Kreml, listopad 2018. Foto: Profimedia

Nohavicův Darmoděj na pokoji s děvkou. Nebo s Putinem na dače

Napsal/a Robert Malecký 2. března 2022
FacebookTwitterPocketE-mail

GLOSA. Existují samozřejmě snadnější kratochvíle, než je pátrání v duši ostravsko-těšínského barda Jaromíra Nohavici. Ten se rozhodl nevrátit Puškinovu medaili z roku 2018, kterou mu tehdy udělil Vladimir Putin. Místo toho plánuje na středeční večer ze svého bytu online zahrát půlhodinu „písní k nelehkým časům“, neboť prý má přátele mezi Rusy i Ukrajinci. Nedělá si to Darmoděj snadné.

Autora těchto řádek pojí s Jaromírem Nohavicou dlouhá profesní zkušenost sahající až do dob, kdy bylo po otevření archivů komunistické Státní bezpečnosti možné zkoumat jeho minulost donašeče. Dovolím si proto osobnější vzpomínku na toto setkávání, které snad sahá i do dnešních dní, kdy Nohavicovo počínání znovu klade otázky po nutnosti morální integrity bezesporu geniálních umělců.

Udání z roku 1989

Zkraje roku 2007 se mi za spolupráce lidí z archivu v Kanicích u Brna podařilo najít a uveřejnit důkazy, že Nohavica v lednu roku 1989 podepsal petici, která požadovala propuštění Václava Havla z vězení – a vzápětí udal policii lidi, kteří mu ji k podpisu přinesli.

O zpěvákově spolupráci s StB z druhé poloviny 80. let tehdy nebylo známo mnoho informací. Nohavicův svazek byl skartován, sám se k tomu počátkem 90. let vyjádřil slavnou větou: „Byl jsem s děvkou, ale seděl jsem s ní pouze v kavárně, na pokoj jsem s ní nešel.“

Ve zmíněné době před patnácti lety ovšem začalo vylézat na světlo i to, co se s děvkou dělo na pokoji. Týdeník Respekt v roce 2006 zveřejnil nalezenou zprávu, podle níž Nohavica informoval estébáky o své cestě do Vídně a setkání s Karlem Krylem v létě roku 1989. Později archivy vydaly i další svědectví o udáních, která směřovala i k osobám žijícím v tehdejším Československu. Nohavica se v únoru 1989 svému řídícímu důstojníkovi kpt. Liberdovi svěřil, že ho během koncertu v Praze kontaktoval hudební publicista Vladimír Hanzel a jeho přítelkyně Jarmila Poláková.

„Jmenovaná přítomné informovala o probíhající podpisové akci kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla,“ zapsal do zprávy estébák Liberda po schůzce s Nohavicou, tajným spolupracovníkem s krycím jménem Mirek. Nohavica na stejnou schůzku přinesl i dopis s vyhlášením ankety o knihu roku Rádia Svobodná Evropa, který mu přišel poštou a jenž obsahoval informace o knižních titulech vydávaných československým exilem. V archivu byly objeveny i záznamy tzv. Zvláštních finančních prostředků, kam StB zapisovala náklady na pohoštění agentů. Z nich vyplývá, kolik schůzek zpěvák se svým řídícím důstojníkem, který platil útratu, absolvoval. V letech 1987 a 1988 jich bylo minimálně patnáct – psal jsem v roce 2007 do Lidových novin.

„Zase jsem nepřítel státu“

Nohavica se se mnou tehdy odmítl bavit. „K věcem, o nichž píšete ve svém mailu, se nebudu vyjadřovat,“ napsal mi. Ale slíbil, že se brzy hodlá věnovat propátrání svého osobního archivu a pokusu o popsání událostí 80. let. „Protože se bohužel nedochoval můj svazek, který na mne vedla StB, jsem odkázán na jiné prameny,“ uvedl Nohavica. A ano, hádáte správně; už se nikdy neozval, jen vydal stanovisko, že celá kauza je kampaň kvůli jeho úspěchům jako nejprodávanějšího zpěváka a podobně.

„Takže jsem zase nepřítel státu. Po 18 letech, kdy jsem na Koncertě pro Arménii podepsal petici za propuštění Václava Havla, to mám opět na talíři. Náhle, jen co jsem vyhlášen nejprodávanějším zpěvákem roku, se objeví listina nějakého kapitána státní bezpečnosti, který si mne tehdy v únoru 1989, po měsíci (!) od onoho podpisu pod petici pozval a vyptával se, co že jsem to podepsal. Všechna jména už znali, tedy i to moje. Co všechno a proč si ten člověk do svého hlášení napsal, nevím. To se fakt musí pan novinář Robert Malecký zeptat jeho. Snad mu řekne i to, proč si přiúčtovával k svému platu fiktivní útraty za Nohavicu. Myšlenka, že bych si nechal od estébáka platit kafe, je pro mne, přiznávám se, těžkým soustem.“ napsal tehdy na svůj web.

