Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Generálplukovník Eduard Vorobjov a Alexej Ženatý (před mikrofonem) Foto: se souhlasem Post Bellum
,

„Nechoďte ven z kasáren, Češi by vás zabili.“ Sovětský voják nevěřil a v Československu dezertoval

Před třiceti lety, v neděli 30. června 1991, se po celém Československu rozezněly sirény a zvony: oslavoval se konec sovětské okupace. Životní zlom to byl i pro Alexeje Ženatého (tehdy Kuzevanova). Ten o několik měsíců dřív dezertoval ze sovětské posádky a po dramatickém ukrývání v Československu získal politický azyl.

Alexej Ženatý byl jedním z tisíců sovětských vojáků, kteří se do Československa dostali v rámci základní vojenské služby. Po útěku ze sovětské posádky mu pomohla řada lidí, především filmový režisér Vladislav Kvasnička (1956-2012) a rodina pozdějšího synodního seniora Českobratrské církve evangelické Daniela Ženatého. Alexej nebyl jediným uprchlíkem ze sovětské armády – jako jediný však v Čechách zůstal a v České republice žije dodnes.

Na vojnu se kluci v Rusku těšili

Alexej se narodil 6. března 1971 pod jménem Kuzevanov ve vesnici Rynky v Kurganské oblasti na Sibiři nedaleko kazachstánských hranic. Byl třetí z pěti dětí, jeho matka pracovala jako prodavačka, otec opravoval traktory. Komunistický režim vnímali Kuzevanovovi jako danost, ačkoli podle synových vzpomínek nevstoupili do strany.

Alexej chodil do pionýrské organizace, za studií se stal členem Komunistického svazu mládeže (Komsomolu) a říká, že to byla běžná součást života v Sovětském svazu, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byl režim „ustálený“. Měl technické nadání a po maturitě nastoupil na vysokou školu, kde během tří a půl let studoval několik technologických a elektrotechnických oborů. Jeho vztah s otcem byl mírně řečeno vlažný, proto byl od mládí zvyklý pracovat a starat se o sebe sám. Zlom v jeho životě nastal v březnu 1989, kdy musel nastoupit na vojnu.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


V Sovětském svazu platila povinná dvouletá základní vojenská služba pro všechny muže od osmnácti let. „Na vojnu se tam kluci většinou těšili, protože Rusko je známé tím, že odjakživa opěvuje vojenské výkony, armádu a takové věci. Ta země je na tom postavená,“ vysvětluje Alexej, který prý žádné nadšení z armády nepociťoval – měl na to příliš mírumilovnou povahu. Stýkal se tehdy s dcerou důstojníka, který ho neměl zrovna v lásce a shodou okolností byl vedoucím odvodové komise. Alexej je přesvědčen, že chtěl dceři ve vztahu zabránit, a proto zařídil, aby byl její nápadník poslán do ciziny. Zhruba týden po odvodu už seděl v letadle do Československa. Nic mu nevysvětlili, v prvních dnech ani nevěděl, kde se ocitl.

Nechoďte z kasáren, Češi by vás zabili

Alexeje Ženatého nejdřív umístili jako mechanika k dělostřelecké jednotce, snad kdesi v západních Čechách. Není si dnes jistý, v jakém kraji pobýval, protože důstojníci odvedencům takové informace zpravidla neposkytovali.

Sovětští vojáci měli přísně zakázáno opouštět posádku a stýkat se s civilním obyvatelstvem. Běžnou součástí jejich života byla politická a ideologická výchova. Politruk jim vtloukal do hlavy, že jsou v zemi, kde Rudá armáda občanům pomáhá, že ji tu lidé vítají – a zároveň jim sděloval, že se mají mít na pozoru a nesmějí opouštět kasárna, protože by je místní bez milosti zabili.

