Pocity, ať již pozitivní nebo negativní, jsou nakažlivé. Neovlivňují jen nás samé a náš pohled na svět. Ovlivňují i pohled na svět lidí v našem okolí. Podle psychologů jsme naprogramováni tak, abychom s ostatními sympatizovali a soucítili, takže se nám často stane, že nasáváme jejich emoce.

Stres a negativita se mohou šířit dokonce i tehdy, když dotyčný ze sebe nevydá ani hlásku. Náš mozek umí dekódovat signály a výrazy tváře, což opět ovlivňuje, jak vnímáme svět. Důvodem je, že jako sociální bytosti jsme naprogramováni k tomu, abychom se přizpůsobovali skupině.

Pouhá skutečnost, že se druzí chovají určitým způsobem, je pro nás dosti silným podnětem k tomu, abychom se chovali jako oni. Můžeme tomu říkat inspirace, sociální tlak nebo davová psychóza – v principu jde vždy o totéž.

Jsme to, co čteme

Psycholožka Michelle Gielan proto varuje: „Pokud si navíc přítomnost negativních emocí plně neuvědomujeme, můžeme být za chvíli jako houba, která nevědomky nasává z okolí toxické látky ostatních lidí.“

To neznamená, že bychom ze svého života měli vyloučit všechny s negativním pohledem na svět. Můžeme ale dávat pozor na to, jaký druh zpráv nám prospívá a jaký nikoli. Sami sebe se můžeme ptát, jaký druh rozhovorů nám prospívá a po jakých rozhovorech bychom nejraději zalezli někam do kouta.

Už vás nebaví číst jen špatné zprávy? Máte pocit, že televize, rozhlas a další média na vás chrlí jen tragédie? To sice změnit nemůžete, ale můžete změnit, jak tyto informace vnímáte. Ukázky z knihy Svět je lepší, než si myslíte, Jak se vypořádat s mediální záplavou negativních zpráv publikujeme se svolením nakladatelství Grada. Autorkou knihy je německá novinářka Ronja von Wurmb-Seibel

Psycholožka Jodie Jackson přirovnává toto vybírání druhu rozhovorů a zpráv k uvědomělému stravování. Dáváme pozor na to, co jíme, a přemýšlíme o tom, co našemu tělu prospívá a co mu škodí. Stejně bychom měli postupovat i u příběhů, které přijímáme čili konzumujeme, a pozorně sledovat, co dělají s naším duševním zdravím.

Jackson ve své knize s příznačným názvem Jsme to, co čteme přirovnává negativní zprávy k nezdravým potravinám. Pouštět k sobě pouze negativní zprávy je pro nás stejně nezdravé jako jíst pouze hranolky, pizzu a burgery. Sníme hromadu jídla, aniž bychom přijali živiny. Stejně tak můžeme konzumovat hromady zpráv, příběhů a vyprávění, aniž bychom vstřebali nějaký hodnotný obsah.

Budeme-li se několik měsíců živit pouze hranolky, chipsy a kolou, brzy uvidíme výsledky: kalhoty se nám začnou zařezávat do pasu, změní se nám pokožka a při chůzi do schodů se začneme zadýchávat. Možná budeme špatně spát, možná se dostaví bolesti hlavy. A když si necháme v laboratoři udělat rozbor krve, zjistíme, že nám v těle chybí vitamíny a živiny.

Pokud přijímáme pouze „nezdravé“ zprávy, následky jsou méně patrné. Někdy máme pocit prázdnoty, v mnoha případech si to ovšem ani neuvědomujeme. A když už zpozorujeme, že se cítíme hůře, nespojíme si to hned se zprávami. Následky však nejsou méně drastické.

Infarkt z vašich tweetů

O duševních dopadech přílišné negativity kolem nás jsme už mluvili: bezmoc, úzkostné stavy, panika, apatie. Existují ale i tělesné projevy. Vědci z Pensylvánské univerzity zjistili, že na základě twitterových zpráv z určitého regionu lze určit velikost rizika, že osoba v daném regionu zemře na srdeční onemocnění.

Vědci analyzovali na 148 milionů tweetů z 1347 okrsků. V okrscích, kde si lidé posílali spíše pozitivní obsah, umírali lidé na srdeční onemocnění méně než tam, kde v tweetech převládal negativní obsah. Za významné rizikové faktory vědci označili jazykové vzorce odrážející negativitou poznamenané sociální vztahy a negativní emoce.

Nešlo o to, že by umírali konkrétní lidé, kteří tweetují. Spíše o to, že podle vyjadřování v tweetech bylo možné ukázat, ve kterých okrscích trpí více lidí srdečními onemocněními a ve kterých nikoli. A nejenom to.

Prognózy na základě analýzy tweetů byly dokonce spolehlivější než prognózy založené na různých faktorech jako kouření, nadváha, cukrovka, vysoký krevní tlak, výše příjmu či stupeň vzdělání.

Chceme-li se starat o své zdraví, měli bychom dávat pozor nejenom na to, co jíme, ale i na to, jak kvalitní jsou příběhy kolem nás. Kvalitní zprávy, rozhovory, dokonce i slova samotná. Dobrou zprávou je, že to funguje. Když si na to zvykneme, pak běží vše téměř samo. Neboť tak, jak jsme se naučili bezmocnosti, můžeme se naučit i cítit se méně bezmocní.

Zprávy o nevyřešených problémech a zdánlivě nekonečném přívalů zlořádů a nepravostí v nás vzbuzují a posilují pocit bezmoci. Stejně tak nám příběhy o lidech, kteří se dokázali se zlořády a nepravostmi vypořádat, ukazují, že v sobě máme skrytou sílu a možnost změny. Je možné naučit se tomu, jak se postarat o duševní potravu a vyhledávat jen takové příběhy, které nám prospívají.

Takové zprávy, které nám pomáhají lépe porozumět světu a nemít z něj strach. Nepotřebujeme k tomu laskavé filmy se šťastným koncem, které ukazují svět v růžových barvách. Bohatě postačí, když se na svět přestaneme dívat přes obvyklý negativní filtr. Když budeme číst příběhy o lidech, kteří dokázali byť jen o kousek udělat svět lepším místem.

Potom se i nám dostane naděje, že i my dokážeme změnit náš kousek světa a zbavit ho zlořádů a nepravostí.

Když má problém řešení

Co se stane, jestliže místo čtení výhradně negativních zpráv začneme číst zprávy, které vedle popisu problému obsahují i jeho řešení, ukazuje pokus organizace Solutions Journalism Network, která prosazuje novou žurnalistickou metodu zaměřenou na řešení.

V rámci tohoto pokusu bylo 755 osob požádáno, aby si přečetli článek. Polovina z nich dostala text, ve kterém byl popsán problém i jeho řešení. Druhá polovina pak text, ve kterém byl vylíčen jen problém. Ve všech ostatních ohledech byly články identické.

Články se týkaly těchto témat: Následky traumatizujících zážitků na školách v USA. Bezdomovectví v městských aglomeracích. Nedostatek oblečení pro lidi v Indii postižené chudobou. Čili témata, která rozhodně nehladí po duši. Příslušné problémy byly popsány naprosto identicky. Texty se lišily pouze v tom, zda obsahovaly i návrh na řešení problému či nikoli.

Po přečtení textu byli účastnici pokusu požádáni, aby popsali, jak se cítí. Ukázaly se značné rozdíly. Ti, kdo dostali text s návrhem řešení, se cítili lépe informovaní a měli pocit, že sami mohou něco dokázat. Popisovali, že se zvýšil jejich zájem o dané téma a že by si chtěli přečíst další články – ke stejnému tématu, ale i k jiným tématům, avšak od stejného autora nebo vydané ve stejném časopise.

Cítili inspiraci a naději. Věřili, že popsaný problém má řešení, a uváděli, že by se sami chtěli stát součástí jeho řešení. Například tím, že o tématu budou mluvit v rodině a s přáteli, že budou článek sdílet na sociálních sítích nebo že pošlou finanční příspěvek.