Před zhruba měsícem byla potvrzena a na další dva roky prodloužena Dočasná dohoda o jmenování biskupů mezi Vatikánem a Čínou. Svatý stolec si od ní slibuje, že dojde ke sjednocení čínských katolíků. Na dohodu však podle kritiků doplatí především podzemní církev, která se odmítá podřídit vedení čínských státních orgánů a zůstává loajální k papeži.

Původní dohoda, jejímž hlavním cílem je umožnit jak Vatikánu, tak i čínským stranickým a státním orgánům podílet se na výběru biskupů, nebyla nikdy v úplnosti zveřejněna.

Podle norem církevního práva platných v římskokatolické církvi po celém světě církevní instituce rozhodují o jmenování biskupů nezávisle na státních autoritách, pouze je na závěr o svém rozhodnutí informují. Nedávno uzavřená dohoda však tento proces v Číně svým způsobem obrací.

Čínští katolíci jsou rozdělení na oficiální, státem tolerované Čínské katolické vlastenecké sdružení (to doposud neuznávalo autoritu Vatikánu), a na podzemní církev.

Podle nové dohody mají být kandidáti na biskupa nejprve vybráni čínskými orgány a následně předloženi ke schválení papeži. V rámci dohody také byli papežem uznáni někteří biskupové oficiální církve, které doposud Vatikán neuznával, a dva biskupové podzemní církve uvolnili své místo biskupům z moci čínského státu.

Najít zničené hodnoty

Prodloužení dohody je součásti déletrvajícího procesu „normalizace vztahů“ mezi Vatikánem a Čínou, k jejichž přerušení došlo v roce 1951. Tehdy, na počátku korejské války, byli ze země jako agenti imperialismu vypovězení zahraniční kněží i papežský nuncius. Majetek církve byl vyvlastněn, věřící museli procházet „převýchovou“ a mnozí kněží byli týráni a vězněni.

Čínské úřady v 50. letech založily Všečínské katolické vlastenecké sdružení a spolu s dalšími církvemi, občanskými organizacemi a některými přežívajícími politickými stranami jej v v rámci organizační struktury Jednotné fronty podřídily vedení KS Číny. Mezinárodně nejznámější je případ někdejšího šanghajského biskupa Ignatia Kung Pching-meje, který byl v 50. letech odsouzen na doživotí a na svobodu se dostal až o třicet let později.

Největším perzekucím byli čínští katolíci, stejně jako věřící dalších náboženství, vystaveni za Kulturní revoluce, kdy přestala oficiálně existovat i dříve tolerovaná „vlastenecká“ církev. Jisté uvolnění nastalo až v 80. letech, kdy se Čína snažila ve světě prezentovat jako stát zříkající se temného dědictví minulosti a směřující k vládě práva a ochraně lidských práv, včetně svobody náboženského vyznání.

Za těchto okolností se v zemi paralelně k oficiální, státem v různé míře (ne)tolerované církvi postupně vytvořila církev podzemní s vlastními kněžími i biskupy. V liberálnější atmosféře 80. let došlo k velkému nárůstu počtu věřících, řada lidí se obracela ke křesťanství (nejen katolického vyznání) v touze nalézt duchovní hodnoty zničené v předchozích desetiletích. Tento stav přetrvává až do současnosti.

Počínštění církve

Kritikům dohody obnovené před měsícem dává za pravdu program „počínštění náboženství“, vyhlášený z rozhodnutí generálního tajemníka ÚV KS Číny na celostátním zasedání k náboženské práci v dubnu 2016. Počínštění, podle Siových slov, znamená „aktivní vedení náboženství k adaptaci na socialistickou společnost“.

Jak je v případě „závažných projevů“ generálního tajemníka obvyklé, dochází vzápětí k jejich implementaci do praxe a krok za krokem k jejich realizaci. V červnu 2018, tedy v době, kdy (mimo zraky veřejnosti) finišovaly přípravy první čínsko-vatikánské dohody, Všečínské vlastenecké sdružení a čínská Biskupská konference přijaly „Pětiletý plán prosazení směru počínšťování katolické církve naší země“.