Alexejovi nesmyslnost těch sdělení vadila: „Bylo to, jako když vám někdo říká: tady máte oheň a ten je studený. Devadesát devět procent vojáků o tom nepřemýšlelo, já jsem ale na takové lži nebyl stavěný… Když jsou lidé v Československu přátelé, kterým pomáháme, tak proč by nás měli ohrožovat? Nechápal jsem, proč se nesmíme s nikým přátelit, podat si ruce.“ Na schůzích s politrukem žádal Alexej o vysvětlení, odkrýval tím své pochybnosti. Politruk ho odbýval, považoval ho za potížistu a neměl ho rád.

Jak Sověti „léčili“ dezertéry

Asi po půl roce se Alexej poprvé rozhodl odejít bez dovolení z posádky. Říká, že to udělal hlavně ze zvědavosti, příliš si neuvědomoval, že se dopouští závažného prohřešku, nešel moc daleko, v méně než kilometr vzdáleném lese narazil na Čechy, kteří uměli trochu rusky, dal se s nimi do řeči, začal se vyptávat na poměry v Československu, o nichž nic nevěděl.

Po chvíli si všiml, že se k nim blíží vojáci. Chytili ho, označili za dezertéra a byl za trest deportován na převýchovu do „léčebny“ – patrně do pevnosti Josefov v Jaroměři.

Vojákům, určeným k „léčbě vzpurného chování“, tam byly podle Alexejových vzpomínek aplikovány látky, které mimo jiné zvyšovaly tělesnou teplotu a dělaly z nich nemyslící a nemohoucí stvoření. Mnozí mladíci se z „léčby“ pravděpodobně nevzpamatovali či ji dokonce nepřežili:

„Viděl jsem, že odtamtud odváděli kluky tím způsobem, že je dva chlapi drželi a oni mezi nimi viseli, slintali… Bezvládná těla. Posílali je pak do Ruska, podle mě to většinou nepřežili.“ Ve vězení – „léčebně“ zažil Alexej převrat po 17. listopadu 1989. Nevěděl, co se v zemi děje, ale všiml si z okna protestujících lidí.

Ten, který kladl otázky

V průběhu roku 1989 již probíhala v rámci Gorbačovovy snahy o zlepšení vztahů se Západem částečná redukce stavu sovětských vojsk a tento proces pravděpodobně Alexeji Ženatému zachránil život: kvůli nedostatku mechaniků a technicky zručných vojáků nebyl dál „léčen“, ale povolán zpátky do služby.

Místo si přesně nepamatuje, jen ví, že jako technik a opravář (tanků, aut i vysílaček) pobýval v posádce nedaleko České Lípy. Důstojnický dozor tam byl uvolněnější a kontakt s civilisty snazší: Alexej si po nocích tajně chodil pro pivo a cigarety, vzpomíná, že někteří lidé s Rusy kšeftovali (chtěli kupovat benzin nebo naftu), ale tehdy už se také od Čechů dozvídal o událostech v srpnu 1968 a zjišťoval, jak se mnozí lidé na režim a na sovětskou armádu dívali.

Protože nadále kladl politrukovi nepříjemné otázky, nota bene v přítomnosti ostatních vojáků, byl opakovaně posílán na hlídku (dva dny beze spánku). Navíc po něm během noční patroly z okna ubikace vystřelil opilý politruk a jen o kousek minul. Alexej prý vše nahlásil, ale nikdo nebyl ochotný se případem zabývat. Na počátku listopadu 1990 využil poledního klidu a z posádky utekl.

V dokumentárním filmu Vladislava Kvasničky Uprchlíci z pekla z roku 1991 Alexej Ženatý říká, že se jednalo o promyšlené rozhodnutí. Nezběhl jen ze strachu o svůj život, vadila mu především falešnost systému, v němž se – jeho slovy – lidé chovají jako v komedii: jedno říkají, druhé myslí a třetí dělají. Nechtěl se přizpůsobit a nepřál si sloužit v okupačním vojsku.

V interview pro Paměť národa vysvětluje: „Nechci lhát, nechci podvádět… Pro mě to byl velký podraz ze strany armády a politruků. Říkali, že je tu armáda chtěná – a ona byla de facto nenáviděná. Byla to pro mě otázka cti. Máte-li mít na vybranou: Kdybyste měli být v mafii jen účetní a skládat bankovky, také to nebudete chtít dělat, protože je to pro mafii. A já jsem takhle nechtěl být součástí okupační armády. Nechtěl jsem být součástí nějaké prasárny.“

Sovětským dezertérem v Československu

Při útěku měl Alexej štěstí: nejdřív se mu podařilo ukrýt v opuštěném bunkru v prostorách po již odsunuté sousední posádce a pátrací četa ho neobjevila. Potom se vydal na cestu neznámou krajinou, až narazil na městečko, kde probíhala sbírka oblečení pro Červený kříž a kde se mu podařilo získat civilní oděv.

Po několika dnech se dostal na libereckou dálnici, vydal se směrem na Prahu a kousek od Mladé Boleslavi ho zastavila policejní hlídka. Strážníci ho sebrali, odvezli na stanici – a zachovali se slušně: když si ověřili, že dezertoval, nevrátili ho zpátky Rusům, ale navrhli mu, aby požádal o politický azyl, což učinil 8. listopadu 1990. Posadili ho na vlak do Krásné Lípy, kde sídlilo azylové středisko. Druhý den ráno za ním přijel režisér a dokumentarista Vladislav Kvasnička.

Lidové noviny 15. listopadu 1990 (Foto: se souhlasem Post Bellum)

Počátkem devadesátých let se Kvasnička systematicky věnoval odsunu sovětské armády a také dezertérům, kterých bylo jen několik. S několika se již setkal a byl svědkem oficiálního i neoficiálního sovětského nátlaku, jemuž podlehli buď oni sami, nebo československé úřady – v dubnu 1990 vydaly Sovětům například uprchlého vojáka Alexandra Maslajeva.

O příbězích zběhů vypovídá již zmíněný Kvasničkův dokument Uprchlíci z pekla. Nepřál si, aby podobný osud potkal také Alexeje, a rozhodl se, že mu poskytne veškerou možnou pomoc.

V azylovém domě strávil Alexej jen jediný den, než ho dokumentarista přesvědčil, aby s ním odešel a na čas se u něj ukryl. Hrozba únosu nebyla nereálná: při odjezdu z Krásné Lípy míjeli právě přijíždějící sovětské důstojníky, později Rusové sledovali Kvasničkův dům a jednou se Alexeje Ženatého pokusili unést z tramvajové zastávky.

Po celou dobu sovětská strana tlačila na představitele československé vlády. Například v dopise zmocněnci vlády ČSFR pro záležitosti odchodu sovětských vojsk Rudolfu Ducháčkovi z listopadu 1990 žádá generálplukovník Eduard Vorobjov o setkání s Alexejem Ženatým (tehdy ještě Kuzevanovem) a vykresluje ho jako nebezpečného člověka, který se může dopouštět trestných činů.

Úkryt na faře

Vladislav Kvasnička udělal pro Alexeje hodně: kromě toho, že jej ukryl, pomohl celou záležitost medializovat a získal tak pro něj důležitou ochranu.

Navíc mu zprostředkoval pozornost československých politiků a ministerských činovníků a pomáhal mu se získáním azylu. Přes své známé také Alexejovi po několika dnech zajistil nové, bezpečnější místo úkrytu. Uprchlíka přijala rodina evangelického faráře Daniela Ženatého, žijící tehdy v Novém Městě na Moravě.

Přijel k Ženatým ve druhé polovině listopadu 1990. „Byl vylekaný, vystresovaný, zpocený… neurotický člověk v zuboženém stavu. I fyzicky… mlčel, asi pořád čekal, kdy vyleze to KGB, kdy ho čapnou,“ popisuje Daniel Ženatý první setkání a dodává, že Alexej špatně spal a křičel ze spaní. Postupně se zapojil do běžného života rodiny: sekal dříví, topil v kotli, pomáhal i s jinými domácími pracemi, a protože je technicky zručný, opravoval sousedům elektrické přístroje.

