Vladimír Brabec se v květnu 1945 zapojil do pražského povstání. Jeho jednotce nečekaně pomohli i vojáci generála Vlasova. „Od Lahovic se blížila skupina nacistických tanků. Velitelé vlasovců nespěchali, neukvapovali se,“ vzpomíná Brabec, který se později stal šéfem ekonomické redakce ČTK a jako novinář popisoval i sovětskou okupaci Československa. HlídacíPes.org zveřejňuje osobní svědectví Vladimíra Brabce z posledních dnů války.

Mimořádně důležitý byl vznik České národní rady v čele s prof. Albertem Pražákem a Josefem Smrkovským, která se přihlásila k zastupování čs. vlády působící tehdy již v Košicích.

Snad ještě významnějším se z operativního hlediska stala iniciativa redaktorů českého a pražského městského rozhlasu svou výzvou ke stavění barikád. Sjednotila usilování Pražáků, kteří nedočkavě očekávali ukončení války a osvobození. Nepřehlédnutelným se mi jeví také ustavení revolučního vojenského velitelství.

V osamoceném domě v prostoru rozsáhlého smíchovského nákladového nádraží působil v oněch květnových dnech jeho představitel, kterého jsme nazývali generálem Bartošem.

Němci přijedou z jihu

My, dvacetiletí kluci z prostoru kolem smíchovského nádraží, jsme se tehdy sjednotili v jednotce vedené Františkem Juhanem, ve třicátých letech velmi populárním a mezinárodně uznávaným plochodrážním závodníkem, mistrem republiky. František se svou bezvýhradnou podporou povstání stal autoritou, kterou jsme uznávali. Považovali jsme ho za svého velitele.

Brzy jsme poznali, že on za svého velitele považuje jakéhosi generála, který se skrývá v areálu nádraží. V činnosti řízené Juhanem a profesionálním vojákem, jehož jsme osobně neznali, se odvíjely naše tehdejší malé, ale nikoliv nedůležité smíchovské příběhy.

Navazovaly na stavění barikád v ulici vedoucí od známé křižovatky U Anděla ke smíchovskému nádraží a dále na jih povltavskou silnicí ke štěchovickému mostu do obce Hradištko. V této obci bylo velitelství nacistického vojenského cvičného prostoru. Odtud mohl přijít nacistický protiútok. Naši velitelé jej zřejmě považovali za možný a pravděpodobný. Jakési SS centrum bylo také v blízkosti radlické mlékárny nedaleko strategického nádraží, odkud se vypravovaly i vagony se zbraněmi vyrobenými v Česku.

Nádražní třídu jsme považovali za schopnou obrany. Zajišťovala ji řada barikád postavených na mnoha místech od Zlíchova až po smíchovský pivovar, známý Staropramen. Nesnadným se nám a především Juhanovi jevil úkol zajistit alespoň poněkud účinnou obranu široké pobřežní komunikace zvané Strakonická.

Nebylo tam dost materiálních možností na stavbu barikád, ani dost obránců z mála okolních domů. Našli jsme jen nedostatečné řešení. Objevili jsme sklad s hořlavinami. Desítkami sudů s naftou a benzinem jsme posílili chudé a nemnohé barikády. Opravdově, s nadějí na alespoň dílčí úspěch obrany proti možnému útoku z jihu nám pomohli neočekávaně vlasovci.

Čekání na „tygry“

Vlasovci byly vojenské jednotky ruského generála Vlasova v uniformách wehrmachtu, vystrojené a vyzbrojené hitlerovci v podzimních měsících 44.roku. Mohli se do nich přihlásit zajatí příslušníci sovětské armády, kteří se zavázali bojovat s německými nacisty proti sovětským jednotkám s cílem svrhnout Stalina. Hlásili jsme nedostatečný úspěch ve vytváření obrany na strakonické komunikaci a přišlo překvapení.

Dotaz zda někdo z Juhanova týmu mluví německy. Dostali jsme úkol spojit se a jednat s důstojníkem jednotek generála Vlasova, zjistit, jaké jsou jejich záměry. Nešlo o vysokou šarži s mandátem za celou vlasovskou armádu. Jednalo se o jednotku přítomnou již v pražském blízkém okolí.

