Od svátku práce k prázdnému rituálu. Režim se bál, že mu 1. máj zkazí recese Kaisera s Lábusem
Herce Jiřího Lábuse si před Prvním májem 1989 předvolala Státní bezpečnost. Obávala se, že s Oldřichem Kaiserem naruší průběh předem zrežírovaných oslav nějakým vtípkem. V komunistických oslavách Svátku práce však prostor pro spontaneitu a humor nebyl.
„Na První máj musel jít vlastně každý,“ vzpomíná pamětnice Marcela Wallenfelsová na průvody koncem padesátých let, jichž se účastnila jako studentka. „Na srazu člověk nejdřív ze všeho obešel všechny ty kádrováky a ředitele, aby si všimli, že tam opravdu byl. Potom si u stánků zakoupil nedostatkové zboží, které tam prodávali. Nedostatkové párky, nějaké lepší rohlíky. A pak se mohl pomaloučku vytratit domů…“ Zmizení po anglicku se jí ovšem ne vždy podařilo. Jednou ji chytil za ruku angažovaný kolega a zatáhl ji přímo pod tribunu.
„Lidé tam zvedali ruce a křičeli: ,Ať žije soudruh Novotný!‘ A mně to bylo hrozně trapné. Nebyla jsem schopná zvednout ruce a skandovat. Takže jsem tak nějak šeptala: ,Ať žije soudruh…‘ Ale bylo mi to hrozně nepříjemné,“ pokračuje Marcela Wallenfelsová.
Svátek práce, který u nás byl památným dnem už za první republiky, komunisté proměnili ve velkolepé a dokonale zrežírované divadlo, v němž nebyl prostor pro autenticitu a spontánnost. Trasy průvodů, transparenty, které se v nich objevovaly, výzdoba budov i skandování hesel, to všechno bylo předem pečlivě naplánované a schválené. Funkcionáři na tribuně i davy pod tribunou sehrávali své role, od nichž se jen málokdo odvážil odchýlit.
Zatímco v padesátých letech se v průvodech objevovaly bizarní alegorické vozy a velmi agresivní hesla namířená proti Západu, v době normalizace se smysl průvodů již zcela vytratil a účast v nich se stala jen únavnou povinností, které se každý snažil vyhnout.
Nuceně dobrovolná akce
Účast v průvodu byla důležitým měřítkem loajality k režimu. Leo Žídek, politický vězeň z padesátých let, který později pracoval u ostravských Dopravních staveb, nazývá prvomájové průvody „existenčními pochody“ – lidé si účastí v nich zajišťovali svou další pracovní existenci. Podle něj nebyly vysloveně povinné, ale „nuceně dobrovolné“, jak poznamenává Leo Žídek: „Kdo nešel, měl pošramocený kádrový profil.“
Největší nátlak k účasti v prvomájových průvodech zažívali školáci a studenti, kterým bylo nejsnadnější prezentovat akci jako povinnou. „Jednou nás zavolali do školy, že si tam máme vyzvednout ruské prapory a že je potom budeme ve škole odevzdávat. To byl takový systém, jak přítomnost v průvodu udělat povinnou,“ vypráví Joachim Mewes.
Když jde o svobodu, dokážeme být vytrvalí. A to i doslova. Paměť národa zve v květnu na charitativní běh. V Praze, Brně, Plzni a dalších místech se poběží za všechny, kteří se nevzdali.
Každý může věnovat svůj běh někomu, kdo inspiruje k vytrvalosti, a udělat dobrou věc. www.behpropametnaroda.cz
„V průvodu jsme si vyhlédli komunistické děti, které nebyly, řekněme, moc chápavé. Jednomu z nich jsem řekl: ‚Hele, můžeš mi podržet ten prapor, já si chci zavázat tkaničku.‘ A on pak skončil s deseti prapory a musel je jako vzorný syn komunisty všechny nést do školy.“
Vyprázdněný rituál byl pro školáky samozřejmě příležitostí k mnoha lumpárnám: „Když třeba jdete na lampionový průvod k vítězství VŘSR, vezmete si s sebou injekční stříkačky a benzínové ampulky a zapalujete jiným dětem ty lampiony,“ vzpomíná Stanislav Zajíček, pozdější pedagog na brněnském gymnáziu.
