Nejsem to já versus Sosnarová, píše historik, který našel slabiny v příběhu údajné pamětnice gulagu

Napsal/a Adam Hradilek 19. srpna 2019

POLEMIKA. V kauze údajné pamětnice gulagu Věry Sosnarové se minulý týden ve svém textu na HlídacíPes.org ohradil Petr Zemánek proti studii historika Adama Hradilka. Ten napsal, že si paní Sosnarová pobyt v sovětském táboře vymyslela, aby získala výhody z toho plynoucí. „Vzhledem k tomu, že mi v uveřejněné polemice upírá Petr Zemánek lidství a můj přístup označuje za totalitní, nezbývá než zareagovat,“ odmítá Zemánkovy výhrady historik Hradilek.

Petr Zemánek se v textu zastal paní Věry Sosnarové. Jedná se z jeho strany jistě o ušlechtilý čin, ale dopouští se v něm celé řady omylů, které patrně plynou z jeho nepozornosti a neznalosti problematiky.

Hned v úvodu polemiky píše, že jsem věnoval případu více článků. Uveřejnil jsem však jen jeden – Neskutečný příběh Věry Sosnarové. Pokud by si jej Petr Zemánek pozorně přečetl od začátku do konce, nebo se na případ poptal během hodinové návštěvy mé kanceláře v minulém týdnu, kdy se o Sosnarové slovem nezmínil, jistě by si ušetřil ostudu, a mně práci odpovídat.

Není to Hradilek vs. Sosnarová

Zemánek ve své úvaze naráží na skutečnost, že Sosnarová nebyla sama, kdo nebyl za odvlečení do sovětských táborů odškodněn.

V tom má sice pravdu, ale většina žadatelů jednoduše nesplnila podmínky dané zákonem – byli v gulagu za války; nebyli v gulagu, nýbrž v zajateckých táborech jako váleční zajatci; nebyli v době internace československými občany; v době žádosti o odškodnění neměli české občanství, atd.

Někteří z nich se po zamítnutí žádosti domáhali odškodnění soudně či prostřednictvím médií. Nikdo z nich však ani náznakem nezašel tak daleko jako paní Sosnarová, která se pasovala do role oběti gulagu, přijala médii vytvořený obraz oběti „kapitalistické byrokracie“ a na základě tohoto obrazu se obohacovala a získala vážený společenský status.

V úvodu polemiky dále Zemánek píše, že mu nejvíce vadí černobílé líčení případu a ztráta sociálního a lidského přístupu v celé věci.

Pokud by však četl moji studii či uveřejněné rozhovory, které jsem poskytl médiím, získal by jiný dojem. Věnuji v nich dostatek pozornosti složitému a jistě bolestnému dětství a rodinnému zázemí, které mohou posloužit jako klíč k pochopení životních osudů a jednání paní Sosnarové. To, zda ji mohou i omluvit, ponechám na uvážení jiných.

Ve svém textu Zemánek staví kauzu jako zápas Hradilek versus Sosnarová. Tak tomu však není.

Důležitá rodinná historie

Plnou polovinu studie věnuji způsobu, jakým vznikl mediální obraz paní Sosnarové. Čtenářům z něj musí být patrná kritika zejména médií a vydavatele „autentických vzpomínek“ v podobě románu Krvavé jahody.

Vůči paní Sosnarové jsem nikdy nechoval žádnou zášť. Poté, co jsem se v minulém roce zúčastnil besedy s ní na Velehradě (zážitek, který mne přiměl se případem zabývat), jsem na ni nikterak neapeloval. Pouze jsem ji požádal o svolení pátrat v archivech, které mi odmítla poskytnout

 

.

Ano, posledního nakladatele díla Krvavé jahody, pana Jiřího Braunera, jsem požádal, ať dílo inzeruje a prodává jako beletrii a s paní Sosnarovou ať nepořádá besedy na školách, ve farnostech či knihovnách. Vše v intencích apelu již zesnulého iniciátora zákona o odškodnění zavlečených Vladimíra Bystrova z roku 2009, kterým i uzavírám studii k případu: popularizace této ženy je políčkem skutečným obětem politických represí v Sovětském svazu.

V polemice je mi vyčítáno, že nejvíce prostoru článku zabírá nikoli příběh paní Sosnarové, ale jejich prabídná rodinná historie, zobrazující život maminky, tatínka a o deset let starší sestry Tamary. Zároveň jí údajně vytýkám to, co udělali rodiče, a chci po ní, aby nesla za tyto skutky odpovědnost.

Zde se však opět autor dopouští omylu. Rodinné historii věnuji necelé čtyři stránky z celkových patnácti. Je důležitá z několika důvodů.

Jednak nám poskytuje jeden z klíčů k pochopení skutečného i smyšleného životního příběhu Sosnarové a zároveň poukazuje na nepravdivost jejích tvrzení ohledně rodinného života, odchodu do SSSR i návratu do Československa.

Ruské mlčení o gulagu

Celý text Petra Zemánka je jinak prošpikovaný úvahami a výroky, které nejsou pravdivé.

Sosnarová prý nikdy netvrdila, že celou dobu pobytu v SSSR byla v gulagu. Věra Sosnarová tak ale tvrdila v žádosti o odškodnění v roce 2002 a i nadále v rozhovorech pro média i na besedách. Její „přiznání“ v rozhovoru pro DVTV v tom smyslu, že byla pouze 15 let v gulagu a následně tři roky strávila v pracovním táboře, jsou toho posledním dokladem.

Věra Sosnarová prý po českém státu nic nechce. Požádala si ale o odškodné ve výši téměř tří miliónů Kč, na besedách i od dárců získala dary v řádu statisíců korun.

Zásadním archivním objevem, že nebyla v gulagu, jsou prý výpisy o jejím pracovním zařazení v letech 1946-49 v továrnách na Urale.

Ve studii však uvádím čtyři navzájem se časově překrývající, doplňující a nezávisle na sobě získané archivní zdroje, které dokládají civilní zaměstnání paní Sosnarové v letech 1946–1964. Skutečnost, že se přes usilovnou snahu nepodařilo získat jediný doklad o jejím věznění, Zemánek neuvádí.

Věra Sosnarová byla údajně nasazována na různé druhy nucených prací, a to i několik let po příchodu do Čech. Ne, paní Sosnarová nebyla na nucených pracích v SSSR, a už vůbec ne po příjezdu do Československa.

Rusko má prý dosud problémy přiznat existenci gulagů. Přes obrovský deficit ve vyrovnání se se stalinismem a sovětskou minulostí vůbec existuje v Rusku několik muzeí čistě zaměřených na problematiku gulagu (hlavní z nich se nachází v centru Moskvy), expozice v regionálních muzeích, památníky po celé zemi, desítky knih s touto tématikou dostupných v knihkupectvích nepočítaje.

Cui bono?

Vžijte se do situace sovětského úředníka, který propouští vězně či bývalého vězně gulagu, které oficiálně neexistují. Dali byste mu doklad o jeho pobytu v něm? píše Petr Zemánek.

Pracovní tábory oficiálně existovaly a propuštěnci dostávali doklad o propuštění. Od roku 1956 probíhaly v SSSR soudní rehabilitace, jejichž výsledek byl oznamován bývalým vězňům písemně. Navíc o doklady prokazující pobyt Sosnarové v gulagu nebyly žádány sovětské, ale ruské archivy. Není sice jednoduché v nich pracovat, ale domnívat se, že by někdo měl zájem falšovat doklady v několika archivech k někomu tak „obyčejnému“, je naprosto absurdní.

Místo věcné argumentace, kterou bych čekal u absolventa práv Zemánka, se dále autor omezuje na emotivní povzdechy typu: už nebude jezdit po přednáškách a ve stylu Eskymo Welzla působit na své posluchače. Její nakladatel Jiří Brauner má pošramocenou reputaci. Kdo má z této věci prospěch? Cui bono?

Na tuto otázku je jednoduchá odpověď: Nikoliv temnými, totalitními pohnutkami zatížení zaměstnanci ÚSTR, jak je v textu naznačeno, ale děti ve školách, dobří a zvídaví lidé ve farnostech a knihovnách. Již patrně nebudou vystavováni emočnímu vydírání a falešnému příběhu ze strany paní Sosnarové a nakladatele Braunera.

