KOMENTÁŘ. Byl červen 1946, pár týdnů po květnových volbách do Ústavodárného shromáždění Československé republiky, Praha a v kuchyni činžáku poblíž Vyšehradu v bytě mého dědy se sešlo pár chlapů. „Bylo mi třináct, bylo po válce, od rodičů jsem věděla o nebezpečí jménem komunisti, ale mnohem víc jsem byla ráda, že je válka za námi a že nacisti krom strýce nepopravili i mého tátu. Oba se angažovali v odboji, táta měl štěstí. Politiky jsem si nevšímala,“ vzpomíná moje tehdy třináctiletá matka. Politika si ale začala všímat jich.

Děda se v té kuchyni pravidelně scházel s pár sousedy. Rozebírali politickou situaci.„Jak si mohli politici a Beneš dovolit zákaz pravicových agrárníků a národní demokracie? Národní fronta si počíná diktátorsky. Jak mohli voliči naletět komunistům a dát jim 40% hlasů?“ zlobili se.

„Zas přijdeme o svobodu jako v devětatřicátém? Komunisti vystřídají nácky? Jak mohli lidé nevidět zločiny rudé armády? Proč vláda dovoluje Rusům se všude roztahovat? To je samé Stalin sem, Stalin tam, se Sověty navždy. Proč nepřipomínají, že si Hitler a Stalin v roce 1939 rozdělili Polsko? Že Stalin zabral pobaltské země a rozpoutal válku proti Finsku? Že od léta 1939 zásoboval Hitlera a tudíž mu pomáhal válčit na západě? Že Británie bojovala od června 1940 s Hitlerem celý rok sama, přičemž Stalin Německo stále materiálně podporoval?“

Znásilněná? Splnila jsi dluh SSSR

Svět po roce 1945 byl úplně jiný. Agrární strana byla nejsilnějším meziválečným politickým uskupením, její zákaz byl zdůvodněný údajnou kolaboraci s nacisty, ovšem ve skutečnosti šlo o účelové zbavení se pravicové konkurence a drtivé posílení levice. Tu po válce zastupovali komunisti, sociální demokraté a národní socialisté.

V Československu vládla Národní fronta. Sdružovala komunisty, sociální demokraty, národní socialisty, lidovce a Demokratickou stranu ustavenou na Slovensku. Národní fronta neměla nic společného se skutečnou demokracií, podléhala komunistům a Moskvě, šlo o předobraz budoucí totality.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Ke zločinům Rudé armády jako byly krádeže, znásilňování a únosy nepohodlných československých občanů a ruských emigrantů naše vláda mlčela. „Nestěžuj si, buď ráda za osvobození Sověty. Splatila jsi kus dluhu Sovětskému svazu,“ dozvěděla se od vyšetřovatelů dívka mého pozdějšího kamaráda Otty (budoucí politický vězeň zavřený na 11 let do komunistických lágrů), kterou ruští vojáci znásilnili.

Vděk Stalinovi za osvobození Československa leckomu zastřel smysly. Další si uvědomovali fakta, avšak nechtěli si kazit kariéru prudkým vystupováním proti Moskvě. Kdo tak učinil, byl odepsán. Demokrati si nekladli otázku, zda k nám po osvobození od Němců z východu nezavanou sovětské totalitní praktiky.

V mojí rodině se už před válkou vědělo o gulazích, o milionech mrtvých při hladomorech, o mučení a popravách, o čistkách v Rudé armádě v druhé půli třicátých let, kdy nechal Stalin vyvraždit podstatnou část důstojnického sboru Rudé armády. Komunistům vůbec nevěřila.

Co mne po letech stále fascinuje, je ta bezmoc chlapů v kuchyni. Byli obyčejní, přitom viděli dál než většina politiků. Věděli, co nadchází, a nic nezmohli.

Podobnosti roků 1945 až 1947 s dneškem

I dnes komunisté, ale dokonce i lidé, kteří se roky prezentovali jako pravověrní pravičáci, jako exprezident Václav Klaus, hledí opět ke slovanskému východu a hledají tam, u autoritářské velmoci vedené důstojníkem KGB Putinem, opět souznění.

K Moskvě nás vleče Zeman, Klaus, Okamura, Foldyna, celá KSČ(M) a další. Co tam hledají? Ochranu před Německem, EU či NATO, které nám ničím nehrozí? Ochranu před naší nedokonalou demokracií, kterou by zjevně rádi nahradili autoritářským režimem „à la“ Putin.

I tehdy, před rokem 1948, mnoho občanů pohlíželo na Západ s podezřením. Pamatovali si Mnichov, odmítali si přiznat, že za tu strašlivou chybu sám Západ krutě zaplatil a svou vinu odčinil. Dodnes, i po třiaosmdesáti letech, mnozí lidé stále šermují Mnichovem a sudetskými Němci, zatímco třeba rok 1968 přejdou poznámkou „to víte, jinak to nešlo, Evropa byla rozdělená“.

Velké procento občanů nevidělo v roce 1946 nekalosti KSČ, která si vytrvale budovala mocenské pozice na ministerstvech, úřadech, v policii a armádě za účelem převratu. Podobně dnes velké procento občanů nevidí Babišovy kroky vedoucí k prorůstání jeho exponentů do státní správy a postupnému ovládnutí policie, justice a státní moci jako celku. Nevidí, že opět vzniká státostrana a dvojí právo. Jinak pro mocné, jinak pro plebs.

Tehdy si komunisté hráli na české vlastence, dnes si na české vlastence hraje oligarcha, původem Slovák, sekunduje mu Čechojaponec Okamura a pochopitelně soudruzi a soudružky z KSČM a další.

Tehdy komunisté ovládající ministerstvo zemědělství upláceli lidi přidělováním zabaveného majetku Němců a kolaborantů, dnes si Babiš z eráru kupuje hlasy důchodců, státních zaměstnanců.

Tehdy komunisté mohli likvidovat nepohodlné osoby tím, že je falešně označili za kolaboranty s nacisty anebo za nepřátele SSSR. Dnes může Babiš pomocí zajišťovacích příkazů (zaklekávání) a dalších kontrol likvidovat konkurenty Agrofertu.

Tehdy, v letech 1945 až 1947, komunisté lživě útočili na své politické konkurenty. Dnes je možné, aby v prezidentských volbách lhal Zeman poprvé o Schwarzenbergovi, podruhé o Drahošovi. Babiš lhal o lithiu pod Cínovcem před volbami v roce 2017. O čem začne lhát tři dny před volbami tentokrát – suď Bůh. Tehdy i teď neměl systém chuť ty lži postavit mimo zákon a napomohl zvolení lhářů.

Tehdy bylo Rudé právo plné demagogie a manipulace, dnes tu funkci přebrala Babišova Mladá fronta a Lidové noviny. Tehdy se zapomnělo, jak KSČ rozkládala za první republiky stát a jak první rok války na pokyn Moskvy nedráždila Hitlera odbojem, dnes dost občanů zapomnělo, jak Babiš nezvládl pandemii, jak vytvořil za poslední dva roky zbytečně vysoký dluh, jak v době hospodářského růstu dluh nesnižoval a naopak rozpustil státní rezervy.

Jízda k plíživé nesvobodě

Tehdy dost lidí nechápalo, proč nemalá část občanů zvolila KSČ a s ní i riziko ztráty demokracie. Dnes hodlá významná část voličů upřednostnit strany, jež jsou s demokracií na štíru a mohou nás zavést ještě blíže k poloautoritářskému režimu, než už dnes stojíme.

25. února 1948 přijal prezident Beneš v rozporu s ústavou demisi nekomunistických členů vlády, vládu doplnil o exponenty KSČ. Za pár dní jmenuje prezident Zeman Babiše premiérem i v případě, že Babiš volby nevyhraje, popřípadě vyhraje, avšak nebude mít se svými satelity 101 hlasů. Toto pokřivení ústavy oznámil prezident naplno dlouho dopředu. Ústava sem, ústava tam, aneb co by autoritář dělal s nějakým „cárem“ papíru.

Vím, či věřím, že únor 1948 nám po těchto volbách nehrozí. Nicméně posílení autoritářských trendů ano. Legrace končí. Cítím bezmoc z rozhodnutí velké části voličů říci u oltáře voleb své „ano“ stranám s pochybným vztahem k demokracii. Je to jízda na skluzavce vedoucí kdovíkam, možná až někam k plíživé k nesvobodě.

V každé ponuré době doutná jiskřička svobody, která se časem naplno rozvine, než ji pohltí další šero. Ale kdy ta jiskra zahoří? Nevím. Obávám se, že nejméně další rok a půl to díky funkčnímu tandemu Zeman – Babiš nebude.