Židovský stavitel pražského obchodního domu Teta Karel Steuer odjel do Latinské Ameriky včas, aby se zachránil před holocaustem. Jeho synovec Petr Polacek emigrovat nestihl. Přežil Terezín a za příbuznými do Buenos Aires odešel, když se k moci dostali komunisté.

Petr Polacek se narodil v Praze v roce 1936. Oba jeho rodiče, maminka Věra, rozená Saxlová, i tatínek Leoš Poláček byli asimilovaní čeští Židé.

Souzněli s ideály masarykovského Československa, židovské zvyky nedodržovali, svátky neslavili. Jejich rodiny po dvě generace úspěšně hospodařily na propachtovaných statcích v okolí Prahy: Saxlovi v Drastech u Klecan, Poláčkovi v Šibicích u Nymburka.

Ve svobodných poměrech předválečného Československa dostali rovné šance a dařilo se jim. Petrova maminka Věra vystudovala zasvobodna zemědělské inženýrství na Technické vysoké škole v Praze, a pro práci v zemědělství a na statku tak byla dobře vybavena.

S babičkou Eliškou Saxlovou a maminkou Věrou Poláčkovou v Drastech u Klecan v roce 1936. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa.​

​Se vzrůstající hrozbou nacismu ve 30. letech se někteří členové širší rodiny rozhodli pro emigraci, většinou do Latinské Ameriky. Se svými rodinami emigrovaly například obě tatínkovy sestry Milena a Zdena.

Tatínek Leoš zůstal, zřejmě i proto, že v době po narození syna Petra onemocněl obrnou. Malý Petr tak počátek svého života strávil u prarodičů v Drastech, až později si ho rodiče odvezli do Mcel na Nymbursku, kde si po svatbě propachtovali, pronajali vlastní hospodářství.

„Táta pracoval na polích a s pár lidmi statek organizoval. Bylo to asi sto hektarů. Zůstali jsme tam, dokud v roce 1939 nepřišli Němci. Ti tam pak tátu ještě nechali nějakou dobu pracovat, aby je to naučil, teprve pak nás poslali do Prahy,“ vysvětluje Petr Polacek.

Nastěhovali se nejdřív do třípokojového bytu v Písecké ulici, později se museli spokojit s jednou místností v Mánesově.

Povinnost nosit hvězdu stanovená pro Židy nacisty se nevztahovala na předškolního hocha; rodiče toho v prvních letech protižidovských nařízení využívali a posílali synka třeba na nákupy.

Petrovy vzpomínky na tu dobu jsou útržkovité: hraje si na Hagiboru, jediném hřišti přístupném židovským dětem, kamarádí se se židovským chlapcem Pavlem Pickem, kamarádství přetrvalo dodnes, tatínek mu čte knížku Půjde to!, asi aby ho připravil na těžké časy, které přijdou.

Když bylo zřejmé, že Židům hrozí nebezpečí, nechala se celá rodina pokřtít a stala se evangelíky. Nepomohlo to.

​Petr Polacek (vlevo) s Pavlem Pickem a dalšími židovskými dětmi na Hagiboru, jediném hřišti přístupném pro Židy. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa.​

Schovej se, jako bys neexistoval

Mezi prvními odjeli do Terezína v únoru 1942 matčin dvacetiletý bratr Jan Saxl a matčina matka Eliška Saxlová. V červenci je následovali otcovi rodiče Hugo a Mína Poláčkovi.

Petr se svými rodiči nastoupil do transportu Cc 636 směr Terezín 19. listopadu téhož roku. V batůžku si prý vezl rozinky. Z příjezdu do Terezína si vybavuje obavy, zda vlak rovnou nepojede dál na obsazené polské území. Ulevilo se jim, když asi po půlhodině směli v Terezíně vystoupit.

Bylo životně důležité, že se v Terezíně setkali se svým známým, sudetským Němcem Kurzawym, který byl před válkou sousedem Petrova prastrýce Lea Kollinskeho. Kurzawy v Terezíně šéfoval zemědělským pracem.

Na židovské vězně prý neurvale řval, své chráněnce ale mohl zařadit do své pracovní skupiny a držet nad nimi ochrannou ruku. Leo Kollinsky díky němu dostal funkci v táborové samosprávě a také řadu jeho příbuzných Kurzawy dokázal ochránit před transporty na Východ.

Nikoliv ovšem Petrova otce. Ten se kvůli zdravotním potížím do Kurzawyho zemědělské pracovní skupiny nedostal. Pracoval na správě ghetta a v říjnu 1944 byl zařazen do jednoho z posledních transportů do Osvětimi.

Z něj už ho Kurzawy „vyreklamovat“ nedokázal… Rodina ještě dlouho po válce věřila, že se Leoš vrátí. To se ale nestalo.

