Když András Pethő před šesti lety zakládal v Budapešti malou investigativní redakci Direkt36, tušil, že se o Maďarsku bude ještě dlouho psát všude po světě. Nemýlil se, premiér Orbán už vládne bez přestávky přes deset let, podmanil si maďarskou mediální scénu a vybudoval kolem sebe okruh spřízněných podnikatelů, kteří těží ze státních i evropských peněz.

András Pethő

Direkt36 řadu z těchto kauz popsal mezi prvními a protože své texty publikuje také v angličtině, jeho odhalení rezonují i v Evropské unii. Na druhou stranu, právě proto dostává redakce od Orbánovy vlády „standardní péči“, jakou kabinet dává i jiným kritickým médiím – tedy žádné odpovědi, a to často ani na žádosti o informace podle zákona.

Výsledkem je zdlouhavé vymáhání informací včetně soudních tahanic, dále právní výhrůžky redakci a také složité shánění podpory pro vlastní novinářskou práci. „Líbíte se mi, ale je to moc riskantní,“ opakuje Pethő častou odpověď potenciálních dárců, když je Direkt36 prosil o pomoc.

Navzdory tomu investigativní novinářskou práci nevidí jako marný boj. „Oni se bojí pravdy,“ říká András Pethő na adresu maďarské vládní garnitury v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ten příběh určitě znáte

Asi to vysvětlujete pořád, ale proč ten zrovna název „Direkt36“?

Direkt označuje styl naší novinařiny – přímá, zaměřená na fakta. A číslo 36 je odkaz na telefonní předvolbu Maďarska. Zkoušeli jsme i prostě jen název Direkt, ale doména s tímhle jménem tehdy nebyla volná.

Byli jste první novinářský tým, který se v Maďarsku tímhle způsobem osamostatnil v reakci na to, jak Viktor Orbán a jemu blízcí podnikatelé dostávají pod kontrolu média?

Byli jsme až druzí, první byla redakce Átlátszó, nezisková stejně jako my, která dělá investigativu o korupci a funguje od roku 2011. Náš model je podobný, jen s tím hlavním rozdílem, že oni vydávají texty denně a mají větší redakci. Nás je sedm. Snažíme se určitá témata sledovat déle, jít víc do hloubky a nepsat o tom, co píší všichni ostatní. Dáváme prostor tématům, která nemají dostatečnou pozornost, i když by si to zasloužila.

Jste původně všichni ze stejné redakce? Odešli jste společně?

Ano, všichni jsme původně pracovali pro velký zpravodajský portál Origo. Odešli jsme, když začal narůstat tlak a dostali jsme příkazy, kterým jsme se nechtěli podřídit.

Dost to připomíná odchody z redakcí v okolních státech, třeba i včetně Česka, z podobných důvodů. Naposledy v Maďarsku v létě velká část webu Index na protest odešla a založila nový portál Telex…

Ano, v případně Indexu byl ten scénář velmi podobný tomu, co se stalo nám o šest let dříve. Dokonce jeden z klíčových aktérů byl v obou případech ten samý člověk.

Vraťme se tedy k serveru Origo, i když – jak sám říkáte – je to už starý a nejen v Maďarsku známý příběh. Jak se z něj stal provládní web?

Výkonným ředitelem Origo byl té době Miklós Vaszily. Byl to on, kdo tehdy donutil šéfredaktora odejít. Takže když se Vaszily stal o šest let později spoluvlastníkem společnosti kontrolující portál Index, byl to jasný signál. Vaszily se totiž mezitím stal klíčovou figurou „ekosystému“ provládních médií v Maďarsku, podílel se na vedení státních, dříve veřejnoprávních médií, byl aktivní i v komerčních provládních mediálních projektech, takže když se objevil v Indexu, řekl jsem si: Můj bože, tohle je konec.

Sorry, pánové…

Orbánova vláda využívá státní inzerci jako nástroj nátlaku na nezávislá média, kterým nedává prakticky nic, a jako podporu pro média provládní, u kterých utrácí velké sumy. Vy předpokládám od vlády nemáte ani forint, jak jste na tom ale s reklamou obecně? Na vašem webu jsem si žádných bannerů nevšiml.

Ano, přímo na webu nemáme žádné reklamy. Naše texty publikujeme ve spolupráci s dalšími redakcemi, na jiných webech, v televizi či časopise, abychom se dostali k širšímu publiku.

Zároveň ale Direkt36 nezamyká své texty za paywallem. Z čeho tedy financujete provoz, jsou to jen dary?

Paywall skutečně nemáme a mít ho nechceme, takže nemáme předplatné, spíš systém různých úrovní členství, protože dárci za svou podporu také dostanou něco na oplátku. S tím jsme si na začátku dost lámali hlavu – co můžeme lidem nabídnout kromě kvalitních textů? Došli jsme k tomu, že je to pohled do zákulisí naší práce. Dárci dostávají třeba zvláštní newsletter s předstihem oproti jiným odběratelům, malou ochutnávku textu, který se chystáme publikovat a podobně. Pak máme několik dalších kategorií a pro ty nejvýznamnější podporovatele máme připravené workshopy, jak rešeršovat, jak pracovat s daty, jak dělat rozhovor a podobně.

Kolik máte „členů“?

Dva a půl tisíce, většinou z Maďarska, jsou mezi nimi ale i přispěvatelé z ciziny.

