurských dělníků vykonává pod nátlakem. Krize v Sin-ťiangu v posledních měsících vytvořila další z třecích ploch mezi čínským režimem a částí mezinárodního společenství, v níž se odráží postoje jednotlivých účastníků i k dalším otázkám čínské politiky.

Sinoskop se situaci v Sin-ťiangu podrobněji věnoval ve třech vlastních textech a v jednom rozhovoru, které jsou níže v textu odkazovány čísly podle data jejich vydání (tedy 1, 2, 3 a 4).

Po odhaleních Aktuálně.cz není sice možno spolehlivě určit přesný poměr autorských vkladů Víta Vojty, Sinoskopu, C&B, Home Creditu a PPF, případně možných dalších účastníků tvůrčího procesu, z praktických důvodů jsou však za autory článků v následujícím textu považováni Vít Vojta a Sinoskop.

Bludný kruh represe

Vojta krizi v Sin-ťiangu označuje jako vyostřenou formu boje Číny proti ujgurskému terorismu propojeném se separatismem a extremismem. Tento výklad je i hlavním argumentem čínských orgánů, které politiku v oblasti označují za boj proti „třem silám“ (san-ku š’-li), tedy separatismu, extremismu a terorismu.

Jádrem sinťiangského problému je však ve skutečnosti pochybená národnostní politika KS Číny, která tamní menšiny nutí vzdát se vlastní identity v podobě jazyka, náboženství, kultury a dalších určujících rysů svébytného národa výměnou za podíl na materiálním rozvoji oblasti, z něhož ovšem nejvíc těží státní entity a přistěhovalí Chanové.

Tato politika vyvolává odpor obyvatel, jehož část degraduje v násilí, které se pro KS Číny stává záminkou k represi a dalšímu posílení stávajícího kurzu národnostní politiky. Výsledkem je bludný kruh represe a odporu.

Této klíčové dynamice se však Vojtovy texty nevěnují. Článek č. 4 sice okrajově operuje pojmem kulturní genocida, avšak neobsahuje jasné sdělení, že režim v Sin-ťiangu kulturní genocidu páchá.

Vojtovo mlhavé sdělení, že zprávy „o vrcholící kulturní genocidě Ujgurů burcují západní svět již několik let“ (4), je „vyváženo“ přijmutím oficiálního propagandistického vykreslení převýchovných táborů jako úspěšných opatření proti terorismu a extremismu, díky nimž nedošlo v oblasti k žádným teroristickým útokům. Vojtovo vyjádření, že Sinoskop obsahuje „témata o kulturní genocidě,“ je tedy potřeba brát s rezervou.

Ujgurský separatismus, extremismus a terorismus jsou ve skutečnosti pouze dílčí částí komplexního sinťiangského problému. Možnost odtržení od Číny je kvůli vnitřním i vnějším faktorům prakticky nereálná přinejmenším od vzniku ČLR v roce 1949.

Od zpřísnění už tak represivní politiky po nepokojích v Urumči v roce 2009 mají Ujguři hlavní starost o to, jak tváří v tvář vládním opatřením uhájit důstojnou existenci coby společenství s vlastním jazykem, náboženstvím a kulturou, a od roku 2017 pak hlavně o to, jak fyzicky přežít a nezmizet v převýchovném táboře.

Elasticita pojmu separatismus v užití KS Číny je patrná i z případu ujgurského profesora Ilhama Tochtiho, který byl ve vykonstruovaném procesu v roce 2014 odsouzen za údajný „trestný čin rozštěpení státu“, tedy separatismus. Jeho proviněním však ve skutečnosti bylo, že kritizoval národnostní politiku v Sin-ťiangu a usiloval tím o zlepšení statusu Ujgurů a jejich vztahů s Chany i s režimem.

Vrtěti terorismem

Těžko udržitelný je i narativ KS Číny a Vojty o ujgurském terorismu. Z množství odborných studií vyplývá, že pouze část násilných incidentů, které se v souvislosti se sinťiangským konfliktem od roku 1949 odehrály, je terorismem ve smyslu užití tzv. nepřímé strategie, tedy politicky motivovaného útoku ozbrojené organizace na nezúčastněnou veřejnost.

Jen některé z teroristických útoků spáchaných ujgurskými radikály jsou spojovány s militantním Islámským hnutím Východního Turkestánu (ETIM) nebo s jeho odnoží, Islámskou stranou Turkestánu (TIP).

Ač tyto organizace výrazně figurují v argumentaci KS Číny i Vojty, ve skutečnosti jsou aktivní především v zahraničních ohniscích militantního islamismu. Vojta nezmiňuje ani zásadní fakt, že militantní radikalizace Ujgurů je především důsledkem politiky KS Číny v Sin-ťiangu.

Ostatní násilné incidenty nelze považovat za terorismus jakožto politicky motivované organizované násilí spáchané na nezúčastněných civilistech. Útoky cílí například na označené, případně ozbrojené aktéry represivního státního aparátu, hlavně na policii nebo státní instituce.

Další typ incidentů tvoří protesty a demonstrace, které se buďto do násilí zvrtnou nebo jsou násilně potlačeny pořádkovými silami. Dochází i ke kriminalitě, u níž není politický motiv zřejmý.

Kdo vyvolává násilí?

Primární dynamikou násilí v sinťiangském konfliktu jsou incidenty vznikající jako jedna z mnoha reakcí na represivní politiku, nikoli represivní politika jako reakce na násilné incidenty, jak se čtenáře snaží přesvědčit články Sinoskopu a pekingská propaganda. Násilné incidenty však nepředstavují reálné ohrožení moci pekingského režimu v Sin-ťiangu nebo jinde v Číně.

„Největším ideologickým nepřítelem Číny“ (2) proto nejsou „asi ujgurští džihádisté“ (2), jak tvrdí Vojta. Tím jsou pro KS Číny myšlenky liberalismu, pro občany ČLR pak samotný režim, který v prvních třech dekádách existence svými ideologicky motivovanými experimenty přímo nebo nepřímo způsobil smrt desítek miliónů lidí, včetně mnoha Ujgurů.

K legitimizaci represe slouží i pojem náboženský extremismus nebo radikalismus, který je podle Vojty i KS Číny důvodem ke zřizování převýchovných táborů. Z dostupných informací však vysvítá, že sinťiangští muslimové jsou v řadě případů „převychováváni“ kvůli náboženským, nebo jen kulturním projevům, které extrémní ani nelegální nejsou, jako například pravidelná modlitba nebo pohřbívání s náboženskými obřady.

Záminkou k zadržení bývá též chování s náboženstvím ani kulturou nesouvisející, například používání zahraničních mobilních aplikací, legální pobyt či studium v zahraničí nebo získání občanství jiného státu. Zadržováni jsou i elitní ujgurští intelektuálové jako Rahilä Dawut nebo Abduqadir Džalalidin, kteří coby členové KS Číny islám praktikovat nesmějí, nebo sekulární umělci jako Perhat Tursun, které nelze považovat za praktikující muslimy.

Údajný boj proti separatismu, terorismu a extremismu je ve skutečnosti dalším z řady pokusů KS Číny o diskreditaci a eliminaci odlišností sinťiangských menšin od chanské většiny a jejich reálného či potenciálního nesouhlasu s politikou Pekingu.

Vyplývá to mimo jiné i z vývoje, kterým diskurzivní reprezentace sinťiangského vnitřního nepřítele v myšlení KS Číny prošla od roku 1949, od „kontrarevolucionářů“ a „lokálních nacionalistů“ v raném období ČLR přes „separatisty“ v 80. a 90. letech 20. století a „teroristy“ od září 2001 až po „extremisty“ od roku 2012 dodnes.

Vylepšování obrazu genocidy

Tzv. „ujgurská otázka“ (1) či „ujgurský problém“ (2) tedy nespočívá v údajném ujgurském separatismu, terorismu a extremismu, jak spolu s čínskými propagandisty tvrdí Sinoskop, nýbrž v dilematu, které znaly i jiné komunistické režimy pod termínem národnostní otázka: jak udržet vládu nad důležitým a rozsáhlým územím, které obývá početná a nábožensky i kulturně výrazně odlišná etnická skupina, jíž se pochopitelně nezamlouvá nadvláda jiného etnika.

Ve skutečnosti je problematický především způsob, jakým Peking s Ujgury a dalšími menšinami zachází. V Sin-ťiangu nejde o „represivní řešení ujgurské otázky“ (2), nýbrž o to, že přiznání občanských svobod Ujgurům a dalším skupinám obyvatel by pro vládu nemělo představovat „problém“ či „otázku,“ natož vést k plošné represi.

