KOMENTÁŘ. Nikdy by mě myšlenka vznikajícího metra D coby linka osobností přispěvších k demokracii nenapadla, nebýt návrhu pojmenovat jednu ze stanic Olbrachtova. Tedy po komunistickém spisovateli a aktivním straníkovi, jenž po první světové válce napomáhal zanášet společnost utopistickými myšlenkami komunismu a podílel se tak na přípravě podhoubí pro násilný nástup pozdějšího represivního totalitního systému.

Olbracht byl za první republiky striktní až fanatický muž stojící jednoznačně za myšlenkami komunismu, tedy i za diktaturou a třídním bojem (rozuměj terorem). Obdivoval totalitní sovětské Rusko, byl důležitým redaktorem Rudého práva.

V roce 1929 ho ovšem soudruzi ze strany vyloučili. Olbracht, sám revoluční až až, se tehdy vzepřel nově nastupujícímu Gottwaldovi, jenž byl ještě revolučnější.

Za druhé světové války byl vyšetřován gestapem, od roku 1943 byl členem ilegální komunistické buňky. V roce 1945 se stal členem ÚV KSČ, v šestačtyřicátém poslancem za KSČ.

Na ministerstvu informací vedl odbor zabývající se mj. likvidací „závadné“ literatury z knihoven – tedy odstranění všeho, co zavánělo svobodomyslností a co napsali komunismu nepřátelští jedinci, například Karel Čapek. Zasazoval se za likvidaci oponentů komunistického režimu. Zemřel v prosinci 1952.

Kdo četl Annu proletářku

Přestože není možné Olbrachta zařadit mezi největší komunistické zloduchy, kteří aktivně připravovali převrat a po 25. únoru 1948 rozjížděli zatýkání, mučení, popravování, odsuzování na pět, deset, patnáct a více let, přestože nezakládal likvidační lágry ani se nepodílel na tvrdé perzekuci rodin politických vězňů, přestože neterorizoval rolníky odmítající vstoupit do JZD, bylo by pojmenování stanice jeho jménem ostudou a neúctou všem, které rudá komunistická bota zašlapávala či zašlápla.

Proč nevykročit ze schématu a nevěnovat celou linku „D“ naopak osobnostem, které přispěly k demokracii, těm, kteří riskovali svůj život? Linka D by tak jistě získala světový primát.

Že byl spisovatelem? Nejeden nesvobodě nakloněný člověk psal knihy. Jsou po nich pojmenované v demokratické společnosti ulice? Spisovatelská minulost má převážit nad stínem, který ten spisovatel posiloval?

Proč jsme v roce 1989 přejmenovali stanici metra Gottwaldova na Vyšehrad? A proč se ze stanice Primátora Vacka staly Roztyly?

Dnes Olbracht, příště Zápotocký? I ten přece psal, i když mnohem méně než Olbracht. A co Stalin, Mao-Ce-tung, Hitler? Husák, Štrougal? Taky něco napsali. Ovšem pravda, zločinných „výšin“ jmenovaných Olbracht nedosáhl.

V mém nesouhlasu s pojmenováním stanice nehraje roli můj vztah k Olbrachtově dílu. Annu proletářku jsem měl jako povinnou četbu, hrozné čtení. Biblickými příběhy jsem se v mládí probral, tehdy se mně líbily. Sám píši, proto jsem k paušální kritice cizího díla opatrný.

Pokud kdokoli napíše svůj text celým srdcem, proč se honem vymezovat. Stačí jen říci „líbí, nelíbí“ a připustit, že někdo jiný to vnímá opačně.

Tolik k pojmenování stanice po komunistickém spisovateli a vysokém komunistickému funkcionáři. Podívejme se ale na „déčko“ úplně jinak.

Proč nevykročit ze schématu a nevěnovat celou linku „D“ naopak osobnostem, které přispěly k demokracii, těm, kteří riskovali svůj život? Linka D by tak jistě získala světový primát.

Co stanice generála Mašína?

Námitku, že názvy by byly třeba příliš dlouhé a nectily by místopis, nepřijímám. V Liberci mají třeba název tramvajové zastávky Rybníček – zastávka Reného Matouška a dalších libereckých signatářů Charty 77. A je to dobře.

Umím si představit třeba tyto stanice nového metra:

Na Strži – zastávka Ladislava Feierabenda. Pan „F“ byl ministrem za druhé republiky a za protektorátu musel kvůli odbojovým aktivitám z protektorátu uprchnout. Později se stal členem čs. exilové vlády v Londýně. K útěku mu pomohl Ctibor Träger, který bydlel necelé dva kilometry odtud a jenž za svůj odboj zaplatil hlavou.

Náměstí bratří Synků – stanice generála Mašína. Mašín byl kousek od náměstí za války zatčen gestapem.

Nemocnice Krč – stanice doktora Antonína Pírka. Tohoto mladoboleslavského lékaře za podporu odboje uvěznili nacisti.

Nádraží Krč – stanice Josefa Čepeláka a Josefa Rady. Ti v Krči padli za květnového pražského povstání ve vlaku, na nějž zaútočili Němci. První byl kulometčíkem, druhý nabíječem děla.

Jedna stanice (nebo všechny tři zbylé?) by mohla být věnovaná třeba letcům z druhé světové války. Ulice generála Šišky začíná pár metrů od déčka v Libuši. Máme i Brykse, Fajtla, Peřinu, Rejthara a další. Anebo alespoň Zastávka československých letců z druhé světové války.

Bude komise vybírající názvy ochotná pohlédnout na zadání nikoli technokraticky, ale se smyslem pro společenskou odpovědnost? Linka „D“ může jít cestou jinou než klasickou.

Při hlášení příští stanice, tam by se stačilo omezit na místopisný název, třeba Nemocnice Krč. Celý název by zazněl až při ohlášení stanice.

Pokud komise neprojeví nadhled a převáží zvykovost a snadnější cesta, pokud si najde nějaké chladné vysvětlení a velikány zamítne, je mou ústupovou lajnou místo Olbrachtova pojmenování Na Strži anebo Zelená liška.

Liška je kousek, přimlouvám se za ni. Bydlel jsem tam a název je krásný. Ovšem varianta Na Strži – zastávka Ladislava Feierabenda by mně udělala radost. Onen Träger, který zorganizoval ministrův útěk, byl totiž mým prastrýcem.