Oběti znásilnění mají v Česku ze zákona nárok na náhradu způsobené „nemajetkové újmy“. Poměrně jednoduchou cestou by mělo být takzvané adhezní řízení, které běží paralelně s tím trestním. Jak dokazuje studie projektu Legal Data Hub, problém s náhradami je na straně soudů, ale do jisté míry i na straně samotných obětí.

Využití takzvaného adhezního řízení má pro oběť trestného činu hned několik výhod: vedle toho, že nemusí platit žádné další soudní poplatky, stačí, že stresující a psychicky náročné soudní řízení absolvují pouze jedinkrát a nemusí vše opakovat v civilním procesu při nové žalobě na náhradu újmy. Soudce zkrátka již v rámci trestní kauzy rozhodne nejen o vině a trestu, ale i o konkrétní výši náhrady škody.

„Je to efektivní možnost, jak se oběti trestných činů mohou domoci kompenzace újmy. Pokud oběti znásilnění možnosti požadovat náhradu nemajetkové újmy využijí, tak v průměru požadují peněžitou částku okolo 440 000 Kč,“ konstatují autoři studie Legal Data Hub, která zpracovala data na vybraném vzorku soudních rozhodnutí a konkrétních případů (kompletní studie Kompenzace újmy obětem znásilnění: jaká je realita? ZDE). Z dat plyne ale i to, že do adhezního řízení se přihlásí pouze 60 % obětí znásilnění.

„Je to dáno i tím, že řada lidí, obětí, chce minimalizovat svou účast u soudu, často by nejraději ani nesvědčili. Všechny oběti, když jsou vyslýchány na policii, ale dostávají do ruky poučení o tom, že mají možnost náhrady škody, že mohou využít adhezního řízení. Osobně jsem liberální v tom, zda máme lidi k něčemu tlačit – zda zažádají či nezažádají o náhradu škody či nemajetkové újmy, to si musí rozmyslet sami,“ říká prezident Soudcovské unie Libor Vávra.

Když je bitý poškozený

Podle studie Legal Data Hub to ale s informovaností obětí není tak ideální: „Je žádoucí usilovat o to, aby více obětí znásilnění o náhradu skutečně žádalo a dočkalo se tak spravedlivé kompenzace. Pomohl by tomu mimo jiné vhodnější způsob poučení obětí orgány činnými v trestním řízení.“ Problém je i v tom, že sami soudci – i u obětí, které se do adhezního řízení přihlásí – o škodě a její náhradě často nerozhodnou a odkážou na nové, civilní řízení.

Libor Vávra tyto výhrady uznává, podle něj ale mají své důvody potvrzené praxí. „Je pravda, že adhezní řízení často nekončí rozhodnutím, ale odkáže na další civilní soudní řízení. Právě v případech jako je znásilnění je to dáno tím, že může jít o časově náročné dokazování, například o vlivu na duševní stav, což by zdržovalo trestní řízení a rozhodnutí o vině. Proto zákon říká, že pokud by to trvalo dlouho, je možné odkázat na civilní řízení,“ vysvětluje.

Jak v rozhovoru pro HlídacíPes.org upozornil David Oplatek, advokát, který se zaměřuje na zastupování obětí trestných činů a často právě oběti znásilnění, roli v tom, že se oběti nedočkají tak snadno náhrady své újmy, má i relativně nový institut prohlášení viny.

„Prohlášení viny má pro pachatele výhodu v tom, že je to velmi silná polehčující okolnost. Dřív platilo, že i přes přiznání muselo proběhnout dokazování. Nyní už se v takovém případě řeší jen výše trestu. Je to takový anglo-americký prvek práva. Usnadňuje to práci celému systému, šetří to náklady, ale často je na tom bitý ten poškozený,“ říká Oplatek a vysvětluje: „Když pachatel prohlásil vinu, neprovádí se dokazování a s nárokem na náhradu újmy vás soud odkáže na civilní řízení. Což pro oběti znamená nutnost podat žalobu a znovu projít celým řízením.“

Ani přiznané částky podle něj obvykle nedosahují ani průměrně požadované výše. „Soudy chtějí na všechno znalecké posudky a ani rozhodovací praxe není zdaleka jednotná. Domoci se nějaké odpovídající finanční satisfakce je stále dost těžké. Vesměs jde přitom o příšerné zážitky, které mají dlouhodobý negativní vliv na kvalitu života,“ shrnuje David Oplatek a nabízí i konkrétní případ.

„Šlo o to, že bezdomovec znásilnil sedmiletou holčičku,“ popsal pro HlídacíPes.org otřesnou zkušenost. Pachatel sice dostal osm let natvrdo, žádost o náhradu újmy ve výši 200 tisíc korun ale soud zamítl. „Soud sice řekl, že náš nárok je odůvodněný, oprávněný, ale že musí brát v potaz, že pachatel je bezdomovec a půjde sedět; přiznal nakonec jen 25 tisíc korun,“ říká Oplatek.

Argument, že za osm let práce ve vězení se 200 tisíc rozhodně splatit dá, u soudce neuspěl: „Přijde mi to i s ohledem na to, že se dopady tohoto činu ještě mohou projevit na psychice té dívky, nespravedlivé. Bohužel neúspěšně skončila i ústavní stížnost.“

Vztah požadované výše náhrady a přiznané výše náhrady nemajetkové újmy

ZDROJ: Legal Data Hub

Dost bychom se divili

Prvostupňové soudy v České republice přiznají obětem znásilnění průměrně jako náhradu nemajetkové újmy 180 tisíc korun. Jejich rozhodování je ale podle Legal data Hub nejednotné a nepředvídatelné: „Není zřejmá jednotná rozhodovací praxe a pro určení výše náhrady nemajetkové újmy obětem znásilnění se prvostupňové soudy téměř neřídí metodikou Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví.“

Zároveň statistiky ukazují, že pokud se oběť s nárokem na náhradu újmy do adhezního řízení přihlásí, je v 60 % případů úspěšná alespoň v části svého nároku. Ve 40 % případů soud vyhoví nároku v plném rozsahu – oběti je tedy přisouzena celá částka, kterou požadovala.

„V málokterém typu trestné činnosti je tak velmi individualizovaná otázka poškození oběti, jde o zásah do integrity, psychiky, individualizace případů je obrovská. Případů znásilnění, které doputují k soudu, je navíc statisticky velmi málo, i když samozřejmě vím, že se píše a mluví o tom, že množství případů oběti vůbec nehlásí. Nicméně u soudů je zatím k porovnání málo dat, což ta studie poctivě uvádí. Bude trvat, než si judikatura a metodika takzvaně sedne,“ myslí si soudce Vávra.

Oficiálně je v Česku registrováno jedno až dvě znásilnění denně – další data, například ze staršího průzkumu Amnesty International, předpokládají, že znásilnění je oznamováno pouze v 8 % případů.

A znásilnění, k němuž došlo v rámci rodinných a partnerských vztahů, dokonce jen ve třech procentech případů.

Podle dat organizace ProFEM (poslední údaje z roku 2016) vyhledá lékařskou pomoc ročně 168 tisíc žen kvůli domácímu násilí. Kolik jich pomoc nevyhledá, se pochopitelně neví.

Podle Legal Data Hub soudy České republiky odsoudí průměrně 190 pachatelů za trestný čin znásilnění ročně. V letech 2015 – 2021 bylo za trestný čin znásilnění odsouzeno 1331 pachatelů.

„Myslím, že kdyby se vědělo o všech případech, že by to bylo pro společnost dosti šokující. Domácí násilí dokonce dlouho nebyl ani samostatný trestný čin. Ze své praxe musím říct, že v devadesáti procentech případů je pachatelem bohužel někdo z rodiny, osoba blízká, někdo, koho oběť zná, soused, známý, kamarád. A jen v těch deseti procentech případů je to třeba přepadení v parku,“ dodává David Oplatek.