Dopravní komunikace a koridory historicky reflektují zájmy mocenských struktur, které je stavěly či prosadily. V celosvětovém měřítku tak dnes většina globálních dálnic všeho druhu koresponduje se zájmy Spojených států. Jejich dominantní pozice nicméně eroduje a společně s tím – a také revolučními změnami v sektoru dopravy – se objevují alternativní cesty co, kam a jak dopravit. Podrobnosti diskutovali publicista a konzultant Roman Chlupatý a politický geograf vyučující na Karlově univerzitě Michael Romancov. Nabízíme vám základní teze doplněné o expertní debatu.

Teze 1:

• Kdo vládne stezkám vládne světu (a naopak). O významu komunikací vypovídá to, že i když Římská říše padla už před 1500 lety, všechny cesty stále vedou do Říma.

  

  ©©

  Svět, v němž žijeme, který se díky Evropanům, potažmo západu, stal globálním, přitom s největší pravděpodobností globálním zůstane. Tou nejdůležitější komunikací, respektive komunikačním médiem, bude světový oceán. Tam existuje několik dobře známých škrtících bodů, což jsou buď člověkem nebo přírodou vytvořené průchody ať už skrz kontinentální masu nebo souostroví. Nejspíš budeme v důsledku probíhajících změn v uspořádání světa i v dopravě jako takové svědky toho, že se bude navyšovat intenzita využívání těchto uzlů a možná budeme také svědky toho, že někde ještě vznikne nějaký významný průplav – příkladem je Střední Amerika a diskutovaná alternativa vůči Panamě. To bude nicméně v nejbližších letech zřejmě tak vše.

[alter-eko-discussion thesis=“1″]

 Teze 2:

• Tvrdá infrastruktura versus měkké obchodní dohody: Kdo z koho? Největší výhodou západu vždy byla pružnost. To znamená schopnost se rychleji než ostatní se přizpůsobit tomu, co se ve světě mění – a využít toho ve svůj prospěch. Tuto výhodu bychom přitom měli stále mít na své straně. Pokud se ukáže, že má dohoda o volném obchodu mezi Spojenými státy a Evropskou unií pozitivní dopad, začne to nepochybně přitahovat pozornost. Čína přitom (v této oblasti) není z mnoha důvodů ještě připravena nabídnout to samé, co Spojené státy; a pokud se podaří dohoda USA s Evropskou unií, tak už vůbec ne. Objem investic, které podobný svazek představuje, objem velikosti trhů, potenciálu a kapacit, prostě bude výrazně větší na straně “starého světa.” Ten si ale musí uvědomit, že pokud toto ustojí, nebo vyhraje, nejde o konečné vítězství. Bude třeba si tu pružnost udržet a rozvíjet, což bude čím dál tím obtížnější.

 [alter-eko-discussion thesis=“2″]

 Teze 3:

• Poločas ruského rozpadu (infrastruktury). Rusko má dnes méně použitelných kilometrů dálnic než v roce 2000.

  

  ©©

  Mnohá významná města nejsou se zbytkem světa propojena, silnice končí v polích, respektive na hranicích gubernií. Svým způsobem to tak ukazuje, že komunikace symbolizují nejen vzestup, ale i pád mocností. V této souvislosti je ale třeba dodat, že Rusko nikdy nedrželo pohromadě až tak kvůli komunikacím, ale kvůli státní idei. Absence infrastruktury či její eroze tak nemusí vést sama o sobě k tomu, že zvítězí odstředivé síly. Pokud ale bude ruský dálný východ napojen na čínskou infrastrukturu – k čemuž má dojít – můžeme se poprvé dočkat toho, že geograficky velmi vzdálený a řídce obydlený region začne tak intenzivně komunikovat se svým sousedem že se nakonec oddělí. Nešlo by tedy o rozpad Ruska jako takový, ale o selektivní odtržení dálněvýchodního regionu nebo jeho části. 

[alter-eko-discussion thesis=“3″]

Diskuze očima Romana Chlupatého

Vypovídající v případě tohoto tématu je sám o sobě – alespoň v porovnání s předchozími díly cyklu Alter Eko – chabý zájem expertů i komentátorů z řad čtenářů HlídacíhoPsa (o to větší díky těm, kteří se zapojili). Otázka moci a síly prostě v Česku netáhne. Lidem se zdá abstraktní, vzdálená a možná až příliš zavánějící konspiračními teoriemi.

Přitom právě na tom staví takzvaná strukturální síla, tedy schopnost nadiktovat pravidla či prostředí tak, aby se zdály přirozené, jako vzduch. Ten, kdo neví, že je ovládán, totiž jen stěží bude proti svému stavu či statutu rebelovat.

O tom, že Česko coby malá, otevřená ekonomika přijímá diktát mocností přitom netřeba diskutovat. Povolíme-li opratě emocím, můžeme se nanejvýš bavit o tom, jak spravedlivé to je, nicméně realpolitika kupříkladu globálního obchodu opakovaně ukazuje, že se pravidla šijí na míru centrům politické moci a nikoli zájmům “všech,” navzdory ideologickým zástěrkám.

Proto v době po druhé světové válce, kdy USA měly nad rozbombardovanými Spojenci jasnou převahu, světem vítězně táhl free trade. Ve chvíli, kdy Američané začali mít vítr ze sílícího Japonska, se heslem dne stal fair trade.

Zdaleka ovšem nejde jen o centra politické moci – či špičky pomyslných politických dodavatelských řetězců – co má smysl v souvislosti s osudy Česka sledovat. Neméně důležitá jsou centra ekonomické moci. Kupříkladu takzvaný český bankovní sektor zhruba z 90% není český, což znamená, že se ta skutečně podstatná rozhodnutí dělají ve Vídni, Miláně nebo Bruselu.

To potvrdil začátek krize, kdy naše ekonomika stále solidně rostla, ale z centrál kvůli problémům ve světě přišla stopka novým úvěrům. Kolaps českého hospodářství (vzhledem k hloubce globální krize nevyhnutelný, jak se později ukázalo) tak přišel rychleji a s větší razancí, než v případě velení Prahy.

Nutno dodat, že ve prospěch Česka v tomto smyslu během posledních pětadvaceti let nepochybně hovořilo příznivé rozložení sil, respektive příslušnost k táboru, který světu (v)nutil své noty. To se ale s razantním nástupem Číny a obecněji globálního jihu mění. Pravidla, pořádky a normy včerejška přestávají platit a co přijde po nich nikdo neví.

Jisté je, že Západ a jeho hlas oslabí, což dopadne i na nás, ať už se budeme jakkoli zarputile tvářit, že se nás to netýká. (O nás bez nás určitě platilo na mezinárodní scéně i dosud, ovšem zároveň zprostředkovaně do jisté míry platilo i pro nás; a to zítra, zejména oněmí-li společný evropský hlas, bude bezesporu platit mnohem méně.)

Právě proto by česká státní správa, byznys i veřejnost měly současný poločas rozpadu globálního mocenského řádu sledovat. To, co mizí, stejně jako to, co se začíná rýsovat, totiž stvoří rámec, v němž se budeme napříště chtě-nechtě pohybovat.

Infrastruktura a kontrola nad ní – ať už jde o námořní cesty nebo třeba internet – jsou přitom v tomto smyslu nejen vypovídající, ale pro svět, podobně jako krevní oběh pro člověka, v mnoha ohledech klíčové: I pouhý náznak zanášení se nebo přílišného tlaku v hlavních uzlech či koridorech je lepší nepodcenit. Faktem, který reflektoval náš rozhovor i následné komentáře, přitom je, že se na mnoha místech blížíme kritickým hodnotám.

Celý rozhovor si můžete poslechnou zde.