United Nations Photo on TrendHype, zdroj

Migrantů přibylo, pašerákům platí mnohem vyšší sumy. Jak se za deset let změnil „ceník“ převaděčů

Napsal/a -pes- 19. srpna 2018

V roce 2015, dříve než EU neoficiálně otevřela své hranice, musel Syřan, který se chtěl s pravým pasem dostat letadlem do Evropy, ať už z Rumunska nebo z Bulharska, počítat s cenou 10 000–15 000 eur. Cesta po souši ze Sýrie do Evropy stála 2000–4000 eur. Převaděči vždy nabízeli různé ceny pro různé lidi podle toho, jaký typ cesty si mohli dovolit.

Rozdíl mezi těmito čísly a těmi, která platila před deseti lety, ukazuje, že na rozdíl od únosů je obchod s lidmi dlouhodobým podnikem a zisky z něj mohou narůstat.

V roce 2004 stál falešný pas a vstupní vízum do Evropské unie v bohatých zemích, jako například Pobřeží slonoviny, 4000 dolarů, zatímco v těch chudších, jako kupř. ve Středoafrické republice, byla cena mnohem nižší – okolo 1900 dolarů. V roce 2004 nabízeli převaděči těm, kteří si nemohli dovolit letenku do Evropy z Pobřeží slonoviny nebo ze Senegalu, cestu po souši k břehům Libye a dál člunem do Itálie, která stála něco mezi 1000 a 2000 dolary.

Interpol v roce 2004 odhadoval, že ti, kdo řídili v Pobřeží slonoviny imigrační boom, si přišli na zhruba 50–100 milionů dolarů ročně, zatímco zprostředkovatelé v Senegalu si vydělali více než 100 milionů dolarů. Dnes jsou tato čísla, týkající se těch, kteří přepravují migranty do Evropy ze Středního východu a Asie, desetkrát vyšší.


Text je ukázkou z knihy Obchodníci s lidmi Loretty Napoleoniové. HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem vydavatele.


Jen v Libyi v roce 2015 tento byznys vynesl okolo 300 milionů dolarů čistého zisku. Už v roce 2004 bylo pašování migrantů ze západní Afriky do Evropy transsaharskými cestami mnohem výnosnější než unášení cizinců. A stejně tak i dnes je nelegální přeprava uprchlíků ze Sýrie snazším a finančně výhodnějším byznysem než únosy cizinců.

Pyramida zločinu

Například Mali nebylo na počátku tisíciletí pouze místem, kde se únosci rozhodli ukrývat rukojmí, ale stalo se také klíčovým překladištěm lidského nákladu. Téměř všechny karavany s ilegálními migranty, které zamířily do Evropy přes Libyi, vyrazily z Mali. K migrantům patřil i M. Neměl dokumenty, v roce 2009 se dostal do Itálie, kde se účastnil vzpoury v Rosarnu v Kalábrii.

„Bylo mi devatenáct let, když jsem odešel z Konakry v Guineji. Psal se rok 2006. Přestěhoval jsem se tam, abych našel práci; Konakry bylo největší město v okolí mé vesnice. Nenašel jsem žádné zaměstnání, tak jsem zaplatil pašerákovi, aby mě vzal do Libye. Chtěl po mně 1000 dolarů, ale měl jsem jenom 800. Vzal si je, ale řekl mi, že se do Bamaka v Mali musím dostat sám. Strávil jsem tam jedinou noc. Následující ráno mi řekli, abych nastoupil spolu s mnoha dalšími lidmi do nákladního vozu. Jak jsem zjistil, některé převážely cigarety z Alžírska a zpátky se vracely prázdné, ale později jsem přišel na to, že měly uvnitř ukrytý kokain. Některé, které vypadaly mnohem starší, sloužily k přepravě lidí, jako jsem byl já, do Libye.

Překonali jsme poušť v karavaně složené ze tří vozů. Do Libye jsme se dostali přes Niger. Na cestě jsme zastavovali jenom proto, abychom si vyzvedli zásoby; řidiči přesně věděli, kde je ukrytý benzín a voda. Všichni pocházeli z Mali a vypadalo to, že cestu velmi dobře znají,“ vzpomíná M.

V roce 2007 italský investigativní novinář Fabrizio Gatti vydal knihu Bilal, ve které podrobně líčí svou šokující cestu ze Senegalu do Itálie v přestrojení za nelegálního migranta. Cestoval ze Senegalu do Bamaka, kde začala jeho cesta přes poušť. Gatti, který také přijel do Libye z Nigeru, popisuje byznys s přepravou lidí po transsaharských pašeráckých trasách jako obrovský průmysl, největší v celé oblasti a mající charakter pyramidy zločinu.

Ekonomika žije díky pašerákům

Na vrcholku jsou obchodníci s lidmi a drogoví pašeráci, kteří se schovávají mezi poničenými dodávkami obklopenými zoufalými lidmi. Nové nákladní vozy jsou používány pro přepravu cigaret a kokainu. Úplně dole jsou majitelé taxíků, kteří převážejí migranty k nástupním stanovištím ve starých vozech; majitelé obchodů, často stejně zoufalí jako ekonomičtí migranti, roztroušení podél cest; a zkorumpovaní policisté a vojáci, kteří často okrádají migranty na kontrolních bodech.


HlídacíPes.org chystá další exkluzivní publikaci, po Babišovi a Zemanovi je na řadě

TOMIO OKAMURA – nekorunovaný král českých populistů. Podpořte nás!


Gatti odhaduje, že v roce 2006 si ti, kteří kontrolují pouštní cesty, za měsíc přišli na 1–2 miliony eur v podobě úplatků nebo krádeží. Stručně řečeno – přeprava migrantů drží ekonomiku regionu nad vodou.

Za těchto okolností byl Sahel na počátku 21. století spíše místem chudoby a zločinu než úrodnou půdou pro džihád.

Libye jako hlavní centrum afrických migrantů, kteří se chtěli nelegální cestou dostat do Itálie a do Evropy, nabízela nejlepší příležitosti pro vydělávání peněz na jejich přepravě. Země z přepravy migrantů soustavně těžila. V roce 2003 započala Berlusconiho vláda tajná vyjednávání s libyjským diktátorem Kaddáfím, aby dosáhla dohody o „zadržování“ a „blokování“ migrantů cestujících přes Libyi.

Týž rok Itálie poslala „zásoby“, aby pomohla Tripolisu vypořádat se s migranty: čluny, SUV, nákladní vozy, potápěčské zařízení, 12 000 přikrývek, tisíc pytlů na uložení těl a velký počet přepravních kontejnerů, které Kaddáfí používal k přepravě afrických migrantů z pobřeží zpět do vnitrozemských detenčních táborů v libyjské poušti.

„Existují dva typy kontejnerů, jeden malý a jeden velký. Cestoval jsem oběma,“ říká bývalý migrant. „Říkali, že je poskytla Itálie. Říkali, že to jsou dary Kaddáfímu od italské vlády.“

Umírání v kontejnerech

To, co italská média nazývala cesta naděje, cesta migrantů do Evropy a za lepším životem, byla podle slov některých afrických migrantů, s nimiž se obchodovalo jako se zbožím a kteří byli v kontejnerech převáženi po Libyi, ve skutečnosti smrtící a nelidská pouť do pekla a zpět.

„Když jsme se dostali do Misráty, čekal tam na nás kontejner,“ říká jeden z migrantů. „Byl hodně dlouhý. Donutili nás, abychom šli dovnitř. Ani jsme nevěděli, co to je. Zatímco jsme tam čekali, přivedli další stovku lidí. Pocházeli z různých zemí; hodně jich bylo ze Somálska, Súdánu, Eritreje. Měl jsem se dostat do Itálie a místo toho jsem z Misráty vyrazil zpátky na jih do Kufry, uvězněn v kontejneru.“ Na konci libyjské Sahary, blízko hranice se Súdánem, byla Kufra největším detenčním táborem Kaddáfího. Dříve či později tam skončili všichni migranti.

„Zamkli mě do kontejneru spolu s dalšími 110 lidmi. Během cesty jich polovina zemřela. Když jsme dorazili do cíle, věznice byla plná a nemohli nás tam přijmout. Byli jsme v Adždábii. Takže nás, aniž by nám dali vodu, zavřeli zpátky do kontejneru a vezli nás do Kufry. Lidé vedle mě začali umírat,“ vzpomíná další migrant.

Aby pomohla Kaddáfímu s „migračním tokem“, poskytla Itálie i hotovost. Zákon z prosince 2004 zaručil Libyi 25 milionů eur na rok 2005 a 20 milionů na rok 2006.

Dohoda psaná krví

V roce 2007 přišel od libyjského diktátora promptní děkovný dopis: Eni, italská mezinárodní ropná a plynárenská společnost se sídlem v Římě, se bude podílet v následujících 10 letech na rozvoji libyjských ropných zásob. Tento kontrakt, psaný krví uprchlíků, měl hodnotu 28 miliard dolarů.

Dohoda mezi Itálií a Libyí byla špinavým obchodem. Těžili z ní převaděči, migranty proměnila v rukojmí a pracovní otroky, odsála obrovské sumy z peněz italských daňových poplatníků do Kaddáfího kapsy a zbohatly na ní italské obchodní společnosti s vazbami na politickou elitu.

Berlusconi přislíbil Libyi poskytnout v následujících 25 letech 200 milionů eur prostřednictvím investic do libyjských infrastrukturních projektů včetně radarového systému, vybudovaného italskou bezpečnostní agenturou Finmeccanica za účelem monitorování libyjských pouštních hranic.

V prosinci 2007 poskytla středolevicová italská vláda Romana Prodiho (bývalého předsedy Evropské komise) Libyi dalších 6 milionů eur a podepsala dohodu týkající se migrace z Afriky do Itálie. V roce 2008, během volební kampaně, Berlusconi otevřeně agitoval za naprostý souhlas s Libyí v otázce migrace, jenž byl nakonec po jeho zvolení potvrzen písemně. Na oslavu podpisu smlouvy přijel Kaddáfí do Říma i se svými osobními strážkyněmi. Nechal rozbít své stany ve veřejném parku hlavního města a uvnitř jako skutečný beduínský vládce bavil politiky.

Byla to šokující dohoda, která legalizovala existenci systému libyjských gulagů 21. století. Nicméně mezinárodní společenství toto nové přátelství mezi oběma státy uvítalo a protestům organizací jako Human Rights Watch nevěnovalo pozornost.

„Spíš než jako přátelství to vypadalo jako špinavá dohoda, která Itálii umožňovala zbavit se migrantů a žadatelů o azyl z Libye a vyhnout se svým závazkům,“ zněl komentář Billa Frelicka, ředitele uprchlické politiky Human Rights Watch.

V libyjských gulazích

Dohoda měla pro migranty katastrofální důsledky: další nezdařené pokusy o dosažení Evropy a vyšší zisky pro libyjské převaděče a držitele moci v Libyi. Převaděči odvezli migranty na pobřeží a uvědomili policii, která je okamžitě zatkla nebo unesla. Převaděči obratem obdrželi výkupné. Migranti uvěznění uvnitř kovových kontejnerů museli znova překonat Saharu, putovali na jih k súdánské hranici a skončili v Kufře, kde byli uvězněni v gulagu 21. století.

„Cestu jsem absolvovala s mojí sestrou. Bylo mi 25 a jí 22 let,“ vzpomínala Somálka Salima, která nyní žije v Kanadě.

„Když jsme dorazily do Kufry, zamkli nás v místnosti s dalšími 120 lidmi. Bylo horko a my jsme umíraly žízní. Nebyla tam voda. Na den jsme dostaly jenom jednu láhev (vody), již jsme musely použít ke všemu – k pití i k umývání. Všechny jsme byly velmi, velmi špinavé. Skoro všechny měly svrab, některé ženy měly jizvy, které neustále krvácely. V místnosti nás bylo tolik, že byl problém si v noci lehnout na zem. Ve vedlejší místnosti zadržovali muže. Chovali se k nim mnohem krutěji než k nám; pravidelně je bili. Slyšely jsme je křičet, ale nemohly jsme udělat nic, takže některé ženy jenom plakaly, plakaly a plakaly. Myslela jsem, že jsem v pekle. Jediné, co jsem si přála, bylo zemřít.“

Po několika týdnech nebo dokonce měsících věznitelé předstírali, že ty, kdo přežili, propustí. „Řekli vám, že budete vypovězeni do Súdánu,“ vysvětlil jeden z migrantů. „Dva policejní land cruisery, vozy poskytnuté prý italskou vládou, vás přijely z věznice vyzvednout, ale místo na hranice vás jejich posádky předaly místním obchodníkům s lidmi, kteří čekali venku připravení vás koupit. Někteří byli ze Súdánu a za každého zaplatili 30 dinárů. To není mnoho. Ale mnohem víc si vydělali tím, že vás prodali libyjským převaděčům, kteří vás dovezli zpátky do Tripolisu a naúčtovali si 400 dolarů [za vaši svobodu].“

Migranti byli znovu a znovu prodáváni řadě zprostředkovatelů. Pokaž­­dé jim nařídili, aby zavolali domů a požádali o výkupné za své propuštění. „Moje rodina poslala peníze do Mesfinu v Súdánu. I když jste zaplatili, zastavili vás na cestě. Mě chytili v libyjské Adždábii a chtěli po mně další peníze. Když jste nezaplatili, svázali vás jako zvíře nebo vás předali policii, která vás odvezla zpátky do Kufry a celé to utrpení začalo znovu.“

Co věděla Evropa?

Jako během zvráceného rituálu o Hromnicích byli migranti znovu a znovu zadržováni, převáženi v kontejnerech přes poušť a opakovaně unášeni. Mohli zůstat v libyjské poušti uvězněni měsíce, někdy i roky. „Myslel jsem, že moje cesta povede ze Súdánu do Kufry, z Kufry do Tripolisu a potom do Itálie,“ vzpomíná jiný migrant. „Ale místo toho, abych se dostal do Itálie, jsem zůstal uvězněn mezi libyjským pobřežím a Kufrou, přičemž mě pětkrát prodali a sedmkrát unesli.“

Věděla italská vláda, jakým způsobem Kaddáfí zadržoval migranty v zálivu? V roce 2005 přijela italská delegace do Kufry. „Strážníci uvěznili všechny obyčejné kriminálníky a ty, kteří byli s námi a pocházeli z Nigérie, Čadu, Senegalu a Dárfúru,“ vzpomíná migrant, který byl tou dobou uvězněn v Kufře.

„Italové přijeli novými nablýskanými auty s italskými vlaječkami. Mladík z Eritreje k nim začal mluvit italsky, aby stráže nerozuměly tomu, co říká. Ptali se, jestli se nám v Kufře líbí, jestli máme dost jídla, zda máme přístup ke sprchám, mýdlu a tak podobně. Mladý muž jim řekl, že to místo je gulag. Pravidelně nás bili, byli jsme prodáváni prostředníkům a unášeni policií. Když odcházeli, sdělili nám, že jsme pod ochranou OSN a že se naše podmínky zlepší. Ale nezměnilo se nic.“

Věděla Evropská unie, co se v Kufře děje na základě strategických dohod o zadržování migrantů, mířících do Evropy? V roce 2007 Frontex, unijní agentura založená roku 2004 s cílem koordinovat spolupráci mezi národními pohraničními strážemi, zorganizovala misi do Libye a navštívila Kufru. O několik let později se bývalý vězeň z Kufry zeptal prezidenta Frontexu, jestli věděl o podmínkách života migrantů v tamních táborech. Ten odpověděl, že o tom nevěděl, ale zaslechl, že „tam byl prostor pro zlepšení“.

Úkolem agentury Frontex je odhalovat a zastavovat nelegální imigraci, obchodování s lidmi a infiltraci terorismem. Z její zprávy za rok 2007 však jasně vyplývá, že libyjské gulagy ani neodhalila, ani neodsoudila. Místo toho delegace Frontexu o Kufře uvedla: „Během návštěvy jižního regionu Libye měli členové delegace možnost ocenit prostornost a různorodost pouště; tomu se nemůže rovnat žádný region Evropy.“ Jistě, členové delegace necestovali přes Saharu v kontejneru.

Čtěte též

Reklama

7 komentářů

  1. Nemec napsal:

    Otřesný článek. Zatím co Německo kyne a Evropa hyne, bruselští politici za vysoké platy vymýšlejí hovadiny a miliony lidí včetně dětí prožívá utrpení. Kdo je horší, talibánští bojovníci hájící si svou zem nebo politici hájící si svá dobře placená koryta? Toto utrpení je ostuda pro všechny západoevropské politiky. My jim děláme jen roští.

  2. petrph napsal:

    Jenom drobná technická poznámka, zmíněný úkol agentury Frontex „odhalovat a zastavovat nelegální imigraci, obchodování s lidmi a infiltraci terorismem “ platila a platí ale pouze „na vnějších hranicích EU a Schengenského prostoru, v součinnosti se strážci hranic členských zemí.
    K podobné činnosti v jiných státech dostat takový úkol, ani pravomoc cokoliv zjištovat nedostal a ani dostal nemohl, to by bylo nepřípustné diplomatické vměšování do vnitřních záležitostí těchto států. I pokud snad k nějakým (předem smluveným) návštěvám docházelo, mohlo to mít asi tak podobný výsledek, jako „vzorové “ kontroly Červeného kříže v nacistických lágrech za války, taky bylo „kupodivu“ nalezeno vše v pořádku.
    To že situace v Africe i dalších oblastech třetího světa je destabilizovaná z našeho pohledu často bezprávní a někdy i krutá, je zřejmé, leč otázka co se s tím dělát. Už ze současné situace třeba v Afghánistánu je vidět že ani cesta „dlouhodobé mírové okupace“ nic neřeší a mus´í se neustále prodlužovat. Což v měřítku celého třetího světa není možné.
    A bohužel, ani nyní propagovaná cesta „legitimizace ilegality“, kdy ti lidé z třetího světa k nám sice nesmějí (třeba cestou vízového styku) , leč pokud se k nám dostanou ilegálně, tak je přijmeme, situace neřeší, leč naopak situaci těch migrantů zhoršuje – jak je právě v článku tvrdě popsáno

    • ČERT napsal:

      Jak píšete „lidé z třetího světa k nám sice nesmějí“… Tak vzhledem k tomu, jakou roli v dnešním světě hraje tzv. turistický průmysl, tak podívat se k nám na nějakou kratší dobu, pokud na to mají peníze, a priori naprosto bez problémů smějí… To je stejné jako Češi, když na to mají, mohou si jezdit třeba jen „očumnout si“ něco prakticky kamkoliv na světě chtějí… Když píšete „třetí svět“… Tak do této kategorie by se, myslím, pořád dala zařadit třeba i taková Indie (i když je to země se slušnou základnou a potenciálem)… A vemte si, kolik do takové Prahy a jinam jezdí indických turistů – a ostatně, traduje se také, jak si je u nás mnozí zaměňují s nějakými migranty…
      Ale ano, jistě, právě tady je ten úplně jiný problém- tedy problém migrace…

  3. Tomáš napsal:

    Je to strašné. Všichni o tom vědí a nezajímá to nikoho. Kadáfí byl zrůda a Itálie byla a je vyčůraná – hodně slušně řečeno. A na závěr použiju jedno naše přirovnání, které se asi mnohým líbit nebude a tak ho raději hodně zjemním: Všechno, co je na východ a jih od Brna, nestojí za nic. Nejsem z Brna a vím, že košile bližší kabátu.

  4. ČERT napsal:

    „Neměl dokumenty, v roce 2009 se dostal do Itálie, kde se zúčastnil vzpoury v Rosarnu v Kalábrii.“ Asi standard…
    To je třeba Senegal takové „peklo“, aby se odsud muselo hromadně utíkat? Tak podle standardů EU tam jistě nebude tak všechno úplně v pořádku, ale tak samozřejmě je na nich, aby se to dále zdokonalovalo… Já nevím, v Senegalu jsem osobně nebyl, ani zprostředkovaně tu zemi až tak neznám (ale zase není problém si zjistit nejzákladnější informace), ale přesto, měl bych jednu osobní vzpomínku… Úplně čistě náhodou jsem se někdy v 90.letech pustil do rozhovoru s jedním Senegalcem, studujícím v ČR, hovořícím i dobře česky atd. – a vehementně popíral můj odhad, že „ČR je vyspělejší země než Senegal“. Tvrdil, že je „tak nastejno“, i když uznal, že „jistě než Senegal je vyspělejší země Francie“. Vzhledem k tomu, že to nebylo časově tak daleko od hladomorů ve východní Africe, tak tvrdil, že to je problém toho východního Sahelu (Somálsko, Etiopie, Súdán), u „nás v západní Africe je to v pohodě“…
    Tak jistě, víme, že i v té západní Africe došlo od té doby k řadě dramatických událostí (Sierra Leone, Libérie atd.) – ale skutečně mám pocit, že třeba konkrétně ti Senegalci, kteří dělají bordel v Itálii nebo ve Španělsku, jsou především primárně spíše dobrodruzi a lidé s kriminálními sklony, pro které Evropa prostě představuje nějaké Eldorado, než nějací ubozí uprchlíci…
    Tento článek je tedy hodně věnován tomu, jak zle se k těm migrantům choval Kaddáfí… Ano… Ale je na druhou stranu taky otázka, jestli zase až příliš benevolentně státy EU nepřistupují k migrantům v těch případech, kdy tito vystupují prakticky otevřeně nepřátelsky k hostitelským zemím, jako vetřelci či až jako (aspoň potenciální, výhledově do budoucnosti) dobyvatelé či okupanti… I v mezinárodním právu existuje možnost zakročit proti takovému druhu migrace razantnější silou, pokud by jím byla ohrožena národní bezpečnost (Deklarace o územním azylu z roku 1967)…
    Na druhou stranu, pokud tedy existuje i možnost prakticky volné migrace v rámci zemí EU/Schengenu a někteří cítí jako nespravedlivé, aby to bylo upíráno těm z tzv. třetích zemí, zvlášť když si v té EU třeba ještě podle nich sami žijeme „jako prasata v žitě“… Pak je tedy asi problém toho základního nastavení… Asi by ty evropské země, kterých se ta migrace týká, měly tedy vytvořit paralelní speciální integrační prostor s těmi africkými státy, když už tedy takový postoj zaujímají… (???) A samozřejmě taky, ne aby si pak ty africké státy stěžovaly na nějaký neokolonialismus…

    • petrph napsal:

      Ta teorie o „.. integračním prostoru s africkými státy“ je zajimavá. Leč ukazuje skutečně podstatu problému. Protože, pokud by k tomu mělo hypoteticky dojít, tak nikoliv „aby to bylo spravedlivé a basta „, leč právě tou cestou kterou musely projít všechny současné země v Schengenu – prostě, tady je řada podmínek a teprve až je splníte, bude to možné. Čistě technicky, jejich povinnost chránit svoje vnější hranice pro přístup ilegálů, ale předpokládám že těch podmínek by bylo mnohem více. Jak předpokládám i kontrola právního státu nad celýn územím, ochrana práv a svobod občanů, a podobně.

      • ČERT napsal:

        Tak to víte, že to byla čistě jen teorie – ale kdyby, tak by se to asi muselo vytvořit na úplně jiné, nejspíš volnější bázi. Jinak jistě, víme, jak nás sem ještě před vstupem do EU v roce 2004 jezdil buzerovat eurokomisař Verheugen, jako co ještě není, jak má být, atd. A proč třeba ty balkánské postkomunistické země, které jsou tedy už členy EU (Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko), ještě nejsou plně zapojeny do Schengenu? Určitě to zase bude tím, že ještě nesplnily nějaká kritéria atd.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama