Přes 15 tisíc lidí za dva týdny podepsalo petici, která vládu vyzývá, ať hned začne řešit dopady uzavřených škol na děti. „Měsíce života v izolaci páchají nenapravitelnou škodu,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org jedna z autorek petice Mariana Čapková, která je na pražském magistrátu předsedkyní Výboru pro výchovu a vzdělávání.

„Uvědomujeme si vážnost rizik epidemie Covidu-19 a s nimi přetíženého zdravotnictví, zároveň jsme ale přesvědčeni, že školství se dostalo na okraj zájmu politiků,“ říká Čapková. Vedle iniciativy Nesmíme obětovat děti je i pražskou zastupitelkou a předsedkyní zmíněného Výboru pro výchovu a vzdělávání.

Upozorňuje, že petice nemá donutit vládu školy okamžitě otevřít. Je to spíš apel, aby se ministři začali neudržitelnou situací dětí a mladých lidí po měsících distanční výuky vážně zabývat.

„Možná politikům trochu křivdím, samozřejmě i čísla z jiných zemí ukazují, že otázka otevřených či uzavřených škol je problém, který není vymyšlený. Ale ten liknavý přístup politiků u nás je myslím ovlivněný tím, že je volební rok. Všichni se bojí udělat ‚chybu‘, protože by se jim to za půl roku vrátilo ve volbách. Chybí pak odvaha udělat zásadnější rozhodnutí,“ myslí si Mariana Čapková.

Skutečně zaznívají i hlasy, že by školy otevřely až na začátku září, s tím, že by proběhly regulérní letní prázdniny. My jako hlavní město Praha pod sebou máme 200 škol a vlastně vůbec netušíme, na co se chystat.

Připadá mi, že mezi matkami se o problémech spojených s distanční výukou a zavřenými mimoškolními aktivitami diskutuje už dlouho, ale v rámci mediálního a veřejného prostoru je to až poslední týden. Jak iniciativa Nesmíme obětovat děti vznikla?

Už od jara jsme s iniciativou KoroNERV-20 a s kolegy z magistrátu a pedagogicko-psychologických poraden žádali o data o tom, proč jsou zavřené školy? Proč se otevírají, když se potom zase zavřou? Tyto kroky by se měly dobře rozmýšlet a mám pocit, že ještě na podzim se to pořád jakoby testovalo. Ještě před Vánocemi se pak mluvilo o tom, jestli a na jak dlouho mají školy zůstat zavřené. Pak ale toto téma z veřejného prostoru jakoby vymizelo. Úplně se přestalo mluvit o tom, kdy se děti do škol vrátí.

Když jsem potom na politické scéně sledovala, že o téma nemají velké strany zájem, říkala jsem si, že by bylo dobré vznést téma situace ve školství ještě na další platformě podpořené nějakou skupinou odborníků. Začít se bavit o tom, jak by se mohly děti do škol vrátit, aniž by se vytvářel bezhlavý tlak „pojďte pustit děti do škol co nejdřív, ideálně zítra“, protože to by, myslím, mohlo vést k tomu, že by se čísla zhoršila a školy se zas zavřely.

Což by ve svém výsledku bylo kontraproduktivní…

Podle odborníků je to možná to nejhorší, co se může dít. Otevřít, zavřít… bez systému. My říkáme, klidně ať jsou školy zavřené déle, ale ať se jasně vymezí za jakých parametrů je půjde otevřít pokud možno už natrvalo. Aby se neopakovala rozhodnutí otevřít a zavřít bez dat a bez podkladů.

Právě kvůli nervozitě z nedostatku dat jsme dali na jaře dohromady skupinu odborníků z různých profesí nazvanou KoroNERV-20. Naší první iniciativou bylo volání po datech. Jak jsem řekla, požadovali jsme data, na jejichž základě se zavírají školy, zavírají služby, zavírají hranice. Po téměř ročním fungování se to s těmi daty pořád nějak nedaří, nedostali jsme o moc víc informací než vloni.

Nečekat, až to „bude v pořádku“

Ten zmatek okolo statistik a dat, která by relevantně zdůvodňovala protahované uzavření škol, je velký. Stejně jako velmi kusé informace o jejich potenciálním otevření. Někde zaznívá začátek března, z jiných stran zase až září. Jaké v tomto ohledu máte informace vy?

Mě to také děsí. Protože jako pražský magistrát jsme v pozici zřizovatele pražských škol a myslím si, že bychom nějaké informace měli od ministerstva školství dostat. Určité signály byly, že by se mohlo jít do školy po jarních prázdninách. Nevím ale, jestli jsou stále aktuální.

Skutečně zaznívají i hlasy, že by školy otevřely až na začátku září, s tím, že by proběhly regulérní letní prázdniny. My jako hlavní město Praha pod sebou máme 200 škol a vlastně vůbec netušíme, na co se chystat. Domnívám se, že je naprosto nezbytné co nejrychleji vypracovat inteligentní parametry pro to, aby se školy mohly otevřít už finálně.