V Sin-ťiangu neprobíhá „systematický čínský boj proti terorismu prostřednictvím radikální převýchovy“ (1), „boj proti radikálnímu islámu“ (1) ani „sledování problémových míst a lidí“ (2), jak tvrdí Vojta.

KS Číny ve skutečnosti vede válku proti Ujgurům a dalším menšinám potlačováním jejich identity projevované jazykem, náboženstvím, kulturou, písemnictvím, médii, elitami a dalšími způsoby. Za zmínku také stojí, že po desetiletí konzistentní národnostní politika způsobující zhoubnou spirálu represe a násilí nejenže v dlouhodobém měřítku neřeší náboženskou radikalizaci ani jiné, důležitější problémy, nýbrž je naopak vyostřuje a celou oblast tím destabilizuje.

Zveličováním hrozby islámského terorismu a extremismu stranická propaganda též systematicky přiživuje stereotypy a fobie většinové chanské společnosti vůči Ujgurům a dalším muslimským etnikům Číny. Na tuto rétoriku Pekingu slyší i část světové veřejnosti a reprodukuje ji i Vojtova teze, že Čína se represí Ujgurů jen přehnaně tvrdě brání islámskému terorismu a radikalismu.

Žádný z Vojtových textů nepojednává ani o mnohých jiných důležitých aspektech sinťiangského problému. Skromný prostor dostává potlačování identity menšin pouze v rozhovoru Vojty s Američanem Joshem Summersem (3), který v Sin-ťiangu prožil několik let a úřady byl nevybíravě vyprovozen v roce 2018. Jádro problému je v rozhovoru navíc v textu nešťastně zauzlováno do výrazu „válka proti ničení kultury“.

Vojta ponechává nevyužitu možnost podrobně se vyptat na věci, o nichž může Summers podat unikátní svědectví, například o dopadech vládní politiky na každodenní život obyvatel nebo na její chronologický vývoj v posledních letech. Místo toho je většina rozhovoru vedena mimo podstatu věci.

Irelevance některých Vojtou kladených dotazů, například zda lze krizi v Sin-ťiangu považovat za partyzánskou válku nebo zda je zvláštní policejní režim zaváděn proto, že je v oblasti nebezpečné cestovat, pak vzbuzuje otázku, nakolik je mimoběžnost celého rozhovoru zamýšlená.

Řetězení manipulací

Vzhledem ke značnému množství informací, které jsou v posledních letech o krizi v Sin-ťiangu dostupné, působí Vojtovo upozadění zásadních skutečností a prezentování argumentů shodujících se s čínskou propagandou dojmem, že hlavním cílem jeho textů není umožnit pochopení situace, nýbrž mu zabránit.

Ve prospěch této domněnky hovoří i skutečnost, že zavádějící tvrzení jsou ve článcích Sinoskopu promyšleně řazena jedno za druhým. Vhodnou ukázkou je následující pasáž:

„Separatistické nálady v Ujgursku jsou patrné již desítky let. Od konce 90. let pak začalo být i na Západě viditelné široké teroristické hnutí, které dnes nálepkujeme jako islámský terorismus. I v relativně velmi bezpečné Číně začalo přibývat teroristických útoků. První velmi nápadný bombový útok zabil v roce 1997 „jen“ dva lidi v pekingském autobusu. Nicméně světová veřejnost zaznamenala, že se něco děje, asi až s příchodem událostí z 11. září 2001. Ujgurská autonomní oblast přímo sousedí se základnami terorismu. Při útocích nožem, střelnými zbraněmi a bombami zahynuly během posledních dvaceti let v Číně tisíce lidí. Největším incidentem pak byly právě nepokoje v hlavním městě Urumqi, kde v červenci 2009 zahynulo kolem dvou set lidí, převážně etnických Číňanů.“ (1)

Vojta opomíjí uvést, že „separatistické nálady“ vznikají především proto, že Ujgurům nevyhovuje jejich podřízené postavení v autoritářském impériu spravovaném Chany, a nejsou tedy projevem globálního militantního islamismu, jak se debatu snaží v souladu s oficiálním čínským narativem zmanipulovat následující věty.

Teroristické útoky na autobusy v Urumči a v Pekingu v roce 1997 byly s největší pravděpodobností reakcí na Vojtou nezmíněné krvavé potlačení protestů v únoru 1997 ve městě Ghuldža v severním Sin-ťiangu. Zmínka o teroristických útocích na USA v září 2001 i následující věta se opět snaží propojit násilí v Sin-ťiangu se světovým terorismem. Obojí je přitom motivováno odlišnými pohnutkami a souvislost je pouze okrajová, jen neustále zveličovaná oficiální čínskou propagandou.

Datace „posledních dvaceti let“ počítá oběti právě od září 2001, které však ve výskytu násilných incidentů v Sin-ťiangu netvoří žádný milník. Oběti sinťiangského konfliktu je na místě počítat spíše od ovládnutí oblasti čínskými komunisty v roce 1949 nebo od začátku poslední vlny násilí v roce 2007.

Dotyčná věta je sice sama o sobě pravdivá, ale v daném kontextu zavádějící, protože pouze část z tisíců obětí násilných incidentů „během posledních dvaceti let v Číně“ souvisí se sinťiangským konfliktem, z nichž navíc pouze výraznou menšinu představují teroristické útoky na veřejnost.

Závěr pasáže zmiňuje nepokoje v Urumči v červenci 2009. O těch je známo, že vypukly v důsledku demonstrace proti vládnímu postupu při vyšetřování předešlého pogromu Chanů na Ujgury v továrně v jižní Číně. V Urumči pak došlo k násilnému potlačení mírové demonstrace pořádkovými silami i k mezietnickému zabíjení Chanů Ujgury a naopak.

Není však známo, že by se při nich odehrál teroristický útok ozbrojené politické nebo náboženské organizace na civilisty. Není ani známo, že by při akci byly vzneseny požadavky na nezávislost, naopak je doloženo, že někteří demonstrující Ujguři mávali vlajkami ČLR.

Vojta též přebírá oficiální údaj 197 obětí, podobně ve shodě s narativem Pekingu však už neuvádí, že podle očitých svědků došlo v rámci nepokojů i ke střelbě policie do neozbrojených civilistů a následnému masovému zatýkání Ujgurů, které si vyžádalo neznámý počet dalších obětí a zmizelých.

Tragickými nepokoji v Urumči se kromě politických faktorů projevily i sociální a ekonomické stránky sinťiangského problému, které však konstrukce KS Číny i Vojty o teroristické, separatistické a extremistické motivaci událostí zamlčuje.

Holokaust se nás také týkal

Názorným manipulačním souvrstvím je i Vojtovo vyjádření o Sin-ťiangu v rozhovoru poskytnutém Aktuálně.cz před zahájením činnosti Sinoskopu:

„Svědectví o lidském utrpení otřesou každým z nás. V rámci činnosti Institutu plánuji také analýzu situace v Ujgurské autonomní oblasti. Ani hrozba islámského terorismu či separatismu v těsném sousedství islámských fundamentalistů by neměla být řešena detenčními zařízeními a preventivním zadržováním. Jeví se to jako islamofobie dotažená ad absurdum. Detenční zařízení na vlastním území jsou pochopitelně vnitřní věcí každé země, ať už mluvíme o Ujgursku, nebo Guantánamu, takže je nutné znát přesná data, tamní problém a koncepci jeho řešení. Pak lze teprve začít efektivní dialog diplomatickými prostředky na existujících platformách.“

Ve falešně polidšťující první větě Vojta neuvádí, že v případě Sin-ťiangu je lidské utrpení otřesné především proto, že je vlastním občanům systematicky způsobuje celosvětově vlivný neototalitární režim disponující téměř neomezenými prostředky.

Preventivní zadržování v detenčních zařízeních se v Sin-ťiangu neděje kvůli hrozbě islámského terorismu či separatismu, jak tvrdí spolu s KS Číny Vojtova následující věta, nýbrž proto, že strana chce psychicky zlomit celou ujgurskou populaci uvnitř i vně táborů.

Následující věta je opět manipulativní, protože ostražitým pozorovatelům se represe komunistického režimu v Sin-ťiangu jako „islamofobie dotažená ad absurdum“ nejeví. Zjevné je spíše to, že nastolením tématu islamofobie se Vojta snaží vytvořit falešný dojem totožnosti situace v Sin-ťiangu a protiislámských nálad v „západních“ společnostech a tím zpochybnit jejich právo ČLR kritizovat.

