Na pohřeb Pavla Wonky ve Vrchlabí přijelo 2000 lidí, včetně zástupců několika ambasád.
Post Bellum,

„O masakru se nic inteligentního říct nedá“. Za názory šel k lopatě, za petici s Magorem do vězení

Napsal/a Post Bellum 10. srpna 2019

Rekordmanem v počtu domovních prohlídek za jeden den v komunistickém Československu je bývalý disident Jiří Tichý. V roce 1988 sepsal s Ivanem Martinem Jirousem protestní petici Tak dost! Oba za to putovali do vězení.

Jiří Tichý se narodil 2. dubna 1946 v Praze na Vinohradech. Maminka Věra Vincová byla celý život úřednicí. Otec Libor (a později Šalom) Feldštajn, pracoval jako obchodní příručí, a protože byl přesvědčený sionista, odešel v roce 1948 budovat Izrael.

Jiří se původně jmenoval po něm, ale nakonec, na základě různých složitých rodinných vazeb, dostal jméno Tichý. Studoval Střední průmyslovou školu grafickou, pak se vyučil typografem v tiskárnách n.p. Svoboda.

Po sovětské okupaci (už 25. srpna 1968) odjel Jiří Tichý do Vídně a zhruba po dvou měsících do Izraele. Setkal se s otcem, jehož naposledy viděl jako dvouletý a který mezitím založil v Izraeli novou rodinu. V židovském státě žil Jiří necelé dva roky, chvíli sloužil v armádě, chtěl se stát Izraelcem – a jak říká, Izrael si zamiloval.

ZDROJ: Post Bellum

Jenomže zároveň cítil velký stesk po matce a po starém domově, navíc byl hippie a pacifista. A tak se roku 1970 vrátil do Československa, kde už běžela na plné obrátky normalizace.

Návrat do „absolutního marasmu“

„Já jsem samozřejmě věděl, co se tady odehrává, snažil jsem se sledovat noviny. Jenže to byla taková obecná znalost: měl jsem nějaké ponětí o politických reáliích a o změnách, které v Československu probíhají, ale netušil jsem a nemohl jsem tušit, jak smýšlejí a jak se chovají lidé v běžném životě,“ vyprávěl.

Zaručili mu beztrestnost (tj. že nebude odsouzen za nedovolené opuštění republiky – pozn. autora), a tak přijel: „A nestačil jsem zírat. Odjížděl jsem ze společnosti, která byla až euforická ze znovunalezené svobody a potom jednotná v odporu proti okupantům. A přijel jsem do absolutního marasmu, kde lidé najednou úplně změnili názory a postoje, a to včetně některých mých kamarádů. Ale vrátil jsem se hlavně kvůli mámě, a ta se tedy nezměnila vůbec.“

Jiří Tichý nastoupil do tiskárny, postupně obnovil vztahy s některými známými z konce 60. let, začal se přátelit s výtvarníky, například s Otakarem Slavíkem a Karlem Neprašem a začal žít s kusthitoričkou Marcelou Pánkovou.

Výtvarné umění pak patřilo a dosud patří k jeho hlavním zájmům. Za čas odešel z tiskárny a začal dělat kulisáka v Divadle za Branou, na což vzpomíná jako na jedno z nejlepších životních období.

Když státní aparát nepohodlné divadlo zrušil, nastoupil jako asistent do Národní galerie. V prosinci 1976 podepsal Chartu 77, a protože komunisté spustili proti chartistům mohutnou kampaň, raději sám odešel do méně exponovaného místa v archeologickém oddělení muzea hl. m. Prahy.

Zdravím Sady, lesy, zahradnictví…

Chartu 77 podepsal Jiří Tichý v tzv. první vlně, avšak jeho podpis byl zveřejněn až v roce 1978 – do té doby pod jeho jménem publikovali nežádoucí autoři (například Tomáš Pěkný a Pavel Šrut), byl tedy důvod nepřitahovat k Tichému pozornost StB a úřadů.

„Potom se to ale stejně provalilo, takže mě z muzea vyhodili a dál už měly věci klasický průběh. Protože jsem honem nevěděl, co mám dělat, nastoupil jsem jako číšník do restaurace. Z té jsem ovšem odešel, když jsem zjistil, že tam máchají zkažené maso v hypermanganu.“

Restauraci vyměnil za gumáky, krumpáč a lopatu, šel dělat dělníka u vodních staveb. „Nehroutil jsem se z toho, žil jsem a žiju, ale byla to strašná dřina. Zhruba po sedmi letech už jsem to psychicky moc nezvládal, a někdo mi nabídl práci v podniku Sady, lesy, zahradnictví. To byla báječná práce. Jezdil jsem s multikárou, hrabal listí, sekal trávu. Pozdravuju všechny z podniku!“

V 80. letech přepisoval Jiří Tichý samizdatový časopis Informace o Chartě (Infoch), dělal různé práce pro disent, ale od Státní bezpečnosti měl více méně klid: byl dělník, neměl kam profesně klesnout, StB mu nemohla vyhrožovat ničím jiným než vězněním.