Tento dokument na patnácti stranách formuluje konkrétní kroky, z nichž vyplývá, že „počínštění“ katolického náboženství se realizuje v duchu modelu výstižně pojmenovaného „politika vede, náboženství ji následuje“. Jinými slovy, stranické a státní orgány kontrolují a řídí činnost náboženských organizací a systematicky dostávají pod kontrolu všechny aspekty náboženského života. Podle zpráv v čínském tisku a na oficiálních stránkách čínských vlasteneckých katolíků je zřejmé, že řádné počínštění znamená naučit se vedle slova Božího šířit i slovo Siovo.

Zdá se tedy nepochopitelné, proč Vatikán přistoupil na dohodu, když je zřejmé, že autorita hlavy církve se v Číně musí podřídit vedoucí úloze (oficiálně ateistické) komunistické strany. Pokud by mělo být naplněno uznání papeže jako hlavy katolické církve i pro čínské katolíky, o něž v dohodě vlastně jde, pak by nejprve musela být zrušena oficiální politika, která z náboženství dělá jen další oblast stranické propagandy.

„Legitimizace“ podzemní církve, v niž doufá papež František, za těchto okolností může znamenat jen to, že bude vydána všanc úřadům, její kněží podrobeni převýchově a ti, kdo se nepodřídí, zbaveni možnosti nezávislého působení. Věřícím, pokud budou chtít dál praktikovat víru, nezbude než se uchýlit do náruče „vlasteneckého“ sdružení.

Kněží nebo „funkcionáři“?

Již v minulých dvou letech docházelo k tlaku na nezávislé katolíky a jejich kněze. Události bezprostředně následující po prodloužení dohody dokládají, že se situace nemění a obavy jsou na místě. V katolické církvi od počátku listopadu probíhají na centrální i na provinčních úrovních školení ve věci „studia závěrů 5. plenárního zasedání 19. ÚV KS Číny“.

Hlavní náplní politických školení, která mnohdy zahajují představitelé orgánů Jednotné fronty, je seznámit se programem nové pětiletky a znovu si osvěžit závazky plynoucí ze Siova programu velkého znovuzrození čínského národa.

Lze předpokládat, že od kněží se následně žádá, aby poznatky ze školení aplikovali v praxi. Jak prohlásil biskup Joseph Šen Pin: „Všichni funkcionáři a zaměstnanci ‚jednotné církve s jednotnou biskupskou konferencí‘ si musí ducha 5. pléna osvojit, ztotožnit se s ním a realizovat ho v praxi a řídit se jím ve své práci.“

Slovem „funkcionáři“ v daném kontextu biskup zřejmě označuje kněze.

Joseph Šen Pin se pyšní tím, že byl vysvěcen na biskupa jak s požehnáním úřadů, tak i za účasti biskupů, jejichž svěcení bylo potvrzeno Svatým stolcem. Ve své osobě tak ztělesňuje představu sjednocené církve, jaká má vzejít z dohody s Vatikánem.

Dali všechno, nedostali nic

Tiskové prohlášení Vatikánu dohodu vidí jako „otevřený a konstruktivní dialog zaměřený na podporu života katolické církve a dobra čínského národa“, zato její kritici Vatikán ostře kritizují.

Hongkongský kardinál Joseph Zen Ze-kiun připomíná utrpení věřících v podzemní církvi a mluví o snaze Vatikánu dosahovat diplomatických úspěchů na úkor všeobecného prospěchu církve.

Kardinál Zen pochází ze Šanghaje a v mládí, dříve než utekl do Hong-kongu, byl svědkem perzekucí nastupující komunistické moci i odporu šanghajských katolíků.

Do Číny se začal vracet po roce 1979 a do roku 1990 mimo jiné vyučoval na kněžských seminářích v různých částech země. Díky tomu získal hlubší porozumění prožívání víry v městském i venkovském prostředí a sblížil se s podzemní církví. Důvěrně zná čínský politický systém a ideologii a nevěří, že by dohoda s Čínou byla možná. Jak řekl již v roce 2019, za současných okolností by bylo lepší nemít „žádnou dohodu, než mít špatnou dohodu“.

Dohodu Vatikánu s Pekingem kardinál Zen ostře zkritizoval i v rozhovoru pro server Sinopsis:

„Prodali naši církev. Je to úplná kapitulace. Je to zlé. Zodpovědný je Vatikán, a tedy papež. Možná iniciativa (dohoda s Pekingem) nepochází přímo od něj, ale on ji povolil. Povzbuzovali lidi, aby se připojili k schizmatické církvi … Dali čínským komunistům všechno a nedostali nic, vůbec nic.“