Nebojme se politických stran. Jsou hrází proti populismu. Nebo spíš byly
Co vysvětluje atraktivitu populismu? Jeho úspěch může mít spojitost s tím, co by bylo možné nazvat sliby demokracie, které nebyly splněny a které v určitém smyslu v našich společnostech jednoduše ani být splněny nemohou. Klíčovým slibem je to, že lid může vládnout.
Nikdo tyto sliby oficiálně nevyslovil. Jsou spíše tím, co se někdy nazývá „lidová teorie demokracie“ – neboli intuice, která vysvětluje nejen přitažlivost demokracie v moderním světě, ale také její pravidelně se opakující selhávání.
Alespoň teoreticky populisté tvrdí, že lid jako celek nejenže má společnou a koherentní vůli, ale také může vládnout v tom smyslu, že praví zastupitelé mohou zavést to, co lid požaduje, ve formě imperativního mandátu.
Ukázku z knihy Co je to populismus? politologa Jana-Wernera Müllera zveřejňujeme se svolením nakladatelství Dybbuk.
Mnohé počáteční intuice týkající se demokracie lze převést do následujícího obrazu: demokracie je samospráva, a nejideálněji nevládne většina, ale celek.
Ani v demokratických Athénách to ale nebyl celý obrázek, ale Athény se přiblížily k demokracii natolik, jak je to možné, ve významu kultivace smyslu kolektivní schopnosti a skutečného zapojení se do společné činnosti (a ještě zásadněji ohledně porozumění tomu, že občané mohou vládnout a zase naopak jim může být vládnuto – není demokracie bez náležitého střídání ve veřejném úřadu).
Člověk by musel být natvrdlý, aby neviděl přitažlivost takové představy kolektivního opanování vlastního osudu, a mohly by mu být prominuty melancholické pocity vzhledem k její neexistenci v praxi.
Populisté ale hovoří tak, jako by takové sliby mohly být splněny. Hovoří a jednají, jako by si lid mohl vytvořit jednotný úsudek, jednotnou vůli, a tudíž mít jednotný, jednoznačný mandát. Hovoří a jednají, jako by lid byl jedním – a jakákoli opozice, pokud je její existence vůbec uznána, brzy zmizí.
Populisté hovoří, jako by lid, pokud by jen zmocnil ty správné zastupitele, mohl plně ovládnout svůj osud. Samozřejmě, nehovoří o společné schopnosti lidu jako takového a netvrdí, že lid sám by skutečně měl zaujímat státní úřady. Jak jsem již zdůrazňoval, populismus je myslitelný pouze v kontextu zastupitelské demokracie.
Putinova „drtivá většina“
Hlavní rozdíly mezi demokracií a populismem by teď již měly být jasné: demokracie umožňuje většinám pověřovat zastupitele, jejichž činnost nakonec může nebo nemusí být v souladu s tím, co většina obyvatel očekávala nebo si přála; populismus tvrdí, že žádná činnost populistické vlády nemůže být zpochybněna, protože „lid“ tak rozhodl.
Demokracie předpokládá omylné, zpochybnitelné úsudky střídajících se většin; populismus si představuje homogenní entitu vně všech institucí, jejíž identita a myšlenky jsou plně zastupitelné.
Demokracie předpokládá – pokud vůbec něco – lid tvořený jednotlivci, takže na konci je důležitý jen počet hlasů ve volbách; populismus považuje za samozřejmost více méně záhadnou „podstatu“ lidu a fakt, že i velké množství jedinců (i většin) může selhat v jejím správném vyjádření.
Demokracie předpokládá, že rozhodnutí vytvořená po řízení se demokratickými postupy nejsou „morální“ takovým způsobem, že veškerá opozice musí být považována za nemorální; populismus postuluje jedno správné morální rozhodnutí i za okolností hluboké neshody ohledně morálky (a politiky).
A konečně – a to je to nejdůležitější – demokracie uvažuje tak, že „lid“ se nikdy nemůže objevit neinstitucionalizovaným způsobem, a zejména přijímá, že většina (ale ani „drtivá většina“, oblíbený výraz Vladimira Putina) v parlamentu není „lid“ a nemůže hovořit v jeho jménu; populismus předpokládá pravý opak.
Může se zdát, že zastupitelská demokracie může existovat bez jakýchkoli odvolání se k „lidu“. Je to však pravda? Nechybí v takovém obrázku něco? Nebo mohou všechny legitimní demokratické obavy – ohledně zvýšené participace nebo lepší diskuse nebo toho, že většiny nedostávají v podmínkách současného finančního kapitalismu na Západě stejný primární podíl – být přeformulovány takovým způsobem, že se zcela eliminuje potřeba „lidu“?
Vyhrajeme příště
Takové obavy skutečně lze přeformulovat – ale nemusejí získat velkou podporu. Ne proto, že by „lid“ zmizel, ale protože přímo před našima očima mizí něco jiného: a sice stranická demokracie.
Strany kdysi dělaly prostředníka mezi pluralistickou společností a politickým systémem, který dříve či později musel vytvořit autoritativní rozhodnutí, která se nebudou líbit úplně všem. I „poražení“ musejí dát svůj souhlas, když si jsou jisti, že existuje rozumná šance, že někdy v budoucnosti to budou oni, kdo vyhrají.
Řečeno jednoduše, demokracie je systém, kde člověk ví, že může prohrát, ale také ví, že vždycky neprohraje. Strany vytvořily vlády a legitimní opozice; jejich samotná existence jako legitimních „částí“ (oproti „celku“) měla antipopulistický význam.
To platilo i o velkých stranách „všehochuti“, které se nazývaly „lidové strany“ neboli Volksparteien; navzdory populisticky znějícímu názvu nikdy netvrdily, že výlučně zastupují lid jako celek. Spíše nabízely jednu nebo dvě soupeřící představy „lidovosti“, dramatizovaly rozdíly mezi nimi, ale také uznávaly druhou stranu jako legitimní.
Strany jako ochrana před populismem
Tento přístup byl přitažlivý zejména v zemích, které prošly občanskou válkou, ale kde byla nakonec uznána nutnost vzájemné koexistence – například v Rakousku, kde socialističtí „rudí“ a konzervativní katoličtí „černí“ museli nalézt férové podmínky soužití v jednom politickém prostoru. Krátce, strany představovaly rozmanitost, stranické systémy symbolizovaly jednotu.
Jak dnes naznačují mnohé ukazatele, ani strany, ani stranické systémy již nesplňují své příslušné funkce. Vědci ukázali, že populismus je silný v místech se slabými stranickými systémy. Kde se dřívější soudržné a zavedené stranické systémy zhroutily, šance pro populisty se jasně zvýšily: jen si vzpomeňte na to, jak imploze stranického systému v poválečné Itálii nakonec na počátku devadesátých let vynesla k moci Silvia Berlusconiho.
Pokud měl Kelsen pravdu, že demokracie v moderních podmínkách může pouze znamenat stranickou demokracii, pak pomalá dezintegrace stran a stranického systému není nepatrný empirický detail. Má vliv na životaschopnost demokracie jako takové, jakožto i na jakékoli pozůstatky ideálu, že demokracie dává politickým komunitám smysl jednotnosti a společné působnosti.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Čtení na dobrou noc z vaší knihovny: Nacismus nejen pro děti
Z generála vojínem. Jan Syrový, zrádce národa a dlouhá cesta ke spravedlnosti
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
10 komentářů
Samozřejmě demokraté nikdy nepochopili demokracii. Demokracie není žádná záležitost delegování svého „zástupce“ z řad politických stran hozením papírku do urny. Výsledek volby může být i destruktivní. Skutečná demokracie je až každodenní jednání, kdy se ve všech oblastech automaticky hledí na zájem občana, místo toho, aby byl ničen společenský fond a občan byl vyždímán v zájmu elit, potažmo oblbnut v systému, nedejbože přímo zneužit ke zločinům a odhozen. Jinak je takový systém postavený na půdorysu korporátního fašismu přirozeně pravým opakem demokracie a můžete volit, jaké papaláše a politické strany chcete – k ničemu to nepovede.
Los Angeles anti-war demonstration, 8th anniversary of Iraq invasion
https://www.youtube.com/watch?v=pL4W0taQJYE
„… demokracie je samospráva, a nejideálněji nevládne většina, ale celek.
Ani v demokratických Athénách to ale nebyl celý obrázek, ale Athény se přiblížily k demokracii natolik, jak je to možné, ve významu kultivace smyslu kolektivní schopnosti a skutečného zapojení se do společné činnosti…“
Krátká zjednodušená, smutná analogie k Athénám: Řekové za neřádstva při zastupování občanů znali, a uplatňovali střepinový soud, – tedy vyhnanství. Je to smutné srovnání – i naši udatní komunisté po válce do Ústavy dokázali zakotvit odvolatelnost politických neřádů: Tehdy poslanců (Národních výborů), kteří jsou a vždy byli občanům nejblíže:
1948 – Ústava 9. května
§ 126 (1) Národní výbory jsou při plnění svých úkolů povinny opírat se o přímou účast a iniciativu lidu a podléhají jeho kontrole. Jejich členové a členové jejich orgánů jsou lidu ze své činnosti odpovědni.
1960 – Československé socialistické republiky.
Čl. 86 (2) Národní výbory jsou složeny z poslanců, kteří jsou lidem voleni, lidu odpovědni a mohou být lidem odvoláni.
Čl. 88
(1) Národní výbory a jejich poslanci odpovídají svým voličům za svou činnost. (2) Poslanec národního výboru je povinen pracovat ve svém volebním obvodu, být ve stálém styku se svými voliči, radit se s nimi, dbát jejich podnětů, skládat jim účty ze své činnosti a podávat jim zprávy o činnosti národního výboru.
Kdo zná současnou praxi v některých obecních samosprávách musí nad žvaněním dnešních poslanců parlamentu ČR zaplakat. Současní zástupci občanů jsou neodvolatelní. Radní obcí či starostové veřejnosti zůstávaji ve funkcích i přesto, že veřejnost udržují v nevědomosti o svých krocích a rozhodnutích S odkazem na dnešní Ústavu k samosprávě: „Činit jen to co zákon výslovně ukládá“ účelové mlčí/ upírají důležité informace a dokonce ve svých radničních „zpravodajích“ – oprášili, znovuobnovili tuhou cenzuru.
Problém je mnohem širší a je dobře, že bolavé téma HP a jiné seriozní tisky zvedají. Ale mají to těžké. Zhrzení občanů a z něj letargie voličů, mandantů už je – zdá se už fatální…
Obávám se, že je už pět minut po dvanácté. To o čem píšete jako o současnosti je dnes neřešitelné. Máme přece tu „Svobodu jednotlivce a respektování lidských práv“. Akorát není jisté, že těm jednotlivcem jsme opravdu my občané a že ta lidská práva se týkají lidí.
Ohledně Řecka, máte pravdu. Jen bych doplnil dvě informace.
1) v Řecku se pod pojmem demokracie mínila celá státní, veřejná správa (jako je dnes), tedy i úředníci, celníci, ochrana a obrana města,, atd…Na to aby měli ještě vedle toho placené „zastupce ludu“ jen na hlasování o zákonech ani bohaté Atény neměly, od toho se pak scházeli všichni svobodní občané.
2) To jmenování do zmíněných funkci bylo defakto povinné. Nikoliv jako dnes, pouze kdož se příhlásí že chce dělat politiku. Tehdy mohl být vylosován, jmenován do té které funkce (úředníka, celníka, velitele oddílu, atd) kdokoliv. uměrně jeho postavení a majetk
A odmítnout mohl jen jen z mimořádných důvodů, jinak se to považovalo za projev nejhlubší společenske degradace..
