S třicátým výročím listopadu 1989 se vyrojila různá prohlášení, jak bylo za komunistů líp. Dokonce komunisti veřejnosti nabídli i jakési grafy, které to mají dokazovat. V grafech ovšem není zobrazeno vše. Chybí tam cena svobody a demokracie, opomíjí i mrtvé, vězněné a pronásledované…

I nekomunisté občas tvrdí, že za husákovských let uzavřeli občané se stranou dohodu: vy si, soudruzi, dělejte, co chcete, ale nás, občany, nechte být, nechte nám naše koníčky, chatičky, soukromí.

Jenže kdo takto relativizuje totalitní režim, zastírá dvě věci:

1) Podobnou nepsanou dohodu ani zdaleka neuzavřeli všichni.

2) Přiložit někomu pistoli k hlavě s tím, že když se vzepře, přijde výstřel, a ať si tedy vybere, není dohoda, nýbrž vydírání.

Konec doškových střech

Mnozí mí vrstevníci (je mi 58) i starší vzpomínají na jakési jistoty té doby. Ne, že by jistoty žádné nebyly. Byly. Ale za jakou cenu. A také jak pro koho…

Nechci zlehčovat situaci lidí, kteří se v současnosti poctivě, ale třeba marně snaží o nalezení práce přiměřené jejich schopnostem, popřípadě jsou v zaměstnání drceni bezcitnými šéfy.

Soucítím s těmi, kteří se dostali do dluhové pasti i kvůli nekompetentnosti státu, jenž umožnil, aby se na dlužnících přiživili různí šejdíři. Mohl bych pokračovat dalším výčtem nespravedlností dneška. Ale nejde se nevrátit k těm údajně dobrým věcem z času komunismu.

Třeba šéf poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik se už kdysi, v únoru 2008, nechal slyšet: „Viděl jsem vesnice, kde se v průběhu pár let proměnily domky s doškovými střechami v krásné stavby. Nebyli jen lidé mučení a týraní. Měli se slušně. Ale nechceme se už nikdy vracet k tomu, aby se cokoliv kdykoliv prosazovalo pod bodáky a bajonety a pod pohrůžkou násilí.“

Dobrá, v těch slovech lze vyčíst i připuštění zločinů komunismu (jakkoli s tím má stále řada soudruhů problém). Ale zároveň i tvrzení, jak se vlastně za neomezené vlády KSČ lidem dařilo dobře.

Tisíckrát v různých obměnách pěli komunisté píseň o dobrých činech režimu. Jak to je opravdu? Jaké jsou proporce mezi komunistickými klady a zápory?

Dálnice, přehrady, nemocnice

Komunisté nás chtějí ukonejšit. Prý se lidé měli slušně. Ale kteří lidé? Všichni? I ti z kriminálů? Pétépáci? Jejich rodiny? Vyhození z bytů? Okradení? Lidé vyhazovaní ze škol a zaměstnání? Lidé, kteří se navzdory svým schopnostem nemohli v práci dostat na vyšší pozice a vzdělávat se?

Nebo se měli slušně komunisté? Neseděli v lágru, děti na školách, sami ve funkcích a postavení, s penězi, plat dvojnásobný i trojnásobný, existence vysoko nad průměrem společnosti, stáže na Západě.

Hodně z nich by v normálním systému žilo v šedém průměru a dost z nich, typických lenochů, by se za demokracie ocitlo mezi nezaměstnanými pro chronickou nevůli pracovat a neschopnost.

Komunisté se hájí, že přinesli dobré věci. Zavedli solidní zdravotní péči, postavili domy a nemocnice, vybudovali továrny a přehrady, pár set kilometrů dálnic a jiné a jiné. A také nahradili ty Kováčikovy doškové střechy. Jako by tím mezi řádky sdělovali, že zatímco tady komunisté budovali, západní Evropa se ocitla bez nemocnic a zdravotnictví. Bez dálnic a domů. Bez jídla. Bez práce. A na střechách že zůstaly jen ty staré došky. Tak to asi těžko, že?

Kam bychom došli bez zátěže?

Jsou tu tři zásadní otázky a konstatování, která stavějí komunistické „dobro“ do jiného světla.

1. Dostala se společnost za vlády KSČ dál, než by došla bez nich?

Společnost za éry KSČ nepochybně vyvinula. Ne však pro dobrou podstatu režimu a zásluhou KSČ. Byl to obecný vývoj, zlepšení navzdory komunistům a umrtvení spousty zdrojů v těžkém průmyslu a zbrojení. Tuto zemi neposunula dál KSČ, ale lidé svou vitalitou, umem, rozumem a pracovitostí.

Bez komunistické zátěže bychom šli nahoru mnohem rychleji, byli bychom nepochybně dál než dnes. Stačí se podívat do bývalého západního Německa, kam dospělo i přesto, jak jej zničila válka.

2. Lidský rozměr.

Nic dobrého od KSČ nezmírní strašnou míru utrpení, která s komunisty přišla. Štěstí vybudované na strádání druhých, žijících hned vedle, je vždy nezasloužené. Lidský život a svoboda má cenu nezměrnou. Ti všichni režimem poškození nebyli postavami ve filmu či románu, ale lidé jako my: z masa a krve, měli konkrétní tváře, pociťovali konkrétní bolest, fyzickou i duševní.

3. Jaká byla váha nezpochybnitelné totality komunistů a váha jejich údajného dobra?

Kolik pokroku by komunisté museli v konečném účtování navršit, aby alespoň vyvážili a ospravedlnili drtící energie jimi vypuštěné na svět? Kolik dobra by převážilo vězněné, umučené, popravené, zastřelené při útěcích? Kolik dobra posbírat proti zadrátovaným hranicím? Má slapská přehrada cenu větší než jeden člověk ubitý při výslechu?

Je sto kilometrů nové silnice cennější než rodina vyhnaná z bytu sto kilometrů daleko a do bídy? Vybudované zdravotní středisko převyšuje hodnotou psychicky zdeptanou matku jediného syna, otročícího v lepším případě na uranu, v případě horším umírajícího bez ošetření na baráku v lágru? Má jedno rekreační zařízení ROH pro dělníky větší cenu než člověk dohnaný StB k šílenství? Postavené továrny vyvažují peklo lágrů, nesvobodu a morální rozklad společnosti?

I Hitler nejdřív přinesl stabilitu

Lze vůbec nějakým dobrem vyvážit ukradenou svobodu, zničené lidské osudy? Lze uvést do rovnováhy zlo puštěné ze řetězu?

Poměření dobra a zla se zkrátka nedá určit mechanickým vzájemným srovnáváním počtu kladů a počtu záporů. Jde o ohodnocení váhy jednotlivých kladů a záporů.

Jde o to, že jediná pronikavá bolest a nespravedlnost daná systémovým útlakem může anulovat všechna (případná) i velká pozitiva.

I Hitler přeci přinesl po nástupu k moci stabilitu, zaměstnanost, rekreaci, dálnice. Jeho zlo však dramaticky převážilo: despotismus, propad svobody, vnitřní zadlužení, které mohl splatit jedině válkou, obsazením a vysátím cizích zemí, vražděním.

Vykonaný teror je absolutní, nezmenšitelný chybným početním úkonem, že zlo mínus dobro rovná se menší zlo.

Lubomír Vejražka je publicista, mimo jiné autor knih „Jizvy zůstávají“ a „Nezhojené rány národa“.