Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
World Economic Forum via Foter.com / CC BY-NC-SA,

Michael Romancov: Bez násilí to Moskva neumí

Málokterý výrok TGM je stále tak aktuální jako tento: „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“ Maximálně přesvědčivý důkaz šokované Evropě předložila Ruská federace, když v březnu 2014 anektovala Krym. Evropané snili sen o demokratickém, prosperujícím a nenásilném Rusku a dočkali se Ruska autoritářského, stagnujícího a agresivního.

Tedy přesně takového, jakým bylo drtivou většinu své známé historie. Všechny ruské režimy se vyznačovaly používáním násilí jak proti vlastnímu obyvatelstvu, tak proti sousedům, s kulminační vlnou v období, kdy v čele SSSR stál Josif Stalin, pravděpodobně nejkrvavější diktátor v dějinách lidstva.


Text politického geografa Michaela Romancova vyšel ve sborníku textů Moskva posílá tanky, který vydal Člověk v tísni (s jehož souhlasem vybrané texty publikujeme).

Publikace vyšla v rámci projektu Příběhy bezpráví. Ty přibližují mladým lidem moderní československé dějiny, zejména pak období komunistické totality. Prostřednictvím filmových projekcí, diskusí s pamětníky, historiky či filmaři, studentských týmových projektů, výstav a dalších aktivit umožňují žákům a studentům českých škol dovědět se více o naší historii.


Po jeho smrti sice došlo k odhalení „kultu osobnosti“, ale násilí, byť v méně brutální podobně, stále zůstalo esencí sovětského režimu, a to až do jeho konce na počátku 90. let. Maďarsko 1956, ČSSR 1968, Afghánistán 1979, angažmá ve Vietnamu a ve dvou desítkách válek v Africe jsou „pomníky“ působení SSSR po smrti JVS.

Válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem a krvavý pokus o potlačení demokratického hnutí v Litvě jdou na vrub Gorbačova, válka v Čečně, s Gruzií a na Ukrajině (zatím) na vrub Putina.

Připojení Krymu a Sevastopolu (ten tam sice leží, ale administrativně je zvláštní entitou) k Ruské federaci je nejen stále aktuálním, ale i zvláštním a dost možná „učebnicovým“ případem. Moskva tvrdí, že se tak stalo na základě projevu vůle obyvatelstva a jednalo se o akt historické spravedlnosti.

Rétorika je v tomto případě velmi důležitá, protože podle Kremlu válčí a chovají se agresivně jen západní mocnosti (typicky Napoleon a Hitler), zatímco Rusové, Slované s holubičí povahou, pouze scelují to, co bylo uměle rozděleno, vracejí území do vlasti a osvobozují. Ostatně přesně to se v roce 1968, jak před nedávnem v novém „dokumentu“ připomněla i ruská státní televize Rossija 1, stalo v případě Československa.

Když v roce 1968 vypuklo tzv. pražské jaro, byli českoslovenští reformní komunisté přesvědčeni, že se poučili z maďarských chyb roku 1956. Jako kolovrátek opakovali, že nechtějí opustit Varšavskou smlouvu nebo RVHP, že chtějí „jen“ budovat socialismus jinak.

A právě to Moskva nemohla připustit. Bez problémů mohla tolerovat násilí, kterého se v Rumunsku dopouštěl Ceausescu, neboť se ortodoxně držel Kremlem definované stranické linie. Praha to tenkrát porušila a přišel trest.

Situace se opakovala, když Ukrajina začala opouštět postsovětský prostor, v němž Putin vystupuje v roli hegemona. Když padl Janukovyč, otevřela se možnost, že by na Ukrajině mohly zakořenit evropské politické a právní standardy.

To je pro násilnou a zkorumpovanou vládu, kterou tak skvěle reprezentují Putin, Lukašenko, Nazarbajev a další postsovětští „prezidenti“, potenciálně smrtící. Jediné místo na světě, odkud lze z vnějšku demokratizovat Rusko, je totiž právě Ukrajina, kde leží Kyjev – matka ruských měst.

V roce 1968 ohrozilo ideologický primát Moskvy v socialistickém táboře pražské jaro, v roce 2013 v postsovětském prostoru Majdan. Na rozdíl od Brežněva se Putin nejprve pokusil Ukrajinu koupit. Janukovyčovi nabídl půjčku 15 miliard dolarů, ale zjevně to nestačilo. Pak už Putinovi nezbylo nic jiného, stejně jako Brežněvovi v roce 1968, než sáhnout k tomu jedinému, co zbývá: k fyzické síle.

Brežněv sovětský blok dokázal zachránit na dalších dvacet let, kdy v podobě tzv. Brežněvovy doktríny dal jasně na vědomí, co se smí a co ne. Postsovětský prostor dnes není zdaleka tak zřetelně definován, jako byl tehdy „tábor míru a socialismu“.

Putin však nejspíš půjde v Brežněvových stopách a na platformě vznikající Eurasijské unie se pokusí definovat pravidla hry. Než se mu to povede, násilí bude pokračovat. Pokud se mu to nepovede, tak padne, a ten, co přijde po něm, se dříve či později k násilí vrátí. Ruská ani sovětská historie totiž žádné jiné vodítko neposkytuje a ani poskytnout nemůže.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře