Narodila se v Olomouci těsně před válkou do jedné z národnostně smíšených rodin. Maminka se hlásila k české národnosti, otec k německé. Válka a následné události rodinu rozmetaly a sedmiletá Štěpánka se pak s matkou a sestrami ocitla v internačním táboře pro Němce.

„Město Olomouc je – bohužel – jedním z mála našich měst, kde spousta občanů nevěděla snad nikdy, zda jsou Češi, nebo Němci,“ napsal v roce 1946 sociálnědemokratický deník Čin. Výtka odrážející téma válečného kolapsu česko-německého soužití směřovala i k lidem, jako byla Štěpánka Jarůšková.

Její otec Stefan Bodinek byl Němec, narukoval do wehrmachtu a válku nepřežil. Maminka Marie byla Češka, přesto se ona i její děti musely po válce podřídit omezením, která pro Němce stanovil národní výbor v Olomouci. Není přitom bez zajímavosti, že olomoucká vyhláška se vědomě inspirovala nacistickými protižidovskými zákony. Zaváděla pro Němce „všeobecně ta opatření, která oni ukládali Židům“.

Otec narukoval do wehrmachtu

O svých kořenech toho Štěpánka Jarůšková vzhledem k pohnutým rodinným osudům mnoho neví. Na svého „německého“ otce Stefana Bodinka si téměř nevzpomíná. Pocházel prý z Olomouce a před válkou byl obchodním cestujícím. „Měl kufřík, v něm vzorky čokolád a bonbónů a jezdil po městech. Ale to já si nepamatuju, vím jen to, co nám řekla mama.“

Stefan Bodinek se oženil s Marií, roz. Eperiesy, pravděpodobně ještě za Rakousko-Uherské monarchie nebo těsně po jejím rozpadu. Před Štěpánkou se totiž z manželství narodili ještě Ludvík, Jan, Ervin a Hedvika, přinejmenším dva nejstarší bratři byli za války už dospělí. Po Štěpánce přišla v roce 1942 na svět ještě nejmladší Hana.

Otec Stefan Bodinek v německé uniformě v době druhé světové války. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Maminka Marie se považovala za Češku, ať už to v mnohonárodnostním olomouckém prostředí znamenalo cokoliv, a s dětmi prý mluvila česky. Nepracovala, byla v domácnosti a starala se o početnou rodinu.

Štěpánce byly teprve čtyři měsíce, když nacistické Německo zabralo na základě mnichovské dohody československé pohraničí a nová hranice byla narýsována jen pár kilometrů za Olomoucem. O půl roku později pak nacisté zabrali i zbytek Československa a ve Štěpánčiných patnácti měsících začala v Evropě válka. Štěpánčin otec Stefan Bodinek narukoval do wehrmachtu a bratr Jan k německému letectvu.

Na otce si tak Štěpánka, která v září roku 1944 nastoupila do první třídy německé školy, zachovala jen útržky vzpomínek. „Když přišel dom, byl ve vojenské uniformě. Měl rajtky, ty vysoké boty a já si nepamatuju, že bych s ním mluvila, ale jen to, jak jsem na něj čekala před brankou a donesla mu vyzouvák, protože ty boty se musely vyzouvat dřevěným vyzouvákem. Vyzul si boty a víc si nepamatuju. Asi měl opušťák.“

Otec je naposledy navštívil ještě i v květnových dnech posledního roku války. „Když se pak vracel ke své posádce, stalo se, že ten vlak přepadli partyzáni a stříleli po nich, vyhazovali je z těch vagonů. Táta seděl u okna a měl průstřel plic, odvezli ho do Kroměříže do nemocnice. Za dva dny jsme dostali telegram, že zemřel. Měl pohřeb v Olomouci, pamatuju si, že byl vystaven v otevřené rakvi,“ dělí se Štěpánka Jarůšková o vše, na co si v souvislosti s otcem vzpomíná. Zemřel 5. května 1945.

V internačním táboře

Konec války tak rodině mnoho radosti nepřinesl. Vedle českých Němců navíc začala těžká doba i mnohým národnostně smíšeným rodinám. „Máma přišla jednou ubrečená domů. Němci museli nosit žlutý pásek na ruce. Šla po chodníku a šli dva Češi a řekli: ‚Ty svině německá, jak si dovoluješ chodit po chodníku?‘ Žďuchli ji a ona spadla na silnici. Ten život nebyl vůbec lehký,“ vzpomíná Štěpánka Jarůšková.

Přestože její matka byla Češka, i pro ni v poválečných měsících platila přísná nařízení stanovená pro české Němce olomouckým národním výborem. Nejenže musela nosit viditelné označení, ale kromě cest do práce a na nákup se také nesměla pohybovat na veřejných místech, nesměla jezdit veřejnou dopravou a mohla nakupovat jen v určitých hodinách na určitých místech.

Matka Marie Bodinková. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Nejpravděpodobněji v srpnu 1945 se pak Štěpánka s matkou a sestrami ocitla v některém z internačních táborů pro Němce. Na cestu tam si již nevzpomíná a ani neví, o který z táborů se jednalo. Najednou tam ale byly – sedmiletá Štěpánka, její matka Marie, zhruba dvacetiletá sestra Hedvika a tříletá Hana.

„Oholili nám hlavy a namalovali hákový kříž. Spaly jsme na slamnících, které jsme si musely vycpat slámou. V jedné místnosti nás bylo asi dvacet po každé straně. Víc nic. Vždycky nám donesli oběd do takové misky, to nebyl oběd, to byla vařená řepa nebo něco takového,“ popisuje podmínky v táboře.

Internované Němce hlídali také sovětští vojáci a někteří z nich prý zajatce týrali a znásilňovali ženy. S vděkem naopak Štěpánka vzpomíná na českého strážného, který jim pomohl: vzal ji na noc k sobě domů, aby ji jeho manželka vykoupala a dala jí najíst.

Z tábora je po několika týdnech propustili, domů ale musely jít pěšky. Štěpánka Jarůšková uvádí, že do Olomouce to měly přes sto kilometrů. Mladší sestra jela v kočárku, a když se mu cestou rozbila kolečka, stolař jim udělal provizorní ze dřeva. Z cesty si uchovala několik hrůzných zážitků, které si živě vybaví i po sedmdesáti letech:

„Stál tam ruský voják s bajonetem. Jak jsme se k němu blížily, tak on přišel ke mně, nastavil ten bajonet mně na břicho. Smál se jak pominutý. Máma říkala: ‚Kdybych tě nebývala přitáhla k sobě, tak tě asi zabil.‘“

Přespávaly také ve stodole, kterou v noci přepadli sovětští vojáci a několik žen znásilnili. Dlouhou cestu ale nakonec zvládly i díky pomoci lidí, kteří je obdarovali jídlem.

Rodina rozdělená železnou oponou

Když se konečně dostaly do Olomouce, našly svůj byt zapečetěný. Soused jim doporučil, aby se zeptaly na národním výboru.

„Máma tam šla a říká: ‚Dejte mi aspoň peřinu pro děti, když si z toho bytu nesmíme nic vzít.‘ A on říká: ‚Víte co? Zakryjte je novinami. A můžete se nastěhovat, je to na Povelu na Slavonínské.‘“

Místo svého původního bytu dostaly jeden přidělený prázdný pokoj, spaly zpočátku na zemi. Později jim sousedé pomohli a postupně je vybavili vším potřebným. Nějakou dobu žily z ovoce, které posbíraly v aleji, nebo zeleniny, kterou vzaly na poli. Těžkou dobu přečkaly hlavně díky starší sestře, která si později našla práci a živila je. Jako národnostně smíšená rodina nakonec nebyly odsunuty a dostaly československé státní občanství.

Štěpánka Jarůšková, tehdy ještě Bodinková. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Ani Štěpánčini bratři neměli lehký osud. Jan, který sloužil v německém letectvu, byl zajat a vězněn na Pankráci. Po letech pak Štěpánce vyprávěl o českém vojákovi, který mu dal peníze a pustil ho na svobodu poté, co zjistil, že mluví česky.

Jan pak utekl do západního Německa. Bratra Ervina nějakou dobu drželi v internačním táboře a musel pracovat, později i jeho propustili, takže se znovu shledal se svou rodinou.

Nejstarší bratr Ludvík byl po válce už ženatý s německou manželkou. „Jim se tenkrát narodila holčička, Markétka. On přišel za mámou ten večer a říká: ‚Mami, oni nás odsunuli. My se přijdeme rozloučit…‘ Pamatuji se, že jsme stáli před brankou, a oni přišli, každý uzlíček a v náručí malé děcko v peřince. Nesměli si vzít více než dvacet kilo,“ vzpomíná Štěpánka, která pak svého bratra neviděla mnoho let.

Štěpánka po válce chodila do stejné obecné školy, do níž nastoupila poslední válečný rok – tentokrát už se v ní ale učilo česky. Když v patnácti letech dokončila měšťanku, našla si práci v Moravských železárnách u soustruhu. Práce ji bavila, objevily se ale zdravotní problémy způsobené nejspíš železným prachem, a tak si našla nové zaměstnání v zemědělském družstvu.

Začala se scházet se svým budoucím mužem Janem Hudáčkem, v sedmnácti letech se jí narodilo dítě a o rok později se vzali. Manžel se stal profesionálním vojákem. Štěpánka vystřídala více zaměstnání, nakonec se dostala do skladu Potravin Olomouc, kde pak zůstala třicet let.

O politiku se prý nestarala, přesto se jí dotklo politické a společenské uvolnění roku 1968. Dostala výjezdní doložku, a mohla tak společně s bratrem Ervinem poprvé vyjet do západního Německa, kde žili jejich další dva bratři Ludvík a Jan.

Viděli se poprvé po více než dvaceti letech, Štěpánka si je z dětství téměř nepamatovala. Do Československa se vrátila 20. srpna 1968, jeden den před invazí vojsk Varšavské smlouvy, po níž se život opět změnil.

Byli to nevinní lidé

Při první návštěvě bratrů v západním Německu v roce 1968, zprava Ervin, Ludvík a Jan Bodinkovi. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

V roce 1979, aniž by Štěpánka předem cokoliv tušila, emigroval její syn Mirek přes Maďarsko do Rakouska. O jeho emigraci se dozvěděla od Státní bezpečnosti, jež zadržela pohled, který jí poslal z uprchlického tábora.

Kvůli němu pak na policii musela ještě mnohokrát, syn se ale s pomocí jejího bratra dostal do západního Německa, kde se jako zručný řemeslník dobře uchytil. Štěpánka směla i za normalizace navštěvovat své příbuzné na Západě, takže se pravidelně vídala jak s bratry, tak se synem.

Konec komunistického režimu v roce 1989 přivítala zejména proto, že i její syn ji pak mohl v Česku navštěvovat. Také její ekonomická situace se zlepšila. Tři roky po sametové revoluci zemřel její manžel Jan, dlouhodobě nemocný tuberkulózou. Provdala se poté za Karla Jarůška, i ten ale již zemřel.

Dnes se ohlíží za poválečným obdobím jako za dobou, kdy jim někteří lidé velice ublížili, ale jiní jim zároveň hodně pomohli. Vysídlení obyvatel německé národnosti z Československa považuje za nespravedlivé.

„Myslím si, že to nebylo správné, že si to nezasloužili. Třeba můj bratr – vždyť to byli nevinní lidé!“ Přála by si, aby se nic takového už neopakovalo. „Pro nás to byla strašná doba. Hlavně děti, které trpěly, si to nezasloužily. Těžko se o tom mluví.“

Autoři Jan Kvapil a Kristýna Himmerová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.