Na začátku padesátých let se v malé cele v Leopoldově potkali dvaašedesátiletý biskup Pavel Peter Gojdič a osmadvacetiletý Ludvík Šmotek. Oba dostali v různých politických procesech za „velezradu“ doživotí. Povahově se lišili snad ve všem. Vzdělaný, starší biskup sdílel celu s přesvědčeným komunistou a ateistou Šmotkem. Ten o čtrnáct let později opustil vězení jako křesťan.

Je pravděpodobné, že kněz zachránil beznadějně zamilovanému spoluvězni život, protože Šmotek se chystal spáchat sebevraždu. Když nakonec po čtrnácti letech vyšel na svobodu, vyprávěl snoubence Alici, že potkal svatého muže.

Svatý ve vězení

Začněme příběhem biskupa Gojdiče, který se na svobodu už nedostal. Umučili ho právě v Leopoldově, zemřel ve vězení v den svých dvaasedmdesátin v roce 1960. Za války se na Slovensku jako jeden z mála řeckokatolických kněží zastal Židů. Napsal papeži, ať zastaví Tisa v jeho řádění. Tajně instruoval kněze, aby Židům pomáhali. Gojdič sám zachránil přinejmenším sedmadvacet lidí, ukrýval je v klášteře.

Biskup Gojdič. Foto: Wikimedia Commons CC-BY-SA-4.0S

Po válce se dostal do sporu s komunisty, odmítal připojení řeckokatolíků k pravoslavné církvi. Komunisté ho v roce 1950 na oplátku v rámci „Akce P“ poslali do vězení na doživotí. Když tohoto vznešeného řeckokatolického biskupa soudruzi mlátili do bezvědomí, bylo mu dvaašedesát let:

„Gojdič byl ryzí duchovní člověk, velmi tichý, skromný, s pevnou vírou. Když jsme přišli do Leopoldova, dali nám umývat záchody po bachařích a Gojdič to dělal bez nadávání a s úžasnou pokorou. Už ve vězení byl ohromný světec a vynikal svou vzdělaností,“ cituje Wikipedie Bohumila Víta Tajovského, opata Želivského kláštera, který strávil ve vězení 11 roků.

Biskup Gojdič prošel beatifikačním procesem a v roce 2001 ho papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného, v roce 2008 mu komise při Jad Vašem přiznala titul Spravedlivý mezi národy.

Podle Alice Šmotkové, manželky jeho spoluvězně, dozorci ve vězení biskupa, i když byl starý, hodně trápili a ponižovali. Ke svému o mnoho let mladšímu spoluvězni se choval jako otec, říkal mu „synku“. Alice Šmotková vzpomíná:

„Ludva se v kriminále hodně změnil. Z přesvědčeného ateisty se stal moudrý, věřící člověk. Vzpomínám si, jak s úctou a dojetím vyprávěl o panu biskupovi Gojdičovi, který mu dokonce nechával cigarety. Nevím, jestli to bylo v Leopoldově nebo v Hradišti, ale říkal, jak bachaři nesmírně ponižovali tenkrát už velmi starého pána. Myslím, že to bylo v Leopoldově, byli na něj velmi zlí. Však se také říká, že tam zemřel v pověsti svatosti,“ píše v pamětech Alice Šmotková.

Paměti partyzánovy ženy

Spoluvězeň biskupa Ludva Šmotek se vyznamenal už za 2. světové války. Bojoval v horách na Vsetínsku jako partyzán v oddíle generála Murzína. Jeho manželka Alice ve svých dosud nepublikovaných pamětech popisuje dramatické partyzánské příhody, které jí vyprávěl:

Ludvík v mládí. Foto: Se souhlasem Paměti národa

„Zdůrazňoval mi, že si nepotřísnil ruce krví nevinných lidí, i když to bylo někdy hodně složité. V horách se občas k partyzánům přidávali nasazení konfidenti, a proto se nevěřilo lidem, za které se nemohl nikdo zaručit. A tak se také jednou stalo, že se dva mladíci octli mezi hlídkou partyzánů a uvedli, že utíkají z Německa domů. Ale na nikoho se nemohli odvolat. A tak Ludva dostal rozkaz, aby je „vyprovodil na cestu“ a pak zastřelil. Chlapci vyprávěli Ludvovi svůj osud a ten usoudil, že to nejsou zrádci, a tak je vyprovodil z hor a pustil. Samozřejmě nahlásil veliteli, co udělal. Rozkaz zněl: ‚tři dny a noci (budete Šmotka) hlídat, a pokud se objeví Němci, okamžitě zastřelit‘.

Všechno dobře dopadlo a díky tomu, že se dostali do ‚péče‘ Ludvy, přežili. Jiní by bez milosti splnili rozkaz velitele. Mezi našimi lidmi bylo příliš mnoho zrady a konfidentů.

Vzpomínám také na smutný příběh konfidenta z hor, z pasek, kam si na osamělý dvorec unavení partyzáni přišli odpočinout a vyspat se. Přijetí bylo pohostinné, ale jen usnuli, tak hospodář, o kterém netušili, že je konfident gestapa, zavolal Němce.