Změnilo se to v roce 1988. Ten rok 26. dubna zemřel ve vězeňské cele v Hradci Králové disident a obhájce lidských práv Pavel Wonka. Už předtím byl několikrát vězněn, naposledy ho za mříže poslala samosoudkyně Okresního soudu v Trutnově Marcela Horváthová navzdory jeho vážnému zdravotnímu stavu.

Wonkova smrt způsobila mnoha lidem šok, posledního rozloučení ve Vrchlabí se navzdory dohledu Státní bezpečnosti zúčastnily stovky opozičních aktivistů a přátel.

Petice Tak dost!

Jiří Tichý se o Wonkově smrti dozvěděl z vysílání Hlasu Ameriky, ta zpráva ho rozrušila, nevydržel doma a vyrazil do hospody, kde potkal básníka Ivana Martina Jirouse. Sepsali tehdy protestní petici, nazvanou jednoduše „Dopis 271 čs. občanů“, avšak známou spíše pod názvem Tak dost!

V dopise stálo: Po Vítězném únoru jste v tzv. třídním boji popravili a zabili 8000 lidí, 217 tisíc svých bližních jste poslali do koncentračních táborů, většinu z nich jste před popravou nebo odesláním do lágrů mučili, zabili jste Záviše Kalandru, zabili jste dr. Horákovou, ačkoliv se proti tomu bouřil civilizovaný svět, v každé vesnici jste zničili alespoň jednu vybranou selskou rodinu, abyste skrze ni zastrašili ostatní, ukradli jste po roce 1948 všechny životnosti a zničili jste je, nikdo už nespočítá vaše oběti, které odešly ze světa v důsledku vašeho fyzického a psychického teroru… A pak jste zabili Pavla Wonku. Pavla Wonku, vězně svědomí. Je irelevantní, zda zemřel tím, čemu říkáte přirozená smrt, nebo utýrán vaším vězněním. Tak dost! Dopis 271 čs. občanů

Signatáři požadovali, aby komunistický stát okamžitě propustil politické vězně (část z nich byla vyjmenována), okamžitě novelizoval trestní právo a přísně trestal bachaře, kteří ve věznicích zneužívali své pravomoci.

ZDROJ: Národní archiv, Post Bellum

Dále žádal: „Okamžitě umožněte nehlášené a nedomluvené kontroly lékařů, Amnesty International, FIDH a podobných nezávislých občanských iniciativ z kterýchkoliv zemí k objektivnímu posouzení situace v našich vězeních. Ty, kterým se naše žádání zdá neobratné, odkazujeme na Kurta Vonneguta jr.: ,O masakru se nic inteligentního říct nedá.’“ Za správnost 271 podpisů ručili Ivan Martin Jirous a Jiří Tichý (podepsali se i s plnými adresami).

Čtyři prohlídky během 24 hodin

Jiří Tichý vzpomíná, že „text byl dost drsný, a nejhorší bylo dohadování, kde budeme obstarávat podpisy. Já jsem říkal: Martine, ty znáš takové ty intoše, špičky disentu, ti by to měli zaštítit. Jirousovi se to nelíbilo, soudil, že nám to nikdo z takových lidí nepodepíše, chtěl chodit po hospodách a sbírat podpisy tam.“

Jiří namítal, že když bude sbírat podpisy lidí, kteří mají v sobě pár piv, bude to riskantní, protože mu podepíšou všechno, aniž by si to dobře rozmysleli.

„Nakonec se ty podpisy daly nějak dohromady. Pravda je, že StB si pak volala všechny signatáře k výslechu a že pár lidí svůj podpis odvolalo, včetně Egona Bondyho – ve vazbě mi dávali číst protokoly z výslechů a byly tam neuvěřitelné věci. Většina lidí se ovšem zachovala perfektně,“ vzpomínal později Jirous.

Tichý s Jirousem odeslali petici úřadům a za pár měsíců byli zatčeni. StB tehdy udělala prohlídky ve všech prostorách, kde se Jiří Tichý vyskytoval, včetně chaty a rodinné chalupy – stal se prý v tom směru rekordmanem, měl čtyři domovní prohlídky během 24 hodin.

S Ivanem Jirousem se potkal až ve vazbě při nástupu vězňů, Jirous mu řekl, že všechno bere na sebe – Tichý prý opáčil „jedeme napůl“.

Ve vazbě se Jiří dozvěděl, že je vyšetřován i proto, že u něj StB našla psací stroj Rank Xerox, na kterém přepisoval Infochy. Po čase ho na rozdíl od Jirouse z vazby propustili a dál byl vyšetřován na svobodě. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných tehdy napsal ve svém sdělení:

„Okresní soud v Jihlavě v senátu, jemuž předsedal JUDr. Ilja Libenský, odsoudil v hlavním líčení dne 9. 3. 1989 Ivana Jirouse a Jiřího Tichého za petici, která činí státní orgány odpovědnými za smrt Pavla Wonky. Soud je uznal vinnými tr. činem pobuřování podle §100/1a a vyměřil Ivanu Jirousovi trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců ve II. NVS a Jiřímu Tichému trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců V I. NVS. (…) Během hlavního líčení, které mělo výhradně politický charakter, byly probírány jednotlivé body petice, aniž by se obžalobě podařilo prokázat jejich nepravdivost. Oba obžalovaní se k autorství petice přihlásili a trvali na svém právu vyjadřovat se k historickým i současným událostem.“

Jiří Tichý si odseděl a odpracoval celý trest, do něhož mu byla započítána i vazba, v různých věznicích, například v Plzni Borech. Ivan Jirous se dostal na svobodu, až když se režim koncem roku 1989 začal hroutit.


Autor textu, Adam Drda, působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

16 komentářů

  1. Karel napsal:

    To mě připomíná dobu po roce 1989, kdy jsem za své názory byl vyhozen z podnikového ředitelství a ze třídy 11 byl přeřazen do třídy 5 jako dělník.

    • Michal napsal:

      j.j.tak to bylo – kádrováky po sametu rušili

    • P. Radosta napsal:

      No moje řeč, drahý soudruhu a soukmenovče Karle, moje řeč!

      Ano, po Prohraném listopadu nám euroameričtí okupanti (+ jejich domácí přisluhovači) zrušili nejen vedoucí úlohu Strany ve společnosti, ale i DESETITISÍCE placených míst v aparátu Strany!
      Zrušili nám naši milovanou Státní bezpečnost, naše nezbytné Lidové milice a Pohraniční stráž!!
      A my, my poctiví komunisti a příslušníci i spolupracovníci StB – my jsme byli doslova VYHOZENI NA DLAŽBU !!!

      Ano, mnozí z nás museli – ještě dnes se mi tohle STRAŠNĚ špatně píše – jít normálně pracovat!!!
      Museli jsme jít mezi normální špinavé proletáře, jejichž zájmy jsme celý život tak obětavě hájili!!!!
      Takové ponížení!
      Takový pád našich příjmů!!
      Prostě HNUS.
      Nikdy to neodpustíme, Havlovi, Schwarzenbergovi, Halíkovi a jiným podobným, prostě NIKDY.

      Naštěstí dnes je už jiná doba: Prezident a předseda vlády jsou naši lidi, komunisti a spolupracovníci StB/KGB/FSB. Ano, dnes se už nemusíme skrývat se svými názory, se svou minulostí.
      Dnes se celá naše společnost vrací – stále rychleji – z odporné kapitalisticko-demokratické Evropy do nitra naší rodné Západní Asie.

      A jednoho krásného dne, brzy po opětovném osvobození naší vlasti nepřemožitelnou Armádou Ruské federace, dostaneme zpět svá původní místa. Navíc, jako odškodnění za STRAŠLIVÉ třicetileté utrpení, dostaneme každý vilu (nebo aspoň byt), zabavenou lepšolidem dle Milošových dekretů.
      Takže: Na shledanou v lepších časech!

      P. Radosta

      • Johanka napsal:

        P. Radosto, krásně jste to napsal! 😀

      • ivan napsal:

        P. Radosto, palec horeeeee.

      • Jan Račák napsal:

        Přesně moje řeč :-)) Díky Bohu že se bolševikům nepodařilo vyhubit normální lidi.

      • Vlad napsal:

        Dnes platíme miliardy korun ze státního rozpočtu tzv. „demokratickým stranám“, které mají pár tisíc členů a pro republiku nic dobrého neudělaly, kromě toho, že rozprodaly za hubičku národní bohatství a rozkradly, co se dalo.
        A mají daleko větší příjmy od státu na svoji činnost, než KSČ. To, že STB pronásledovala disidenty, to bylo v pořádku. Vždyť oni jen dělali bordel a rozvraceli stát zevnitř, za peníze nepřátel státu. Havel, přítel nacistů, si za německé marky pěkně žil, to se musí nechat. 70% disidentů spolupracovalo s STB a teď dělají hrdiny.
        Vysmívat se Rudé armádě, která osvobodila Evropu od fašismu je ukazka inteligence jakéhosi Radosty, který píše cypoviny.

        • Kolemjdoucí napsal:

          Milý Vlade, píšete, že Havel, přítel nacistů si za německé marky pěkně žil. Prosím Vás, jak se mohl člověk přátelit s nacisty, když se narodil v roce 1936? Dále píšete, že „To, že STB pronásledovala disidenty, to bylo v pořádku. Vždyť oni jen dělali bordel a rozvraceli stát zevnitř, za peníze nepřátel státu.“ Dnes víme, na základě osobních výpovědí i archivů, že STB pronásledovala nejen ty, jež jmenujete, ale i spoustu obyčejných lidí, včetně nejlepších z našeho národa, kteří se nebáli riskovat životy své i svých blízkých a se zbraní v ruce hájili naši existenci během druhé světové války. STB pronásledovala jednoduše kohokoliv, na kom spočinulo oko vedení KSČ a její mateřské KSSS. STB se tak stala pouhým nástrojem okupace naší země cizí zemí a šla proti zájmům obyvatel našeho státu. Hájení její činnosti a zločinů podle mě koliduje s trestným činem.

      • petrph napsal:

        Zbytečně pláčete, soudruhu. Jak občané dobře vědí, tak
        posametový režim hradí všem větším stranám (a tedy i komunistům), milionové příspěvky na jejich činnost.. Jestli jsem se dobře díval tak za rok 2018 dostali komunisti skoro 50 milionů, z toho by snad ty své úředníky zaplatit mohli…Spíš dneska se musíte bát, že pokud padnou nějakým pučem Babiš se Zemanem a nastoupí vláda elit, tak Vám to zatrhnou a spočítají za 100 let zpátky, soudy nesoudy..

  2. Vojta napsal:

    Pane Radosto, běžte se s tou Vaší ironií vycpat, já pamatuji jak v jednom nejmenovaném ČSAD, byl vedoucím kovaný komunista, který chtěl volat v roce 1989 STB na kolegu a to jen proto, že omylem přeřízl autogenem kabely ke koncovým světlům na návěsu, stalo se 21. srpna 1989. Dva dy po Sametu ten samý kovaný funkcionár KSČ měl na klopě placu OF a dnes s klidem podniká. Ch tělo se mi zvracet a dokonce i dnes, když ho potkám.
    Vojta

    • Ivo napsal:

      to nejsou argumenty k ničemu, co jste vyplodil. Jen takové alibistické já taky, ale když oni víc. Na podstatě zrůdnosti komunistického režimu v ČSSR to nic nemění

      • Vlad napsal:

        Mnohem zrůdnější a odpudivější režim je kapitalismus. Sami vidíte, kde to za 30let dotáhl. Nic nefunguje a všechno je k ničemu. Jsme jen závislými otroky nadnárodních společností, většina zisku jde do zahraničí a nicnám nepatří. I tu vodu kupujeme od cizinců a sami sebe nejsme schopni zásobit potravinami.
        Zlatí komunisti, co ti všechno dokázali vybudovat a udržet. Dneska přicházíme díky Bursíkovi a straně zelených o lesy, to je tragédie. Takhle zdecimovat republiku se nepodařilo ani Hitlerovi.

    • sam napsal:

      Zlatá horečka už je minulostí, skoro všechno už je zaretušováno a promlčeno. Mnozí komunističtí pohlaváři sice po listopadu přišli o moc politickou, ale zásluhou privatizace získali moc ekonomickou, neboli si polepšili. A nemuseli ani být v čele privatizovaných firem, stačilo, že věděli, kam sáhnout pro majetek státních podniků.
      Dostalo se mi té cti, že za jednu privatizovanou firmu jednal se mnou bývalý tajemník KV KSČ. To by mi záviděl i poručík Troník.

    • skeptik napsal:

      Podobných příkladů znám také dost. Jelikož, jak píšete, ten člověk s pokrouceným charakterem podniká, tak se zdá, že alespoň se svojí minulostí nebyl zvolen do nějaké politické funkce. Alespoň o ničem takovém nepíšete. Podnikání, pokud platí daně a dodržuje zákony, mu zakázat nelze. To já znám však jednoho bývalého komunistu a estébáka, který nejen že podniká, ale také vyhrál volby a vede naši vládu. A to je daleko horší případ, než je ten váš.

    • Jan Račák napsal:

      A pan Radosta za to může??? Trochu nechápu Vaši mimoběžnou „polemiku“…

  3. pingu napsal:

    asi to chtelo vic osobni statecnosti a razance

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama