POLEMIKA. Jiří Gruntorád ve svém článku (Jiří Gruntorád: Den samizdatu. Co že se to 12. října připomíná či dokonce oslavuje? HlídacíPes.org, 13. 10. 2024) připomněl Den samizdatu, který jsme si podle rozhodnutí zákonodárců letos poprvé připomenuli 12. října. Zmíněné datum bylo ke stejnému účelu zvoleno již dříve také na Slovensku.

Vybráno bylo podle vzniku „Výboru solidarity s Ivanem Polanským“, jehož prohlášení adresované prezidentovi republiky Gustávu Husákovi podepsalo 87 samizdatových autorů, redaktorů a vydavatelů z českých zemí (dalších pět se připojilo dodatečně).

Vyzvali v něm hlavu komunistického státu, aby propustila slovenského aktivistu, který byl za vydávání náboženských a historických sborníků odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody nebo, aby je uvěznila také, neboť „činíme totéž co Ivan Polanský“. Patrně i díky této solidaritě byl Ivan Polanský po roce věznění propuštěn.

Celou kauzu Výboru solidarity s Ivanem Polanským jsem již před více než dvaadvaceti lety popsal v historické studii, která je v elektronické verzi dostupná zde. Tehdy ještě nebyl bohužel historikům přístupný vyšetřovací spis Státní bezpečnosti, ve kterém se nacházejí dokumenty k soudnímu procesu s Ivanem Polanským.

Jeden z autorů Tisa navrhoval na blahořečení, ačkoliv byl spoluodpovědný za autoritativní režim pronásledující názorové odpůrce, podporu nacistického Německa, potlačení Slovenského národního povstání a likvidaci slovenských občanů židovského původu.

Problém s Tisem

Na základě informací získaných v roce 1999 od Jiřího Gruntoráda (prošel jsem tehdy s jeho svolením všechny dokumenty k zmíněnému výboru, které tehdy byly uloženy v Libri prohibiti – Gruntorád byl také jeho členem) a napsané v knize Jána Šimulčíka Svetlo z podzemia, jsem poté ve své studii uvedl, že Ivan Polanský byl stíhán za přípravu třetího sborníku Historický zápisník, který měl být věnován Milanu Rastislavu Štefánikovi.

V prvním Historickém zápisníku se Ivan Polanský věnoval Jozefu Tisovi. Druhý pak byl věnován Andreji Hlinkovi. Oba jsem měl tehdy k dispozici v Libri prohibiti. V roce 2002 jsem napsal, že „apologetické sborníky o Jozefu Tisoví a Andreji Hlinkoví se především snažily o rehabilitaci těchto osobností. Hlavním záměrem vydavatele bylo prokázat, že oběma slovenským politikům byly fašistické a rasistické postoje cizí.“

Teprve později jsem zjistil na základě studia zmíněného vyšetřovacího spisu StB ke kauze Ivana Polanského uloženého v bratislavském Ústavu paměti národa, že informace Jiřího Gruntoráda nebyla – bohužel – správná.

Polanský totiž připravil třetí Historický zápisník opět na téma Jozef Tiso, kde opět bez jakéhokoliv kritického komentáře rozšiřoval texty na obranu bývalého prezidenta Slovenského státu. Jeden z autorů dokonce Tisa navrhoval na blahořečení, ačkoliv byl spoluodpovědný vedle jiného za autoritativní režim pronásledující své názorové odpůrce, podporu nacistického Německa, potlačení Slovenského národního povstání a likvidaci slovenských občanů židovského původu.

Nikdo z více než devíti desítek disidentů signujících v roce 1988 dopis na podporu Ivana Polanského tento třetí sborník nečetl, neboť byl před rozšiřováním zabaven Státní bezpečností. Předpokládám i na základě nedávných rozhovorů s některými z nich, že nečetli dokonce ani žádné jiné texty, které Ivan Polanský samizdatově vydal. Jeho kauza pro ně zkrátka byla důležitá proto, že mohli vyjádřit solidaritu s odpůrcem autoritativního režimu, který pronásledoval rozšiřování samizdatových tiskovin.

Ve své studii o „Výboru solidarity s Ivanem Polanským“ jsem tuto solidaritu ocenil, neboť podporovatelé Ivana Polanského podle mého závěru „dali jasně najevo své odhodlání bránit svobodu projevu jako nedílnou součást kolekce základních lidských práv“.