O tom, že za špatný výkon té státní služby pak mohl být potrestán, už jste psal sám
Takže se obávám, že o tento model antické demokracie by u nás stál málokdo..
Ještě k Řecku: Tak, tak, Ovšem z úhlu jednoho pohledu je / může být „česká demokracie“ vzorem i k té antické. Podle Perikla skončila po 20 letech nástupem 40 tyranů! Zřejmě málo na to aby se požrali navzájem, mladší historie může nabidnou naivní naději. Našich současný vůdců je mnohem víc a mělo by být snazší hodit mezi ně i ty poslední kosti a jen důsledně přikládat….
Zkusil jsem si k tomu dohledat historické údaje. Především – Perikles nebyl nějaký nezávislý historik, on se na té aténské demokracii přímo podílel v jedné z nejvyšších funkcí, stratéga města. Tedy zodpovědného za organizaci, obranu, ale žel i válečnou strategii Atén. Takže sice – z hlediska demokracie učinil mnoho dobrého, ale udělal kritickou chybu – s dalšími politiky ve vedení města vyprovokovali válku se Spartou (ve snaze povýšit vliv Athén v rámci celého Řecka). A tyto války,označované historicky jako peloponéské nakonec Atény brutálně prohrály, Takže /kromě řady jiných omezení a ztrát/ jim vítězná Sparta vnutila do vedení města (uvádí se) 30 tyranů. Nicméně, zase antické tyranos neznamenalo tyrana v dnešním slova smyslu, ale obecně vládce který nebyl demokraticky zvolen.
Když půdeme historicky dál zjistíme že Atény už pak úplně ztratily svou politickou nezávislost, podřídili si je Makedonci, , později přišli Římané,.pak Osmané (tedy islámská říše),….takže demokracie šla skutečně do kelu…
To co se dnes označuje jako západní demokracie, je ve skutečnosti – v praktických činnech a rozhodnutích jen mírnější, trochu zastřenou formou fašizmu, tedy tím, co se nazývá korporátní fašizmus. Prostě občane jsi zcela svobodný ve svém konání, ovšem jen tehdy, vede-li tvé konání k tvorbě zisku finančních elit, nebo je aspoň viditelně nenarušuje.
Celý článek je „o ničem“, je to bla, bla, blá o slovech, u nichž není jasně vysvětleno jaký pojem vlastně rigorozně označují, či co si máme pod tím či oním slovem představit z toho, co vidíme dnes kolem sebe. Možná je to tím, že jde jen o ukázku z knihy Co je to populismus? politologa Jana-Wernera Müllera.
Dalo by se polemizovat s mnohým, jenže podstatný je omyl v závěru. Totiž postupné dezintegrace politických stran neznamenají dezintegraci stranického systému.
Současný demo-parlamentní systém totiž bez politických stran a jejich koalic ve vládě existovat nedokáže.
Pouze dochází k nahrazování jedněch politických stran (a hnutí) druhými ve vedení státu. A je otázka „za sto bodov“ nakolik je v tom nelegitimní populismus, a na kolik naopak legitimní kritika předešlých vlád a zcela reálné sliby , založené pouze na jiném přerozdělení veřejných zdrojů.
Ale to co už platit nemusí, to je předpoklad v článku že se stále ve vládě střídají dvě stejné dlouhotrvající (tradiční) velké politické strany. Naopak,ve dnešní době mohou naopak stále vznikat nové politické subjekty a díky silným mediálním zdrojům oslovovat voliče (ať sliby, nebo kritikou předešlé vlády) a přebírat těm tradičním stranám voliče. A to poměrně rychle a razantně, jak je nyní po Evropě vidět.
Nikde ve světě žádná demokracie není. Tečka.
Je to stále demokracie – těch cca 230 politických stran a hnutí v naší malé zemičce? Uvažujte – 230 možných směrů, ideologií, programů…kdy každý jde proti každému a tvrdí, že pouze ONI mají ten správný pohled na to, jak bychom měli existovat…kam jít a s kým? To se mi ani trochu nezdá.