Vydavatelé, tiskaři a distributoři samizdatu si zaslouží, aby jim byl věnován pamětní den. Ani datum památného dne – 12. října – by nebylo takovým problémem, kdybychom akci českých a slovenských vydavatelů samizdatu vnímali jako „odhodlání bránit svobodu projevu jako nedílnou součást souboru základních lidských práv“. To byla také podstata Dne samizdatu. Zde jsme mohli diskusi ukončit, ale neučinili jsme tak, což je jen dobře.

Po schválení českého Dne samizdatu jsem napsal, že pokud se čeští disidenti museli v roce 2024 opakovaně zastávat Ivana Polanského, pak se opakuje historické déjà vu.

V Parlamentu, Senátu a masmédiích se kolem osoby Ivana Polanského a jeho vydavatelského počinu v podobě samizdatového Historického zápisníku, který tvořil asi 3 % jeho celkové samizdatové produkce, rozvinula debata.

Text je reakcí na dva již vydané materiály k tématu Dne samizdatu. První – Den samizdatu. Co že se to 12. října připomíná či dokonce oslavuje? – napsal Jiří Gruntorád. Polemicky odpověděl historik Petr Blažek textem Místo věcné diskuse o historických obrazech Josefa Tisa osobní útok. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Pokusím se poukázat na některé aspekty, které se v diskusi ke Dni samizdatu neobjevily, ale považuji je za důležité.

Historik Petr Blažek ve své diskusi k tomuto tématu upozorňuje „všechny zájemce na klíčovou věc“. Tím je obsah Polanského sbírek, „o němž si každý může snadno udělat obrázek sám. Poukazovat však pouze na Historické sešity Ivana Polanského bez širšího výkladu považuji za nedostatečné. Budu se jimi proto zabývat podrobněji.

Perzekuce a domovní prohlídky

Komunisté falšovali události od Vítězného února, přes rok 1968, černobylskou havárii a události až do roku 1989. Ve slovenských reáliích je třeba doplnit dějiny Slovenského národního povstání (SNP) a události Slovenského státu.

V prvním případě se vzbouřil historik Jozef Jablonický, který napsal vlastní pohled na SNP. Jak to dopadlo? Perzekuce, domovní prohlídky… Druhé téma bylo na Slovensku v období komunistické normalizace kvůli své citlivosti velkým tabu. Ivan Polanský ho otevřel, i když po svém.

Samizdat chtěl přispět i k jiným pohledům, jinému poznání, než jaké nabízela komunistická historiografie (ideologie). Dejme však další prostor Ivanu Polanskému a jeho vysvětlením.

Proč Ivan Polanský vydal samizdatový Historický zápisník? Na to odpovídá sám v závěru prvního čísla (1/1986), které bylo věnováno Jozefu Tisovi.

Nejkontroverznější částí prvního čísla byla stránka, na které uveřejnil modlitbu za blahořečení Jozefa Tisa.

Pro důležitost této informace ji budu citovat v plném znění: „Poděkování: Za inspiraci k sestavení tohoto ,Zápisníku‘ děkuji Jánovi K. Roháčovi, P. Šimčíkovi a dalším, kteří v roce 1986 publikovali ve Směru (deník, pozn. autora), orgánu středoslovenského KV KSS, na pokračování články na téma Klerikalismus a ideologický boj.“

Citovaný text byl jediným textem, který Ivan Polanský napsal pro první číslo. Historický zápisník byl reakcí na ideologické vymazávání a překrucování historické pravdy komunistickým režimem.

Věnujme Ivanu Polanskému a jeho výkladům další prostor. Při svém prvním výslechu po zadržení StB 6. listopadu 1987 zopakoval svůj záměr:

„V kontextu hledání historické pravdy a poznávání dějin, jakož i v kontextu určité otevřenosti a demokratizace po vzoru Sovětského svazu nepovažuji samizdat pod názvem Historický zápisník za časopis propagující klerofašismus.“

Při výslechu 4. prosince 1987 Polanský také vysvětlil, že měl v úmyslu vyvolat zájem o jednotlivé části slovenských dějin vydáváním článků v Historickém zápisníku, které by vyvolaly polemiku, a tím i možnost hodnotit toto období z jiných úhlů pohledu.

„Mám dojem, že kvůli nedostatku publikací obsahujících opačné či jiné názory nemůžeme dospět k objektivnímu posouzení daných období. Závěrem bych chtěl podotknout, že mým záměrem nebylo vychvalovat negativní věci, které se udály za Slovenského štátu nebo v jiných historických obdobích našeho národa…“

Při sestavování Historických sešitů dne 11. 12. 1987 uvedl, že „veškerý materiál v Historickém sešitu č. 1/1986 je doslovně převzat z jiných zdrojů, nikdy jsem nic nevynechal ani nepřidal k originálu“.

