ANALÝZA. Když Nejvyšší soud v polovině června označil odposlechy v kauze Jany Nečasové a Vojenského zpravodajství za nezákonné, vyvolalo to řadu udivených reakcí. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dokonce emotivně hovořil o změně podmínek pro odhalování a dokazování závažné trestné činnosti. Ve skutečnosti o žádné překvapení nejde. Nejvyšší soud takzvané rybaření v odposleších kritizuje dlouhodobě a konstantně.

Na úvod provedeme jistě užitečné srovnání dvou citací:

„Není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. (…) Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, přičemž je třeba, aby byl validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. (…) V žádném případě se nemůže jednat o pouhou spekulativní konstrukci, byť vedenou tzv. užitečným záměrem.“

vs.

„V této souvislosti je třeba připomenout zásadu týkající se nařizování odposlechů a vyslovenou Nejvyšším soudem, a sice že není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, přičemž je třeba, aby byl validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. V žádném případě se nemůže jednat o pouhou spekulativní konstrukci, byť vedenou tzv. užitečným záměrem.“

První výrok pochází z listopadu roku 2016 a vynesl ho senát Nejvyššího soudu vedený soudcem Františkem Hrabcem. Šlo o případ bývalého libereckého policejního ředitele Miroslava Dvořáka, v němž Nejvyšší soud již před čtyřmi lety konstatoval nezákonné nasazení odposlechů.

Druhá je citace je čerstvá. Pochází právě z rozhodnutí o nezákonném nasazení odposlechů v případě Jany Nečasové a vynesl ho senát soudce Jiřího Pácala. Nebudeme jistě daleko od pravdy, když řekneme, že si Nejvyšší soud v této otázce drží výkladovou konsistenci a že jde o prakticky totožné zdůvodnění.

Končí vyšetřování vražd?

Jiného názoru je ovšem nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Ten v okamžiku, kdy bylo v červnu rozhodnuto o nezákonnosti odposlechů Jany Nečasové, poskytl týdeníku Respekt rozhovor, v němž řekl:

„Po rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiřího Pácala ve věci odposlechů se přiznám, že jsem značně nejistý v otázce, kdy a za jakých podmínek vlastně lze odposlechy telekomunikačního provozu v trestním řízení použít. Pokud vycházím z předpokladu, že odposlechy lze nasadit až v případě, kdy je věc již dostatečně důkazně podložená, pak vlastně už nejsou potřeba, a dokonce by z hlediska zásady subsidiarity jejich použití ani neměly být nasazeny. V opačných případech, kdy v daném případě není dostatek důkazů ani indicií k prokázání podezření z trestné činnosti a je zde důkazní nouze, pak mám za to, že rozhodnutí JUDr. Jiřího Pácala nám říká, že v takové situaci odposlechy nelze ani nasadit. (…)

Další otázku vyvolává názor, který předmětné rozhodnutí naznačuje – tedy že pokud jsou odposlechy zjištěny informace k jinému druhu trestné činnosti, než pro kterou byly nasazeny, pak je nelze vůbec použít. Což v podstatě znamená, že pokud bude zaznamenána komunikace dvou osob v trestním řízení vedeném například pro drogový delikt a v průběhu komunikace se jedna z osob dozná k vraždě člověka, tak to nebudu moci použít jako důkaz. Taková interpretace nejenže výrazně mění dosavadní podmínky pro odhalování a prokazování závažné trestné činnosti, ale je dokonce v přímém rozporu s výslovným zněním zákona.“

Za pozornost jistě stojí i onen argumentační faul, s nímž nejvyšší státní zástupce vnesl do hry falešnou kartu vraždy. Možná mohl ještě pro zdůraznění konečného efektu zmínit vraždu na dítěti, pokud možno zesílenou o znásilnění.

Na věci by to ovšem mnoho nezměnilo – samotné doznání pro jakýkoli trestný čin, pocházející pouze z odposlechu, samozřejmě soudu jako důkaz nepostačí a policie a státní zástupce musí jeho validitu podložit skutečnými důkazy, například tělem a podobně.

To ale jen na okraj. Skutečný problém vyjádření nejvyššího žalobce je v té části, kde hovoří o změně podmínek pro odhalování a dokazování trestné činnosti. Fakticky se tak přiznává k tomu, že několik let stará rozhodnutí Nejvyššího soudu buď nezná, nebo se snaží mást veřejnost.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Rybářská klasika

Zmíněný případ Miroslava Dvořáka patří ke klasice žánru zvaného „rybaření“ – tedy metody, kdy si policejní útvary nechají schválit široce pojaté odposlechy a teprve z nich pletou „sítě“ kauz, které se pak snaží uplatnit u soudu.

