Herce Jiřího Lábuse si před Prvním májem 1989 předvolala Státní bezpečnost. Obávala se, že s Oldřichem Kaiserem naruší průběh předem zrežírovaných oslav nějakým vtípkem. V komunistických oslavách Svátku práce však prostor pro spontaneitu a humor nebyl.

„Na První máj musel jít vlastně každý,“ vzpomíná pamětnice Marcela Wallenfelsová na průvody koncem padesátých let, jichž se účastnila jako studentka. „Na srazu člověk nejdřív ze všeho obešel všechny ty kádrováky a ředitele, aby si všimli, že tam opravdu byl. Potom si u stánků zakoupil nedostatkové zboží, které tam prodávali. Nedostatkové párky, nějaké lepší rohlíky. A pak se mohl pomaloučku vytratit domů…“ Zmizení po anglicku se jí ovšem ne vždy podařilo. Jednou ji chytil za ruku angažovaný kolega a zatáhl ji přímo pod tribunu.

Průvod na Prvního máje, Aerovka, 50. léta. Foto:: archiv Jiřího Beránka, se souhlasem Paměť národa

„Lidé tam zvedali ruce a křičeli: ,Ať žije soudruh Novotný!‘ A mně to bylo hrozně trapné. Nebyla jsem schopná zvednout ruce a skandovat. Takže jsem tak nějak šeptala: ,Ať žije soudruh…‘ Ale bylo mi to hrozně nepříjemné,“ pokračuje Marcela Wallenfelsová.

Svátek práce, který u nás byl památným dnem už za první republiky, komunisté proměnili ve velkolepé a dokonale zrežírované divadlo, v němž nebyl prostor pro autenticitu a spontánnost. Trasy průvodů, transparenty, které se v nich objevovaly, výzdoba budov i skandování hesel, to všechno bylo předem pečlivě naplánované a schválené. Funkcionáři na tribuně i davy pod tribunou sehrávali své role, od nichž se jen málokdo odvážil odchýlit.

Zatímco v padesátých letech se v průvodech objevovaly bizarní alegorické vozy a velmi agresivní hesla namířená proti Západu, v době normalizace se smysl průvodů již zcela vytratil a účast v nich se stala jen únavnou povinností, které se každý snažil vyhnout.

Nuceně dobrovolná akce

Účast v průvodu byla důležitým měřítkem loajality k režimu. Leo Žídek, politický vězeň z padesátých let, který později pracoval u ostravských Dopravních staveb, nazývá prvomájové průvody „existenčními pochody“ – lidé si účastí v nich zajišťovali svou další pracovní existenci. Podle něj nebyly vysloveně povinné, ale „nuceně dobrovolné“, jak poznamenává Leo Žídek: „Kdo nešel, měl pošramocený kádrový profil.“

Největší nátlak k účasti v prvomájových průvodech zažívali školáci a studenti, kterým bylo nejsnadnější prezentovat akci jako povinnou. „Jednou nás zavolali do školy, že si tam máme vyzvednout ruské prapory a že je potom budeme ve škole odevzdávat. To byl takový systém, jak přítomnost v průvodu udělat povinnou,“ vypráví Joachim Mewes.

Foto: se souhlasem Paměť národa

Když jde o svobodu, dokážeme být vytrvalí. A to i doslova. Paměť národa zve v květnu na charitativní běh. V Praze, Brně, Plzni a dalších místech se poběží za všechny, kteří se nevzdali.

Každý může věnovat svůj běh někomu, kdo inspiruje k vytrvalosti, a udělat dobrou věc. www.behpropametnaroda.cz

„V průvodu jsme si vyhlédli komunistické děti, které nebyly, řekněme, moc chápavé. Jednomu z nich jsem řekl: ‚Hele, můžeš mi podržet ten prapor, já si chci zavázat tkaničku.‘ A on pak skončil s deseti prapory a musel je jako vzorný syn komunisty všechny nést do školy.“

Vyprázdněný rituál byl pro školáky samozřejmě příležitostí k mnoha lumpárnám: „Když třeba jdete na lampionový průvod k vítězství VŘSR, vezmete si s sebou injekční stříkačky a benzínové ampulky a zapalujete jiným dětem ty lampiony,“ vzpomíná Stanislav Zajíček, pozdější pedagog na brněnském gymnáziu.

