Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Ilustrační foto: Profimedia
,

Domácí násilí a znásilnění jsou podceňované zločiny. „Jsem rád, že stojím na správné straně,“ říká advokát obětí

ROZHOVOR. „Pro to, že se oběti sexuálního násilí rozhodnou vypovídat třeba i s mnohaletým zpožděním, mám velké pochopení. Je to sice problematické z hlediska důkazů, ale zažil jsem hodně klientek, které se s tím vyrovnávaly skutečně dlouho, zpracovávaly to v sobě i za pomoci psychologů a až s odstupem mnoha let přišly s tím, že teprve teď mají tu sílu to říct, sílu to řešit,“ říká pražský advokát David Oplatek.

Možná je to v něčem trochu symbolické – advokátní kancelář má David Oplatek v pražských Dejvicích, v domě, na němž pamětní deska připomíná, že zde žila Božena Kropáčková, která zde během protektorátu ukrývala parašutistu Adolfa Opálku. Pro Kropáčkovou a její děti vše dopadlo dobře – válku přežili.

David Oplatek tak do sídla své kanceláře vchází stejnými dveřmi jako kdysi paní Kropáčková i parašutista Opálka; žije však současností a dlouhodobě se specializuje na oběti zločinů z nenávisti, oběti násilných trestných činů, znásilnění či domácího násilí.

„Specializuji se obecně na zastupování obětí trestné činnosti. Asi 80 % mých klientů tvoří oběti násilné trestné činnosti, obvykle jde o domácí násilí a sexuální násilí,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Máte právo na advokáta

Už za studií David Oplatek působil jako dobrovolník v některých neziskových organizacích zaměřených na pomoc obětem trestných činů. Například v roce 2010 pracoval pro organizaci In Iustitia, která se věnuje předsudečnému násilí a pomoci obětem násilí z nenávisti.

„Devadesát procent klientů tehdy byli Romové. Zajímavé je, jak se to v čase mění. Teď nenávist cílí mnohem víc na LGBT komunity, nějaký čas byly nahoře zase protimuslimské nálady. Pozoruhodně to odráží převažující nálady ve společnosti,“ konstatuje.

„Zajímavé je, že původně se lidé ještě jen minimálně pouštěli do pracovníků neziskovek, to se později hodně změnilo. Útoků silně přibylo ve stylu, že jsme pijavice, příživníci. Tohle je nepochybně vliv politiků typu Klaus a Zeman,“ dodává.

I poté, co David Oplatek dostudoval a dokončil i advokátské zkoušky, spolupracuje například s organizací ProFem, která pomáhá obětem domácího a sexuálního násilí, zejména násilí na ženách. Právě odtud se také rekrutuje část jeho klientů, respektive klientek.

Lidé, zejména pak samy oběti trestných činů, podle něj příliš netuší, že se díky změnám zákona rozšířila práva obětí násilných trestných činů. Například právo mít svého zmocněnce, advokáta, jehož služby hradí stát.

„Pořád mám za to, že by mohla být polopatičtější osvěta, že oběti těchto trestných činů mají právo na advokáta. Policisté jim sice dají podepsat lejstra plná paragrafů a klikyháků, ale lidé by potřebovali slyšet: „Máte právo na advokáta. Jestli žádného nemáte, neznáte, vyberte si tady ze seznamu.“

Chcete odškodnění, suďte se dál

Zmocněnec může například zabránit dalšímu prohlubování traumatu oběti a dávat námitky proti způsobu vedení výslechu a kladení otázek. „Měl jsem případ poměrně brutálního znásilnění, kde byla klientka ještě před tím, než jsem se věci ujal, vyslechnuta třikrát, byla podrobena hodně velkému nátlaku i ze strany obhajoby, kdy padaly otázky stylem – kdy vám strhl kalhotky, jak je vám strhl, vyjadřujte se přesně!“ říká Oplatek.

Advokát David Oplatek. Foto: se svolením Davida Oplatka

Obviněný později v tomto konkrétním případě u soudu prohlásil vinu – to je institut, který se v Česku aktivně používá ne příliš dlouho, a i díky tomu odešel s podmínkou.

„Prohlášení viny má pro pachatele výhodu v tom, že je to velmi silná polehčující okolnost. Dřív platilo, že i přes přiznání muselo proběhnout dokazování. Nyní už se řeší jen výše trestu. Je to takový anglo-americký prvek práva. Usnadňuje to práci celému systému, šetří to náklady, ale často je na tom bitý ten poškozený. Senát řekne, že pachatel prohlásil vinu, tudíž se neprovádí dokazování a s nárokem na náhradu újmy vás odkáže na civilní řízení. Pro ty oběti to znamená podat žalobu a znovu projít celým řízením,“ vysvětluje problematickou stránku věci David Oplatek.

Právě v odškodňování obětí mají podle něj – ale i podle řady dalších advokátů zabývajících se stejnou problematikou – české soudy stále značné rezervy.

„Přiznávají hodně nízké částky, na všechno chtějí znalecké posudky a rozhodovací praxe není ani zdaleka jednotná. Vesměs jde přitom o příšerné zážitky, které mají dlouhodobý negativní vliv na kvalitu života. Domoci se nějaké odpovídající finanční satisfakce je ale stále dost těžké,“ shrnuje Oplatek a nabízí další svůj konkrétní případ.

„Šlo o to, že bezdomovec znásilnil sedmiletou holčičku,“ popisuje otřesnou zkušenost. Pachatel sice dostal osm let natvrdo, žádost o náhradu újmy ve výši 200 tisíc korun ale soud zamítl. „Soud sice řekl, že náš nárok je odůvodněný, oprávněný, ale že musí brát v potaz, že pachatel je bezdomovec a půjde sedět; přiznal nakonec jen 25 tisíc korun,“ říká Oplatek.

Argument, že za osm let práce ve vězení se 200 tisíc rozhodně splatit dá, u soudce neuspěl: „Přijde mi to i s ohledem na to, že se dopady tohoto činu ještě mohou projevit na psychice té dívky, nespravedlivé. Bohužel neúspěšně skončila i ústavní stížnost.“

Tresty jsou příliš nízké

Oplatek poukazuje i na to, že tresty za sexuální násilí jsou u českých soudů obecně velmi nízké.

To potvrzují i statistická data ze soudních verdiktů: každý druhý pachatel znásilnění odchází jen s podmíněným trestem. Stejně jako tři čtvrtiny pachatelů trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí.

Snahy prosadit změnu existují. Například Rada vlády pro rovnost žen a mužů v říjnu 2022 vydala doporučení právě k legislativním změnám ve vztahu k domácímu násilí a zajištění lepší ochrany obětí. Zároveň Rada vyzvala ministerstvo spravedlnosti k tomu, aby redefinovalo znásilnění.

Definice trestného činu znásilnění by se skutečně měla změnit. Dnes se musí prokazovat, že byl aktivní odpor oběti, nebo že byla v nějakém stavu bezbrannosti. Mělo by stačit to, že nebyl souhlas. Není to všespásné, ale v některých případech by to pomohlo. I když už nyní u většiny mých případů pachatel nepopírá, že k činu došlo, ale on tvrdí, že vše bylo dobrovolné, a ona, že ne,“ říká Oplatek.

Právě u případů domácího násilí či znásilnění jde často o případy, kdy byli na místě jen dva a každý tvrdí opak. „Prokazuje se to špatně, třeba i proto, že to oběť ohlásí po delší časové prodlevě. To je v případech znásilnění časté. Roli hraje i zásada In dubio pro rero – tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného. Ale i když je to tvrzení proti tvrzení, bere se v potaz i věrohodnost, to, zda se oběť třeba někomu svěřila, jaká je minulost pachatele a podobně,“ vysvětluje Oplatek.

Pro to, že se oběti rozhodnou vypovídat třeba i s mnohaletým zpožděním, má podle svých slov velké pochopení: „Čas je sice pro soudy a pro nižší tresty také hledisko, ale na tom, že je správné se tím zabývat i po letech, to nic nemění. A rozhodně to nějak nezvyšuje nevěrohodnost té výpovědi. Podstatné je, aby věc nebyla promlčena.“

Z vlastní praxe zdůrazňuje, že případy, kdy by se na něj jako na advokáta obrátil někdo, kdo si vše vymyslel a lhal, jsou „v promilích všech klientů, které jsem měl“. „Za těch dvanáct let, co se tomu věnuji, jsem řešil řekněme nižší stovky případů,“ podotýká advokát.