Jaká opatření jsou podle vás nezbytná, aby se školy mohly otevřít? Jsou to třeba antigenní testy ve školách, jaké zavedli například v Rakousku? Nebo stačí roušky a početně omezené skupiny dětí, jak to mají třeba v Belgii?

Velice důležité je očkování pedagogů, nepedagogů i dalších zaměstnanců škol. Tedy i například zaměstnanců školních jídelen. Dále je to zajištění dostatečného počtu ochranných pomůcek, roušek, případně respirátorů. Dostává se ke mně spousta nabídek na různé antivirové nátěry, ionizátory a čističe vzduchu. Takže to by bylo další možné opatření fyzické bezpečnosti. Pak by se mělo hodně dobře promyslet, s jakými žáky se má začít pracovat nejdřív.

Například v zahraničí je běžná praxe, že do školy jdou nejdříve žáci, kteří trpí situací nejvíc. Ať už kvůli problematickému domácímu prostředí, nedostatečnému technickému zázemí nebo kvůli problémům s výukou obecně, tedy že mají například problémy se čtením, psaním atd. V zahraničí jsou schopni „problematické“ skupiny rozeznat a jdou do školy přednostně. Bezproblémové děti, které situaci zvládají i psychicky, by mohly jít později.

Myslím, že to všechno jsou náměty k diskusi. My jsme se ale zasekli i v rámci Evropské unie na tom, že jsme vše zavřeli plošně. Zavření škol bylo vlastně jedno z prvních opatření. A jejich otevření bude až ta poslední věc. Až bude všechno ostatní v pořádku, pustíme děti do škol. Toho se bojím, protože to může být za hrozně dlouho.

Děti jako figurky

Souhlasíte s těmi, kdo tvrdí, že to, co sledujeme, je vlastně obětování současné mladé generace těm starším?

Nevnímám to jako obětování jedné generace té druhé, ale jedné gesce druhé oblasti politického zájmu. I proto se naše petice jmenuje „Nesmíme obětovat děti“. Já mám na různých školských jednáních často pocit, že se z dětí udělaly takové epidemiologické figurky, které běhají ve společnosti a roznášejí tu chorobu. Udělali jsme z dětí jedno z epidemiologických rizik. A to je prostě v moderní společnosti špatně.

A jestli bychom se měli jako společnost o něco snažit, tak je to primárně, jak dostat děti zpátky do škol, a potom řešit to ostatní. Mám třeba pocit, že jsme obětovali vzdělávání na úkor například průmyslu a průmyslové výroby. Což z pozice ekonoma naprosto chápu, ale myslím si, že nás to v dlouhodobém horizontu doběhne.

Na magistrátu působíte jako předsedkyně výboru pro vzdělávání, takže máte k dispozici relevantní data i názory odborníků. Jaké jsou tedy nejzávažnější dopady té dlouhodobé situace na děti a mladé lidi? Sama pozoruji ve svém okolí přibývající obézní děti, děti apatické, děti, kterým skutečně nesvědčí distanční výuka a ztrácejí se v učivu. Nemluvě o dopadech do budoucna.

Některé dopady vidíme už teď. V první řadě je to špatná duševní pohoda dětí. I děti, které nežijí v nějakých tristních domácích poměrech, ale v normálně fungujících rodinách, propadají do různých typů úzkostí, depresí, nenálad, takové neaktivnosti. A to se s nefunkčním domácím prostředím znásobuje. Tam jsou pak ony dopady daleko těžší. Mluvím o sebepoškozování, poruchách příjmu potravy, poruchách různého psychologického i psychiatrického rázu. To jsou nejvíc viditelné dopady. A jejich léčba není otázkou půl roku. U dětí, které se do takového stavu dostanou, může trvat i několik let, než se u nich situace vylepší. Bude-li vůbec vratná.

Obrovské riziko vnímám také v nedostatku sociálního kontaktu. Některé děti, ale týká se to i teenagerů, se skutečně uzavřou a hrozí, že úplně přijdou o schopnost navazovat nějaké přátelské vztahy. Kvůli zrušené prezenční výuce přerušily kontakt s vrstevníky, rodiče se pak třeba snaží, aby po té distanční výuce už nepoužívaly elektroniku, takže děti jsou v čím dál menším kontaktu a ztrácí o něj i zájem. Pak je i druhý extrém, kdy průzkumy uvádějí, že některé děti stráví u elektronických přístrojů nad rámec distanční výuky v průměru ještě tři až pět hodin.

Což už hraničí se zdravotním rizikem…

Přesně tak. To přecházíme ke zdravotním rizikům, která jsou taky obrovská. Děti se nehýbou, odpadla tělesná výchova, distanční výuka ve většině příkladů není prokládaná žádným pohybem. Rodiče, kteří chodí do práce, si ne vždy najdou čas, aby odpoledne ještě vzali děti ven.

A to ještě vůbec nejsme u rizik vzdělávacích. Někteří mladí lidé navíc ze systému vypadli úplně. Třeba studenti středních škol, kteří nejsou v maturitním ročníku. Ti nebyli ve škole skoro rok. Vezměte třeťáky na střední škole. Naladili se na sebe v prvním ročníku, druhý ročník už byl z poloviny distanční, třetí ročník je tři čtvrtě roku vlastně nefunkční a příští rok mají maturovat, mají se rozhodovat, kam v životě dál… Ale vlastně v každém ročníku to má na děti své dopady, sociální i znalostní.