„Když je průvod na Prvního máje, můžete to využít k tomu, že sabotujete mávátka, máváte zlomenými mávátky, lámete mávátka spolužákům… Ideologie pro nás do toho tolik nevstupovala.“
Žáci a studenti si většinou neuvědomovali, že pro většinu pedagogů byla účast v průvodu stejně nepříjemná jako pro ně samotné. O to víc, že k ní museli nutit své svěřence. Stanislava Šprincová, která učila na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, k tomu říká: „Museli jsme studenty nahánět do průvodu na Prvního máje. To se ví, že se tomu zdravě bránili. A my jsme museli hlásit, že jsme ty študáky v průvodu měli.“ Často jednotlivě obcházela pomocné vědecké pracovníky z řad starších studentů a prosila je, ať přijdou do průvodu. „Oni tam chodili jenom kvůli mně…“
„Do průvodu nemusím. Jinak je to diktatura.“
Zaměstnanci podniků se mohli z průvodu vymluvit snadněji nebo z něj alespoň předčasně zmizet: „Vždycky byl sraz, někdo dostal i mávátko, všichni se úzkostlivě třásli, aby nemuseli nést transparent nebo něco,“ vzpomíná Eva Mašková. „Byli určeni lidi, kteří kontrolovali, kolik zaměstnanců přišlo z termodynamiky, kolik z vývoje. Ovšem když to vypuklo, už kolem tribuny nikdo nešel, protože jsme se vypařili.“
Helena Nováková, která v roce 1948 pracovala ve varnsdorfské továrně Velveta, ovšem takto švejkovat odmítla. Šlo o první prvomájový průvod pod diktaturou KSČ. Během pauzy na svačinu jí agitátoři v továrně oznámili, že prvního května jít do průvodu musí. „Nemusím. Můžu, ale nemusím,“ odvětila Helena Nováková. Po chvíli si její kolegyně povšimla, že agitátoři něco sepisují. „To si píšou, kdo si vezme ten rudej hadr na krk a půjde do průvodu, to se mě netýká,“ mávla rukou.
Následující pondělí ale byla předvolána k výslechu na Státní bezpečnost. „Tam byl takový chlapík, taková gorila, kdyby mi jednu máznul, tak by ze mě nic nezbylo,“ vypráví. Ukázalo se, že na ni přišel udavačský dopis. Prý se vyjádřila, že První máj je diktatura a teror. „Já to řekla, ale úplně jinak,“ hájila se Helena Nováková: „Řekla jsem, že do průvodu mě nikdo nemůže nutit. A pokud ano, je to tedy diktatura a s tím já nesouhlasím.“
Transparent Charty pod tribunou
Velkou výjimku mezi prvomájovými průvody tvořil ten v roce 1968. Narozdíl od předchozích i následujících let byl tento průvod skutečně dobrovolný a účast na něm zejména v Praze také byla mnohem vyšší. Defilovali v něm mimo jiné členové obnoveného Junáka ve skautských krojích. „Skauti šli v jednom velkém bloku v ulici Na Příkopě, získali obrovský aplaus. Na tribuně stál vedle generála Svobody a Dubčeka i junácký náčelník doktor Rudolf Plajner. Bylo to tehdy strašně krásné,“ vzpomíná Filip Kreuziger.
V dalších letech normalizace se První máj vzácně stával i příležitostí k politickým protestům. K jednomu takovému vystoupení došlo v Olomouci v roce 1987. Dva chartisté Rudolf Bereza a Tomáš Hradílek se postavili na chodník kousek od hlavní tribuny s transparentem, který nesl nápis: „Charta 77 vybízí k občanské kuráži.“ Tomáš Hradílek vzpomíná na okamžiky, které tomu předcházely: „Když jsme šli na vytipované místo, v životě jsem nepociťoval tak těžké nohy, jako během těch pár desítek metrů.“
„Ale jak jsme se postavili a rozvinuli transparent, dostavilo se blaho. Už bylo všechno v pořádku, už jsme věděli, že ať se děje, co se děje, transparent jsme rozvinuli a teď se jen muselo čekat, jaké budou důsledky.“ Na chodníku stáli celých dvacet minut, zatímco kolem nich defiloval prvomájový průvod a lidé si četli nápis na jejich transparentu.
„Až si někdo z policistů všiml, že tam na chodníku je něco nepatřičného, že tam je nějaký transparent, který neoslavuje komunistickou stranu ani dělnickou třídu ani úspěchy rolníků,“ pokračuje Michal Mrtvý, který jejich vystoupení natáčel na kameru. Zatčeni byli všichni tři a na osmačtyřicet hodin se ocitli ve vazbě. Posléze byli za svůj čin odsouzeni k podmíněným trestům.
Svátek práce v historii
Tradice Prvního máje coby dělnického Svátku práce se zrodila v Chicagu v roce 1886. Prvního května tam vyvrcholila kampaň za osmihodinovou pracovní dobu, kde na podporu tohoto požadavku vstoupilo do stávky 40 000 dělníků. Proti stávkujícím zasahovala policie, několik dělníků bylo zabito. Na památku těchto událostí vyhlásil Mezinárodní dělnický kongres v Paříži roku 1889 první květen Svátkem práce. V československém prostředí dostaly prvomájové oslavy nový ráz 27. března 1919, kdy byl 1. máj ustanoven zákonem za státní Svátek práce. Úpravou z roku 1925 byl potom vyhlášen za památný den.
„Pane Lábus, vy půjdete do průvodu?“
Prvomájové průvody samozřejmě skýtaly prostor k nejrůznějším recesím. Vladimír Zeman neměl radostné dětství: jeho otec po roce 1948 působil jako agent-chodec a emigroval do USA, matka byla odsouzena k osmnácti letům vězení a malý Vladimír vyrůstal u babičky. Koncem padesátých let mu otec z Ameriky poslal pravé džíny, kovbojskou košili a kovbojský klobouk. Takto vystrojen dvanáctiletý hoch vyrazil do prvomájového průvodu: „Řekli mi, že v tomhle nemůžu jít. Tak jsem stál na chodníku a mával jsem spolužákům.“
První máj v roce 1989 se v Praze odehrával již ve zcela jiné atmosféře. Město mělo za sebou demonstrace během Palachova týdne. Státní bezpečnost se obávala, že zrežírovaný průběh oslav naruší spontánní občanské protesty nebo i pouhá recese. To byl také důvod, proč si v druhé polovině dubna 1989 do služebny v Bartolomějské předvolali herce Jiřího Lábuse.
Vyslýchající policista dlouho otálel, než prozradil skutečný důvod výslechu. Konečně řekl: „Pane Lábus, vy s panem Kaiserem půjdete do průvodu?“ Jiří Lábus nic takového neměl v úmyslu. „Ne, já budu koukat na průvod v televizi.“
„To si oddechli,“ dodává Lábus ve svých vzpomínkách pro Paměť národa. „My jsme byli na vrcholu popularity, vystupovali jsme v pořadu Možná přijde i kouzelník. Oni měli strach, abychom v tom průvodu něco neprovedli.“
Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Poslední bitva sovětského vojáka. Litoměřice chystají novou podobu parku
Vašku, nepodepisuj to, radil Havlovi. František Lízna šel za vším vytrvale
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
8 komentářů
Já jsem do průvodu chodil rád. Bylo to krásné, pohodové dopoledne s hudbou, stánky, s kolegy jsme si to užívali, protože se nám dobře žilo i pracovalo. V míru a klidu, se sociálními jistotami, které byly proto, protože jsme si je vybudovali a z daní zaplatili. Nebylo to zadarmo, byla za tím práce lidí. Proto se práce oslavovala, jako zdroj blahobytu lidí v Česku. A bylo co oslavovat, na rozdíl od dnešní doby.
Nikdo nepochybuje, že ty jako udavač stb a lidový milicionář ses měl dobře. Všichni ostatní (ti s alespoň částečně rovnou páteří) mohli na „sociální jistoty“ zapomenout. A rovněž nikdo nepochybuje ani o tom, že oslava formou mlácení studentů pendrekem hlava a nehlava se ti velmi líbilo.
Pavle, tam jste se opravdu jednou za rok setkal s lidmi, které jste ten rok neměl pro nával práce a pod. vidět. Mohli jste si navzájem např. ukázat fotky dětí (pokud jste je do průvodu nevzali sebou a nepředváděli je jako takové). Někdy se tam (v rámci univerzity) domlouvaly i zárodky spolupráce, společných publikací apod. Jistěže to byla pakárna, ale daly se z ní vydolovat i pozitivní věci.
Pamatuji, jak jsme jednou ještě jako gymnazisti utekli z průvodu a ukázali spolužákům, kteří to neznali, kapucínskou kryptu s mumiemi.
Po vojně v roce 1980 jsem nastoupil v jednom nejmenovaném zemědělském podniku a tam dávali každému kdo šel na 1. Máje do průvodu 200 Kčs na občerstvení. Peníze rozdali ale průvodu se nakonec zůčastnili jen kovaní soudruzi.
Jako dítěti mi to nepřišlo, buď jsme dostali od rodičů omluvenku a sázeli brambory, nebo jsme chvíli mávali v průvodu a pak zmizeli.
Děti mají něco podobného, musí v listopadu nosit klíče do školy a cinkat s nima, nikdo si nedovolí je nepřinýst, nebo je vyplachujou na projektových dnech.
Mě to vyhovuje, jen lidi nepochopili, že mění jistotu za svobodu.
Příliš jednostranný odsudek oslav 1. májů doložený účelovým výběrem, který má ten odsudek dotvrdit. Kromě těch, co byli kýmsi nuceni a nechodili na máje rádi, se úplně zamlčuje, že mnozí nemuseli a nebyli nuceni a mnozí chodili s partou nebo s dětmi a rodinou rádi. Ideologické klišé typu „Zatímco v padesátých letech se v průvodech objevovaly bizarní alegorické vozy a velmi agresivní hesla namířená proti Západu, v době normalizace se smysl průvodů již zcela vytratil a účast v nich se stala jen únavnou povinností, které se každý snažil vyhnout“ je totalizačním klišé, pokud novinář nepřizná i tu zamlčovanou skutečnost vesnických podnikových, ale i městských májů s jejich aktivními a pozitivně k oslavě práce a podniku naladěnými účastníky..
A pak že nejsme národ Švejků. Pan Lábus při výslechu na policii otevřeně přiznal že nepůjde do dobrovolně-povinného průvodu. k 1.máji, A ti policisté místo toho aby mu důrazně připomněli jeho společenskou povinnost, tak si ještě oddechli, že tam nebude dělat nějaké provokace.
S tímhle národem se vážně nedá dělat ani pořádná revoluce.
Tím se dostáváme k tomu že ke konci roku, když už sami soudruzi potřebovali předat tu moc Havlovi a spol, ten průvod studentů od Albertova na Národní přivedl agent STB Zifčák . Studenti dostali od na ně připravených stbáků napráskáno, dokonce se rozkřiklo že tam jeden umřel (později dementováno).. Tohle už se nedalo odšvejkovat a národ konečně povstal..
Jeden můj spolužák měl teorii, inspirovanou právě prvomájovými průvody, že v Česku nemůže nikdy být fašismus, protože kdybychom měli pořádat pochodňové průvody, jak ze starých nacistických týdeníků, tak by u nás polovina nepřišla, z těch přišlých by si polovina zapomněla doma pochodeň a tem zbylým by ty pochodně nehořely 🙂
K tomu 17. listopadu: Tam byla řada dost vážných a i invalidizujících zranění. Tak velký počet, že se opravdu statisticky nabízí možnost, že to někdo nepřežil. Faktem je, že Studentský informační servis (později se přebudoval přes různé peripetie na časopis Respekt) zaznamenal po 17. listopadu tři zmizelé studenty. Jeden údajně sbíral pro diplomku kytky na šumavských rašeliništích, a mohl se při tom utopit v bažině, druhý bal po pár týdnech nalezen sešrotovaný lodními šrouby ve Vltavě (ve stavu, kdy se nedala zjistit příčina ani přesná doba smrti) a jeden zmizel úplně. Klidně mohl někdo z nich zahynout na té Národní a být nenápadně „uklizen“.