Tématu jsem se věnoval i dál. Získal jsem svědectví tehdy nejmenovaného člověka (dnes už můžu napsat, že to byl další ostravský bard Pepa Streichl, zemřel v roce 2013), který mi popsal, jak si je společný řídící důstojník StB kpt. Liberda vodil a cross-checkoval si informace, které mu donášeli. Nohavicu tehdy estébáci oslovili právě na Streichlovo doporučení, sám donášel od poloviny 70. let.

Ozývaly se tehdy docela často výtky, proč popisujeme příběhy „obětí“, rozuměj zpěváků, kteří StB donášeli, a nevěnujeme se více strůjcům zla, samotným příslušníkům Státní bezpečnosti. Pokusil jsem se kontaktovat Jana Liberdu, jel za ním do Horní Suché nedaleko přehrady Těrlicko, ale o setkání zájem neměl. Popsali jsme tehdy aspoň jeho personální kariéru u Státní bezpečnosti. Ke sboru nastoupil jako dvacetiletý v roce 1975, o čtyři roky později přešel k StB, na starost měl problematiku „volně žijící mládeže“. Nohavicu řídil v letech 1986 až 1989, od tajné policie byl propuštěn v létě roku 1990 na doporučení občanské komise, se kterou odmítl spolupracovat.

Proč se informace o Nohavicově spolupráci začaly objevovat až kolem zmíněného roku 2007? Do té doby panovalo přesvědčení, že jak je jednou spis skartovaný, není dál o čem mluvit. Spoléhal na to možná i Nohavica. V roce 2006, po nástupu Topolánkovy vlády a ministra vnitra Ivana Langera, se začaly archivy otevírat. A ukázalo se, že kromě samotných svazků StB produkovala hodně zjednodušeně řečeno i řadu dalších dokumentů, z nichž bylo možné minulost rekonstruovat. Plány činnosti, vyhodnocení činnosti, zprávy na úrovni krajů nebo okresů. Zmíněné dvě zprávy, které jsem zveřejnil v Lidových novinách, pocházely z neprobádaného svazku dokumentů (přesněji řečeno z pytle) z karvinské expozitury. „V roce 1991 je do archivu odevzdala tehdejší Federální bezpečnostní informační služba,“ řekla mi tehdejší vedoucí oddělení StB v kanickém archivu Světlana Ptáčníková.

Jaromír Nohavica tehdy v rozhovoru s Respektem skartovaný spis zmínil. „O čem jsem měl mluvit? Měl jsem tvrdit, že jsem nikoho neudal? Spis byl skartovaný a já se neměl čím hájit, neměl jsem s čím polemizovat,“ řekl zpěvák redaktorovi Jaroslavu Spurnému. „Teď je o čem mluvit. Těch pár listů je šance,“ řekl. Šance to zůstala nevyužitá.

Vlaštovko, leť!

Pak přišlo zmíněné období medaile od putinského režimu. A dokonce i teď, když Ukrajinu pustoší ruské rakety, Nohavica říká, že medaili nevrátí. „Puškinovu cenu jsem dostal za zpívání písní Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy, a ne za válčení,“ řekl zpěvák serveru iDNES.cz.

Třeba další laureát, slovenský spisovatel a překladatel Ján Štrasser, který cenu dostal za překlad Evžena Oněgina, to vidí jinak. „Bohužel, Puškinova medaile je také Putinova medaile, certifikát o jejím udělení podepsal prezident Ruské federace,“ uvedl spisovatel a cenu hned první den vpádu Ruska na Ukrajinu vrátil.

Nohavica po pár dnech přemýšlení vymyslel zmíněný domácí koncert.

„Mám přátele mezi Ukrajinci i mezi Rusy. A vždycky jsem byl, jsem a budu proti všem válkám,“ dodal ke speciálnímu koncertu pro iDNES.cz.

Proti tomu je těžké něco namítnout. Představa, jak si lidé v ostřelovaném Chersonu nebo Charkově v sedm večer ladí online z Těšína a zaposlouchají se do tónů písní Okudžavy od nositele Putinovy medaile, je ovšem poněkud … absurdní.

Osobní vzpomínku zakončím osobním dojmem. Ze všeho, co o Nohavicově spolupráci dnes víme, plyne, že se na něj StB zaměřila jako na předpokládaný „slabý kus“. Snad kvůli jeho tehdejšímu vztahu k alkoholu a také hrozbě výslechů jeho nemocné matky.

„Vynucené schůzky s STB pod pohrůžkou šikanování mé rodiny a výslechů nemocné matky nepovažuji za spolupráci. V celém mém životě i tvorbě je na nejpřednějším místě snaha lidem pomáhat a nikoliv jim ubližovat. Mohu se každému podívat do očí. Je zvláštní, že se míchají špinavé karty právě dnes – pár dnů před volbami. Cítím závan starých časů. Ještěže mne lidé znají,“ reagoval v roce 2006 na zveřejnění informací o své spolupráci.

Ano, lidé už svého Jarka trochu znají. Teď píše další kapitolu, která vzbuzuje otázky, jestli ho znají jako geniálního zpěváka Nohavicu, agenta Mirka nebo jeho proslulého, ale neuchopitelného Darmoděje, postavy, kterou si kdysi vypůčil u básníka Karla Šiktance.

Nová kniha HlídacíPes.org

Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.

Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.

Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.

Více o knizePořídit knihu
QR kód
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)