O nedostatku dat, která by zdůvodňovala vládní opatření, jsme mluvily. Existují už data, která by nějakým způsobem vyhodnocovala dopady, které lockdown a s ním spojená omezení na mladou generaci mají?

Kromě průzkumu, který uvádíme v petici, a šetření, které na konci roku 2020 zorganizoval Člověk v tísni spolu s dalšími neziskovými organizacemi, tato data zejména z oblasti vzdělávání chybí. Jinými slovy, kromě dopadů na psychické a fyzické zdraví stále nevíme, kolik dětí nezvládá výuku jako takovou a jak velké dopady situace bude mít na rozdíly mezi dětmi z hlediska školní úspěšnosti.

Vycházím také z informací kolegyň z pražských pedagogicko-psychologických poraden. Hlásí se jim ohromné množství dětí i zoufalých rodičů. Centrum Locika, které se stará o ohrožené děti, bije na poplach, protože příběhy jejich klientů se během posledního roku velice zostřují. Popisují tu situaci jako alarmující.

Vláda chce jet na jistotu

Čím si vysvětlujete, že čeští politici školství a děti odsunuli tak nízko na seznamu svých priorit? Na rozdíl třeba od Belgie či Španělska, kde bylo naopak zachování školní docházky deklarovaným národním zájmem. Může to být i z důvodu, že ve volebním roce nejsou děti na rozdíl od starší generace voliči? Že za tím může být v podstatě politický kalkul? Nebo to prostě jen ukazuje, jak malý význam má vzdělávání v rámci české společnosti?

Mě zarazilo, jak nízkou politickou relevanci celá ta problematika uzavřených škol má. Že se vlastně nikdo neodvažuje za otevření škol postavit. Přitom máme už nějaké průzkumy ze zahraničí, že otevřené školy nejsou tím hlavním epidemiologickým rizikem. Dá se vycházet i z toho, že se otevřely první a druhé třídy základních škol, od září fungují také mateřské školy a čísla nakažených v zemi to nijak zásadně negativně neovlivnilo.

Takže, dle mého názoru, jde o jistou odvahu. Nechci určitě podceňovat varování epidemiologů, kteří se snaží populaci co nejvíce chránit, včetně členů vlády, ale mám pocit, že tam chybí jistá odvaha a chybí tam trochu systém. Tím, že se v Česku situace trochu vymkla a jsme v úplně nejvyšší části žebříčku, co do počtu nakažených a co do neúspěšnosti zvládání té situace, tak se obávám že členové vlády teď skutečně jedou spíše na jistotu.

Mají pocit, že když děti prostě nepůjdou do škol, tak se to riziko sníží a je nikdo nebude popotahovat za to, že se třeba kvůli jejich rozhodnutí otevřít školy situace ještě zhoršila. Nicméně já si myslím, že kdyby se k tomu přistoupilo rozumně systematicky a konzistentně, všichni by ve školách dodržovali, co mají, protože by si vážili toho, že do škol můžou jít. A fungovat by to mohlo.

Právě nedodržování pravidel je ale jedna ze zásadních obav ze strany vlády. To, že by například žáci druhého stupně nedodržovali nošení roušek a podobně. 

Myslím, že i současný stav v zemi ukazuje, že děti kladou mnohem menší odpor všem těm opatřením než velká část dospělých. Když se řekne dětem, že se ve škole nosí rouška, tak ji skutečně nosí, možná daleko důsledněji než rodiče.

Ze strany politiků přesto ani po roce nevzešla nějaká zásadní aktivita nebo tlak na to, aby se děti do škol vrátit mohly. A to přesto, že i řada politiků je rodiči. Možná je společnost v názoru na návrat dětí do škol přeci jen zatím příliš rozdělená, takže se politikům nevyplatí to téma zvedat.

Poté, co jsme dali dohromady petici, která je vidět a získala už přes 15 tisíc podpisů, se začínají ozývat různé politické kluby s tím, že je to téma vlastně taky zajímá. Zdá se, že musel přijít někdo, kdo by tak trošku „otestoval terén“, jestli je to téma vůbec průchozí. Jestli to není téma, které vede přímo do zdi, protože kdokoliv s ním přijde, bude označen za popírače všech systémových opatření.

Mám pocit, že v tuto chvíli, kdy petice nabírá u veřejnosti na podpoře, tak se začínají objevovat politici, kteří jsou ochotni otázku návratu dětí do škol podpořit, představit to v Poslanecké sněmovně, představit to v Senátu. A já to neberu jako nějaký alibismus, mám radost, že se to vůbec děje.

Pokud by ta petice, která sama o sobě žádnou velkou revoluci nevykoná, popohnala poslanecké kluby, poslance, senátory a třeba i členy vlády, k tomu, aby se o tématu začalo vážně mluvit, ne agresivně, ne konfrontačně, ale prostě na odborné lince, jak by to šlo realisticky udělat, tak to je přesně to, co jsme si přáli.