„Když je průvod na Prvního máje, můžete to využít k tomu, že sabotujete mávátka, máváte zlomenými mávátky, lámete mávátka spolužákům… Ideologie pro nás do toho tolik nevstupovala.“

Žáci a studenti si většinou neuvědomovali, že pro většinu pedagogů byla účast v průvodu stejně nepříjemná jako pro ně samotné. O to víc, že k ní museli nutit své svěřence. Stanislava Šprincová, která učila na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, k tomu říká: „Museli jsme studenty nahánět do průvodu na Prvního máje. To se ví, že se tomu zdravě bránili. A my jsme museli hlásit, že jsme ty študáky v průvodu měli.“ Často jednotlivě obcházela pomocné vědecké pracovníky z řad starších studentů a prosila je, ať přijdou do průvodu. „Oni tam chodili jenom kvůli mně…“

„Do průvodu nemusím. Jinak je to diktatura.“

Zaměstnanci podniků se mohli z průvodu vymluvit snadněji nebo z něj alespoň předčasně zmizet: „Vždycky byl sraz, někdo dostal i mávátko, všichni se úzkostlivě třásli, aby nemuseli nést transparent nebo něco,“ vzpomíná Eva Mašková. „Byli určeni lidi, kteří kontrolovali, kolik zaměstnanců přišlo z termodynamiky, kolik z vývoje. Ovšem když to vypuklo, už kolem tribuny nikdo nešel, protože jsme se vypařili.“

Helena Nováková, která v roce 1948 pracovala ve varnsdorfské továrně Velveta, ovšem takto švejkovat odmítla. Šlo o první prvomájový průvod pod diktaturou KSČ. Během pauzy na svačinu jí agitátoři v továrně oznámili, že prvního května jít do průvodu musí. „Nemusím. Můžu, ale nemusím,“ odvětila Helena Nováková. Po chvíli si její kolegyně povšimla, že agitátoři něco sepisují. „To si píšou, kdo si vezme ten rudej hadr na krk a půjde do průvodu, to se mě netýká,“ mávla rukou.

Následující pondělí ale byla předvolána k výslechu na Státní bezpečnost. „Tam byl takový chlapík, taková gorila, kdyby mi jednu máznul, tak by ze mě nic nezbylo,“ vypráví. Ukázalo se, že na ni přišel udavačský dopis. Prý se vyjádřila, že První máj je diktatura a teror. „Já to řekla, ale úplně jinak,“ hájila se Helena Nováková: „Řekla jsem, že do průvodu mě nikdo nemůže nutit. A pokud ano, je to tedy diktatura a s tím já nesouhlasím.“

Transparent Charty pod tribunou

Velkou výjimku mezi prvomájovými průvody tvořil ten v roce 1968. Narozdíl od předchozích i následujících let byl tento průvod skutečně dobrovolný a účast na něm zejména v Praze také byla mnohem vyšší. Defilovali v něm mimo jiné členové obnoveného Junáka ve skautských krojích. „Skauti šli v jednom velkém bloku v ulici Na Příkopě, získali obrovský aplaus. Na tribuně stál vedle generála Svobody a Dubčeka i junácký náčelník doktor Rudolf Plajner. Bylo to tehdy strašně krásné,“ vzpomíná Filip Kreuziger.

Rudolf Bereza s Tomášem Hradílkem na 1. máje 1987 v Olomouci s transparentem Charta 77 vybízí k občanské kuráži. Foto: archiv Rudolfa Berezy, se souhlasem Paměť národa

V dalších letech normalizace se První máj vzácně stával i příležitostí k politickým protestům. K jednomu takovému vystoupení došlo v Olomouci v roce 1987. Dva chartisté Rudolf Bereza a Tomáš Hradílek se postavili na chodník kousek od hlavní tribuny s transparentem, který nesl nápis: „Charta 77 vybízí k občanské kuráži.“ Tomáš Hradílek vzpomíná na okamžiky, které tomu předcházely: „Když jsme šli na vytipované místo, v životě jsem nepociťoval tak těžké nohy, jako během těch pár desítek metrů.“

„Ale jak jsme se postavili a rozvinuli transparent, dostavilo se blaho. Už bylo všechno v pořádku, už jsme věděli, že ať se děje, co se děje, transparent jsme rozvinuli a teď se jen muselo čekat, jaké budou důsledky.“ Na chodníku stáli celých dvacet minut, zatímco kolem nich defiloval prvomájový průvod a lidé si četli nápis na jejich transparentu.

„Až si někdo z policistů všiml, že tam na chodníku je něco nepatřičného, že tam je nějaký transparent, který neoslavuje komunistickou stranu ani dělnickou třídu ani úspěchy rolníků,“ pokračuje Michal Mrtvý, který jejich vystoupení natáčel na kameru. Zatčeni byli všichni tři a na osmačtyřicet hodin se ocitli ve vazbě. Posléze byli za svůj čin odsouzeni k podmíněným trestům.

Svátek práce v historii

Tradice Prvního máje coby dělnického Svátku práce se zrodila v Chicagu v roce 1886. Prvního května tam vyvrcholila kampaň za osmihodinovou pracovní dobu, kde na podporu tohoto požadavku vstoupilo do stávky 40 000 dělníků. Proti stávkujícím zasahovala policie, několik dělníků bylo zabito. Na památku těchto událostí vyhlásil Mezinárodní dělnický kongres v Paříži roku 1889 první květen Svátkem práce. V československém prostředí dostaly prvomájové oslavy nový ráz 27. března 1919, kdy byl 1. máj ustanoven zákonem za státní Svátek práce. Úpravou z roku 1925 byl potom vyhlášen za památný den.

„Pane Lábus, vy půjdete do průvodu?“

Prvomájové průvody samozřejmě skýtaly prostor k nejrůznějším recesím. Vladimír Zeman neměl radostné dětství: jeho otec po roce 1948 působil jako agent-chodec a emigroval do USA, matka byla odsouzena k osmnácti letům vězení a malý Vladimír vyrůstal u babičky. Koncem padesátých let mu otec z Ameriky poslal pravé džíny, kovbojskou košili a kovbojský klobouk. Takto vystrojen dvanáctiletý hoch vyrazil do prvomájového průvodu: „Řekli mi, že v tomhle nemůžu jít. Tak jsem stál na chodníku a mával jsem spolužákům.“

První máj v roce 1989 se v Praze odehrával již ve zcela jiné atmosféře. Město mělo za sebou demonstrace během Palachova týdne. Státní bezpečnost se obávala, že zrežírovaný průběh oslav naruší spontánní občanské protesty nebo i pouhá recese. To byl také důvod, proč si v druhé polovině dubna 1989 do služebny v Bartolomějské předvolali herce Jiřího Lábuse.

Vyslýchající policista dlouho otálel, než prozradil skutečný důvod výslechu. Konečně řekl: „Pane Lábus, vy s panem Kaiserem půjdete do průvodu?“ Jiří Lábus nic takového neměl v úmyslu. „Ne, já budu koukat na průvod v televizi.“

„To si oddechli,“ dodává Lábus ve svých vzpomínkách pro Paměť národa. „My jsme byli na vrcholu popularity, vystupovali jsme v pořadu Možná přijde i kouzelník. Oni měli strach, abychom v tom průvodu něco neprovedli.“

Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.