I když se často používá slovní spojení pozdní spravedlnost – žádná spravedlnost, v těchto případech to prý neplatí. „Jsou i hodně staré případy, které se podaří po letech otevřít. Mám i jeden takový docela zvláštní, kdy policisté vyslýchali ve vazbě jednoho násilníka, který vážně ublížil své přítelkyni, a on si na konci mezi řečí posteskl ve stylu: „Kdyby mě otec nenutil k… (následuje explicitní popis sexuální praktiky, pozn. red.), možná by to všechno dopadlo jinak a nebyl by ze mě takový hajzl.“

Policisté se začali věci věnovat, dohledali i jeho sestru, shromáždili výpovědi a dokázali, že otec své děti dlouhodobě zneužíval. „A protože to násilí trvalo dlouho, nebylo to ještě ani promlčené a on byl skutečně – k svému velkému překvapení – i po řadě let obžalován a nakonec i pravomocně odsouzen.“

Kdyby to společnost věděla

To, zda je ve společnosti patrný nějaký trend v nárůstu či poklesu domácího násilí či počtu znásilnění a jiných sexuálních deliktů, na základě své praxe posoudit nedokáže: „Těžko to můžu nějak objektivizovat, ale práce mám buď stejně nebo více. Je ale zcela zjevné, že ve společnosti je veliké množství latence, kdy drtivá většina obětí to vůbec nenahlásí.

Například web Bez trestu, za nímž stojí mimo jiné advokátka Lucie Hrdá, která se podobně jako Oplatek dlouhodobě zabývá domácím a sexuálním násilím a problematikou obětí trestné činnosti, odkazuje na studii z roku 2020, pode níž je ročně v ČR spácháno až 12 tisíc znásilnění, avšak oznámeno je jen mizivé procento.

Jiný web Stop znásilnění doplňuje, že oficiální statistiky jsou značně zkreslené právě tím, že oběti si případy nechávají raději pro sebe. A to přesto, že s výjimkou vraždy je znásilnění považováno za nejvíce zraňující zločin.

Oficiálně je v Česku registrováno jedno až dvě znásilnění denně – další data, například ze staršího průzkumu Amnesty International, předpokládají, že znásilnění je oznamováno pouze v 8 % případů.

A znásilnění, k němuž došlo v rámci rodinných a partnerských vztahů, dokonce jen ve třech procentech případů.

Podle dat organizace ProFEM (poslední údaje z roku 2016) vyhledá lékařskou pomoc ročně 168 tisíc žen kvůli domácímu násilí. Kolik jich pomoc nevyhledá, se pochopitelně neví.

„Myslím, že kdyby se vědělo o všech případech, že by to bylo pro společnost dosti šokující. Domácí násilí dokonce dlouho nebyl ani samostatný trestný čin. Ze své praxe musím říct, že v devadesáti procentech případů je pachatelem bohužel někdo z rodiny, osoba blízká, někdo, koho oběť zná, soused, známý, kamarád. A jen v těch deseti procentech případů je to třeba přepadení v parku,“ dodává Oplatek.

Na plakání s klientem není čas

Argument typu, že si „o to“ například oběť znásilnění „říkala sama“, třeba tím, jak byla oblečená, či jak se chovala, Oplatek vůbec nepřijímá: „To je absolutně liché a je to jen snaha, jak z pachatele sejmout aspoň část viny. I proto je ale nutné, aby byl zmocněnec oběti přítomný už od počátku, už v přípravném řízení.“

Osobně si například na přístup vyšetřujících policistů prý nemůže stěžovat. „Většina mých případů je v Praze a ve Středočeském kraji a policisté jsou v tom vyškolení a špičkoví. Na druhé straně vím i ze zkušenosti kolegů a kolegyň, že jsou v Česku regiony, kde naopak policisté tenhle typ případů vlastně nechtějí dělat a podle toho k tomu žel přistupují.“

Silně mu ale vadí postup některých kolegů – obhájců: „Bohužel se setkávám s často bulvárním, arogantním a necitlivým přístupem některých z nich. Nijak tím nerozporuji, že každý má nárok na obhajobu a ta může být i tvrdě vedená, ale i obhájce pachatele má povinnost šetřit práva oběti. Ptát se oběti znásilnění, kdy měla poprvé sexuální styk nebo zda si někdy nechala za sex platit, je podle mne za hranou. Dá se to ale odfiltrovat právě díky přítomnosti zmocněnce.“

To, že ve své praxi slyší řadu drsných příběhů a traumatizujících zážitků, si David Oplatek snaží nepřipouštět. „Jsem rád, že stojím na straně poškozených, na straně obětí a to mi dává energii a pocit, že stojím na té správné straně. Jsem rád, že můžu pomoct. Snažím se ty příběhy si moc nepouštět k tělu. Chci, aby viník byl potrestaný a na nějaké hroucení se a plakání s klientem není čas.“

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře