Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Věra Sosnarová na jedné z besed
Printscreen: YouTube (Salesko Lisen),

I historik může zůstat člověkem. Ke kauze gulag a Věra Sosnarová

POLEMIKA. Nedávno se objevily v tisku články Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů (a poté i jiných autorů) o Věře Sosnarové, která pořádá přednášky o svém pobytu v sovětském gulagu. V článcích se poukazuje na to, že si paní Sosnarová vše vymyslela, aby získala výhody z toho plynoucí. Zkusím se nyní na celou věc podívat z druhé strany.

Odmyslím-li si, že odškodněna byla z českých prostředků jen pětina žadatelů a paní Sosnarová mezi ně nepatří, a odmyslím-li si i neřešitelný spor o prameny historického poznání (archivní doklady nebo ústní sdělení pamětníkovo), vadí mi nejvíce černobílé líčení případu a ztráta sociálního a lidského přístupu v celé věci.

Ale začněme od začátků – od předpokladů, abych nastínil nepoměr přístupů.

Nerovný souboj

Adam Hradilek je vysokoškolák a historik, zcestovalý člověk, jehož práce si vážím, za nímž stojí taková věrohodná organizace jakou je ÚSTR. Tato instituce, už jenom díky svému názvu, má u veřejnosti autoritu a prestiž.

Proti němu stojí nikoli vlastní vinou nevzdělaná žena (čtyři třídy základní školy), která nedobrovolně prožila skoro dvacet let v Sovětském svazu a dostala se zpět do Československa jen náhodou jako velmi levná pracovní síla v zemědělství. Přesto tato žena našla po vystoupení pana Hradilka v DVTV odvahu a zúčastnila se následné konfrontace. Takovou odvahu dosud nenašel ani Milan Kundera, jehož kauzu právě Adam Hradilek před lety otevřel.

 

 

Nejvíce prostoru v článku Adama Hradilka zabírá nikoli příběh paní Sosnarové, ale její prabídná rodinná historie, zobrazující život maminky, tatínka a o 10 let starší sestry Tamary. Poněvadž jsem viděl rodný list paní Sosnarové, vím, že v něm není uveden její otec, což velmi nešťastně nese.

Článek obsahuje i adresovanou výtku paní Sosnarové, proč neuvedla své říšské občanství. To je poněkud bezbřehé, když si uvědomíte, že na konci války jí bylo pouhých čtrnáct let. Pokud k tomu skutečně došlo, je to věcí jenom její maminky. Dětem přece nemůžeme vytýkat, co udělali rodiče, a chtít po nich, aby nesly za tyto skutky odpovědnost.

Stačí, když se koukneme kolem sebe. Znám případ českého vězně gulagu (Adam Hradilek ho také zná), jehož syn si nechal změnit své příjmení, aby s tatínkem neměl nic společného a mohl žít pohodlně.

Co by udělal sovětský úředník

Daleko kratší část článku je věnována paní Sosnarové, která nikdy netvrdila, že celou dobu pobytu v SSSR byla v gulagu. Zásadním archivním objevem, že nebyla v gulagu, jsou výpisy o jejím pracovním zařazení v letech 1946-9 v továrnách na Urale. Nevím, zda existují ještě jiné doklady, ale při bližším ohledání zjistíte, že tento výpis je z roku 1975, tedy ex post.

Její pracovní knížka je psána také jednou rukou. Vzhledem k tomu, že jsem zažil socialismus u nás, kdy se třeba o Masarykových nemohlo vůbec mluvit, nedělám si iluze o věrohodnosti tohoto dokumentu. Pro zemi, která má dosud problémy přiznat existenci gulagů, o to víc. A přičiním poznámku. Vžijte se do situace sovětského úředníka, který propouští vězně či bývalého vězně gulagu, které oficiálně neexistují. Dali byste mu doklad o jeho pobytu v něm?

Název článku Adama Hradilka je pak parafrází na podtitul knihy vzpomínek paní Sosnarové, jak je zachytil Jiří Světozár Kupka. Tady bych se zastavil u dvou skutečností.

Podtitul knihy, který se stal v celé kauze určujícím, o dvacetiletém či osmnáctiletém pobytu Věry Sosnarové v gulagu, neodpovídá sice skutečnosti, ale pamětnice se vůbec netýká. Je totiž věcí vydavatele knihy, jeho reklamním tahákem. V případě posledního vydání Kartuziánským nakladatelstvím ho tam už nenajdete.

Druhou skutečností jsou informace o spisovateli Kupkovi, který se už nemůže bránit. Výpis z jeho tvorby použitý v článku je opět černobílý a ukazuje nám ho účelově pouze jako komunistického autora.

Jednou nohou před Listopadem

Co se teď stane? Paní Sosnarová už nebude jezdit po přednáškách a ve stylu Eskymo Welzla působit na své posluchače. Její nakladatel pan Jiří Brauner má pošramocenou reputaci. Kdo má z této věci prospěch? Cui bono?

Nejhorší je však ztráta sociálního cítění tam, kde byste to nečekali. I historik je odpovědný za to, co napíše, o to víc, je-li to v případě, kdy může někoho poškodit. Popření části života jedné staré a odvážné ženy (o čemž svědčí její účast v DVTV u paní „profesorky“ Drtinové) je alarmující.

Upozorňoval na to, pokud vím, již v roce 2008 Adam Drda a pokud vím i její kritik Vladimír Bystrov, který se jÍ před svým skonem osobně omluvil.

Černobílé hodnocení celého případu je totiž typickým příkladem totalitního přístupu, a to by se ÚSTRu nemělo stávat. Pokud nejsme schopni tolerovat individuální život jedince, vzít jeho osud na vědomí, a nahrazujeme ho popřením, dohadováním, či monopolem na pravdu, svědčí to o tom, že jsme zůstali jednou nohou stále vězet „před Listopadem“.

Nebo si snad vezmeme „na triko“ popření života ženy, která byla zadržována ve svých nejkrásnějších letech (14-34 let věku) neoprávněně v SSSR, nasazována na různé druhy nucených prací, a to i několik let po příchodu do Čech? Při těchto pracích, ať už v gulagu nebo v továrnách na Urale, přišla o prsty na ruce a málem o celou paži. Žena, kterou její manžel obdivoval za to, že uměla řídit kombajn. Žena žijící na jihomoravské vesnici, která se bojí, že se jí její malý svět zhroutí.

Má sedlácká babička mě učila vážit si lidí, kteří pracují rukama, manuálně, a ctít tím i jimi vykonanou práci. Kouknu-li se na ruce paní Sosnarové, musím dát své babičce za pravdu…

Stojí to za těch pár korun?

Sám jsem si prověřoval skutečnosti z vyprávění paní Sosnarové a našel v něm nedostatečnosti, nikdy bych však nedával přednost před její výpovědí sovětským archivům. Na závěr si dovolím citovat vyjádření prvního kritika Věry Sosnarové Adama Drdy, které nebylo v článku Adama Hradilka citováno. Je z 12. května 2008 a napsáno bylo pro časopis Týden:

„Věra S. vypráví o svém pobytu v Gulagu historky, které se mi zčásti zdají přitažené za vlasy (vycházím z odborných prací, jež jsem na toto téma četl). Současně vím, že se teoreticky stát mohly a že naděje na získání věrohodných ruských archivních materiálů, které by aspoň zmapovaly její pobyt v lágrech, je minimální. Nikdy bych si netroufl tvrdit, že Věra S. lže. Do Ruska ji zavlekli, když jí bylo čtrnáct, zemřela jí tam za velmi podivných okolností maminka, a jestli prožila jen malou část toho, o čem mluví (kupříkladu opakované znásilnění), muselo ji to psychicky strašlivě poznamenat. Její vyprávění může být přepjaté, může si myslet, že prožila věci, které se jí v noci zdály, historik by měl s jejím svědectvím zacházet opatrně. Ale je to zároveň důvod, proč jí nedat odškodnění? Český stát, respektive ČSSZ, může těch pár set tisíc (možná milionů) skoro osmdesátileté Věře Sosnarové upřít – podle zákona to asi bude v pořádku. Může se ovšem také strašně seknout – veřejně udělat lháře z trýzněného člověka a tím jeho utrpení korunovat. Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že riziko té druhé možnosti za těch pár korun nestojí.“

Věra Sosnarová však po českém státu nic nechce.


Autor je kastelán hradů Točník a Žebrák

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře