Špičkový fyzik Miloš Lokajíček se na začátku 50. let zabýval s profesorem Václavem Votrubou kvantovou fyzikou – v té době ještě oborem v plenkách. Jeho studie sklízely po světě nebývalý ohlas. Odborníci se domnívají, že svým výzkumem významně předstihl i legendárního amerického fyzika Murraye Gell–Manna. Pak ale dostal sedmiletý trest za podporu křesťanství.

Lokajíčka v roce 1954 komunisté odsoudili na sedm let do vězení, protože navštěvoval křesťanské kroužky Rodina. Podle StB se tím dopustil rozvracení republiky. Lokajíčkův jaderný výzkum byl přerušen a vědec ztratil náskok. Nobelovu cenu za fyziku v roce 1969 získal Gell–Mann.

Budoucí profesor fyziky, oblíbenec studentů Matematicko-fyzikální fakulty a vědců z Fyzikálního ústavu Akademie věd Miloš Lokajíček pocházel z rodiny holiče a kadeřnice z malého města u Plzně, ze Starého Plzence.

„Moji rodiče se museli ohánět i o víkendu, tak mě do šesti let vychovával dědeček na statku. A ten mě vodil do kostela,“ vypráví Lokajíček na audionahrávce, kterou s ním pro Paměť národa pořídil v roce 2013 badatel, církevní historik Martin Jindra. Další videozáznam jeho pamětí pořídil Martin Kroupa v roce 2016.

Nepromarnit život

Ještě než Miloš Lokajíček nastoupil do první třídy obecné školy, málem umřel. Vytvořily se mu na zádech hnisající vředy, horečkou upadal do mdlob. Místní lékař konstatoval, že se blíží konec.

Milošově mamince se prý tu noc zdál burcující sen a k ránu vyrazila do Plzně, kde přemluvila dalšího lékaře, který chlapce navštívil. Okamžitě provedl chirurgický zásah, vředy otevřel a vyčistil. Chlapec se jakoby zázrakem rychle zotavil.

Jenže do týdne náhle zemřel jeho dědeček. Když se to dozvěděl doktor, co zachránil hocha, nechtěl tomu věřit. „Ptal se, za koho maminka drží smutek? Když mu řekla, že za dědu, nevěřil. Jak to, že tak náhle zemřel ten postarší, ale jinak statný a zdravý člověk,“ vyprávěl Lokajíček.

Jejich sousedé prý rodině sdělili, že dědeček je navštívil ve chvílích, kdy se Miloš zmítal v horečkách a prozradil jim, že se modlí, aby Pán Bůh vzal jeho život a daroval ho chlapci. Miloš Lokajíček se zařekl, že svůj život nepromarní.

Místo skauta deskriptiva

Na prestižním plzeňském klasickém gymnáziu zjistil, že si může vybírat, kterému oboru se bude v životě věnovat. Výborně mu šly jazyky – latina a řečtina, bavila ho filozofie, výjimečně exceloval v matematice a fyzice.

Zatímco spolužáci chodili do Skauta, Miloš pročítal vysokoškolská skripta deskriptivní geometrie, která se na klasickém gymnáziu ani nevyučovala. Odmaturoval v roce 1942, ale protože vysoké školy nacisté zavřeli, nastoupil na elektrotechnickou průmyslovku, za dva roky složil z elektrotechniky druhou maturitu.

Miloš Lokajíček s Josefem Hoškem, přelom 40. a 50. let. Foto: Se souhlasem Post Bellum

Poté přijal nabídku práce v plzeňské Škodovce, do kanceláře elektrovýzkumu. Stůl dostal vedle o něco staršího Josefa Hoška. Stali se blízkými přáteli. Oba milovali matematiku a fyziku, plánovali po válce vysokoškolské studium, oba věřili a jako katolíci pravidelně navštěvovali bohoslužby.

Josef Hošek měl také krásnou sestru Annu, kterou si v roce 1949 Miloš Lokajíček vzal za manželku, vychovali spolu pět dětí. Josef Hošek Miloše vzal do společnosti křesťanských intelektuálů. Po válce studovali v Praze, sdíleli pokoj, ale i ideály západního hnutí Křesťanské dělnické mládeže (JOC – Jeunesse ouvrière chrétienne).

„Vidět – soudit – jednat“

JOC – Jeunesse ouvrière chrétienne, počeštěle „jocismus“ – křesťanské dělnické hnutí založil belgický kardinál Joseph Leo Cardijn po první světové válce. Přišel se sociálním učením, podle kterého bylo zapotřebí aktivního šíření moderně pojatého křesťanství v kruzích dělnické mládeže. Nikoliv přesvědčovat, ale nabídnout pomoc.

Zabránit lavině protináboženského marxismu. Změnit svůj vlastní život k lepšímu než usilovat o společenskou marxistickou revoluci. Dát větší prostor laikům církve než farářům oblékaným do středověkých hábitů a provozujícím pro mnohé nesrozumitelné obřady ve středověkých chrámech.

Heslem hnutí se stalo: „Vidět – soudit – jednat.“ Vidět skutečnu situaci, posoudit ji a položit si otázku – jak já bych mohl konkrétně pomoci a pak tak i učinit. Na Slovensku za války a v Čechách od roku 1945 do srpna 1946 v tomto duchu inspiroval k zakládání křesťanských kroužků nazvaných „Rodina“ jezuita Tomislav Kolakovič. Připravoval mladé věřící a kněze mimo jiné na to, že se blíží totalita, ať jsou připraveni pomáhat pronásledovaným a že jejich místo může být i mezi trpícími ve vězeních.

Miloš Lokajíček se díky Hoškovi seznámil s vynikajícími teology, filozofy, profesory, kněžími např. Otou Mádrem, Josefem Zvěřinou, Alexandrem Heidlerem, Růženou Vackovou a s jezuitou Tomislavem Kolakovičem.

Každý, kdo s Kolakovičem přišel do kontaktu, o něm hovoří jako o zcela výjimečné osobnosti – vzdělané, zapálené, organizačně schopné.

Připraven pomáhat a šířit křesťanství

Kněz Oto Mádr, politický vězeň, který u komunistického soudu dostal doživotí, na Kolakoviče pro Paměť národa vzpomínal: „Během několika měsíců zaškolil řadu lidí v Praze a Brně během zvláštních exercicií zaměřených právě na tuto aktivní formu křesťanství, laickou církev a pak odešel dál do dalších zemí. Docházely pak jen kusé zprávy, co dělá a že zemřel, nic víc. Ale my už jsme ho nepotřebovali. A to bylo na něm velké! Probudil, rozfoukal ohníček a nechal ho hořet,“ vypráví Mádr.

Miloš Lokajíček, 70. léta. Foto: Se souhlasem Post Bellum

Miloš Lokajíček vyprávěl, že pátera Kolakoviče doprovázel na nádraží, nesl mu kufry a jezuita do poslední chvíle rozdával instrukce, kdo kdy a co by se dalo dělat, až nakonec naskakoval do rozjíždějícího se vlaku.

Od začátku 50. let se řada schůzek pražských křesťanských kroužků „Rodiny“ konala v pražském smíchovském bytě Lokajíčkových. K jejich nejbližšímu okruhu patřili kromě Hoška, Zvěřiny, Vackové a Mádra, i Jitka Malíková a bosá karmelitánka Anna Magdalena Schwarzová a další.

Jejich sedánky začínaly modlitbou, teologickou promluvou a následovala diskuze nad tím, jak a co ve svém okolí dělat, jak pomáhat. Někteří u sebe ukrývali pronásledované kněze, jiní organizovali přechody přes hranice, další kolportovali letáky a jiné převážně teologické texty, např. kněze Oty Mádra Slovo o této době.

U výslechu neprozradil

Miloš Lokajíček se k mému milému překvapení v jedné chvíli ve vyprávění zarazí a zavzpomíná, že před svým zatčením osobně kamsi doručil rozhlasovou nebo divadelní hru spisovatelky Hany Proškové. (Hana Prošková, v rodině a mezi přáteli oslovována „Haník“, je babičkou autora Příběhů 20. století Mikuláše Kroupy, pozn. red.).

Mohu potvrdit, že v rodině matné povědomí o něčem takovém máme. Babička prý nějaké absurdní drama sepsala a rukopis byl úspěšně dopraven za hranice.

Hru odvysílal zahraniční rozhlas, buď Rádio Vaticana nebo Svobodná Evropa. Žádné další podrobnosti – o jakou hru jde, se mi zatím objevit nepodařilo. Haník se přátelila s mnoha křesťanskými intelektuály, kteří pak skončili ve vězení.

Znala Lokajíčkovy, Jitku Malíkovou, Oto Mádra, Růženku Vackovou, sama se kriminálu vyhnula. Miloš Lokajíček moji babičku během výslechu ve vyšetřovně StB v únoru 1954 neprozradil a tajná policie jméno autora oné rozhlasové hry nezjistila.

StB přišla k večeři

V první polovině 50. let StB postupně zatýkala jednotlivé členy „Rodiny“. V únoru 1954 přišla řada na Miloše Lokajíčka. Zatčen byl doma během večeře s rodinou. Měl už dvě děti, třetí bylo na cestě.

Po domovní prohlídce ho převezli na Ruzyň, kde skoro půl roku strádal samotou a nepohodlím. V duchu se modlil a počítal matematické rovnice a promýšlel systematizaci elementárních částic.

Miloš Lokajíček po návratu z komunistického vězení v roce 1957. Foto: Se souhlasem Post Bellum

Miloš Lokajíček na nahrávce říká, že ho vlastně potkalo štěstí – jednak se ho hned od počátku zastával v té době již renomovaný a režimem šanovaný profesor Votruba, ale také dostal prý mírného vyšetřovatele:

„Když mne poprvé vyslýchal, tak jsem ho úplně šokoval. Řekl jsem mu: ‚Já myslím, že byste měl být zavřený spíš vy, za to, že jste mě zavřeli, protože jsem mohl udělat spoustu práce, která někam vede.‘ On strnul. A pak se začal řehtat: ‚Ručím vám, že pracovat budete!‘“ Rozsudkem Krajského soudu v Praze (hlavní líčení probíhalo 1. a 2. června 1954) byl Lokajíček v rámci procesu Malíková a spol. poslán na sedm let do vězení.

Umístili ho do technického komanda ve věznici v Opavě, kde vedl skupinu asi šesti matematiků a fyziků. Překládali z angličtiny do češtiny „zpravodajsky“ ukradené americké tajné materiály o jaderné energii.

„Smál jsem se, že tomu nemohou rozumět, když si to ani nedokáží přeložit z angličtiny. Takže jsme tam záměrně nechávali chyby. Nám to ale ohromně pomohlo. Udržovalo nás to v oboru,“ vypráví Lokajíček, který se dostal z vězení za zcela neobvyklých okolnosti za tři a půl roku.

Potřebuju Lokajíčka, propusťte ho

Mezitím, co Lokajíček seděl ve vězení, jeho kolegové z Akademie věd úspěšně stoupali v kariéře. Kvantová fyzika, převážně jaderný výzkum, se stala strategickým oborem, o který se vedl závod se Západem.

V SSSR komunisté vybudovali vědeckou laboratoř – Spojený ústav jaderných výzkumů (SÚJV) v Dubně, asi sto dvacet kilometrů od Moskvy. Výzkum zahájili v roce 1956. Profesor Votruba se stal náměstkem generálního ředitele.

Miloš Lokajíček v roce 2016. Foto: Se souhlasem Post Bellum

Když ústav v roce 1957 slavnostně s početnou soudružskou delegací navštívil prezident Antonín Zápotocký, doprovázel ho právě prof. Votruba. Prezident se na něj v jednu chvíli bodře obrátil s řečnickou otázkou:

„Soudruhu, a co byste tak nejvíc k výzkumu potřeboval?“ Profesor vyhrknul: „Stačila by jediná věc, okamžitě propusťte kolegu Lokajíčka!“ Zápotocký se pak ptal, za co je zavřený. Když mu vysvětlili, že za křesťanství a pořádání kroužků, odvětil, že to tenkrát soudruzi od StB přeháněli a že pro něj něco udělá. „A taky udělal,“ konstatuje lakonicky Lokajíček, kterého v následujících pár dnech v létě 1957 propustili, soud mu zbytek trestu prominul.

Vědec s pevným charakterem

V roce 1992 vědec Fyzikálního ústavu Akademie věd Miloš Lokajíček získal Zlatou plaketu za zásluhy o rozvoj ve fyzikálních vědách. Do kanceláře ústavu chodíval den co den i ve svých devadesáti letech a vedl ostré odborné polemiky s kolegy.

Také pro bono vyučoval studenty na Matematicko-fyzikální fakultě a pomáhal jim s jejich diplomovými pracemi. S teorií, že stejné fyzikální zákony platí jak v makrosvětě, tak mikrosvětě, ve vědeckém světě neprorazil.

S několika jeho kolegy z Akademie věd jsme o něm hovořili a shodují se v jednom: že profesor Miloš Lokajíček byl obrovský vzdělanec, nesmírně laskavý člověk pevného charakteru. Drtivá většina prý věděla, že byl v 50. letech zavřený, a o to víc si ho vážili.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.