Stejně jako Jana Nečasová se Dvořák na Nejvyšší soud s žádostí o přezkum obrátil v okamžiku pravomocného skončení věci. Prověřit zákonnost odposlechů je totiž možné jen dvěma způsoby.

Buď vedou k podání obžaloby a pak se jimi, často z podnětu obhajoby, zabývá soud při projednávání věci. To je příklad známého zrušujícího rozsudku ve věci bývalého hejtmana Davida Ratha, kde nezákonnost pořízení odposlechů konstatoval odvolací Vrchní soud v Praze.

PSALI JSME: Česká odposlechová republika. Když bez štěnic není žádný jiný důkaz

Existuje ještě druhá cesta – návrh na přezkum zákonnosti odposlechu k Nejvyššímu soudu. „Předseda senátu soudu prvého stupně po pravomocném skončení věci informuje o nařízeném odposlechu účastníka stanice. Ten má právo navrhnout Nejvyššímu soudu, aby přezkoumal zákonnost odposlechu,“ řekl k této „metodě“ před časem pro HlídacíPes.org prezident Unie obhájců, advokát Tomáš Sokol.

Tento postup není příliš známý a využívaný, na Nejvyšší soud se takto od roku 2012 obrátilo jen několik desítek lidí. Prvním uznaným případem byla v roce 2014 kauza pražského klenotníka Václava Oudy.

Zakázky ovlivňovat nemohl. Nevadí

Co o Dvořákově případu soud zjistil? Policie měla v době, kdy podávala žádost o povolení odposlechu, pouze mlhavou teorii. Podle ní měl Dvořák z pozice ředitele liberecké policie ovlivňovat zakázky na dodávky pohonných hmot ve prospěch společnosti KM-PRONA, od níž měl v užívání mobilní telefon.

Liberecký soud na základě této teorie, kterou bylo snadné vyvrátit, leč nikdo z policistů se tím neobtěžoval, povolil nasazení odposlechů. To je podstatou kritiky Nejvyššího soudu z úvodu tohoto textu: „Není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání.“

PODÍVEJTE SE: Celé rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci zákonnosti odposlechů Miroslava Dvořáka

Prověřit, zda mohl Dvořák zakázky na pohonné hmoty ovlivňovat (nemohl), šlo totiž i jinak, bez odposlechu. Čímž byl porušen zákon.

„Svědčí o tom především následný postup orgánů přípravného řízení, kdy teprve po zahájení trestního stíhání JUDr. D., kdy byl jmenovaný obviněn z trestných činů, které ale nezahrnovaly ani náznakem jednání, pro něž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu okresním soudem povolen a posléze krajským soudem dokonce prodloužen, byly vyslechnuty osoby, jež mohly celou záležitost ohledně dodávek pohonných hmot policii snadno objasnit,“ píše Nejvyšší soud.

Šlo o pracovníky automobilového oddělení Krajského ředitelství policie z Ústí nad Labem, kteří nebyli Dvořákovi ani podřízení. Ti shodně vypověděli, jak byly dodávky pohonných hmot zajišťovány, a především že je Dvořák ze své funkce neměl jakoukoli možnost ovlivňovat.

Pro všechna opatření umožňující odposlech je typické, že proti nim z logiky věci není přípustný opravný prostředek. Případ Miroslava Dvořáka je ukázkou, co to může způsobit: policie se dostala prostřednictvím nezákonných odposlechů k informacím, na kterých postavila obžalobu v „hlavní“ kauze. Původní domněnka se z případu vykouřila a fungovala jako jakýsi „katalyzátor“ k povolení odposlechu. Problém ovšem je, že se o tom Dvořák dozvěděl až po pravomocném skončení věci.

Podobnost s kauzou Jany Nečasové tak není jen čistě náhodná. Ostatně, jak nedávno na Twitteru upozornil jeden z advokátů činných v kauze Vojenského zpravodajství. Soudům trvalo celých sedm let, než se po pravomocném skončení věci nezákonnost odposlechů ukázala.

Trvalo to, ale tvrzeni, ktere jsem prednesl v cervnu 2013 pri vazebnim zasedani, tedy ze odposlechy jsou nezakonne bylo po pravu. https://t.co/jiGINRj8cr

— Lukas Trojan (@TrojanLukas) June 19, 2020

Projekt HlídacíPes.org – Ústí nad Labem byl podpořen základním grantem Active Citizens Fund.