V prvních týdnech směl opouštět dům jen v noci, kdy chodil na procházku po zahradě. K rodině si vybudoval silný vztah, o Danielovi Ženatém a jeho ženě mluví dodnes jako o rodičích a o jejich dětech jako o sourozencích. Nejmladšímu synovi Josefovi šel za kmotra, v roce 1997 dokonce přijal příjmení Ženatý a dodnes je s nimi v kontaktu.

Svou vlastní rodinu už Alexej nespatřil. S matkou a příbuznými mluvil jen několikrát po telefonu, snažil se také posílat dopisy, ale ty se prý většinou po cestě ztratily. Rodinu Kuzevanových později navštívil Vladislav Kvasnička během natáčení v Rusku. Z Alexejova líčení vyplývá, že mu sourozenci jeho rozhodnutí zůstat v Československu částečně zazlívají, i když maminka mu vyjádřila jistou podporu.

Sbohem, generále

U Ženatých žil Alexej do 8. ledna 1991, kdy získal oficiální postavení uprchlíka. Vrátil se pak do Prahy za Vladislavem Kvasničkou, který mu zařídil práci v archivu Krátkého filmu.

V červnu 1991 se jako člen Kvasničkova štábu setkal s posledním velitelem Střední skupiny sovětských vojsk, již zmíněným generálplukovníkem Eduardem Arkadjevičem Vorobjovem. Setkání se odehrálo při příležitosti odjezdu posledních sovětských vojáků z ČSFR, událost pochopitelně přitahovala zájem médií, padla i otázka týkající se osudu ruských dezertérů – a konkrétně Alexeje. Ten se nečekaně přiblížil až ke generálovi a poklepal mu na rameno, aby se setkali tváří v tvář. Nikdo zřejmě nic takového neplánoval, Alexej říká, že ho rozčilovalo, že o něm generál před zástupci veřejnosti šířil lži a chtěl věc uvést na pravou míru.

V únoru 1997 získal Alexej české občanství a tehdy si také změnil příjmení z Kuzevanova na Ženatého – chtěl tím vyjádřit svůj vztah k rodině Ženatých a zároveň si přál mít místní jméno.


Autoři textu Adam Drda a Jitka Andrysová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

36 komentářů

  1. Sámo napsal:

    Tento článek je pravdivým popisem poměrů v Rusku i v dnešním Rusku. Celý ten Putinův režim je založený na samých lžích a dezinformacích, v tom se nijak neliší od bývalého sovětského Ruska a Putin a jeho patolízalové pořád tvrdí, že v roce 1968 přijela Rudá armáda bratrsky pomáhat a pomáhala nám až do roku 1991, kdy se nám je podařilo odsunout zpátky do Ruska.

    • Ales napsal:

      Jo, je to tak.

    • A. S. Pergill napsal:

      V té době vedl SSSR Gorbačov a Rusko (jako jeho součást) Jelcin. Oba velebeni západními médii jako „proevropští“ a „demokratičtí“.
      MMCH pokud by ho chtěl Putin zlikvidovat, tak už je dávno nebožtík.

    • Jirka napsal:

      Jako kluci jsme od sovětských vojáků u kasáren, které jsme měli za domem žebrali odznaky. Daj mi znáčok. A oni dávali. Po čase chtěli cigarety, tak se pamatuji, že jsme rodičům kradli cigarety a oni nám za ně dávali odznaky a takové kalndáříčky třeba se zajícem a vlkem Nu pogodi! Kluci byli naprosto normální, nechápali proč tu jsou. Neměli tady kde běhat a tak každé ráno obíhali v rámci rozcvičky sídliště, nebo chodili s dětmi oficírů sáňkovat, kde jsme se s nimi kamarádili i my. Nikdy jsem neslyšel, že by někoho zastřelili a nikdy se mi nestalo, že by se ať už normální voják, nebo oficír, či jeho manželka chovali nějak nadřazeně. Naopak. Asi jsem narazil na samé slušné lidi. Příběhů by se našlo samozřejmě víc, ale nemám rád, když někdo někoho soudí, aníž by se předem přesvědčil, jaký je. V tom jsme my Češi odborníci. Tak a teď na mě můžete začít plivat všichni a nadávat mi. Ale jen pro představu – v roce 1986 jsem emigroval, jak mi byl hnusný zdejší režim a zdejší lidé. Je třicet roků o té vaší sametové revoluci a co se tu změnilo? Lidi určitě ne. Je tu ještě větší xenofobie a rasismus, než tu byl.Měli byste se nad sebou zamyslet a nejprve si zamést před vlastním domem, pak až suďte a hodnoťte.A co se týče vaší vlády, zasloužíte si snad jinou, když dopustíte, aby s vámi takto manipulovala?

      • Richard napsal:

        Jak se píše u některých dalších příspěvků – není důvod Vám jediné slovo nevěřit. Sám jsem měl dost co do činění se sovětskými vojáky a byli to lidé. Někteří machři, jiní velmi přátelští, někteří divní, ale pořád to nebyly žádné zrůdy vypichující dětičkám oči. S hodnocením Sametového převratu musím také souhlasit, protože ne nadarmo se říká, že revoluce požírá své děti…

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Jednu tu lež a dezinformaci zkuste uvést konkretně a s důkazy, ať se konečně dovíme o čem píšete.

      • Pavel napsal:

        Tak kde máš ty důkazy ke svým lžím a dezinformacím, oskare? Zase, kde nic tu nic.

  2. Babočka napsal:

    Co asi dělali vyhoštění ruští špioni dnes? Jistě vypracovávali seznamy ruských občanů usazených v české republice a seznamy nepohodlných českých občanů pro dnešní Rusko. Tak jako za Stalina aby je mohli všechny pochytat a v nejlepším případě uvěznit. Stalin by je nechal postřílet. Zatím Rusko buduje v naši zemi Pátou kolonu což se jim velmi daří.

  3. Irina napsal:

    Je to fakt divné co povídá ten pan. Můj táta měl kamaráda který taky byl tady v Čechách na vojně a vzpomíná na to jenom v dobrém. Vždycky um říkali že musí být hodný na místní. A taky povídal že hodne kluků hodili do města za holkama a pak byli schovaný vojakum ze neměli na to povolení a pak museli odbyt trest v kuchyně nebo na jiných práce ale žádný takový věci či povídá ten pan….

    • Arne napsal:

      Máte pravdu taky se mi to jeho vyprávění nějak nelíbí.

    • mike farmer napsal:

      To je pouze vaše lživá propaganda. Tady rusáci nebyli nikdy vítaní u normálních občanů, kteří rusáky vždy vnímali jako okupanty. Je dobře, že jsou pryč!

  4. Victor Janosh napsal:

    Skvělý článek. Tyto nelidské poměry v ruské a sovětské armádě jsou známé už asi sto čtyři let, od vzniku státu.

    • Ladislav Mala napsal:

      Tyto nelidské poměry v ruské armádě jsou známé již stovky let. O trestání „uličkou“ v carské armádě jste asi neslyšel. Ale i v „novém“ Rusku se moc nezměnilo. O „dědovščině“ – mazáctví jste taky neslyšel. Mého kamaráda syna vzali na vojnu na Dálný východ na tři roky a umořili ho tam. Už se nevrátil. Zanechal po sobě ženu a dítě.

    • A. S. Pergill napsal:

      Tohle fungovalo v Ruské armádě odedávna a v tom „dávnu“ to fungovalo stejně i ve většině armád evropských států. V Evropě se ovšem poměry i v té armádě zcivilizovaly, zatímco v tom Rusku (a pozděJI SSSR) ne.
      Na britských lodích se ještě na přelomu 18. a 19. století běžně udělovaly tresty ubičování k smrti, nebo zavěšení za ruce na ráhno (pověšený se udusil podobně jako při ukřižování). „Ulička“ (končící smrtí potrestaného) byla běžným trestem v Rakousko-Uherské armádě ještě někdy kolem poloviny 19. století.