Je mezi nimi nějaký ekonomicky silný hráč, respektive vidíte ještě v Maďarsku nějakého byznysmena, který by byl ochoten vstoupit do médií a podpořit ta nezávislá? Nebo se všichni „bojí“ Viktora Orbána?

Spíš to druhé… My sami jsme nikdy investory nehledali, vždycky jsme chtěli být neziskoví. To byla ta zkušenost, kterou jsme udělali v Origu, že politický tlak přichází často přes finance, takže to jsme nechtěli. Ale před několika lety jsme zkusili sehnat skupinu řekněme středně velkých donátorů, lokálních hráčů, kteří mají prostředky a mohla by je zajímat nezávislá žurnalistika. Takže jsme jich oslovili celou řadu a od většiny jsme slyšeli „sorry, pánové, líbí se mi, co děláte, ale tohle je moc riskantní“. I když neměli ani zakázky od vlády, ani žádný jiný byznys se státem. Byla to pro nás lekce.

Nedávno jsme na HlídacíPes.org zveřejnili rozhovor s ředitelem týdeníku Magyar Hang, který také vznikl odchodem velké části redakce původních novin, které si podmanila Orbánova vláda. Jejich zkušenost je taková, že si Maďaři na venkově bojí týdeník předplatit, aby se jejich jméno neobjevilo v seznamech státní pošty a nepřečetl si ho někdo z vládní strany Fidesz. Zažíváte to také?

Ještě před pandemií jsme pořádali akce pro veřejnost i mimo Budapešť a bylo složité už jen rezervovat si místo pro takové setkání. Jakmile zjistili, kdo jsme a o čem chceme mluvit, dříve či později nám odřekli.

A jak to zdůvodnili?

V jednom městě řekli: „Ne tenhle týden“. My na to: „Fajn, tak příští týden?“ A oni: „Ne, žádný týden, nikdy“. Je to smutné, nejsme žádná politická organizace. Nevím ani, jestli je ten strach oprávněný, nebo ne. Upřímně, nikdy jsem neslyšel, že by měl někdo problémy jen proto, že je s námi spojován. Ale ten strach tu je a je těžké s tím pracovat.

Takže fyzické výhrůžky vám nechodí?

Ne, ale právní hrozby ano. Celkem pravidelně.

Má to smysl, bojí se pravdy

Vaše texty překládáte do angličtiny, ostatně podobně jako další zmíněný investigativní maďarský web Átlátszó. Je v tom záměr, aby se kauzy, které odhalíte, dostaly i do světa, rezonovaly v Evropské unii a třeba o to víc pak mohly něco změnit v Maďarsku? Informování o Maďarsku ve světových médiích nepochybně brzdí jazyková bariéra…

Děláme to od začátku, překládáme každý náš text. Už když jsme začínali, totiž bylo jasné, že Orbánovo Maďarsko bude globální story, takže investice do překladů dávala smysl. Někdy skutečně vidíte, že zahraniční média sledují při zpravodajství z Maďarska nějakou známou linku, takže to prakticky ani nemusíte číst. Na druhé straně je tu i řada skvělých novinářů zahraničních médií, kteří reportují přímo z Maďarska, někteří jsou sami Maďaři, a jejich zpravodajství má mnohem víc vrstev.

Měl jsem konkrétně na mysli třeba kauzy kolem zneužívání evropských dotací lidmi kolem Viktora Orbána, včetně jeho rodiny (podrobněji je HlídacíPes.org popsal ZDE). Byla to právě vaše redakce, spolu s dalšími v Maďarsku, která na ně upozornila a přitáhla i pozornost Evropského úřadu pro boj proti podvodům OLAF. Nebylo to do značné míry právě proto, že jste materiály publikovali i v angličtině?

Nevím, do jaké míry OLAF při svém vyšetřování reagoval přímo na naše zjištění. Nicméně neformálně jsme se dozvěděli, a bylo to jasné z toho, jak zástupci Evropské unie komunikovali, že naši práci sledují, ale jestli jsme my byli tím spouštěčem vyšetřování, to opravdu nevím.

Jak vyšetřování OLAFu vlastně dopadlo? Od začátku ho provázela skepse, že vyzní do ztracena…

OLAF provedl šetření a zjistil nesrovnalosti, maďarští vyšetřovatelé se ale jeho závěry příliš neřídili. Zahájili sice, pokud vím, vyšetřování, ale v určité chvíli ho bez obvinění uzavřeli.

No právě, nepropadáte občas pocitu, že to je marný boj? Viktor Orbán prostřednictvím sítě spřátelených podnikatelů ovládl většinu komerčních médií, zestátnil ta veřejnoprávní, a sám jste připustil, že lidé mají často strach přihlásit se k nezávislým novinářům.

Ne, kvůli svému vlastnímu duševnímu zdraví a taky proto, že mám rád novinařinu, tvrdím, že naše práce je odhalit a ukázat fakta, ne pohánět nějakou změnu. Jakmile do toho jdete s tím, že chcete hlavně něco změnit, může vás to zaslepit. Je to riskantní. Ale když se ptáte na dopad našich zjištění, já ho vidím, jakkoli to bude znít možná divně. Když se podíváte na to, jak posledních deset let vláda a její přátelé likvidují nezávislá média a potlačují kritické hlasy, a zároveň jak si budují vlastní propagandu, to je ten dopad. Dělají to proto, že se bojí pravdy, která je pro ně nebezpečná.

Rozhovor vznikl v rámci konference Prague Media Point