Šlo o datum

Letos v srpnu se mi ozvala senátorka Hana Kordová Marvanová, která se rozhodla odmítnout poslanecký návrh zákona na kodifikaci 12. října jako Dne samizdatu. Samotný samizdat jinak vnímala jako bývalá politická vězeňkyně velmi záslužnou věc, ale chtěla pouze vybrat jiné datum, které by podle jejího názoru lépe vystihovalo důležitou roli tohoto fenoménu.

Samizdaty rozšiřované Ivanem Polanským také neznala, ačkoliv byla jednou ze signatářek prohlášení žádajícího v roce 1988 jeho propuštění. Poslal jsem jí odkaz na tři Historické zápisníky, které Ivan Polanský vydával.

Hana Kordová Marvanová po jejich přečtení navrhla vybrat jiné datum pro Den samizdatu. Zvolila 27. duben ze dvou důvodů. V roce 1978 byl tento den založen v Praze Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, mezi jehož „klienty“ patřila řada vydavatelů samizdatu. A dne 27. dubna 1981 zahájila Státní bezpečnost po zadržení kempingového vozu se zásilkou z exilu velký zásah proti disentu. Mezi zadrženými také nechyběli vydavatelé samizdatu.

Místo věcného rozboru se nevyhnuli osobním invektivám, domněnkám a nesmyslným konspirativním úvahám o důvodech postoje většiny senátorů.

Při projednávání návrhu zákona v obou komorách parlamentu Hana Kordová Marvanová kritizovala spojení Dne samizdatu s 12. říjnem nikoliv proto, že by odmítala solidaritu s vězněnými, nýbrž kvůli obsahu některých textů v Polanského sbornících. V Senátu, kde na plénu při projednávání zákona o Dnu samizdatu obdobně argumentovali Jiří Růžička, Jiří Oberfalzer a Jitka Seitlová.

Většina senátorů je podpořila a souhlasila s návrhem Hany Kordové Marvanové, aby byl Den samizdatu stanoven na 27. dubna. V Poslanecké sněmovně však tento senátní návrh nenašel většinovou podporu, i když nikdo z poslanců věcně nerozebral obsah Polanského sborníků.

Každý si může udělat obrázek sám

Hanu Kordovou Marvanovou krátce před projednáváním ostře napadli v článku zveřejněném 10. září 2024 na portálu Lidovky.cz Jiří Gruntorád a Miroslav Svoboda (dostupný je zde), kteří stáli u myšlenky prohlášení 12. října za Den samizdatu.

Den samizdatu je nyní spojen nejen s úctyhodnou solidarizační akcí, ale také se sborníky, kde vycházely vedle jiného texty žádající blahořečení Jozefa Tisa.

Místo věcného rozboru se nevyhnuli osobním invektivám, domněnkám a nesmyslným konspirativním úvahám o důvodech postoje většiny senátorů. Hana Kordová Marvanová poté odpověděla rozborem (dostupný je zde), kde použila také několik mých citátů z komentáře, který jsem napsal v reakci na zmíněný článek Gruntoráda a Svobody.

Následoval nový článek na portálu HlídacíPes.org (dostupný zde), ve kterém Jiří Gruntorád zmínil také moje jméno: „Ale jedna novinka v té polemice stojí za zmínku. Často a rozsáhle [Hana Kordová Marvanová] cituje historika Petra Blažka. Ten si ovšem může říkat a psát, co chce, třeba, že země je placatá a Ivan Polanský byl klerofašista; riskuje tím jen svou pověst slušného historika, zatímco paní senátorka rozbije okno a křičí: já za to nemůžu, navedl mě Péťa Blažkůj. Je to infantilní, ale zcela v souladu s jednáním politiků napříč spektrem.“

Jiřího Gruntoráda si jako bývalého disidenta a ředitele knihovny Libri prohibiti vážím. Jen proto nechám stranou dětinskost jeho slov (skutečně jsem nikdy nenapsal, „že země je placatá“ a že „Ivan Polanský byl klerofašista“) a nebudu debatovat stejným tónem („Péťa Blažkůj“). Chci jen upozornit všechny zájemce na klíčovou věc. Tou je obsah Polanského sborníků, o němž si každý může snadno udělat obrázek sám. Tři čísla Historického zápisníku jsou v elektronické podobě dostupná zde.

Zásluhou českých poslanců, z nichž naprostá většina (či možná všichni) je jistě vůbec nečetla (stejně jako původně Jiří Gruntorád třetí číslo), je totiž Den samizdatu nyní spojen nejen s úctyhodnou solidarizační akcí, ale také se sborníky, kde vycházely vedle jiného texty žádající blahořečení Jozefa Tisa.

Autor, Petr Blažek, je historik, ředitel Muzea paměti XX. století