Patří k ikonickým fotografiím sametové revoluce z roku 1989. Pohled přes kordon policistů, za jejichž štíty vykukuje vystrašená tvář mladíka. Patří Matěji Topinkovi, tehdy studentovi stavební fakulty ČVUT. HlídacíPes.org se za ním vydal do malé vísky kousek od Mšena na Mělnicku, kde dnes žije.

Snímek, jehož autorem je známý reportážní fotograf Jan Šibík, je aktuálně k vidění na výstavě „1989“ na Staroměstské radnici. Ta začala 4. září a potrvá až do 14. listopadu. Šibík na ní shromáždil 81 velkoformátových fotografií, vydává i stejnojmennou knihu s více než 70 snímky.

Sám Šibík říká, že má z listopadového dění v Praze nejraději dva snímky: dívku zapalující svíčku na Vyšehradě a pak právě zmíněný záběr přes policejní kordon. První zdobí titulní stranu knihy, druhý je pak na vstupence na výstavu.

„Mnoho lidí má pocit, že ta fotka je z Národní třídy, ale není. Je z Vyšehradské ulice, kde se průvod studentů poprvé střetl s policií, která jim po návratu z Vyšehradu do centra Prahy přehradila cestu,“ říká Jan Šibík.

Na křižovatce poblíž budovy ministerstva spravedlnosti tehdy pořídil tři rychlé záběry. „Pomohlo mi i štěstí. Dodal jsem si odvahu, přiskočil zezadu za policisty, byl jsem za nimi snad půl metru. Ale asi o mně tu chvilku nevěděli,“ vzpomíná.

Pomohl i štáb německé televize, který natáčel a strhnul na sebe pozornost policistů. A pomohl i jinak – přisvítil si totiž do záběru vlastními reflektory a dal fotografii jiné světelné podmínky. „Už když jsem fotku vyvolal, říkal jsem si, že je výjimečná,“ říká fotograf.

Užasná návštěva na výstavě JAN ŠIBÍK 1989.
Pan z fotografie se za 30. let téměř vůbec nezměnil. pic.twitter.com/XL3sOAbyNk

— Jan Sibik (@JanSibik) September 16, 2019

Za Matějem Topinkou se vydáváme do malé vísky pár kilometrů od Kokořínského dolu, kousek za Mšenem. Scházíme se v pátek večer v místní hospůdce, kam bývalý student občas zajde po návratu z Prahy.

Tam přes den jezdí za obživou, z města ale před třemi lety odešel na venkov. I denní šedesátikilometrová cesta mu za to stojí.

„Vždycky s nadsázkou řikám – než abych žil v Praze a utrácel půlku peněz a energie za nějaký bio věci, tak žiju tady, jim dál klobásy a bůček. A furt mám pocit, že jsem se tady ozdravil už jenom tím, že tady jsem,“ říká v rozhovoru, v němž přišla řeč na třicet let staré události i na to, co se s českou společností dělo mezitím.

„Dyť to je Mates!“

Na úvod je asi potřeba říct, že jsme spolužáci z gymnázia, takže navrhuji, abychom si v rozhovoru tykali, snad to nikoho nepohorší.

No mě rozhodně ne… (smích)

Když jsme u gymnázia. Maturovali jsme rok před listopadovou revolucí a já musím říct, že jsi patřil řekněme ke školním esům, na která se tam ještě dlouho vzpomínalo. A najednou je z tebe skoro ikona revoluce. Jak se to přihodilo?

Šel jsem po gymplu na stavárnu a ocitnul jsem se v tom vysokoškolském prostředí. Vlastně už od ledna 1989 jsme obráželi demonstrace, Palachův týden a tak. Ne, že bych byl nějaký uvědomělý revolucionář, možná to bylo spíš takové dobrodružství, vzrůšo se tam jít podívat.

Pamatuješ, kde vznikla ta slavná fotka za policejním kordonem?

Původně se mělo jít jen z Albertova na Vyšehrad a tam měl pochod skončit. Ale někdo zavelel a šlo se zase dolů do města. A ve Vyšehradské ulici, je tam nějaký soud nebo úřad…

Ministerstvo spravedlnosti.

Ano, tam stála první opravdová bariéra. Stejná, jaké jsem viděl během Palachova týdne. Lidi si tam mezi sebou podávali kytky, které pak strkali policajtům za štíty. Nevím, asi v tom byla nějaká chlapská ješitnost dávat zrovna jim kytky. Tam došlo k prvnímu střetu. Do určité chvíle byli nečinní, ale pak se rozeběhli proti nám. My jsme se bočními ulicemi vyvalili na nábřeží, po kterém jsme pak došli až na Národní třídu.

Prošel jsi i tou uličkou v podloubí Kaňkova paláce, kde policajti brutálně zmlátili účastníky pochodu?

Jo, podle mě to bylo tak vymyšlené, aby nás do toho podloubí natlačili. Já v podstatě pořádnou ránu nedostal, ale jak se tam lidi tlačili, oni je tloukli, asi aby si to každý zapamatoval. Samozřejmě mohl tam být někdo, kdo koupil nějakou nešikovnou ránu, to jo, ale oni ti lidi už chtěli tam odsud hlavně pryč. My jsme zatočili do Mikulandské a už jsme chtěli normálně zdrhnout. A na konci Mikulandské zase proti nám běželi policajti. Vběhli jsme do nějakého baráku a prostě běželi nahoru, kam to šlo. Tam nějaký chlap otevřel dveře a povídá – pojďte dál. Tak jsme tam vběhli, tam už sedělo asi dvacet lidí. A on zabouchl. Slyšeli jsme, jak policajti dupou po schodech, ale nikdo jim nikde neotevřel. Pak odešli, my jsme dál seděli.

Jak dlouho ještě?

Já vlastně nevím, byli jsme trochu vyděšení. Pán koukal z okna, pak nám nabídl čaj. Fakt nevím, docela dlouho. Bych řekl třeba dvě hodiny. Pak už se to uklidnilo, normálně jsme odtud vyšli. Bylo mi devatenáct, tak jsem se šel ještě kouknout zpátky na křižovatku u Máje, jak to tam vypadá. A tam už stály vlastně jenom antony a policajti všechno z ulice sklízeli. Ještě jsem si tam ukradl ležící transparent z prostěradla.

Kdy jsi zjistil, že existuje ta fotka z Vyšehradské ulice?

To je zrovna docela dobrý. Jeden můj spolužák, přezdívkou Vrána, byl v té době v Americe, teď nevím, jestli na nějaké studentské stáži. Což bylo docela výjimečné. On mi volal a ptá se, co se to tam u vás děje, protože já tady sleduju CNN, že jako střední Evropa, pád Berlínské zdi a najednou i Praha a něco zlomového. A celá ta reportáž CNN končila touhle fotkou. A teď se to zoomuje, povídá Vrána, já na to koukám a poslední tam vidím ty tvoje oči a říkám si, dyť to je Mates.

Co rodiče na to?

Pár dnů po revoluci to náš táta někde viděl. Zjistil, že to fotil Jan Šibík a už tehdá se s ním spojil. Naši tu fotku mají doma, ne originál, ale na nějakém plakátu z revoluce. A jak tehdy táta s Janem Šibíkem mluvil, ten se ho ptal, jestli je na svého syna hrdý.

A?

No to já už právě nevím (smích).

Vaši jsou i po třiceti letech fandové revoluce?

Asi jo. Minimálně kdyby se jich někdo ptal, tak jsou rádi, že komunisti jsou pryč. Neříkám, že jsme byli nějaká revolucionářská rodina, ale úplně velkou podporu u nás doma neměli. Já měl čtyřky z ruštiny, úplně jsem nebyl nejaktivnějši ve třídní organizaci SSM a u nás doma se tomu moc velká váha nedávala.

Zakázat komunisty? Vylezli by odjinud

Po revoluci přišly devadesátky. Byl to u tebe také jeden velký mejdan, jak se na ně často vzpomíná?

Jeden velký mejdan asi ne, páč se mi v roce 1992 narodil kluk. Takže zase takový mejdan ne. Hezké chvíle byly vlastně hned po 17. listopadu, když jsem ještě chodil na stavárnu. Ta stávková pohotovost na vysokých školách, to bylo fakt hezký. Už přesně nevím proč a jak, možná jsme se přihlásili, ale přidělili nás se dvěma spolužáky ke Karlu Zichovi do posádky. A v podstatě jednoduchý úkol: objíždět náměstí po městech, hodně jsme jezdili na sever, Slaný, Louny, Most, Chomutov. Karel měl žigulíka, do toho nás tři naložil a jelo se. My jsme tam byli za studenty z jádra dění, tak jsme tam vždycky něco řekli, na závěr Karel zazpíval hymnu a pak jsme dostali v hospodě na náměstí pivo a párek a jeli jsme dál. A tak asi čtrnáct dní. To bylo bezvadný.

Řekni mi něco o dětech. Nejstaršímu je tedy 27, pak máš ještě dorostenky. Neptám se proto, abych sbíral životopisná data, spíš jestli jim rok 1989 něco říká, zda umí tu „látku“.

Já jsem se s nimi myslím o tom nikdy pořádně nebavil. Oni tak nějak vědí, že jsem byl na té fotce, že jsem nějak z těch let a to je asi všechno.

Jak vnímáš vývoj těch třiceti let? Cítíš skepsi?

Skepsi v sobě nemám. Osobně si myslim – a vlastně mi to nikdy nikdo nedokázal vyvrátit, že tam byla síla postavit komunisty mimo zákon. Nevím, co bylo v pozadí, ale myslím si, že někdy v té době to šlo. Nevím, co by to vyřešilo, stejně by asi zase vylezli odjinud. Ale třeba mně by to udělalo radost. Jinak se já osobně necítím teď nějak ohrožen, politiku jsem sledoval za těch třicet let v takových vlnách. Asi jsem nebyl u všech voleb, ale u drtivé většiny jo.

Mluvíš o vlnách, byl pro tebe nějaký moment zlomový, kdy sis řekl, teď tu politiku už sledovat nebudu? Rozpad Československa, opoziční smlouva, něco takového?

Pro mě zlomové momenty byly, když Havel přestal být prezidentem a pak když umřel. Ať to zní jakkoliv nostalgicky. Mě fakt další prezidenti v podstatě už nezajímali. Měl jsem takové vzepětí, i když jsem viděl, že to nejspíš nevyjde, když byl ve druhém kole Schwarzenberg se Zemanem. Měl jsem tehdy nějak nejasno v trvalém bydlišti, tak jsem to objížděl, byl sníh, mrzlo, málem jsem se přizabil na letních gumách se zadním náhonem. Až sem si říkal: dopr*ele, ten můj jeden hlas Schwarzenbergovi asi nepomůže, ale stejně jsem jel, i když jsem tušil, že to nevyjde. Nebo možná právě proto.

Odešel jsi z Prahy, žiješ na vsi o stovce stavení. Jak to jde? Bude ti padesát, s přítelkyní čekáš dítě…

Mně se tu žije dobře. Já vždycky s nadsázkou řikám – než abych žil v Praze a utrácel půlku peněz a energie za nějaký bio věci, tak žiju tady, jim dál klobásy a bůček. A furt mám pocit, že jsem se tady ozdravil už jenom tím, že tady jsem.

Mluvíme spolu v den, kdy státní zástupce zastavil stíhání premiéra Babiše v kauze Čapí hnízdo. Co na to říkáš?

Úplně náhodou jsem si dneska četl nějaké zprávy a tuším Kalousek řekl něco ve smyslu, jestli to někoho překvapuje. Mě to nepřekvapuje ani trochu. Ne, že bych to nějak sledoval, znal do poslední podrobnosti. Jenom nejsem vůbec překvapenej, já to čekal, to byla jenom otázka času, kdy se něco takového stane. A už mi to trošku přijde, že je to moc. Věci typu, že si někdo přihrává zakázky, já na bráchu brácha na mě, s tím umím nějak žít. To si myslím, že bylo a bude a je to celou společností, ne jen naší. Je to všude ve světě a vždycky to tak bude a je to svým způsobem logické. Ale tohleto mi přijde už jako hodně.