A začal boj. Z obklíčení se jich prostřílelo do lesa jen pár. A pak se jednoho dne vrátili a potrestali tohoto zlého člověka. A smutný Ludva mi tehdy říkal: ‚Museli jsme mít před očima všechny ty postřílené chlapce, kteří tam zůstali, abychom byli schopni toho člověka pověsit. Jeho žena klečela a prosila, objímala nám kolena, že mají děti. Bylo to hrozné, ale nutné,‘“ píše v pamětech paní Šmotková.

Komunista proti komunistům

Ludvík Šmotek se za války stal přesvědčeným komunistou. Představoval si, že komunismus je spásou lidstva, náboženstvím pohrdal. Poválečné události spojené s nástupem komunistické totality ale odmítal. Nelíbilo se mu, že se k partyzánům hlásí „kdekdo“, nesouhlasil s uzavřením západních hranic.

Alice v mládí. Foto: Se souhlasem Paměti národa

Když ho jeho přátelé z partyzánského odboje požádali, zda by s nimi nešel znovu do odboje, neváhal. Vstoupil do odbojové skupiny Světlana, největší ilegální organizace na Moravě. Tu ovšem už od počátku infiltrovali udavači StB. Ludvu zatkla Státní bezpečnost v roce 1949. Nestihl se ani rozloučit se svojí šestnáctiletou dívkou Alicí, do které se zamiloval. „Ludva byl strašně hezkej, chytrej kluk, pálily po něm všechny holky,“ vzpomínala pro Paměť národa Alice.

Její maminka ji nechtěla v patnácti letech pustit ani na skautský tábor. Měla prý strach, že by se tam této pohledné blond dívce obletované chlapci mohlo cosi předčasného přihodit. Tak ji na prázdniny odeslala za strýčkem do vesnice Hanušovice. Tady se seznámila s láskou svého života, s Ludvou.

Po prázdninách si psali láskyplné dopisy, ale pak se odmlčel. Zoufalá Alice měsíce plakala, psala dopisy, ale Ludva neodpovídal. Nemohl. Právě v té chvíli ho mučili ve věznici v Uherském Hradišti. Až od svého tatínka, který zkontaktoval Ludvíkovu rodinu, se Alice dozvěděla, že její milý sedí v cele smrti. Zhroutila se. Z mrákot se vzpamatovala, až když se dozvěděla, že mu trest snížili na doživotí, později na pětadvacet let.

Čtrnáct let čekání

„Tehdy můj muž po delším pobytu v korekci tak zeslábl, že při své výšce přes 180 cm a váze už jen 48 kg přestával vidět. Při změně polohy, když měl vstát a hlásit se, musel se zachytávat stěny a přidržet se, aby vůbec vstal. Tehdy, jak vyprávěl, se už loučil se životem. Náhle se otevřelo okénko a v něm se objevil obličej hocha ‚chodbára‘, mukla, který byl kdysi s Ludvou na cele v Uherském Hradišti.

Ludva vzpomínal, jak ho biskup Gojdič zmláceného po výsleších ošetřoval a dodával mu sílu vydržet. Zavolal na něj jménem, ale on jej nepoznal. Na jeho otázku ‚který ty jsi‘ můj muž odpověděl ‚Ludva Šmotek – vzpomeň – Uherské Hradiště‘. Okénko se zavřelo, ale za chvíli se opět otevřelo s darem, který zachránil mému muži život – s kusem chleba. A tak tento hoch, jehož jméno bohužel nikdo nevíme, zachránil tehdy Ludvovi život,“ píše v pamětech Alice Šmotková.

Alice se do věznice dobývala, žádala o návštěvu, psala prezidentovi o milost. Marně.

Pět let se neviděli. Po dvou letech věznění jí Ludva z Leopoldova poslal přes civilního zaměstnance věznice malou sošku – z chleba vytvarovanou hlavu umučeného Ježíše Krista, obrázek a milostný moták. To ji utvrdilo v tom, že svého milého neopustí a počká na něj. Nápadníky razantně odmítala.

Muklovská svatba

Alice na svého milence čekala čtrnáct let. Během věznění se s ním zasnoubila a vdala se za něj takzvaně v zastoupení, přijala jméno Alice Šmotková. Když ho po čtrnácti letech pustili, vzali se ještě jednou v kostele. Dne 15. srpna 1963 na svátek Panny Marie ve tři odpoledne se u sv. Prokopa na Žižkově konala velká muklovská svatba.

Sjely se stovky někdejších politických vězňů. Dostavil se i kdysi vysoký státní úředník, sekretář někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka Antonín Sum, také bývalý mukl. Přišel na svatbu překvapivě v kominickém, nestihl se převléci ze zaměstnání: „To byla legrace. Sahali jsme na něj pro štěstí. Jeden mukl tam vystoupil a řekl, že toto není vítězství jen naše, ale i jejich. Že nad tím zlým komunismem zvítězila láska,“ vypráví pro Paměť národa dojatá Alice Šmotková.

Narodily se jim tři děti. Její muž rodinu živil z nízkého platu dělnických povolání, pracoval jako elektrikář. Alice dlouhá léta pracovala jako zdravotní sestra na infekčním oddělení v nemocnici na Bulovce, později ve školce. Ludva Šmotek zemřel v roce 2002.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.