ANALÝZA. Kvůli sporům o Kašmír vedli Pákistánci s Indy už čtyři války. Teď se zdá, že je na spadnutí pátá. Dvě jaderné velmoci s obrovskými armádami sice v tomto tisíciletí vždy zvládly vyřešit vážné krize diplomatickou cestou, tentokrát je ale situace vážná i proto, že „na obou stranách frontové linie“ rozhodují tvrdí nacionalisté. V Indii reálný premiér Naréndra Módí a v Pákistánu vlivný velitel armády Saíd Ásim Munír.

„Válku proti terorismu vnímá většina Pákistánců jako americkou, nikoliv naši válku. Náš boj je boj o Kašmír,“ řekl před lety autorce tohoto textu po jedné konferenci bývalý šéf pákistánské tajné služby ISI, generál Asad Durrání. Až po delším čase stráveném v jeho zemi jsem pochopila, jak hluboký význam jeho slova mají.

„Boj o Kašmír“ je alfou i omegou bezpečnostní strategie Pákistánu, na něm a „indické hrozbě“ staví už desítky let svou silnou pozici armáda a s ní provázaný aparát, včetně některých radikálních islamistických skupin.

Nejde v něm ani tolik o zdroje, respektive o kontrolu nad vodními toky, i když o tu samozřejmě také, ale tím nejdůležitějším zdrojem, který „kašmírská karta“ na obou stranách konfliktu přináší, je zdroj moci a vlivu dvou silných armád.

V Pákistánu ještě o to významnější, že armáda tam prakticky od vzniku státu funguje jako pomyslný arbitr vnitropolitického vývoje a výrazně prorostla civilně-byrokratickým aparátem.

Už několikrát v historii zemi „zachránila“ před „nefunkčním a zkorumpovaným“ civilním politickým systémem. A není asi velkým překvapením, že poslední armádní puč byl úzce spojen s poslední válkou v Kašmíru – tzv. kárgilským konfliktem mezi květnem a červencem 1999, v jehož orchestraci hrál významnou roli tehdejší armádní generál Parvíz Mušaraf.

Pomocí krátké války upevnil svou pozici natolik, že se mu hned v srpnu povedlo svrhnout politicky a ekonomicky vlivného premiéra Naváze Šarífa a na dva roky se posadit do premiérského křesla. Rostoucí pravomoci pak převedl na pozici prezidenta, kterou zastával dalších sedm let.

Šedá eminence s ambicí

Jakkoliv je současná krize v mnohém jiná, v jedné věci se rozhodně neliší.

Kvůli vyhrocené situaci opět velmi sílí vnitropolitický vliv pákistánských tajných služeb, armády a především pak jejího šéfa generála Saída Ásima Muníra. Jak nedávno upozornil americký list The New York Times, je to právě Munír, který určuje tvrdý tón pákistánské komunikace konfliktu.

Zajímavé je také jeho chování krátce před smrtícím útokem militantů v Pahalgamu, kteří koncem dubna zavraždili 26 civilistů, převážně turistů.

Šest dní před teroristickým činem měl Munír během projevu v Islámábádu popsat Kašmír jako „krční tepnu“ Pákistánu a publiku sdělil, že jeho země „nenechá kašmírské bratry na holičkách v jejich hrdinském boji, který vedou proti indické okupaci“.

Jeho slova tehdy silně zarezonovala v Indii, jejíž ministerstvo zahraničí je označilo za „silně vznětlivá“ a Kašmír označilo za integrální součást své země.

Přímo 26. dubna, tedy v den teroristického činu, pak generál Munír ještě přitvrdil při graduaci vojenských kadetů, před nimiž vytáhl tzv. teorii dvou národů, silně nacionalistický koncept, propagovaný v armádních kruzích, který je založen na slučování etnicity s náboženstvím a rozděluje hinduisty a muslimy na dva národy, které nemůžou žít pohromadě.

Munírova vyhrocená rétorika před vražedným útokem nezůstala bez povšimnutí, především na indické straně. Některá místní média si všímají i jejího načasování.

Shekhar Gupta, šéfredaktor zpravodajského portálu Tisk řekl redaktorům NY Times, že Indie by musela být „děsivě přehlíživá, kdyby tuto spojitost nebrala v potaz, zvlášť s ohledem na nepřátelský tón vůči hinduistům, který si žádný pákistánský vůdce, civilní, ani armádní, nedovolil použít už dlouhá léta.“

Chystá se puč?

Buduje si tak pákistánský generál podhoubí pro možný vojenský převrat? Političtí analytici zatím tuto možnost nezmiňují, nicméně bez zajímavosti v tomto ohledu nezůstává několik detailů.

Generál Munír se snažil eskalovat napětí ohledně dění v Kašmíru už před pár lety. V roce 2019 podnikli kašmírští separatisté bombový útok v Pulwamě, při němž zahynulo 40 příslušníků indických polovojenských jednotek.

Útok tehdy vyvolal vážnou krizi mezi oběma státy a Indie dokonce odpověděla leteckými údery hluboko v Balakotu – první takovou akcí na území Pákistánu od roku 1971. Krizi se nakonec povedlo zažehnat diplomaticky. Zřejmě i proto, že v premiérském křesle Pákistánu seděl Imran Chán, který nebyl zastáncem tvrdé linie, s Munírem, tehdy ještě šéfem tajných služeb, měl dlouhodobé spory a bránil jeho jmenování do čela armády.

Potenciální zatažení Pákistánu do války pak Munírovi zúčtoval jeho sesazením z funkce vedení ISI. Jenže Munírův vliv v bezpečnostních kruzích byl zjevně silnější než Chánův. Ten byl v dubnu 2022 sesazen, o rok později zatčen, obviněn z korupce a letos v lednu odsouzen ke 14 letům za mřížemi.

Sedm měsíců po sesazení bývalé kriketové hvězdy z premiérského postu už stál generál Munír v čele armády. A podle pozorovatelů v ní razí nejen nekompromisní postoj vůči Indii, ale také čím dál víc propojuje armádní kruhy s těmi náboženskými.

Někteří pamětníci to přirovnávají k období generála Zii ul-Haqa, za jehož velení silně posílilo džihádistické hnutí a celkově se atmosféra v zemi obrátila z relativně liberální k zásadně nábožensky konzervativní. Podobně jako se Zia ul-Haq zbavoval politických oponentů, nemá s tím podle analytiků problém ani generál Munír.

Bývalý pákistánský velvyslanec při OSN Husejn Hakání k tomu listu New York Times řekl: „Zdá se, že generálu Munírovi záleží víc na tom, mít situaci pod kontrolou, než být oblíbený. Tím se řídí na domácí scéně a velmi pravděpodobně bude mít stejný přístup i v jednání s Indií.“ Co to bude znamenat pro mezinárodní dění, ukážou následující dny.