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        Tyto drastické tresty se používali ve všech armádách světa, stačí si vzpomenout na Zpěvy krásné Francie a písničku: „Já na vojnu se dal pro krásnou plavovlásku …“, anebo kdo byl na vojně v padesátých letech v ČSLA a to přestože za šikanu hrozil pachateli prokurátor.

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Wikipedie: „Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862.“
      Vy jste asi spadl nedávno z kočárku. Proč se nepodíváte aspoň na tu Wikipedii, když Vás to ve škole nenaučili? To jste tak líný?

  5. Ales napsal:

    Řekl bych, že měl při prvním ůtěku poměrně štěstí. Důstojníci tyhle zběhy stříleli, to byla běžná realita, alespoń u nás v Krnově.

  6. Sindler Karel napsal:

    Všichni na rusáky nadávají.Já jim dnes blahořečím.Vyhnali mně do švýcarska,kde jsem se usadil na 35 let.Oženil jsem se se švýcarkou,skterou provozujeme dnes v jedné vesnici provozovnu.Mám již švýcarskou příslušnost a k tomu taktéž švýcarskou penzi.

    • V.Pintera napsal:

      inu i policista může říct že má dobrou práci díky zlodějům…

    • Jan napsal:

      No, to je úžasný komentář. Zález do to své provozovny a nechoď na diskuze v zemi, ke které nemáš žádný vztah.

    • Holeček napsal:

      A jste tam tak spokojený, že čtete české weby a dokonce máte to puzení psát i do diskuzí. S tou Vaší spokojeností to asi nebude tak růžové.

  7. Opovas se to zabanovat napsal:

    Tak tak, hlavne samostnatne nepremyslet, drzet hubu a krok. Jako u nas

  8. martin napsal:

    na gymplu jsme meli k mesici ceskoslovensko-sovetskeho pratelstvi povinnou besidku s vojaky nedaleke ruske vojenske okupacni posadky. vsichni jsme se toho zucastnovali s nechuti, ale soudruzka reditelka rozhodla a pres to nejel vlak.
    ve ctvrtaku jsem se rozhod, ze se jednoho vojacka ujmu a ze z nej zkusim vytahnout jak se mu tady libi a jak se jim zije v CCCP. bylo jasny, ze mezi nas civilisty a zejmena na gympl, jakozto prominentni skolu, pujdou ti nejlepsi, nejloajalnejsi a nejmene problemovi vojacci z okupacni rude armady.
    muj pocit ale byl, ze ten „muj“ vojacek byl vydesenej, nechtel komunikovat, mel jsem pochybnosti jestli vubec umi rusky, uniforma oprana a navic silne smrdel moci. tehda jsem si asi poprve uvedomil, ze tihle kluci na tom jsou mnohem hur, nez my….

    • A. S. Pergill napsal:

      Já mám s touhle družbou z dob gymnázia také zážitek. Dostali jsme jako družební pohoštění obložené talíře, kde byly mj. kulaté feferonky. Vojáček (či spíš poddůstojník) sedící naproti mě si nakonec jednu vzal celu do úst a začal žvýkat. Dost vytřeštil oči. \zcela zjevně bylo vidět, že tohle nečekal. Pak koukl na mě, viděl, že ho pozoruji, a tak ji hrdinně sežvýkal a polkl – vot, bogatyr! 🙂

  9. Krkowitz fon Milowitz napsal:

    „Nechoďte ven z kasáren, Češi by vás zabili.“
    Každej kdo kdy vyděl záběry místní KOTRArevolucinářů z 68 na Václaváku a Vinohradské jak výtaj bratsrkou pomoc od spřátelených armád tomu ale věří .
    Každej kdo kyd byl v Milovicích před 89 ví že beznínku si museli postavit až v 90 letecha ani ELEKTROobchod nepotřebovali přesto všichni mněli bezínu pnou nejn nádrž ale i kanistry a ELEKTROvěci ješ nemněli ani vLEGENDArních duty free shop TUZemsky EXport

