Několik let pracoval tým historiků na knize, která má ambici být „první volbou“ pro každého, kdo se chce dozvědět něco o svých českých, respektive rakouských sousedech. Příručka je zamýšlena jak pro širokou veřejnost, tak i jako klasická školní kniha o historii. Dost místa dostanou i kontroverzní témata mezi Prahou a Vídní – Benešovy dekrety nebo Temelín.

Kniha vyjde před prázdninami, v červnu, tak, aby nezapadla v „osmičkových“ výročích, které jak Česko, tak Rakousko čekají na podzim. Oba státy si připomínají 100 let od vzniku republiky a právě poslednímu století se kniha věnuje především.

Hildegard Schmollerová

„Nikdo se vzájemně neposlouchá a každá strana se snaží svůj pohled prosadit jako ten správný. A tohle by měli čtenáři z té knihy pochopit – jak to vidí ta druhá strana,“ říká jedna z rakouských koordinátorek projektu, historička Hildegard Schmollerová, v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

To česko-rakouské nepochopení je podle ní vidět skoro všude: od rozpadu monarchie v roce 1918 přes citlivé téma sudetských Němců až po jadernou energii nebo postoj k uprchlíkům.

Přitom ještě před třiceti lety chtělo být Rakousko pro Čechy prostředníkem při návratu do Evropy. Právě pod nejnovější kapitolou dějin je v knize sama Schmollerová podepsaná, spolu se svým českým kolegou Miroslavem Kunštátem.

Česko-rakouskou knihu o dějinách finančně podpořila ministerstva zahraničí a školství v obou zemích a také některé kraje a spolkové země. Z Česka to byl Jihomoravský kraj a kraj Vysočina.

Kronika vzájemného míjení

Pro koho je česko-rakouská „učebnice dějepisu“ vlastně určená?

Je to sice učebnice dějepisu, ale má oslovit celou širokou veřejnost. K samotné knize chystáme ještě přímo materiály pro vyučování do škol, ale kniha samotná by měla být pro každého a k dostání v knihkupectvích. Takový první zdroj pro všechny, kdo se o česko-rakouská témata zajímají.

To znamená, že už od příštího školního roku by se podle knihy mohly učit děti v obou zemích?

Ano, materiály pro školy budou k dispozici online už v červnu při vydání samotné knihy.

Proč vůbec potřebují Česko s Rakouskem společnou učebnici dějepisu, respektive knihu o dějinách?

Ten nápad vzniknul po roce 2000, kdy měly obě země špatné vztahy. Benešovy dekrety, evropské sankce proti tehdejší vládě s účastí strany Svobodných (blízká krajní pravici, pozn. red.), ke kterým se tehdejší Česko připojilo, nebo klasické téma – Temelín. Byl to zkrátka propad proti době hned po pádu železné opony. A bylo vidět, že se Česko s Rakouskem „míjejí“ ve vzájemné komunikaci.

Takže těžištěm té knihy nejsou starší dějiny, ale ty nejnovější?

Věnujeme se hlavně 20. století. Napsali jsme ale i úvodní kapitolu, protože Češi s Rakušany prostě mají dlouhou společnou historii. Je tam 1. světová válka, meziválečné období, nacismus, pak období 1945-48 s centrálním tématem odsunu Němců z Československa, pak kapitola o 50. a 60 letech – 70. léta jsme nechali zvlášť, protože to byla v Rakousku éra kancléře Kreiskyho, u vás zas Husákova éra – a poslední kapitola končí rokem 2004, kdy Česko vstoupilo do Evropské unie.

Tuhle kapitolu jste psala napůl právě vy. Jak se tam vypořádáváte s tématem jaderné energie a elektrárny v Temelíně, která byla dlouho jedním ze strašáků česko-rakouských vztahů?

Bylo to pro mě důležité téma, vždycky jsem totiž měla pocit, že Rakušané jsou zvenčí trochu vysmívaní, protože v otázce jádra reagují malinko hystericky. Na druhou stranu, vyrůstala jsem částečně taky v 80. letech a pamatuju si, že třeba v Horním Rakousku bylo běžné, že rodinné domy měly prostě protiatomový bunkr a jádro se bralo jako velké zlo kvůli riziku nukleárního konfliktu.

Pak přišel Zwentendorf, jaderná elektrárna, kterou Rakousko sice postavilo, ale kvůli těsnému odmítnutí obyvatel v referendu nakonec nespustilo, a potom Černobyl. Tuhle katastrofu brali Rakušané jako definitivní potvrzení, že jdou správnou cestou, když jádro nechtějí.

Češi si tímhle bezprostředním šokem ale neprošli. Zatímco my jsme nesměli vycházet ven a báli jsme se, že venku bude všechno radioaktivní, u vás nebyly žádné informace, takže tam ani nenastal ten pocit bezmoci jako v Rakousku.

Češi o jádru mluví hodně technokraticky, že se dá dobře ovládnout a tak dál. Tohle Rakušané ale moc nechápou a ta kniha má právě vysvětlovat postoje té druhé strany.

Zkusit se pochopit

Odsun Němců a Benešovy dekrety – platí vůbec ještě, že je to jeden z klíčových česko-rakouských sporů? A jak moc jste se u téhle kapitoly při psaní knihy „zasekli“?

Z hlediska historiků je to zpracované téma, ale z hlediska společnosti je stále živé. V knize je taky jedna kapitola s názvem „Stereotypy a narativy“ a tam je to hezky vidět – proti sobě stojí ten, řeknu to jednoduše, český narativ, který začíná rokem 1938, a ten „sudetoněmecký“, který začíná rokem 1918, neudělením práva na sebeurčení atd.

Nikdo se vzájemně neposlouchá a každá strana se snaží svůj pohled prosadit jako ten správný. A tohle by měli čtenáři z té knihy pochopit – jak to vidí ta druhá strana.

V Rakousku je dnes ve vládě znovu zmiňovaná strana Svobodných, která se kdysi vůči Česku právě kvůli Benešovým dekretům ostře vymezovala. Svobodní mají k sudetoněmeckému Landsmannschaftu ideově i personálně blízko. Nebojíte se, že by to mohlo přijetí knihy ve společnosti nějak negativně ovlivnit?

Ne, myslím, že je naopak vyloženě potřeba znovu všechny tyhle věci opakovat a my jsme jim dali v knize relativně velký prostor, jak to tenkrát s odsunutými sudetskými Němci vlastně bylo, jak složitá byla situace v poválečném Rakousku, že je i proto Rakousko nenechalo často na svém území, ale odváželo do Německa. Tohle spousta Rakušanů neví.

Prolamuje ta kniha nějaké historické tabu v česko-rakouských vztazích?

Myslím, že tou hlavní přidanou hodnotou je ta srovnávací perspektiva. Vezměte si třeba rok 1918. Tam se Rakousko často bere jako ta „monarchie, co se smrskla“. Ale Rakousko bylo ve skutečnosti nový stát, stejně jako všechny ostatní nástupnické země Rakouska-Uherska. A je zajímavé podívat se, jak se Československu s Rakouskem vedlo coby novým republikám ekonomicky nebo jak budovaly demokracii.

Nebo 70. léta, ta byla do velké míry érou modernizace, a to jak v Česku, tak v Rakousku. Režimy byly jiné, ale v obou státech se třeba rozvíjelo televizní vysílání nebo stavělo metro. Tohle byl jeden z hlavních cílů naší knihy – aby toho o sobě sousedé víc věděli.

Proč nás rozdělil strach?

Jaké je česko-rakouské sousedství v posledních letech?

Po roce 1989 chtělo Rakousko sehrát roli jakéhosi zprostředkovatele pro postkomunistické státy, kterou ale vlastně vůbec nemohlo naplnit. Ekonomicky ano, rakouské firmy a banky tu šanci využily i díky starým kontaktům už z doby komunismu. Ale politicky a společensky, že by Rakousko řeklo „jsme váš prostředník a budeme vás podporovat“, tahle chuť rychle vyprchala a nahradil ji strach.

V 90. letech jsme viděli vysoký hospodářský růst, ale taky uprchlickou vlnu z bývalé Jugoslávie, a to se lidem vrylo do hlavy i s obavami. Někteří politici pak tenhle strach cíleně využili a mluvili o „těch z východu, co berou práci Rakušanům“ a podobně.

Co se dnes vlastně učí školáci v Rakousku o vztazích s Českem?

Rakouské školství není tak zaměřené na biflování vědomostí. Neřekne se třeba: tak, a teď se naučíme meziválečné období. Ale žáci projdou okruhy jako „krize demokracie“ a je na učitelích, jaké příklady pro vysvětlení použijí. A s novou knihou by tím příkladem mohly být třeba právě meziválečné vztahy Československa s Rakouskem. Teď je potřeba dostat tuhle nabídku k učitelům, aby ji skutečně začali využívat.

Cítíte ze strany škol zájem o tohle česko-rakouské téma?

Ano, i když tu poptávku čekáme samozřejmě hlavně v pohraničních regionech s Českem a se Slovenskem. Někde na západě Rakouska u švýcarských hranic se asi hodí používat jiné příklady z dějin.