Září 2009, prosté cvičiště na okraji afghánského Kábulu. Stojí tu vedle sebe, když školí vojáky afghánské vládní armády, jak střílet z automatu. Nebylo tomu tak vždy. Oba koncem 80. let studovali kábulské vojenské učiliště. V časech, kdy Afghánistánu vládl prosovětský vládce Nadžíbulláh. Pak se jejich cesty rozešly.

Vysoký, usměvavý muž s knírem sloužil v osobní Nadžíbulláhově gardě. Někdejšího šéfa komunistické tajné policie, jehož režim padl v roce 1992, vítězný Tálibán krutě týral, vykastroval a pověsil na jeřáb pro výstrahu všem rudým. Kníratý důstojník měl štěstí; jen ho zavřeli do vězení. Po několika letech krutého kriminálu se dostal na svobodu a pak se s rodinou na venkově protloukal, jak se dalo.

Jeho postavou menší druh s plnovousem načas přijal nabídku Tálibánu. Po roce 2001, kdy radikály svrhla spojenecká invaze, nabídl služby nové, proamerické vládě. Nebyl sám. A jako profesionál, nikoli islamistický kádr, byl do nové armády i přijat. Nyní oba učí vládní rekruty bojovat proti Tálibánu.

Spolužáci, pak protivníci

„Nevadí mi, kdo co dělal dříve, teď máme společný džob. Tak to zkrátka bylo,“ krčí kdysi vězněný důstojník rameny. A vypadá, že mluví upřímně, když pokládá řečnickou otázku: Kdo jiný dokáže lépe cvičit muže na tažení proti Tálibánu než jeho bývalý vojenský velitel?

Text je ukázkou z nové knihy válečného reportéra Pavla Pawluschy Novotného Proč Alláh stvořil kalašnikov. HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem autora i vydavatele.

Leccos, či spíše leckoho vidělo i cvičiště, na kterém právě štěkají ostré dávky a povely důstojníků. Kdysi sloužilo Sovětům, posléze do jeho blízkosti sestěhovali protisovětští islámští bojovníci ukořistěnou techniku popsanou názvy v azbuce, na jejíchž pancířích pak trénovali dělostřelci. V roce 2009 tu pro změnu američtí instruktoři cvičí čerstvou krev.

„Bojují výborně, intuitivně. Mají přirozený vztah k vojenskému řemeslu. V mnohých rodinách se zbraní vyrůstají, být bojovníkem dodává prestiž,“ tvrdí americký poradce. Jinak armádní vysloužilec, který si v Afghánistánu vydělává jako zaměstnanec soukromé firmy. Žoldnéř, žoldák s laskavou vizáží venkovského strýce. „Tuto armádu ale ještě čeká dlouhá cesta,“ opouští šedovlasý voják povinně optimistický tón.

Občas se stane, že vycvičený rekrut zběhne k extremistům, jiný se jako malý důstojník s plnovousem vrátí. Další se zapomene vrátit z dovolené, kterou si prodloužil kvůli probíhajícím žním, ale boty si nechá. Jiný na základně vystřílí zásobník do amerických kolegů. 

Tolik vzpomínka. V roce 2021 Tálibán opět dobyl Afghánistán. Vládní armáda se ihned vzdala v okamžiku, kdy zjistila, že nemá za koho bojovat. Že kábulská elita válku s Tálibánem vzdala, pokud ji kdy myslela vážně. Afghánci opět měnili dresy, bezvousí se nechali zarůst a ze cvičiště na okraji Kábulu neodešli vojáci, jen afghánská vládní armáda. 

Jako vždycky.

Strýcové z venkova i oběti al-Káidy

Vardak je prašná, venkovská provincie. Obyčejná. Typický Afghánistán jak z předsudečného amerického filmu. Většinu obyvatel tvoří Paštunové ze stejnojmenného kmene. Také Tálibán vznikl mezi Paštuny, ctí jejich kodex, vyrostl z něj. Ošemetná věc.

„Tálibánci jsou pyšní na to, že jsou Paštunové. Ale to my jsme také! My ale s tálibánstvím bojujeme,“ říká u oběda Muchlis, člen místní rady. Venku je horko jak v pekle, i když je únor (roku 2009). Sedím s nohama pod sebou, se stlačeným břichem, takže jím decentně, což hltavé spoluhodovníky baví. O to více se jich ptám. Na skoro všechno.

Muchlis je Paštun z klanu Vardaků. Umí anglicky, zná Prahu i české pivo, což mi jako muslim z patrně nejkonzervativnějšího kouta islámského světa sděluje šeptem. V časech, kdy Afghánistán patřil do sovětské zóny vlivu, cestoval přes Prahu za obchodem do Hamburku. Žádný problém, však to byl nejlevnější spoj.

Ne všichni Paštunové nutně a vždy stáli za Tálibánem. Což platilo i pro provincii Vardak. Klan Gilzajů s nimi sympatizoval, Vardakové spíše ne. Kolik je tedy Tálibánců? Tolik, co Paštunů? „Tálibánci jsou různí. Někteří jsou vlastně docela normální, jiní ale mají mozky vymyté al-Káidou. Další přišli z ciziny, to nebývají dobří lidé,“ vykresluje odstíny v hnutí Muchlis.

Pracovně je dělí do tří kategorií. Ti první, domácí, to jsou prý jen venkované konzervativních zvyků. S hnutím spolupracují i proto, že jde o vzdálené příbuzné. Nebo potřebují žold. Jiní Tálibánci přicházejí z Pákistánu. V Afghánistánu si zařádí a nabrat síly se vracejí domů, na kmenová území ležící při společné hranici. Divoký, nehostinný kraj lázně fakt nepřipomíná (jel jsem tudy v polovině 90. let), moc pákistánských úřadů je tady ale omezená, ba nulová. Do třetí party Muchlis řadí Tálibánce ovlivněné zahraničními ideology – jde o drsné fanatiky, kteří se zemí proháněli se zahraničními bojovníky i krátce poté, co Afghánistán dobyli Američané.

V roce 2021 se vítězný Tálibán zavázal k tomu, že pro zahraniční islamisty v jeho Afghánistánu nebude místo. Otázka je, zda to umí zařídit. Tálibánců je totiž celá řada a jen ten nejmírnější má tvář puritánských strýců z venkova.

Tálibán v pražské trafice

Radostně po mně vystartovali dva skvěle živení psi, sotva jsem zavřel těžkou, kovovou bránu. Před ní zůstal ozbrojený strážce. Jsme v utěšené čtvrti města Láhaur. To je znát. Jinde v muslimském Pákistánu bojácní psi žebrají o odpadky a bojí se kopanců.

Ahmad Rašíd radí západním prezidentům a diplomatům, doma ale není prorokem. Nic nového pod sluncem. Musejí ho hlídat před radikály. Celý den. Ahmad napsal první kvalitní a stále platnou práci o Tálibánu. Je tak slavný, že jeho kniha byla svého času k dostání v trafice na pražském Hlavním nádraží. 

Ptám se tedy.

Dají se Tálibánci rozdělit na umírněné a radikály?

Mladší kádry Tálibánu jsou radikálnější, či spíš zradikalizovanější než staří vůdci. Tito noví velitelé už prošli po roce 2001 boji s Američany. Někteří dokonce seděli ve vládním vězení. Pak se do řad Tálibánu vrátili. 

Jaký je vztah Tálibánu k al-Káidě? Západ tyto skupiny příliš nerozlišuje.

Je tu jistě ideologický rozdíl. Táliby v Afghánistánu lze označit, chcete-li, také za nacionalistické bojovníky. Na rozdíl od nadnárodní al-Káidy. Tálibán byl ale s al-Káidou provázán. Finančně i osobně: řada cizinců bojovala po boku Tálibánu ještě před americkou invazí do Afghánistánu. A další stoupenci al-Káidy se k hnutí připojili později, v letech 2003 a 2004, aby se zúčastnili války s Američany. Jde nejen o Pákistánce, ale třeba i radikály ze Střední Asie. 

Na afghánský Tálibán měl zásadní vliv striktní výklad islámu zvaný deobandismus. Do jaké míry je Afgháncům vlastní?

Deobandismus není ideologie, pouze jeden z mnoha pohledů na islám. Je doma hlavně mezi Paštuny. Prakticky žádný vliv ale nemá mezi ostatními afghánskými etniky, tedy Uzbeky, Hazáry nebo Tádžiky. Paštunové po obou stranách pákistánsko-afghánské hranice jsou ovlivněni i súfismem, islámskou mystikou. Je tedy možné říci, že deobandismus formoval Tálibán, ale ne celý Afghánistán. 

Je tedy většině Afghánců tálibánský pohled na svět – omezení hudby a společenského života – cizí? Tak, že jej nechtějí?

Afghánská společnost je ve své podstatě konzervativní. Obecně ale vyznává spíše otevřený směr sunnitského islámu.

Může být někdy „tálibánizován“ i Pákistán?

Většina Pákistánců nesouhlasí s tálibánskou ideologií. Nemyslím, že by se tu dokázal chopit moci.