  10. ivan napsal:

    Já mám trochu jiný příběh. Na ostravsku existoval v sedmdesátých letech tramp s přezdívkou „Ruso“. Jezdil hlavně do Beskyd a vyznačoval se kompletní sovětskou uniformou a výbavou. Když ho zahlédli VB tak na něj pořádali hony, protože si mysleli, že je to dezertér. Pokud ho chytili, tak si z nich dělal legraci. Nemohli pochopit proč má sovětskou uniformu. Měl i velkou polní a u pasu pouzdro na pistoli, které používal jako peněženku. On si je dobíral: „Je to uniforma našich osvoboditelů, jsem na ni hrdý…“ Museli ho pustit, protože nevěděli co s ním.

  11. V.Pintera napsal:

    Ten muž nevypadá jako Rus,spíše jako Čech nebo Němec.Rus nemá tak dolů sešikmená horní víčka ani úzkou tvář .Proto taky nemyslel jako Rus a život tam mu byl nesnesitelný.

  12. Petr Fibichr napsal:

    Jo.. souhlas….byl jsem na vojně v Tachově, 1987-1989,jako zdravoťák…..na ošetřovnu k nám občas přijeli sovětští důstojníci s obyčejnými vojáky, hlídali je neskutečně….vojáci byli vyděšení, neskutečně špinaví…ten jejich vyděšený pohled….bylo mně jich líto……

  13. Stefan napsal:

    Na pána režiséra vzpomínám s úctou a vděčností. Pomohl i mně, byť moje situace byla odlišná od situace Alexeje. I já jsem u něj občas při mých cestách do Prahy přespával a probírali jsme životní situaci. Zasáhla mně jeho úmrtí, byl doopravdy ještě mlád. Pán generál Vorobjov byl jediný sovětský generál co jsem je poznal, který byl inteligentní, ale i měl u toho velmi dobré způsoby což bylo skoro absolutně cizí většině sovětských důstojníků. A ano, utečenci se stříleli, byť utíkali kvůli nesnesitelným tlakům v kasárnách. Ještě že už dlouho jsou to dějiny. Ale tyto poměry v putinovském Rusku jsou pečlivě udržovány.

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Dezertéři se stříleli (a možná střílí) ve všech armádách světa, výjimkou jsou státy, kde je trest smrti zrušen.

  14. Daniel napsal:

    Ta doba se vrací. Když dnes kladete hloupé otázky, označí vás za nepřítele systému. Hrušínský si inteligentní cenzuru ( podle režiséra Menzela, který to myslel uplně jinak) představuje, jako omezení svobody slova. Tak nějak po komunisticku. Akorát je blbý, že kdyby dnes chtěl člověk uprchnout na západ, je to jako kdyby před 40 lety utíkal do Moskvy. Divná doba. Nabízejí nám zkazky staré 30 let, abychom neviděli, jak jsou dnes aktuální. Nutí nás nenávidět minulost a nutí nás nepřemýšlet, jak je té minulosti současnost podobná čím dál víc.

  15. Jíří napsal:

    Byla tam řečená jedná důležitá věta, ,,,“nesměli jsme z kasáren ven“, kdo nebydlel vedle kasáren tak o vojácích ani nevěděl, na rozdíl od Amerických kavalerii které tady dnes předvádí demonstrace síly!

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Správný postřeh.

      • Pavel napsal:

        Správný blábol, jsi chtěl říct oskare. Na rozdíl od pravidelného rusáckého ničení českých cest tankovými pásy při demonstracích síly russovětka před porobeným Československem a vydávaným za cvičení, vítaní američtí spojenci u nás nic nezničili.

Přidávání komentářů není povoleno