V případě zájmu o problematiku politických represí budou moci sáhnout po jednom z deseti tisíců příběhů našich krajanů, které se skutečně odehrály, jsou autentické, neméně působivé a více vypovídající o skutečné povaze a rozsahu děsivého „Souostroví Gulag“.

Políček skutečným obětem

Skutečnost, že Petr Zemánek nevěnoval případu ani studii patřičnou pozornost, dokládá i závěrečný odstavec jeho polemiky, ve kterém upozorňuje na dřívější kritiku příběhu Sosnarové z pera Adama Drdy a Vladimíra Bystrova.

Uzavírá jej citací z Drdova článku, ze kterého prý „nebylo v článku Adama Hradilka citováno“. Přitom oba dva autory ve studii cituji, Zemánkem „objevenou“ Drdovu pasáž dokonce doslovně! Vladimír Bystrov se dle Zemánka Sosnarové za kritiku omluvil, což považuji za krajně nepravděpodobné, jelikož jsem měl možnost s ním osobně případ v roce 2009 diskutovat.

Jsem v úzkém kontaktu s jeho rodinou, která mou studii přijala velmi pozitivně, jelikož prezentaci příběhu Sosnarové Vladimír Bystrov chápal jako políček skutečným obětem sovětských represí. To se ale již opakuji.

Na závěr bych rád odcitoval část jednoho z desítek dopisů, které jsem v souvislosti s případem obdržel. Zaslala mi jej organizátorka jedné z besed, ze které si paní Sosnarová odnesla přes deset tisíc korun, vložených do kasičky účastníky setkání:

„Myslím, že jako věřící člověk a křesťan jsem milosrdná k utrpení druhých, ale rozhodně ne ke lži a podvodu. Byla bych ráda, kdyby paní Sosnarová přestala přednášet svůj pohnutý osud, podvádět lidi a těžit z jejich emocí, citu, soucitu, z jejich milosrdenství. A to je všechno.“

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

18 komentářů

  1. Svatopluk Otava napsal:

    Jen zřídka jsem ochoten chválit redakci Hlídacího psa. Tímto zveřejněním odpovědi pana Hradílka na demagogický (skutečnost kroutící) pamflet pana Zemánka však pro čtenářskou obec i pro sebe sama učinila více, než kilometry vyumělkovaných traktátů na téma demokracie či historie. Nebo – objektivita…

  2. Max Manitius napsal:

    Celý případ Sosnarová jsem od začátku pozorně sledoval. Kolega Hradílek v DVTV hovořil ještě velmi opatrně a rozvážně. A proto jsem rád, že zde naplno napsal, co bylo zřejmé od začátku – p. Sosnarová si příběhy vymýšlí a věří jim – a to dokonce i v „přímém přenosu“ v rozhovoru s D. Drtinovou a byla využitá/zneužitá pro vydělávání peněz. A to především na emotivních seancích. Zajímavé je, že se dosud nikdo nepozastavil nad tím, že vymýšlení si příběhů a předkládání jich, jako by byly pravdivé, může také být psychiatrická diagnóza. To, že p. Hradílek výmysly p. Sosnarové poukázal, neznamená absenci jeho lidství. To bychom pak taky s ohledem na dosud žijícího Jakeše museli brát ohledy, pořád ho neobviňovat a nehnat ho k soudu.
    Pokud by si p. Sosnarová vykládala svá story někde v klubu důchodců nebo na internetu, nikdo by se nad tím nepozastavil. Jenže s ní se bohužel rozjel kolotočářský byznys spojený s vyděláváním peněz pomocí citového vydírání a manipulací s veřejností. A to je zásadní problém.
    Historik má být objektivní a já se domnívám, že většina pracovníků ÚSTRu takových je. Na rozdíl od diskutujících pod předchozím článkem Zemánka čtu pravidelně časopis Ústavu Paměť a dějiny a také většinu publikací, které Ústav vydal. A jsou velmi kvalitní. Přečetl některý z těch chytrolínů,kteří pod Zemánkovým článkem diskutovali, vůbec něco od p. Hradílka? Přečetli jste si jeho klíčový článek v Paměť a dějiny – tedy vědecký článek, nebo čtete jen internetové bláboly?
    U Zemánka mě, stejně jako Hradílka, překvapuje absence kritického myšlení a objektivního přístupu k faktům. A proto opakuji, co jsem napsal v minulém komentáři – jeho text by se skvěle hodil do Halonovin. Tam totiž uvítají každou příležitost kopnout si do nenáviděného ÚSTRu.

