Ukrajinští lékaři, kteří do Česka utekli před válkou, často nemohou léčit, navzdory letitým zkušenostem. V cestě jim stojí zdlouhavé aprobační zkoušky. Lékařka Olga Žernosek, předsedkyně spolku zahraničních lékařů Doktor Čechov, jim pomáhá se zapojením do pracovního procesu. Cílem podle ní není ulehčit aprobace, ale zvýšit jejich transparentnost, srozumitelnost a férovost.

• Jak válka ovlivnila vaše aktivity v pomoci zahraničním lékařům a zdravotníkům?

Od začátku války pochopitelně evidujeme hodně zdravotníků, kteří prchají před válkou. A je to úplně jiná zkušenost než před válkou. Předtím většinou volili dobrovolně, že chtějí do Česka. Získávali tedy informace a všechno šlo pozvolně. To znamená, že my jsme jim mohli doporučit, ať se naučí doma česky třeba do úrovně A2 nebo B1, udělají nostrifikaci, přijedou a udělají postupně testy. Jakmile začala válka, přijeli lidé, kteří se dříve vůbec do Česka nechystali. Sbalili kufry, děti a přijeli sem.

Vůbec nevěděli co, kde, jak, kam. Všechno bylo v češtině, takže v prvních dnech konfliktu jsme vytvořili chat na sociální síti Telegram, která je mezi těmito lidmi populární. Poskytovali jsme jim tam základní informace, co mají dělat, kde mají nahlásit pobyt, jak získat dočasnou ochranu a jak se co nejdříve zapojit do pracovního procesu. Protože když přijedete do cizí země, většinou opravdu chcete pracovat. Lékař určitě nechce zůstat bez práce delší dobu, chce být nějak užitečný. 

Česko jako přestupní stanice

• Setkávala jste se s očekáváním, že to půjde hned, že budou moct rovnou nastoupit jako lékařský personál?

Rozhodně doufali, že to půjde, že nějaké jejich zkušenosti tady budou uznané. Měli jsme řadu lékařů, kteří měli vlastní ordinaci nebo dokonce i síť vlastních ordinací, pracovali jako samostatní lékaři, jako majitelé klinik a měli pod sebou další kolegy. Pak přijeli sem a de facto nemůžou nic. Dokonce pokud nemají nostrifikaci, nemohou ani vstoupit do té nemocnice. Takže ano, počítali, že to bude nějaká komplikace, že se musí naučit česky, s tím žádný problém nikdy nebyl. Ale aspoň doufali, že se bude u zkoušky přihlížet i k tomu, jaké měli zkušenosti a co vlastně dělali. Protože když ty náročné zkoušky, které trvají rok a půl až dva, absolvují, teprve se stávají studenty medicíny, kteří udělali ty rigorózní zkoušky na úrovni absolventa a teď začínají dělat specializaci. To je velice mrzelo a mrzí dosud.

• Kolik takových lidí, kteří měli vzdělání i poměrně dlouholetou praxi, sem přišlo a setkali se s touto situací? 

K dnešnímu dni je těžké říct, kolik takových lidí je. První půlrok to byla obrovská vlna, teď hodně z těchto lidí odešlo nebo šli naopak dál na západ, tam, kde jsou podmínky trošku lepší. Ale v našem registru je dosud 1600 lidí, kteří se k nám přihlásili jako zdravotníci prchající z Ukrajiny.

• Takže ostatní státy v rámci Evropské unie mají ty podmínky jednodušší? 

Lékařka Olga Žernosek, šéfka spolku zahraničních lékařů Doktor Čechov, který pomáhá ukrajinským lékařům s vykonáváním jejich profese v Česku. Foto: Jan Žabka/ HlídacíPes.org

Slovo jednodušší není úplně šťastný pojem. Když vezmeme třeba Slovensko, tak tam lékař, který má nostrifikaci a zná jazyk, může nastoupit do ambulance na pozici lékaře na stáži pod přímým dozorem atestovaného doktora. To znamená, že když mám atestaci a jsem tady, můžu přijmout toho cizince, když s ním budu vždy fyzicky přitomna a budu mu ukazovat, co dělám. Tak se lépe začlení a myslím, že bude hodně úspěšnější i v těch aprobačních zkouškách.

V Německu ten systém je podobný. Na začátku je jazyková zkouška a jakmile v ní lékař uspěje, může získat povolení k práci na dva roky. Tedy ne k praxi, ale k práci. Můžete tedy být dva roky pod atestovaným doktorem a mezitím udělat tu povinnou zkoušku. Což za mě dává logiku, když člověk má nostrifikaci, umí jazyk toho státu, proč by nemohl být v nemocnici na pozici toho úplného začátačníka lékaře, který se učí a pod přímým dozorem atestovaného lékaře, který za něj odpovídá.

Hotový specialista zadarmo

• Česká lékařská komora chtěla stáže úplně zrušit. Ukrajinští lékaři, se kterými jsem se setkal, zase mluvili především o teoretické části zkoušky. Vnímáte nějaký problém i u testů?

Ano, hlavně co se týče strukturovanosti a transparentnosti. Jde o to, aby ten postup byl jasný, aby příprava byla jasně daná. Když uchazeč udělá chybu a třeba neuspěje, vůbec nemá možnost se podívat, kde ty chyby měl. Zaplatí za zkoušky peníze a odchází z testu, přestože není o nic chytřejší. Bylo by dobré, kdyby ten lékař, který třeba u testu neuspěl, se mohl podívat, kde má ty chyby a v kterých oblastech se musí zlepšit. Zároveň medicína není jen černá a bílá, je tady obrovská šédá zóna a řada věcí, u kterých lze polemizovat, diskutovat. Takže když se lékař podívá na otázku, kterou má údajně špatně, aby měl možnost se odvolat a odkázat na odbornou literaturu, ze které čerpá. Tuto možnost teď bohužel lékaři nemají. Přijdou, naklíkají, neuspějí, odchází a vůbec nic se nedozví.

• Jaká jsou další specifika těch lékařů, kteří přišli z Ukrajiny před válkou?

Když mluvíme vyloženě o kategorii uprchlíků, je tam další důležitý bod. Jak jsem říkala, když jsem se já stěhovala z Běloruska do Česka, bylo to mé rozhodnutí. Dělala jsem vše pro to, abych se sem přestěhovala a bylo pro mě rozhodnuto: „Ano, jedu.“ Lidé, kteří odchází před válkou, mají doma ambulance, pacienty. Co mi vyprávěli, tak jim pacienti píšou, že jim chybí a ptají se, jestli se vrátí, protože ti, kteří tam zůstali, zůstali bez péče. Jeli sem s tím, že doufali, že ta válka brzy skončí a vrátí se. Ti lidé kolikrát přijdou a je jim třeba 45 nebo 50 let. Takže věnovat další třeba dva roky povinným zkouškám a specializaci je prostě hodně náročné. Na Ukrajině měli vlastní ordinace, někteří byli na pozici primáře či vedoucích lékařů. To je psychicky náročné začít takto úplně od nuly, navíc často s vidinou, že se vrátí po válce domů. A hlavně začínat, když prostě ani nevíte, zda tu opravdu chcete zůstat.

• Jsou podle vás ukrajinští pracovníci pro české zdravotnictví v současné chvíli přínosem?

Já osobně si myslím, že obecně zahraniční zdravotníci jsou přínosem pro české zdravotnictví. Vždycky poukazuji na svou cestu. Vystudovala jsem v Bělorusku, přestěhovala jsem se tady v roce 2013 a o rok později jsem udělala aprobační zkoušku. V roce 2017 jsem udělala atestaci z plicního lékařství. A protože jsem měla zkušenosti z domova, nějaká praxe mi byla uznána, což vedlo ke zkrácení specializačního vzdělání. Od té doby jsem atestovaný plicní lékař a myslím, že Česká republika do mého vzdělání nedala ani korunu. Má přitom hotového specialistu, který mluví česky, pracuje v českém zdravotnictví. Teď navíc plánujeme otevřít plicní ambulanci ve městě, kde žádná není, takže rozhodně to je přínos. A takových lidí není málo.

Falešné diplomy a odmítání péče

• Aprobačním zkouškám předchází nostrifikace, tedy schválení titulu vysokou školou. Narazila jste na případy možného falšování ukrajinských diplomů?

Když člověk bude chvíli mluvit, okamžitě poznám, jestli je zdravotník, takže s tímto jsem se nesetkala. Musíte brát ale v potaz, že na Ukrajině je poměrně vysoká míra korupce, což vede k tomu, že když lékař neuspěje u zkoušky, může mít možnost, že donese nějaké peníze a tu zkoušku mu uznají. V některých oborech to tak může fungovat, proto je důležité, aby byly nastaveny ty standardy na nějaké úrovni, aby to tito lidé nemohli udělat. Aby ten lékař, který nezná nebo neumí, tím systémem neprošel. A naopak lékař, který poctivě studoval, skládal poctivě zkoušky, je šikovný a má zkušenosti, aby pro něj byla ta cesta poměrně jednoduchá a hlavně pochopitelná, jasná a spravedlivá.

• Při práci na reportáži o ukrajinských lékařích jsem narazili na příběhy, kdy někteří pacienti nechtěli být údajně léčeni ukrajinskými doktory. Setkali jste se ve spolku s tím, že by někdo na takové situace upozorňoval? 

Ta situace se postupně vyvíjí. Na začátku, když ta válka teprve začala, byla vidět obrovská vlna solidarity a pomoci. To jsme viděli i mezi českými kolegy, kteří pomáhali informacemi či literaturou. Teď je postupně vidět, že ta válka trvá docela dlouho a lidé jsou unavení. Je tady spousta problémů nejen na Ukrajině, ale i uvnitř státu, v České politice. Covid, vysoká inflace, ceny bydlení, finanční krize. V takovou chvíli nezůstává moc prostoru pro nějaké dobročinné souznění s cizími, příchozími lidmi. Začínáme myslet na sebe, naše vlastní potřeby a rodinu. Takže tady v tom to vidět je. Co se týče národnosti, to taky někdy slyším od kolegů, že ano, že se jim někdy zanadává, že jsou z Ukrajiny a ať se prostě vrátí zpátky. Navíc všechny házejí do jednoho pytle, protože prostě rusky mluvící jsou teď většinou všichni považováni za Ukrajince.