„Že se loučím s tátou, jsem tehdy nevěděl. Vzal mě s sebou do sprch, což se v Terezíně stávalo málokdy.“

Poslední vzpomínku na otce si Petr Polacek podle svých slov celý život chránil. „Hřeje mě u srdce, ale též se při ní musím smiřovat, že už není s námi,“ dodává. „Táta je pro mě stále důležitá osoba.“

Babička Mína mezitím učila vnoučka strategii, jak v ghettu přežít: „Schovat se, jako bys ani neexistoval.“ Malé děti neměly povinnost pracovat, s ostatními kluky tak Petr lezl po střechách, hráli si, sháněli pro rodinu jídlo.

Vnuk nakonec skutečně přežil, babička ani její manžel Hugo takové štěstí neměli. 15. prosince 1943 odjeli v transportu do Osvětimi a byli zavražděni. V Osvětimi již před nimi zahynul také matčin bratr Jan Saxl.

Po svém příjezdu do Terezína bydlel šestiletý Petr ve velké místnosti s ostatními dětmi, v tzv. Kinderheimu. Teprve když na východě postupně zmizeli strýc, prarodiče a nakonec i otec, podařilo se Petra přestěhovat z Kinderheimu k matce a dalším ženám.

Bylo mu už osm let a dosud ho vyučoval jen tatínek, který s ním procvičoval násobilku. Mezi ženami se ho ujala jakási Hanka Bendlová a začala ho učit číst a psát.

V červnu 1944 Terezín navštívila delegace Červeného kříže, nacisté při té příležitosti nechali natočit film s názvem „Der Führer schenkt den Juden eine Stadt“, aby světu ukázali, jak „dobře“ se Židem v ghettu žije.

„Nevím, jakým způsobem naše rodina sehnala tričko a kalhoty na fotbal. Ale hrál jsem před obecenstvem a asi se to filmovalo,“ vzpomíná Polacek.

I přes podobné „zkrášlovací akce“ narůstal ke konci války jejich strach, že se jich nacisté zbaví jakýmkoliv způsobem. „Jednou nás vzali ven na hradby na počítání. My byli dole, Němci nahoře, měli jsme strach, že nás zastřelí. A byl tam rybník, báli jsme se, že nás utopí.“

Zachránit mě před komunisty

Petr, jeho maminka Věra, babička Eliška i většina dalších nejbližších příbuzných z matčiny strany se nicméně v Terezíně dočkali osvobození. Krátce poté pro ně přijela rodina Šťastných z Veltrus, jejichž dcera se přátelila s Věrou.

Odvezli je nákladním autem k sobě a všechno, co si u nich před odchodem do Terezína schovali, jim v pořádku vrátili. Ve Veltrusech zůstali víc než tři měsíce.

Maminka Věra Poláčková ve Špindlerově Mlýně v roce 1947. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa.​

„Máma pak dostala zpátky statek, který jsme měli pronajatý před válkou ve Mcelích. Tak jsme dojeli do Mcel a máma tam začala hospodařit s pomocí jednoho tátova kamaráda, který byl zahradníkem. Byla to pro mámu moc těžká věc. Ti lidi nebyli rádi, že se Židi vrátili a začali statek zase používat. Tak se stalo, že před únorem 1948 toho máma měla dost.“

„Věci, mašiny a dobytek byly naše, máma je prodala. Dostala za to milion korun a dala ho do banky. Jenže krátce potom přišel únor a ty peníze, které byly na kontě, jsme už nikdy neviděli.“

Vrátili se do bytu na Vinohradech, kde žili před deportací. Petr nastoupil do školy i s kamarádem Pavlem, který s ním prošel Terezínem a teď bydlel nedaleko.

„Hráli jsme fotbal na chodníku, sbírali obaly od žiletek a krabičky od sirek, jezdili na tábory na Sázavu a na Slovensko. Měli jsme se dobře.“ Ve škole prý nikdo neměl zájem dozvědět se, jak prožíval válku v Terezíně a on to nikomu „nenutil“.

Petrova teta Milena Steuer, která s manželem Karlem emigrovala do Kolumbie a poté Argentiny. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa.​

Část rodiny, která před válkou stihla emigrovat do Latinské Ameriky, je ovšem po komunistickém převratu začala přesvědčovat, aby přijeli za nimi do Argentiny.

Šlo především o otcovu sestru Milenu a jejího manžela Karla Steuera. Ten byl v meziválečném Československu úspěšným obchodníkem, v roce 1933 nechal v Jungmannově ulici 747/28 postavit funkcionalistický obchodní dům Teta navržený architekty Ernstem Mühlsteinem a Victorem Fürthem.

Filiálky obchodního domu pak postavil i v Rumunsku a Jugoslávii a po jeho emigraci do Latinské Ameriky – nejprve do Kolumbie, poté do Argentiny – vznikly pobočky i tam.

„Strýc Steuer mě lákal, že mě vezme na mistrovství světa ve fotbale, a babička Eliška přesvědčila mámu, že mě má zachránit od komunistů.“

Maminka Věra se nakonec nechala přesvědčit, byť sama její matka Eliška Saxlová, která naléhala na její odchod, s nimi neodjela, bydlela tehdy v Praze se synem Milošem, Věřiným bratrem, a chtěla s ním zůstat.

„Pamatuju se, že nám udělala před cestou parádní poslední oběd. Měli jsme svíčkovou a knedlíky, což se moc často nestávalo.“ Babiččin život se později završil tragicky. Když komunisté Milošovi sebrali dům, vzala si na rodinném hrobě život.

„Matka to Milošovi nikdy neodpustila. A sobě taky ne… Že ji nechala samotnou,“ podotýká Petr Polacek a dodává, že jeho matka se pak už nikdy nechtěla podívat do Prahy, kterou tehdy na podzim roku 1949 se svým třináctiletým synem opustila.

Odjezd byl pro ni plný hořkosti – i kvůli tomu, že aby získala pasy nutné k vycestování, musela si vypůjčit 50 tisíc, které po ní odpovědný úřad vyžadoval jako úplatek. A podmínkou bylo i to, že se vzdá veškerého majetku i možnosti návratu.

Nový život v Argentině

Petr Polacek v roce 1948. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa.​

Jeli vlakem přes Rakousko do Itálie, týden pobyli u přátel v Miláně, pokračovali do Janova a pak se přeplavili do Buenos Aires. Celé dobrodružství trvalo 22 dnů. 18. prosince 1949 je v argentinském přístavu uvítala teta Milena Steuerová se svým mužem Karlem a nový život mohl začít.

Příbuzní je ubytovali nejdřív u sebe doma, po několika dnech již pro ně měli připraven samostatný byt, kde na ně v ledničce čekala i láhev ginu na uvítanou.

Před nimi tam našel útočiště jiný Žid, který přežil Terezín a Osvětim; Milena s Karlem pomáhali židovským emigrantům z Čech a snažili se zajistit jim bezpečný začátek v nové zemi.

„Nikdy jsem o sobě neříkal, že jsem Žid,“ nicméně dodává Petr Polacek. Když přijel do Argentiny, silně katolické země, představoval se prý naopak jako evangelík. „Do synagogy nechodím, na židovské svátky do templu moc málo. Nejsem nábožný, ale věřím, že je jeden Bůh nad námi.“

„Narodil jsem se jako Žid a Židem zůstanu, i když jsem pokřtěn jako evangelík.“

Petr Polacek pět let po emigraci do Argentiny na prázdninách v Bariloche, 1954. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa.​

Maminka Věra nastoupila v Buenos Aires do pobočky švagrova obchodního domu, který ve španělsky mluvícím světě přijal jméno TÍA. Petra nejprve zapsali do jedné ze škol, které pro děti bez domova zřídila Eva Perónová, manželka tehdejšího argentinského prezidenta Juana Peróna.

Petr se tam začal učit španělsky, později přidal výuku v soukromých kurzech a již v roce 1950 nastoupil ve svých čtrnácti letech do čtvrté třídy obecné školy. Rok nato postoupil na střední školu, sám se doučil zameškané učivo a přeskočil pak několik dalších ročníků.

Nakonec vystudoval i strojní inženýrství na vysoké škole. Počátkem 60. let odjel do západního Německa a rok a půl brigádničil v ocelárnách v Duisburgu, než se vrátil do Argentiny. V roce 1963 se oženil, se svou první ženou Silvií Taussikovou má tři děti.

Pracoval u automobilky Chrysler: testoval technické vlastnosti osobních a nákladních aut ve specifickém argentinském horském terénu. Díky tomu měl také příležitost projet a poznat velký kus Argentiny.

Petr Polacek v roce 2021. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa.​​

Z firmy odešel po 17 letech a také on pak začal pracovat v obchodním domě TÍA, který v té době budoval další filiálky po celé zemi. Karel Steuer se svým společníkem Federicem Deutschem v Argentině postupně otevřeli na 50 poboček svého řetězce.

Petr Polacek (v Argentině začal používat příjmení bez diakritiky) nakupoval do nových obchodů vybavení. Vydržel tam 12 let, poté se živil prodejem u dalších firem, než v roce 2014 odešel do důchodu.

V roce 1996 se Polacek zúčastnil projektu iniciovaného Stevenem Spielbergem a španělsky vyprávěl svoje vzpomínky na video pro USC Shoah Foundation Institute.

V roce 1998 pak poprvé od roku 1949 se všemi třemi dětmi navštívil Prahu – byla to ostatně jejich iniciativa, k cestě ho samy pozvaly. Od té doby jezdil do Čech poměrně často i s dětmi a vnoučaty. Jeho maminka Věra se dožila téměř stovky, zemřela v roce 2009.

„Já osobně jsem šťastný člověk, mám jen těžkost to štěstí vyjádřit. Vědomé trauma nemám. Nemám hrozné vzpomínky, spíš mám vzpomínky na ten fotbalový zápas v Terezíně. Já vždycky těžkosti v životě přežil. Jak jsem říkal, táta mě naučil, že musím všechno překonat.“

V roce 2021, kdy s ním Michaela Čaňková natočila rozhovor pro Paměť národa, žil se svou druhou ženou v Buenos Aires.

Autorka textu Kristýna Himmerová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.