Zmíněný samizdat obsahoval asi 65 % článků z období první republiky, z let 1945–1947 a normalizace. Přibližně 35 % článků bylo z exilu.

Nejkontroverznější částí prvního čísla byla stránka, na které uveřejnil modlitbu za blahořečení Jozefa Tisa. Dne 6. listopadu 1987 řekl: „To bylo v modlitbě, která byla součástí letáku, který jsem dostal někdy předtím, nevím od koho. Podle mne to byla tvrdá modlitba, která tam byla vložena, ale omylem. V dalších vydáních už nic takového zveřejněno nebylo.“

Že šlo o omyl, uvedl ještě několikrát. Exilový leták s modlitbou propašovanou na Slovensko, který Polanský doslovně popsal, je uložen ve vyšetřovacím spise.

Přestože Ivan Polanský deklaroval záměr rozšířit historické poznání, po zveřejnění samizdatu se mu dostalo ostré kritiky ze strany slovenských disidentských spolupracovníků.

Ostrá kritika z disentu

Zažil Ivan Polanský období Slovenského štátu a prezidenta Jozefa Tisa, když o něm publikoval? Jak sám poznamenal, jeho otec byl v roce 1923 jedním ze zakládajících členů Komunistické strany Československa. V letech 1939–1945, v době Slovenského státu, jako šesti až osmiletý občas s otcem chodil na tajné komunistické schůze.

Když byl Tiso odsouzen, bylo mu 11 let. Jeho motivaci je třeba hledat spíše ve vztahu k poznání vlastní historie a v odporu proti překrucování a zatajování historické pravdy ze strany komunistů.

Přestože Ivan Polanský deklaroval záměr rozšířit historické poznání, po zveřejnění samizdatu se mu dostalo ostré kritiky ze strany slovenských disidentských spolupracovníků (mimo jiné i za výše zmíněnou modlitbu), kteří zašli až tak daleko, že mu naznačili, že pokud bude pokračovat tímto způsobem, ukončí s ním spolupráci.

V té době nepovažovali Historický zápisník za něco důležitého a zásadního, co by bylo třeba zveřejnit. Alespoň ne v této podobě. Polanský měl jiný názor. Kritiku Ivana Polanského veřejně zopakoval Ján Čarnogurský, který se ale také veřejně postavil na jeho obranu. V samizdatových Bratislavských listech z roku 1989 uveřejnil zřejmě nejlepší dobové hodnocení případu:

„Ivan Polanský vykonal na poli slovenského samizdatu velký kus práce. Náklad jeho tiskárny šel do desítek tisíc výtisků Jeho nadšení pro samizdat bylo veliké.“ Dodává však, že do svého samizdatu o historii zařadil „texty oslavující Andreje Hlinku a Jozefa Tisu z pozic, které jsou dnes na Slovensku i v zahraničí nepřijatelné. Zdá se, že Ivan Polanský neměl odhad na únosnost a neúnosnost publikovaných textů. Tento špatný odhad se mu pravděpodobně stal osudným.“

Čarnogurský byl přesvědčen, že neměl být souzen za propagaci fašismu, protože nenaplnil ani výše uvedený paragraf. Vnímal také, že „Polanský v Historickém sešitě dokázal (s využitím textů jiných autorů), že Dr. Tiso dělal, co mohl, aby omezil vliv Němců na Slovensku, zachránil Židy a udržel přijatelné poměry za války. Koneckonců mu to v roce 1942 z motáku ve vězení potvrdil i Viliam Široký“.

Navzdory výše uvedeným tvrzením napsal spolu s Františkem Mikloškem dopis, v němž žádal o propuštění Polanského z vězení. Sám Čarnogurský se angažoval ve Výboru solidarity s Ivanem Polanským.

U příležitosti druhého čísla Historického zápisníku (1/1987) bych rád upozornil na úvodník Ivana Polanského, v němž vysvětluje důvody vydávání Historického zápisníku. Pro pochopení jeho motivace je to přímo nutnost. Ještě před svým zatčením obšírněji vysvětluje to, co jsem popsal výše.

Státní bezpečnost chtěla upozornit na „klerofašismus“, který v průběhu vyšetřování a zejména během soudního procesu naplno rozvinula. Propagandisticky z toho vytěžila maximum.

Obvinění z klerofašismu

Třetí číslo Historického zápisníku (2/1987) nebylo dotisknuto ani distribuováno. Tištěné vydání bylo zabaveno Státní bezpečností. Teprve další pátrání ukázalo, že číslo nebylo věnováno Štefánikovi.

Pánové Blažek a Gruntorád, kteří se o tom zmínili, citovali knihu R. Lesňáka „Dopisy z podzemí“, kde je tato nepřesná informace uvedena. Na podstatě věci to však nic nemění. Toto poslední vydání samizdatu bylo použito a citováno při schvalování Dne samizdatu.

Bylo také použito jako podklad pro poukazování na antisemitismus. Citován byl zejména Pavol Čarnogurský. Čeští občané mohli alespoň trochu okusit komunistickou demagogii a propagandu na téma klerofašismus, která byla v únoru 1988 zveřejněna v Rudém právu (zde a zde).

Na Slovensku vycházely podobné články když ne týdně, tak v různých podobách téměř měsíčně. Aniž by Pavla Čarnogurského znali a ověřili si všechna fakta zveřejněná v Rudém právu, reagovali na tyto články představitelé Charty 77 a zaslali mu dopis:

„… chceme Vám sdělit, že jsme pobouřeni štvavým článkem, který vyšel v Rudém právu, v němž jste očerňován i Vy a Vaše rodina. Ujišťujeme Vás o naší plné solidaritě. Mnozí z nás se stali terčem podobných útoků a z vlastní zkušenosti víme, jak důležité je v takové situaci vědět, že člověk není sám…” Václav Havel, Jiří Ruml, Jiří Hájek, Václav Malý, Libuše Šilhánová, Jaroslav Šabata, Hana Marvanová, Stanislav Devátý a dalších 20 členů Charty 77.

Nepředpokládám, že by po přečtení rozhovoru s Pavlem Čarnogurským v Historickém zápisníku svůj podpis odvolali s odůvodněním, že o tom nevěděli. Šlo prostě o solidaritu, podobně jako jde o solidaritu v rámci Dne samizdatu.

Den před domovní prohlídkou u Polanského, 4. listopadu 1987, bylo navrženo, aby byl Polanský obviněn podle § 98 – podvracení republiky. Téhož dne proběhlo jednání se Správou vyšetřování StB v Praze, kde došlo ke změně kvalifikace na § 260 – podpora a propagace fašismu. Důvody se nám zachovaly:

„…byla zdůrazněna nutnost vyhnout se jakékoli manipulaci s pojmem náboženská literatura ze strany vyšetřovatelů a operativních pracovníků a soustředit se ve skutkové podstatě na rozmnožování a rozšiřování výše uvedených spisů (Historický zápisník, pozn. autora).“

Státní bezpečnost chtěla upozornit na „klerofašismus“, který v průběhu vyšetřování a zejména během soudního procesu naplno rozvinula. Propagandisticky z toho vytěžila maximum.

Ve skutečnosti Polanskému náležitě přičetla zamlčených 97 % samizdatové produkce (přes dva miliony stran samizdatu), ale již pod rouškou Historického zápisníku a zmíněného klerofašismu. StB odvedla v roce 1988 tak dobrou práci, že se její narativ používal ještě v roce 2024.

Samizdat a deklarace solidarity

Ivan Polanský byl v souvislosti s Historickými sešity obviněn z nekritického publikování textů, které nekomentoval. Je třeba připomenout, že nebyl historikem, a také je třeba mít na paměti, že texty publikoval v roce 1986, kdy existovala absolutní cenzura informací.

Den samizdatu není o Historických sešitech, ani o Ivanu Polanském. Jeho osoba je jen součástí historických okolností.

Když publikoval články, uváděl zdroj, pokud ho znal. Měl pocit, že tím učinil dost. Také mu byl vyčítán výběr článků. Není však jasné, zda při svých omezených možnostech získávat informace měl z čeho vybírat. Znovu upozorňuji na jeho motivaci, která je popsána výše a kterou sám definoval.

Při diskusi o Dni samizdatu někteří poznamenali, že když podepisovali Deklaraci solidarity s Ivanem Polanským, nevěděli, kdo Polanský je, ani nečetli Historické sešity.

Jenže Den samizdatu není o Historických sešitech, ani o Ivanu Polanském. Jeho osoba je jen součástí historických okolností. Odpůrci mohli podobně argumentovat v případě jakéhokoli samizdatového vydavatele před Polanského procesem i po něm. Neudělali to.

Proto je tak výjimečná podpora Ivana Polanského, která sjednotila český a slovenský samizdat. Den samizdatu, 12. říjen, je dnem samizdatové solidarity napříč názorovým spektrem. Prakticky velká část samizdatu, zejména v České republice, byla legalizována. Získala pro sebe svobodu, a to navzdory komunistické diktatuře.

Autor, Ján Šimulčík, je historik, provozovatel webu Samizdat.sk