Tvrzení, že „detenční zařízení na vlastním území jsou pochopitelně vnitřní věcí každé země“, je replikou teze čínské propagandy, že kritika situace v Sin-ťiangu je „vměšováním se do vnitřních záležitostí Číny.“ Vojtou je tato teze zdůrazněna slovem „pochopitelně,“ které má podpořit dojem nezvratitelnosti takového tvrzení.

Jde přitom jen o další manipulaci, protože za budování a správu věznic v Sin-ťiangu je sice technicky opravdu zodpovědný čínský stát, ale věznění milionu lidí na základě jejich etnické a náboženské příslušnosti v Číně nebo kdekoli jinde na světě se týká celého lidstva podobně, jako se ho týká například holokaust v nacistických vyhlazovacích táborech.

Genocida a zločiny proti lidskosti, které podle některých pozorovatelů čínský režim v Sin-ťiangu páchá, jsou mezinárodně uznávanými zločiny potenciálně podléhajícími všeobecné jurisdikci a nejsou tedy „vnitřní věcí každé země.“

„Západ to dělá taky“

Srovnání Sin-ťiangu s Guantánamem je příkladem whataboutismu taktéž využívaného čínskou propagandou. Tato taktika má zpochybnit možnosti kritiky čínského režimu sdělením, že teroristy zadržují v detencích i demokratické státy. To je však v debatě o Sin-ťiangu nepodstatné, neboť věznění nevinných lidí v nelegálních detencích je univerzálně nepřijatelné bez ohledu na to, kde na světě k němu dochází.

Při podrobnějším srovnání táborů v Sin-ťiangu a na Guantánamu pak kromě podobností najdeme převážně rozdíly. V rozporu s tvrzením Vojty námořní základna v zálivu Guantánamo není americkým, nýbrž kubánským územím, jež mají USA v pronájmu. Počet zadržovaných čínským režimem v Sin-ťiangu je možno odhadnout na milion lidí, naproti tomu nejvyšší počet zadržovaných na Guantánamu byl krátce po zřízení detence asi osm set.

Spojení s mezinárodními teroristickými organizacemi se potvrdilo u velké části z nich, mnozí vězni se zúčastnili ostrého boje a někteří z nich jsou dodnes zadržování kvůli své údajně významné roli v mezinárodním ozbrojeném islamismu.

Vazby na ETIM se potvrdily u některých z celkem dvaadvaceti ujgurských vězňů na Guantánamu, z nichž poslední byli propuštěni začátkem roku 2014. Dostupné informace naproti tomu neukazují, že jsou v převýchovných táborech v Sin-ťiangu zadržovány osoby podobného formátu, naopak je zřejmé, že úřady vězní obrovské množství lidí, kteří nemají s terorismem ani extremismem nic společného.

Na rozdíl od Sin-ťiangu měli k vězňům na Guantánamu přístup právníci i Mezinárodní výbor Červeného kříže, zadržovaní směli praktikovat náboženství, komunikovat s rodinami a nebyli úřady nuceni k memorování propagandy a opěvování amerických lídrů výměnou za jídlo. Na rozdíl od táborů v Sin-ťiangu detence Guantánamo zkrátka není projevem institucionalizované masové represe vlastních spořádaných občanů kvůli jejich etnické nebo náboženské identitě.

Vojtou dále zmiňovaná „přesná data“ se zaprvé díky informační blokádě čínských úřadů možná nikdy nedozvíme, zadruhé není bezpodmínečně nutné je k diskuzi o problému znát, protože excesy čínského režimu jsou zřejmé bez ohledu na to, kolik přesně je nebo bylo v táborech vězněno lidí.

Vojtova poptávka po přesných údajích vyznívá zpětně nepatřičně i proto, že články Sinoskopu o Sin-ťiangu obsahují řadu faktických chyb a nepřesností, a vzbuzují tak zamyšlení nad otázkou, nakolik jsou Vojta a Sinoskop obeznámeni s tématem, o němž píší. „Tamní problém“ je totiž zúčastněným stranám i pozorovatelům znám poměrně dobře, stejně jako „koncepce jeho řešení“ podle KS Číny i podle mezinárodních aktérů.

S rezervou je třeba brát i Vojtovo volání po „efektivním dialogu diplomatickými prostředky na existujících platformách“. Jen obtížně se dá totiž vést efektivní dialog s režimem, který existenci koncentračních táborů pro milion lidí zprvu popírá a přizná ji teprve pod tíhou důkazů a mezinárodního tlaku, přičemž je však světu představuje jako „program profesního vzdělávání a výcviku“ a „účinné protiextremistické“ opatření.

Diktatura Číňanům nevadí?

Situace v Sin-ťiangu i například cenzura informací a pronásledování lékařů a aktivistů během hrozící epidemie koronaviru ukazují, že Si Ťin-pchingova ČLR je režim, který ve vlastním politickém zájmu neváhá potlačovat nepohodlné skutečnosti a svým občanům upírat práva, která mají lidé jinde na světě.

Hodí se pro něj slova Karla Čapka publikovaná roku 1924 v časopise Přítomnost, že „metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci. Co je dobré na jedné straně, nemůže a nesmí být dobré na druhé straně; jako by nebyli tady i tam lidé fyziologicky a morálně titíž.“

Roztříštit lidský svět na kusy se snaží i čínská propaganda a Vojtovy články. Konstatování, že „uplatňování principu kolektivní viny a zadržování lidí, kterým vina nebyla prokázána, jsou zcela určitě za hranicí norem naší evropské civilizace“ (2), nebo že Číňané se „od nás“ liší v tom, „jak situaci řeší“ (2), sugerují čtenáři dojem, že zavírání nevinných lidí do koncentračních táborů je v Sin-ťiangu naproti tomu omluvitelné, neboť Čína „je obrovsky složitá země, která si k…. poznání [že Sin-ťiang lze spravovat i bez extrémních řešení] teprve dojde“ (1).

Podobně propaganda KS Číny tvrdí, že autoritářské zřízení ČLR, tzv. socialismus s čínskými rysy (Čung-kuo tche-se še-chuej ču-i), nevyhnutelně vyrůstá z jedinečné čínské historie a kultury. Tento civilizačně-esencialistický postoj implikuje, že diktatura KS Číny je kulturně a historicky podmíněna a Číňanům tedy nevadí, protože nejsou „morálně titíž“ jako občané demokratických zemí a občanské svobody proto nepotřebují.

Skutečností však zůstává, že liberální demokracie a odpovědná vláda mohou fungovat i ve státech východní Asie, které jsou od tzv. „Západu“ civilizačně a kulturně odlišné podobně jako Čína, například na Tchaj-wanu nebo v Japonsku.

Podobně ohledně krize v Sin-ťiangu je „vyhraněná“ (2) argumentace nejen „západních kritiků Číny“ a nejsilnějšími hlasy v debatě nejsou „humanitární organizace“ (2), „zejména USA“ (2), „zejména vysoká komisařka OSN pro lidská práva“ (1) nebo „představitelé OSN“ (2), jak tvrdí Vojta. Tato politika je „něčím naprosto odporným“ (1) především pro samotné Ujgury, Kazachy a další oběti režimu, tedy pro občany ČLR, jejichž pohled je jedním z podkladů kritiky mezinárodního společenství, což Vojta nezmiňuje.

„Vyvážená“, či spíše relativizující Vojtova teze o „rozdílném pohledu Číny a Západu na ujgurský problém“ (2) vyznívá jako zlehčování zločinů páchaných Stranou na sinťiangských muslimech. Podobný přístup lze sledovat například ve vyjádřeních čínského režimu o údajných přínosech „profesního vzdělávání a školicích středisek“, za něž Peking své převýchovné tábory vydává, nebo v bagatelizaci represí proti Tibeťanům v rozhovoru poskytnutém Parlamentním listům „elitním akademikem“ Ondřejem Kučerou krátce po návštěvě Si Ťin-pchinga v Praze v březnu 2016.

Kritika čínské politiky v Sin-ťiangu není projevem „černobílého vidění světa“ (1) ani obhajobou „dobrých ujgurských bojovníků za národní sebeurčení“ (1), jak tvrdí Vojta, ale uznáním skutečnosti, že excesy KS Číny v Sin-ťiangu jsou neomluvitelným zločinem, na němž se nedá „racionalizovat“ zhola nic.

Sdělení, že „svět není černobílý a ujgurský problém už teprve ne“ (2), je pokusem svést debatu mimo, protože jádrem problému je represe vedoucí ke genocidě a koncentračním táborům, a ty jsou „černobílé“ všude na světě a kdykoliv v dějinách.

Odsouzení politiky KS Číny v Sin-ťiangu není protičínským postojem, nýbrž kritikou excesů politického režimu, který se za Čínu a Číňany schovává. Stejně jako v jiných otázkách spojených s čínskou politikou, pravda v této věci není uprostřed mezi propagandou komunistických kádrů a kritikou mezinárodních představitelů, které vedle sebe vyváženě staví Vojta.

Pravda je opakem lži šířené čínským režimem a reprodukované Vojtou, že převýchovné tábory v Sin-ťiangu jsou bojem proti terorismu. Vyjádření Vojty a Home Creditu o údajné polarizovanosti a extrémnosti české debaty o Číně je proto na místě číst jako snahu o zlepšení obrazu čínského režimu odvedením debaty od nepohodlného tématu.

Čínská propaganda a česká oligarchie

Vojtova obhajoba, že články Sinoskopu neobsahují žádný prokomunistický text a naopak prezentují „kritická témata“, při bližším pohledu neobstojí.

Vynechání explicitních prorežimních sdělení je přístup charakteristický pro mnohé odlehčené formy dnešní čínské propagandy a Vojtovy články ukazují, že se dá využít i v jejích lokalizovaných mutacích. Cílem „externí propagandy“ KS Číny není bezvýhradné opěvování politiky Strany, ale mimo jiné i přehlušení skutečné, informované kritiky kakofonií různých „vyvážených“ a „racionalizovaných“ hlasů. Produkce Sinoskopu do této koncepce zcela zapadá.

Vojtova konstruktivní kritika ve skutečnosti politiku KS Číny v Sin-ťiangu implicitně stvrzuje, protože nezpochybňuje její podstatu, nýbrž jen její neadekvátnost, kterou však zároveň relativizuje zpochybněním její univerzální nepřijatelnosti.

Symbolická „kritičnost“ článků nic nemění ani na skutečnosti, že články Sinoskopu reprodukují rámování i teze propagandy KS Číny, například že podstatou situace v Sin-ťiangu je boj s terorismem a extremismem nebo že pro dění v ČLR platí jiná měřítka než pro dění jinde na světě.

Stejně jako čínská propaganda, i Vojtovy texty o Sin-ťiangu tím působí manipulativně směrem ke zlepšování obrazu čínského režimu retušováním jeho nejodpudivějších aspektů. Stejné vyznění mají i další články publikované na Sinoskopu.

Předešlé upozornění Českých elfů na shodu postojů Sinoskopu s čínskou propagandou a zamyšlení, zda projekt neslouží jako neformální komunikační kanál velvyslanectví ČLR do českého veřejného prostoru, je tak zcela na místě.

Důvodem je přinejmenším to, že mnohá Vojtova východiska se shodují s tezemi sinťiangské propagandy šířené čínskými médii odkazovanými na stránkách ambasády ČLR, konkrétně platformami Český rozhlas pro zahraničí v češtině, China Online a oficiální zpravodajský kanál Sin-ťiangu Tianshan.net. Z tohoto pohledu Elfové vyhlásili Vojtův Sinoskop Trollem měsíce července 2019 opodstatněně, na což Vojta reagoval žádostí o stažení dotyčného newsletteru (Facebook Českých elfů, 10. prosince 2019).

Neméně důležitou stránkou věci je skutečnost, že ovlivňování veřejné debaty se skrze Sinoskop dopouští nejsilnější lokální korporátní aktér se širokými zájmy v Číně.

Propojení Sinoskopu s PPF vyplynulo už z prosincové investigace Aktuálně.cz. Dokumenty, které má redakce k dispozici, konkrétně ukazují, že agentura C&B se podílela na vzniku a tvorbě výše zkoumaných Vojtových článků č. 1 a 2, které byly vykázány jako výsledek činnosti agentury, přičemž u textů č. 3 a 4 nelze podíl C&B a Home Creditu prokázat ani vyloučit.

Po odhaleních Aktuálně.cz v loňském prosinci ale oba aktéři podporu Sinoskopu vyhodnotili kladně a podle Vojty je ve hře i možnost přímého sponzorování ze strany PPF. Je překvapivé, že Vojta může být i po odhaleních Aktuálně.cz považován za nezávislého experta (závěr rozhovoru), někdy dokonce bez zmínky o jeho zdokumentovaných vazbách na PPF.

Rostoucí mediální vliv společnosti PPF a její představa debaty o zásadních politických otázkách přiblížená podporou Sinoskopu by pro českou společnost měly být varovným signálem.

PPF má bohatou historii usměrňování české zahraniční politiky nejen směrem k ČLR. Investigace Aktuálně.cz naznačila rozsah, v němž firma dosud ovlivňovala české veřejné mínění o Číně.

Skrze Home Credit se též snaží umlčet kritické hlasy pomocí předžalobních výzev projektu Sinopsis a Českému rozhlasu. Stejnou funkci mohlo plnit i zrušené partnerství s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, které veřejnou vzdělávací a výzkumnou instituci zavazovalo k hájení dobrého jména obchodního subjektu.

Převzetí nejsledovanější domácí televize, TV Nova, výrazně rozšiřuje dosavadní možnosti, jak bude moct PPF skrze média ovlivňovat ve svůj prospěch české veřejné mínění pokrytím Číny a dalších politických témat.


Autor je vědecký pracovník Orientálního ústavu Akademie věd ČR

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

4 komentáře

  1. Lucie napsal:

    Já myslím, že s nizozemskou PPF se Čína vypořádá, že nepřipustí, aby v jejich státě provozovala lichvu pochybná firma z „daňového evropského“ ráje a lichvářskými úroky okrádala tu chudší část obyvatelstva – to je politický problém.

  2. Nemec napsal:

    Vojta a PPF se drží zásady “ Čí chleba jíš – toho píseň zpívej.

  3. Petr Kaminsky napsal:

    1) A cte to jeste nekdo pote, co se provalilo financovani Sinoskopu pres PPF? 2) Stejne je zahada, proc se PPF tolik snazi, aby se v CR vsichni klaneli Cine. Maji sidlo v Nizozemi, proc nemanipuluji verejne mineni tam? Proc nelobuji u krale Willema? 3) Takovi lokajove jako je Vit Vojta, by se meli do Ciny prestehovat, kdyz to tam tak obdivuji. Nas ostatni by mohli nechat se placat v nikdy nekoncici hadce tez nazyvane liberalni demokracie.

  4. josef napsal:

    Já bych to spíše přirovnal ke vztahu Izrael vers. Palestinci a možná i ke vztahu Turci vers. Kurdové (turečtí), protože se jedná o území jednoho státu ( možná by se k tomu mohl i hodit vztah Gruzie vers. Abcházie, nebo i Gruzie vers. Jižní Osetie – zde ale už jsou obě bývalé autonomní republiky SSSR od Gruzie odděleny jinak). Izrael a mnohdy i Turecko zdaleka nepoužívají vůči etnickým menšinám metody jen cukru a odůvodňují to do světa zejména svoji vnitřní bezpečností- a svět to mnohdy tak uznává ( i u nás má Izrael mnoho zastánců svých konání). A také pokud redaktor Klimeš odmítá srovnávání Guantanámo vers. tzv. Čínské tábory na převýchovu např. s tím, že Guantanámo není na území USA, tak může mít pravdu jen s tím rozdílem, že na Guantanámu jsou odvlečeni občané cizích států, kteří v USA nepůsobili v jejich “ neprospěch“, protože tam vůbec nebyli USA mělo uskutečnit soudní proces s atentátníky z 11.9.2001 i bez jejich fyzické nepřítomnosti, ale další odvezení osob bez přímého vlivu na 11/9 je už protiprávní (v době, kdy v Afghanistánu byl SSSR tak RFE je vždycky uváděla jako bojovníky za svobodu a teď jsou tito bojovníci najednou teroristy?), no a následně z další války v Iráku už vůbec ne. Chtěl-li redaktor Klimeš uvádět podstatné rozdíly, pak si může připomenout situaci Indiánů v USA v celé jejich genezi a třeba rozporovat i vždy (převážně) souhlasná proamerická hodnocení od MUDr. Romana Jocha například při nezavrhování mučení pod vedením CIA a to nejen na Guantanámu, ale i v mnoha věznicích po světě…

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama