S čerstvým držitelem Ceny Ferdinanda Peroutky Lubošem Dobrovským o současné novinařině, sociálních sítích i propagandě.

„Svoboda slova bez odpovědnosti za ono slovo, to není svoboda. V některých případech to může být naopak morální zločin,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org někdejší disident, signatář Charty 77, československý ministr obrany, kancléř prezidenta Václava Havla, velvyslanec v Rusku a novinář Luboš Dobrovský.

• Dostal jste cenu Ferdinanda Peroutky i za svou celoživotní novinářskou práci. Novinařina se hlavně vlivem internetu značně proměnila. Jak se vám jeví současná žurnalistika?

Došlo tu k velkému posunu. Někteří novináři si osobují právo býti čímsi více než jen vzdělanými šiřiteli názorů a informací, které jsou oproštěny od zájmů té které politické strany. Máme tu zároveň názorově nejasné redakce. Neznám, snad kromě Respektu a zpočátku Echa, redakci, kde by se lidé sdružovali na základě blízkosti svých názorů a cílem redakce by bylo nabídnout argumenty ve prospěch jejich hodnotového souboru vlastním čtenářům. Další věc jsou vlastníci. Většinou byli těmi, kdo byli názorově ve shodě s redakcí, to už také neplatí. Vadí mi i jazyková nedbalost, s níž mnohé redakce nepečují o jazyk, to je zoufalé až trestuhodné… Je toho zkrátka hodně.

• Dotkl jste se vlastníků médií. Máte na mysli hlavně Andreje Babiše a trojjedinou roli byznysmena, politika a vlastníka médií?

Myslím, že je to celkový problém, jsou tam ale samozřejmě nějaké vrcholy. Babišův Agrofert se z politického rozhodnutí stal vlastníkem několika deníků a rádia a je zjevné, že sleduje vlastní politický zájem a ten je po mém soudu antidemokratický. Ale Babiš v tom není sám. Do tohoto oboru vstupují i další bohatci a teprve tím se stávají těmi skutečnými oligarchy a ovlivňují rozhodujícím způsobem veřejné mínění.

• Takže kdyby se váš starší syn, podnikatel Jan Dobrovský, rozhodl začít podnikat v oblasti médií, tak byste mu to rozmlouval?

To by šlo asi tak daleko, že bychom se úplně zásadně nepohodli. Ale pokud by se rozhodl, že bude jakýmisi granty finančně podporovat nějakou redakci, tak proč ne. Šlo by o to, o jakou by šlo redakci a jaký by měla hodnotový systém. Pokud by to měl být Hájkův Protiproud… Ale to by ho asi ani nenapadlo.

Svoboda slova není vše

• Ještě zpět k proměnám českých médií…

Ano, není to všechno, co se tu děje. Ta skutečná žurnalistika jako by ztrácela na síle. Zejména když se její tvůrci formou svého psaní a výroků přibližují tomu, co se děje na takzvaných sociálních sítích. Já jsem do nich, ač nerad, také nahlédl a mám z toho velice nepříjemný pocit i zážitek. Kdokoliv, koho to napadne, má svobodu napsat cokoliv ho napadne, bez ohledu na to, zda je dostatečně připraven věcně, odborně nebo mravně. Každý napíše to své a s jakousi – až překvapivou – pravděpodobností je těch, kteří se vyjadřují nekvalifikovaně a zároveň hrubě, víc než těch, co si udržují nějakou kulturu jazyka, kulturu postoje, který je dán dobrým kvalifikovaným vzděláním.

• Obvyklá námitka je, že je svoboda slova a svobodně se mohou vyjadřovat i lidé nekvalifikovaní…

To je další otázka, co je svoboda slova v demokratickém státě. Svoboda slova bez odpovědnosti za ono slovo, to není svoboda. V některých případech to může být naopak morální zločin… Ten název sociální sítě připomíná jiné použití adjektiva sociální v češtině a to je takzvané sociální zařízení, čímž se rozumí záchod. Mě tak napadlo, zda v tom případě ta sociální média nejsou žumpa.

• Vidíte tedy ten hlavní rozdíl mezi přístupem novináře a psaním na sociálních sítích v tom, že novinář má nést zodpovědnost a za vyřčené ručit?

Samozřejmě. Skutečná novinařina je institucionalizovaná. Je tam redakce, která se mi může i nemusí líbit. Mohu být s redakcí spojen blízkostí svého názoru, či jen svého očekávání. Nebo redakce může mé očekávání zklamávat, jako se to stalo mně v poslední době ve vztahu k Echu24, které se stalo centrem protiněmecké aktivity a já nevím proč. Zkrátka skutečná novinařina sdružuje nejen redakce, ale i jejich čtenáře…

• Nedá se ale ta proměna vysvětlit tím ohromným množstvím zdrojů, mnohem větším tlakem na rychlost, právě vlivu sociálních médií, případně propagandy, záměrně smyšlených informací?

Já s vámi souhlasím, ale není to jen otázka množství informací, ale stavu celé společnosti. Mám nepříjemný pocit, že v naší společnosti vymizely sociální vrstvy, které by byly jakkoli detekovatelné, identifikovatelné. Těžko bychom tu našli nějakou tiskovinu, rádio, nebo televizi, které by byly institucí, jež by vyjadřovaly potřeby, požadavky a názory nějaké společenské vrstvy. Jsou tu rozhlasové stanice, které hrají hudbu blízkou určité části mládeže, ale to je něco jiného. Bavíme se tu o takových novinářských výkonech, které vyjadřují názor politický, politikou-ekonomický či sociální. A to já postrádám.

Nedávno byl zveřejněn průzkum, podle nějž polovina Čechů nedůvěřuje prozápadnímu směřování země, téměř 70 % by uvítala vládu silné ruky… Překvapuje vás to?

Dá se říct, že ne. I mezi lidmi, s kterými se setkávám, zaznamenávám jistou potřebu vyrovnávat kritický postoj k současnému Rusku kritickým postojem ke Spojeným státům. U lidí názorově mně blízkých je to opatrnější a věcnější; poukazují na řadu chyb americké politiky. Hledají odpověď na otázku, do jaké míry tu celkovou situaci v Sýrii, Iráku a celé části islámského světa spoluzavinila nedokončená válka USA a koalice v Iráku a do jaké míry to vede k tomu, že nyní zápasíme s tou neuvěřitelnou migrační vlnou, jež nás v mnoha ohledech ohrožuje.

• Ty otázky jsou ale na místě…

Jistě, USA nejsou bez chyby. Ale nelze tvrdit, že chyby Spojených států mají pro nás stejnou bezpečnostní hodnotu, jako cílené jednání vlády prezidenta Putina. Já se velmi snažím dbát na to oddělit Rusko jako zemi od režimu, který tam nyní vládne. Rusko je složitá entita, která se významně podílela na utváření evropské kultury. Jen ty režimy, které tam vlády, nikdy nesměřovaly k demokracii.

Vladimír Remek měl rezignovat

• Co byste si mimochodem jako velvyslanec v Rusku, jímž jste v letech 1996 – 2000 byl, pomyslel, kdyby vás prezident nepřizval na jednání s prezidentem Putinem, jako se to stalo Vladimíru Remkovi, a šel tam jen s s poradcem Nejedlým a kancléřem Mynářem?

Není podstatné, co bych si myslel, ale co bych udělal. Okamžitě bych rezignoval na své místo. Ostatně já jsem na své místo v Rusku také rezignoval, když se mi tehdejší ministra Kavan snažil vnutit jako mého obchodního radu člověka, který byl někdejší pracovník kádrového obchodu ministerstva zahraničí a měl v Rusku svůj obchodní podnik. Já trval na tom, že s takovým člověkem nemohu spolupracovat a protože jsme v tom sporu s ministrem neuspěl, nemohl jsem zůstat velvyslancem. Rezignovat měl i pan Remek.

• Co myslíte, že se za těmi zavřenými dveřmi dělo?

Netuším, co se tam dělo. Vím jen tolik, že něco takového se nedělá.

• Sledujete české takzvaně alternativní, obvykle proruské, weby?

Několikrát jsem je navštívil a určitě to nejsou spontánně vzniklé projekty. Je to něco, co je zřejmě dokonale organizováno. Všechny dohromady oslabují demokratické prvky našeho politického i sociálního života, ukazují zejména na chybnost naší orientace na Evropskou unii a Severoatlantickou alianci, a z toho je zřejmé, že směřují k podpoře kremelského postoje s prezidentem Putinem v čele. Troufám si tedy usuzovat, že organizační centrum je řízeno představiteli současného ruského režimu a není to bez nějaké finanční účasti. Proč se k tomu tolik českých občanů propůjčuje, to nevím, ale už jsme zmínili, že je tu velké množství těch, kdo se vyjadřují v neprospěch naší západní orientace.

• Když byste měl přeci jen zkusit pojmenovat jejich motivaci, či důvody, co by to bylo?

To je úkol pro sociology, od nich bych se to rád dozvěděl. Těch důvodů bude asi hodně. Ale musím říct, že i mnou velmi kriticky viděný Václav Klaus už před drahným časem řekl, že jedním z velkých neštěstí našeho celkového sociálního života je degradace a degenerace politických stran. Politické strany nemají členstvo, nemají skutečné programy, nejsou ve skutečnosti mluvčími nějakých sociálně-ekonomicky definovatelných vrstev a jsou založeny – aspoň mi připadá – na pouhých ideologických floskulích, jež jsou málo srozumitelné. Problém je i to, že u nás, navzdory tomu, kolik mladých lidí studuje humanitní obory a sociální vědy, právě v tomto oboru neuvěřitelně poklesla vzdělanost. Měli bychom se možná trochu staromilsky vrátit k poznání, že se máme identifikovat s Evropou, máme být Evropany, máme vědět, jaké jsou kulturní a hodnotové základy, na nichž stojíme.

V druhé části rozhovoru s Lubošem Dobrovským se detailněji zaměříme na současný ruský režim, jeho vliv a zájmy.