Obdržel jsem od pověřeného vlasovského důstojníka na stroji psané jejich prohlášení v němčině a ruštině. Prohlášení a přiložené rozmnožované letáky nás měly přesvědčit, že vlasovci mění strategii. Dále trvají na svém zásadním úkolu svrhnout Stalina a vést boj proti jeho armádě. V současné situaci se rozhodli bojovat zároveň proti Hitlerově diktatuře.

Nabízejí podporu povstání Prahy proti jednotkám nacistické armády. Konkrétně nabízeli podporu lehkých děl a kulometů v rukou vojáků se zkušenostmi z bojů proti wehrmachtu. Pomoc byla fakticky přijata. Dostal jsem úkol zavést jednotku vlasovců s jejich zbraněmi na návrší v okolí chuchelského kostelíka.

Našli jsme stanoviště kryté lesem, z něhož byla z nadhledu kontrolovatelná pobřežní komunikace od Davle a Štěchovic, z míst s mosty k ostrohu mezi Vltavou a Sázavou, na němž se nalézal cvičný SS prostor s významně silnými vojenskými útvary.

Dostali jsme se s kanony vlasovců na chuchelský výhled včas. Nečekali jsme dlouho a od Lahovic se blížila skupina nacistických tanků. Velitelé vlasovců nespěchali, neukvapovali se. Zahájili dělostřeleckou palbu až tanky najely na otevřenou přehlednou křižovatku. S napětím jsme čekali odpověď skupiny „tygrů“.

Nacistický velitel možná minutu dvě posuzoval pravděpodobně situaci. Dělostřelbu profesionálně provedenou asi nečekal. Nás překvapilo, že dal příkaz k obratu. Celá skupina se otočila a ustupovala směrem zpět k jihu bez jediného výstřelu. Spatřoval jsem důvod v psychologické účinnosti dělostřelby. Byla zjevně profesionální.

Nacističtí tankisté se také mohli domnívat, že Prahu již brání jednotka sovětské armády. Vlasovci v lese nad Chuchlí dlouho nezůstali. Možná také oni měli obavy z příchodu pravidelných sovětských jednotek. Vytratili se ještě týž den v noci.

Chleba pro celý vlak

Svou protistalinskou armádu zorganizoval generál Vlasov v podzimních měsících 1944 se souhlasem ještě hitlerovského velení. Získal dostatek zajatců z řad sovětské armády k vytvoření vojensky i politicky významného protistalinského útvaru. Ten ovšem působil jen několik měsíců. Svou existenci ukončil na jaře v roce 1945.

Dočasná situační součinnost s Vlasovci v Praze na Smíchově se zřejmě stala jedním z podnětů pro dopis velvyslance SSSR Zorina z 31.května 1945. Velvyslanec obvinil Českou národní radu, že „připravovala plány na záchranu německých vojsk“. Nelze říci, že měnil komára ve velblouda. Vlasovci nám na Smíchově tehdy opravdu pomohli.

Zprávu o průběhu vlasovské operace jsem nejprve podal Františku Juhanovi. Nevím, zda z jeho iniciativy jsem ji měl osobně sdělit také údajnému generálovi Bartošovi v jeho utajované kanceláři. Zajímal se nejen o výsledek působení vlasovců. Chtěl znát také podrobnosti o jejich chování. Měl však pro mne další úkol.

Byl již informován, že hovořím francouzsky. Objektem smíchovského nádraží projížděl vlak s osvobozenými francouzskými vězni z Terezína. Na cestě do Paříže zastavil v Praze. Francouzští vedoucí výpravy chtěli navázat osobní kontakty s českými antifašisty a zajistit si potraviny a nápoje pro další cestu.

Měl jsem dopravit z jakési michelské pekárny chlebové bochníky pro celou francouzskou výpravu. Francouzi byli za pomoc Pražáků očividně vděční. Oceňovali, že jim Češi poskytovali pomoc již v Terezíně a že čeští železničáři zajišťují jejich stále ještě nebezpečnou cestu směr Paříž přes Prahu a Plzeň.

Zajistili jsme potraviny, vodu, nějaké léky a s pomocí výpravčího smíchovského nádraží připravili vlak k odjezdu na západ. Francouzi se rozloučili, vřele děkovali, pozvali mne do Francie a odjeli. Generál v civilu, po jehož identitě jsem tehdy ani později nepátral, měl pro mne bezprostředně po jejich odjezdu nový, poněkud kuriozní úkol.

Na procházce s Rusem

V obvodu Smíchova a okolí se vytvářela situace, v níž mnozí Němci začali hledat ochranu před projevy spontánní nenávisti Čechů. Ozývali se němečtí náčelníci místních závodů přeměněných v dodavatele zbraní pro wehrmacht a náčelníci německých mocenských institucí se žádostmi o zajetí a ochranu.

Dovolávali se mnohdy jakéhosi ujednání o kapitulaci dojednané s Českou národní radou. Tu jsem neznal, ale dostal jsem k dispozici nákladní automobil s řidičem. Objížděli jsme určené adresy, přejímali dobrovolné zajatce a odváželi je do někdejších Štefánikových kasáren na náměstí Kinských, dnešní budovy soudu. V kasárenském vnitřním dvoře vznikl nemalý, pražským povstáním chráněný zajatecký tábor. Bylo zřejmé, že nejsme jeho jedinými dodavateli.

Organizátorem ochrany byl údajně generál Kutlvašr. Dobrovolní zajatci přijímali umístění v kasárnách se zřetelným uvolněním. Osvobozovalo je od očekávané možné pomsty neorganizovaného revolučního davu.

Nastal 9. květen a v Praze se objevily jednotky sovětské armády. Jejich příjezd jsme vítali jako definitivní potvrzení vítězství a osvobození od dlouhodobé vlády nacistického teroru. Veden osobní zvědavostí jsem se vydal na cestu do středu města.

Vzrušovala mě informace, že na náměstí před Rudolfinem, dnes Palachovým, se utábořili sovětští vojáci a také zvěst, že Staroměstská radnice byla ostřelována nacistickými tanky. Jevila se mi jako nepochopitelná vandalská střelba do budov středověké radnice. Chtěl jsem sdílet svou radost z porážky fašismu a nadšení z vítězství spojenců a Československa s příslušníky sovětské armády.

Podařilo se. Před Rudolfinem jsem se setkal s ruským mladíčkem ve vojenské uniformě. Rozhodně mu nebylo ještě osmnáct. Byl vyzbrojen puškou a měl povolení k procházce v blízkém okolí. Vedl jsem ho ke Karlovu mostu. Z domů na nábřeží a Novotného lávce se tu a tam ozývala ještě střelba.

Mladíka posedla touha zlikvidovat střílející Germánce. Kryti zábradlím mostu jsme zjistili, že záškodníci střílí z podkroví Smetanova muzea. Mladík prokázal, že válčit umí. Střelba z muzejních oken po jeho palbě ustala. Prošli jsme po Karlově mostě k malostranské bráně v družném rozhovoru lámanou slovanštinou.

Mladík stále planoucí nenávistí ke germáncům se vrátil. Sdílel jsem jeho protinacistické nadšení, ale již naléhavě jsem ho posílal zpět. Poslechl, řekl bych naštěstí. Procházel jsem z Karmelitské ulice k Újezdu a ocitl se v obzoru kulometu, který našel záškodnickou základnu v petřínském sadu či seminářské zahradě.

Nezbývalo než se uchýlit do průjezdu malostranského domu. Teprve přítmí podvečera mně uvolnilo cestu domů do Libušiny ulice na Smíchově. Poslední odpor zarputilých stoupenců „tisícileté říše“ hákového kříže likvidovali sověti až 12. května jihozápadně od Prahy.

V roce 1968 po příchodu sovětských vojsk byl Vladimír Brabec odvolán z funkce šéfredaktora ekonomické redakce ČTK i z vedení agentury. Byl mu zakázán vstup do hlavní budovy ČTK, nicméně mohl v agentuře ještě dva roky zůstat jako redaktor měsíčníku Vítáme vás v Československu, kam psal po různými pseudonymy. Po dvou letech komise ÚV KSČ zjistila, že je stále zaměstnancem ČTK a byl jako tzv. osmašedesátník okamžitě vyhozen.