  3. Petr Zemánek napsal:

    Co jsem chtěl říct, to jsem napsal. Když jsem si však teď přečetl odpověď Adama Hradílka, zdá se mi, že jsem napsal článek jiný a on podal jinou studii.
    Přeberte si to sami. Ano, chcete-li, paní Sosnarová odešla jako čtrnáctiletá dívka i s mladší sestrou dobrovolně pracovat na dvacet let do Sovětského svazu. Vždyť je to někdo tak „obyčejný“.
    Ale i tento „niemand“ podává občas takové autentické vzpomínky, jaké nikde nenajdete.

    PS. U Adama Hradílka jsem byl na ÚSTRu ne před týdnem, nýbrž 3.8. v úplně jiné kauze a bylo to před napsáním mého článku. Howgh…

    • olga behounek napsal:

      Vážený pane Zemánku!
      Sdílím Váš pohled na celou kauzu. Mám jisté rodinné zkušenosti se sovětským přístupem k faktům. paní Sosnarová si to prostě nemohla vymyslet! Děkuji, že jste se jí zastal!
      S pozdravem behounkova

    • Luban napsal:

      Pane kasteláne Zemánku.
      Jestli takto přistupujete k historii i na Točníku a Žebráku, tak je dobře, že jsem
      se tam ještě nevydal.
      Položím Vám na oko jednoduchou otázku.
      Co je pro vás pravda?
      Poslechněte si tento zajímavý rozhovor, možná že se vám rozsvítí a pochopíte
      https://www.youtube.com/watch?v=lFwL77uNtcY

  4. martin napsal:

    cet sem par dopisu, co tata poslal z komunistickeho koncentraku, kam ho komunisti poslali na 15 roku, mimo jine i kutal uran na jachymovsku.
    zadny stiznosti na tamejsi pomery sem se nedocet, jen obecny optimisticky blaboly, ze se mu dari dobre, sem tam byla nejaka veta, nebo celej odstavec zacernenej.
    takze podle hradilka se tam asi mel dobre a komunisti doted muzou vypravovat pohadky, jak o nej, i pres nepratelstvi k lidove demokratickemu zrizeni, bylo dobre postarano, a jako dukaz muzou predlozit ty dopisy, kde si na nic nestezuje…

    • Vasco napsal:

      Určitě vám to s tím vězněním všichni věříme, když nazvete údajné dopisy vlastního otce z vězení bláboly…

  5. Martin napsal:

    Naprosto souhlasím s panem Hradilkem a jsem rád, že napsal tuto reakci. Na článek pana Zemánka jsem před několika dny narazil. Ovšem po přečtení úvodu jsem to radši zavřel. Nechtěl jsem tím ztrácet čas.

  6. Petr Kaminsky napsal:

    Tak jak to teda je? Je to lharka nebo neni?

    • Jiří napsal:

      Určtě jela do Ruska dobrovolně, tak jako tisíce jiných. Ona ten ozdravovací pobyt naštěstí od jiných přežila. Pan Hradílek by se měl radši zabývat prokurátorem Vašem – udělal by pro společnost víc.

      • Shane napsal:

        Adam Hradilek: Karel Vaš v  SSSR. Vězněm a spolupracovníkem Národního komisariátu vnitřních záležitostí viz: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1203/072-088.pdf

      • lectro napsal:

        Cetl jste rozbor pana Hradilka? Myslim, ze je tam dost (dle meho nazoru neprustrelnych) dukazu o tom, ze ta pani lze. Jeslize p.Hradilek byl schopen shromazdit tolik „dat“, cekal bych, ze i protistrana bude neceho takoveho schopna. Coz se nestalo. Pan Hradilek toho udelal pro spolecnost hodne. Lhat se nema, a uz vubec ne na lzi vydelavat a pred lzi privirat a oci a lez bagatelizovat, jak to udelal pan Zemanek. I kdyz predpokladam, ze i on je pouze obeti….

      • Vasco napsal:

        Očividně nemůžete skousnout fakt, že někdo odhlail lež, jíž jste se stal obětí i vy a tak rád byste jí věřil i nadále…

  7. Luban napsal:

    Děkuji Vám pane Hradílku za Vaši reakci na p. Zemánka. Naprosto přesně jste to popsal. Pí. Sosnarová není obětí totalitních režimů, ona je obětí nefungujícího a bídného rodinného zázemí. Ba naopak totalitní režimi dávají pro podobné charakterově pokřivené jedince možnost „uplatnit se“ viz. např. mnozí dozorci, udavači, či kápa v nacistických a komunistických lágrech. Pro připomenutí, co třeba takový Tonda Zápotocký, Alois Grebeníček a jiné totalitní zrůdy. Z novodobých agent Bureš, donašeč za peníze Falmer….
    Děláte svoji práci dobře a dělejte ji tak dál. Stojím za vámi i ohledně toho fanatického svazáka Kundery, který převlékl kabát a zdrhnul do Francie. Nepodléhejte falešným emocím jako p. Zemánek. Fabulování historie tu bylo a je dost.
    Už spisovatel Vrba se musel ohradit vůči mistru Jiráskovi, který byl sice nadaný spisovatel, ale o to větší fabulátor naší husitské a pobělohorské historie. Tuto jiráskovskou historii převzala nejen 1.republika, ale i bolševici a proto dnes je celá naše společnost zamořena touto lží a tak nějak ráda v zájmu falešné korektnosti tuto lež akceptuje dál a to i na jiných historických kauzách, protože je tak naučená.
    Vždyť ti skuteční hrdinové a skutečné oběti totalitních režimů se již nemohou bránit, jelikož jsou v Pánu. Je opravdu chucpe, když se na této naší novodobé společenské tragédii přiživují
    různé prapodivné existence, které jdou jednou s Pavlem a podruhé s Šavlem, hlavně když to nese. Já je úplně vidím, jak se po takových besedách smějou, jak ty dojetím ubrečené hlupáky zase pekně napálili a pak jak je do jednoho pěkně zkasírovali. Já tu knihu
    Krvavé jahody nemohu brát ani jako beletrii. Je to vše podvod na skutečných vězních gulagu a komunistických koncentráků.
    Od pí. Sosnarové a jejího „realizačního“ týmu je to čisté sprosťáctví. Je už opravdu nejvyšší čas nazývat věci pravým jménem. Jinak se v té korektní lži utopíme.

  8. Dagmar Martinková, jejíž dědeček a babička byli Volyňští Češi a ona jezdí do Volyně, konstatovala v souvislosti s kauzou Sosnarová, že zná více Volyňských Čechů, kteří prošli gulagem a nikdy o tom nedostali žádné potvrzení. To bych viděl jako svědectví s větší váhou než papírování pana Hradilka.

  9. jose napsal:

    Přemýšlel jste o tom, že by se takové problémy mohly týkat i svědků holokaustu?

    • ČERT napsal:

      Tak podobné případy, pokud jde o holocaust, jsou prý také. Právě i v souvislosti s případem paní Sosnarové se na internetu nějaký takový článek o tom objevil. A teď, co jsem po tom jen tak narychlo zapátral, tak jsem tedy narazil na článek, věnující se právě rovněž případu paní Sosnarové, a v jehož závěrečné části právě pan Hradilek říká: „Podobných případů, například falešných svědků holocaustu, je po světě celá řada“ – a dále pokračuje, že tedy jde často o lidi s nějakými traumatickými zážitky z dětství a že je to případ spíše pro psychologa. Adresa toho článku je: irozhlas.cz/veda-technologie/historie/vera-sosnarova-gulag-hradilek-sovetsky-svaz-historie-vezen_1907240831_och

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama