Když zpívat nestačí. Anticharta, nejmasovější manifest umělců v českých a slovenských dějinách
Komunistická kampaň proti Chartě 77, zvykově označovaná jako Anticharta, patří k zásadním událostem v československé historii. Jejím vrcholem byla shromáždění oficiálních umělců a bavičů, kteří 28. ledna 1977 v Národním divadle a poté 4. února v Divadle hudby deklarovali podporu politice KSČ. Kampaň však měla mnohem širší rozměr a teprve její celkový rozsah a doba trvání ukazují, na čem se to čeští a slovenští herci, zpěváci a představitelé mnoha dalších profesí před pětačtyřiceti lety podíleli.
Prohlášení Charty 77 (v první vlně je podepsalo 243 signatářů, z nichž jeden později podpis odvolal) bylo na Západě zveřejněno 7. ledna 1977 a mělo jednoduché východisko: ČSSR přistoupila k mezinárodním helsinským paktům o „lidských a politických právech“ a „hospodářských, sociálních a kulturních právech“ a tyto dohody se od března 1976 staly součástí jejího právního řádu.
Autoři a signatáři Charty 77 konstatovali, že dohody nejsou naplňovány, neboť v ČSSR nebyla svoboda projevu, nebyla respektována práva na svobodu od strachu, na vzdělání, na svobodu vyznání, právo přijímat informace a tak podobně. Dokument popisoval situaci v zemi a žádal nápravu, přičemž deklaroval, že Charta 77 se nestane základnou k opoziční politické činnosti, pouze chce vést jako občanská skupina dialog se státní mocí.
Kanadský překladatel, spisovatel a hudebník Paul Wilson (1941), který tehdy už pár let v Československu žil a mimo jiné zpíval s The Plastic People of the Universe, vzpomíná: „Jako ‚zápaďák‘ jsem Chartu četl a zdála se mi taková mírná – normální slušný dokument. Ovšem režim na to zareagoval, jako by to bylo vyhlášení války.“
Monstrproces se zrádci a odpadlíky
Historik Petr Blažek říká, že „počátek kampaně proti Chartě je možno hledat na zasedání předsednictva Ústředního výboru KSČ, které se konalo 7. ledna 1977. Byla to jedna z pravidelných schůzí, na níž podle velmi torzovitého zápisu vystoupil generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák, který se vyjádřil k ‚nepřátelskému pamfletu Charta 77‘“.
Předsednictvo ÚV KSČ pak rozhodlo, že proti Chartě 77 je nutno zakročit, zaúkolovalo jednotlivá oddělení ÚV a určilo, že „silové resorty“ (v tomto případě ministerstvo vnitra a ministerstvo spravedlnosti plus prokuratura) navrhnou opatření proti signatářům a iniciativě jako celku. Aparát se dal do pohybu a v následujících dnech předvedla Státní bezpečnost desítky lidí k výslechům, provedla u nich domovní prohlídky a několik chartistů zatkla, například 14. ledna Václava Havla a Jiřího Lederera.
Tehdy se mimo jiné zřejmě začal připravovat vykonstruovaný monstrproces s chartisty, podle Petra Blažka to vyplývá i z dokumentace StB: „Výslechy tehdy neměly jen ten význam, aby StB shromáždila informace, zastrašila signatáře a znemožnila jim, aby se scházeli. Hlavním důvodem byla příprava soudního procesu, shromáždění podkladů.“
Souběžně se rozběhla propagandistická mašinérie, zahrnující také novináře všech deníků a masmédií vůbec. A rovněž se začaly konat schůze stranických organizací nižších úrovní, které zas rozdávaly úkoly v místech své působnosti, například v podnicích. To všechno patří pod hlavičku Anticharta.
Dne 7. ledna 1977 také poprvé reagovalo Rudé právo článkem „Čí je to zájem“, v němž sice Charta není výslovně zmíněna, nicméně se v něm píše o „samozvaných ‚obhájcích lidských práv‘“ a „odpadlících“, které „zášť proti komunistické straně dovedla do tábora nejzavilejších nepřátel komunismu“.
O pět dní později (12. ledna) vyšel v Rudém právu neautorizovaný text Ztroskotanci a samozvanci, psaný v dikci 50. let a udávající tón veřejné části kampaně. Píše se v něm o pamfletu, „který skupinka lidí z řad zkrachovalé československé reakční buržoazie a také z řad zkrachovalých organizátorů kontrarevoluce 1968 na objednávku antikomunistických a sionistických centrál předala jistým západním agenturám. Jde o protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu. Rok 1968 se opakovat nebude. Dnes plně platí gottwaldovské: Republiku si rozvracet nedáme!“
Zátopek odsuzuje politické dobrodruhy
Článek odstartoval mediální smršť, která pak, což se málo zdůrazňuje, pokračovala každý den. Její rozsah je dosud nejlépe zpracován v publikaci Anticharta, kterou uspořádali Terezie Pokorná a Viktor Karlík (Revolver Revue, Praha, 2001). Chartu 77 a její signatáře ve všech novinách a časopisech odsuzovali dělníci, sportovci, vědci, novináři, spisovatelé, představitelé uměleckých svazů, škol, církví i zájmových sdružení – zkrátka zástupci všech společenských vrstev a povolání. K tomu je třeba připočíst neméně intenzivní práci rozhlasu a televize.
Pro zajímavost: Mladá fronta tlumočila 13. ledna mezi jinými ohlasy i znepokojení Hrdiny socialistické práce a předáka razičů n.p. Výstavba dolů Antonína Skryji: „Pracuji už dvacet let pod zemí. Ráno jsem četl Rudé právo pozorněji než jindy. A hned jsem si řekl: Podívejme se, staří neblaze známí muži několika tváří opět vstupují na scénu.“
Ve stejném listě oznámil následující den kupříkladu Nositel Řádu práce a brankář Dukly Praha Ivo Viktor: „Tito lidé, jejichž jména jsou mi povědomá z roku osmašedesátého, si nezasluhují nic jiného než opovržení.“
V Lidové demokracii vyjadřovali 15. ledna 1977 své rozhořčení představitelé Československé strany lidové. 17. ledna oznamuje v Československém sportu běžec Emil Zátopek, že je „rozrušen“ a odsuzuje „politické dobrodruhy, kteří se svou Chartou 77 pokusili vrazit nůž do naší společné práce.“
Dne 19. ledna pravil v Tvorbě akademický sochař Rudolf Svoboda: „Jde o intelektuální jed. A kdo ho nabízí, je bezpochyby travič.“
Ve stejný den odsoudili v časopise Kino „tzv. chartu 77“ tvůrčí pracovníci FS Barrandov (mezi jinými Miloš Macourek, Václav Vorlíček, Juraj Herz nebo Karel Steigerwald), s tím, že jde o „kampaň antikomunistických centrál“ a že chartisté nejen nemluví o kladech našeho zřízení, ale ještě k tomu mlčí k apartheidu a taky jim „nevadí milióny nezaměstnaných v západních zemích ani masová diskriminace pokrokových občanů v NSR“.
Dne 24. ledna informuje Lidová demokracie, že „Vlna rozhořčení nad ‚chartou 77‘ neustává“ a přináší například vyjádření národní umělkyně Hermíny Týrlové: „Myslím, že nejlepší odpovědí na ‚chartu 77‘ jsou konkrétní výsledky kulturní fronty. Já sama nyní pokračuji na nové filmové verzi populárního Ferdy mravence. Práce pro chlapce a děvčata, pro všechny lidi, je podstatně jiná, než ‚výroba‘ štvavých hanopisů.“
K tomu je třeba připočíst rezoluce ze závodů a podniků, kde se kvůli Chartě 77 konaly zvláštní zaměstnanecké, odborové a stranické schůze a noviny pak informovaly o jednotných stanoviscích celých kolektivů. Těžko samozřejmě věřit, že lidé při podobných příležitostech chartisty opravdu jednohlasně odsuzovali, spíš se jich na názor nikdo neptal.
Odsudky jednotlivců i kolektivů provázely difamační články, v nichž byli konkrétní disidenti představováni jako zrádci zaplacení ze Západu, recidivisté, narkomani, flákači, zvrhlíci a tak dále.
V žádném oficiálním československém periodiku text Charty 77 nevyšel. Neznamená to jistě, že by si jej lidé nemohli obstarat: stačilo poslouchat zahraniční rozhlas. Je ale zřejmé, že se Charta 77 nedostala k milionům občanů, kteří žili v menších městech a na vesnicích, pracovali v zemědělství, ve fabrikách či v úřadech, přitom především jim byla propagandistická část kampaně určena, právě je měla režimní elita ohlupovat.
Manifestace ve Zlaté kapličce
Teprve po více než dvou týdnech zastrašující kampaně a intenzivní aktivity StB se jako první zlatý hřeb konalo 28. ledna shromáždění umělců v Národním divadle, jemuž dominovaly známé tváře oblíbených herců včetně Karla Högera, Ladislava Peška, Jana Wericha, Miloše Kopeckého, Jiřího Sováka a mnoha dalších.
Dramatičtí umělci, spisovatelé, výtvarníci, architekti a spolu s nimi představitelé strany a vlády včetně republikových ministrů kultury Milana Klusáka a Miroslava Válka a vedoucího oddělení kultury ÚV KSČ Miroslava Müllera se do zlaté kapličky dostavili na pozvání Československých výborů uměleckých svazů. Všichni nepochybně věděli, kam přišli a z jakého důvodu. Nad jevištěm visel nad československou a sovětskou vlajkou obrovský nápis Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru.
Zasloužilá umělkyně herečka Jiřina Švorcová pak přednesla shodně nazvané provolání Československých výborů uměleckých svazů, v němž byly vyzdviženy úspěchy, jichž dosáhl lid, osvobozený sovětskou armádou a vedený KSČ a také oceněny kulturní výdobytky a rozvoj, které umožnila, tak jako všechno ostatní, Velká říjnová socialistická revoluce.
„Náš socialistický svět, jemuž stojí v čele Sovětský svaz, má dosti sil, aby ubránil výsledky své práce,“ deklamovala Jiřina Švorcová text dosud neznámého autora (proslýchá se, že jím mohl být spisovatel a funkcionář Jan Kozák), až dospěla k podstatě věci:
„Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu, nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy. Jsme přesvědčeni, že příští léta budou naplněna novými tvůrčími činy spjatými se zájmy našich pracujících, s humanistickými cíli naší socialistické společnosti a s politikou její vedoucí síly – Komunistické strany Československa.“
Následovala diskuse, v níž vystoupilo mnoho oficiálních umělců, a program vyvrcholil tím, že zúčastnění podepsali souhlas s provoláním. Někteří posléze tvrdili, že byli uvedeni v omyl, neměli tušení, kam přišli, mysleli, že podepisují jen prezenční listinu. Těmto vysvětlením lze těžko věřit – i proto, že na listině, kterou signovali po skončení programu, byl velkými písmeny vytištěn název provolání a slova „připojuji se…“.
Chvíle, kdy zpívat nestačí
Setkání v Národním divadle přenášela televize a obsáhle o něm referovala ostatní média. Rudé právo začalo v pondělí 31. ledna tisknout dlouhé seznamy jmen antichartistů, kteří provolání buď podepsali přímo v divadle, nebo se k němu přihlásili později.
Propagandistická kampaň intenzivně pokračovala. Cíl se zdá zcela zřejmý: mezi signatáři Charty bylo mnoho známých umělců, a tak se KSČ rozhodla, že bude „pamfletu“ čelit „konkurenční“ peticí, v níž předvede domácímu lidu a světu, že většina řádných československých tvůrců je spokojena s přiznanými právy a svobodami a nadšeně podporují stranu i její politiku. Ten cíl se podařilo naplnit tak důkladně a přehnaně, že to dnes působí jako jakýsi kolektivní hysterický záchvat.
Paralelně se činila i Státní bezpečnost a další úřady, pokračovalo zatýkání a například 31. ledna přinesly deníky zprávu, že mluvčí Charty 77 Jiří Hájek a Jan Patočka byli předvoláni na generální prokuraturu, kde dostali výstrahu, že „tzv. prohlášení charty 77 a činnost na ně navazující jsou v rozporu s platnými zákony“.
Ve čtvrtek 4. února 1977 se v Divadle hudby konalo další organizované shromáždění, tentokrát představitelů populární kultury – bavičů, zpěváků, hudebníků. Aranžmá bylo stejné jako v Národním divadle (včetně výzdoby), i v tomto případě se za účasti potentátů, zástupců hudebních vydavatelství, agentury Pragokoncert, televize, rozhlasu a jinde podporovala komunistická strana a v diskusi vystoupila řada lidí, včetně zasloužilého umělce Karla Gotta, který prohlásil: „Patřím mezi ty, a není jich v tomto sále málo, kteří raději zpívají, než mluví. Jsou však chvíle a situace, kdy pouze zpívat nestačí.“
Během shromáždění vystoupila Eva Pilarová s rozhodujícím sdělením: „My, umělci z oblasti zábavného umění, se plně a v celém rozsahu připojujeme k provolání Čs. výborů uměleckých svazů.“ Po skončení programu následovalo podepisování listin. I o tomto shromáždění referovaly „hromadné sdělovací prostředky“, kampaň jím ovšem ještě pořád nekončila. Dál byly zveřejňovány podpisy a krátká vyjádření těch, kdo se připojili k Provolání… a odsuzovali chartisty.
Petr Blažek upozorňuje na důležitý fakt, totiž že manifestační setkání umělců se konala i v krajských a okresních divadlech a že podpisy se dál sbíraly a byly shromažďovány prostřednictvím uměleckých svazů, v nichž vznikly organizační štáby: „Nemám k dispozici podrobnou dokumentaci, dochovaly se však torzovité záznamy, podle nichž sehrál v této části kampaně hlavní roli Miroslav Müller, tehdy šéf oddělení kultury UV KSČ.“
Právě oddělení kultury vyvíjelo tlak na umělecké svazy, divadla a další instituce, jejich vedení sloužila jako „převodové páky“ vyšší moci – strana vydala direktivy, zaúkolovala funkcionáře, ti pak přenesli tlak dolů.
Zvláště úloha uměleckých svazů je výmluvná a stála by za podrobnější výzkum: členové „antichartistických“ štábů podle Petra Blažka nejen sbírali podpisy, ale též odesílali seznamy na ÚV KSČ, na ministerstvo kultury a do ČTK – a samozřejmě schůzovali a „analyzovali“, kdo ještě nepodepsal. Z dokumentárního filmu Anticharta, mechanismus loajality režiséra Pavla Křemena současně vyplývá, že mnozí umělci deklarovali svou přináležitost k režimu iniciativně a korespondenčně, někteří pro jistotu zaslali své „připojuji se…“ na několik úřadů najednou.
Nikam jsem nešla…
Lidí, kteří se tehdy nepodvolili, bylo málo, ale našli se. Například scenáristka a filmová dokumentaristka Kristýna Vlachová (1943) popsala svou tehdejší situaci týdeníku Reflex (19. ledna 2017):
„V lednu mi telefonovala sekretářka z Krátkého filmu, abych přišla podepsat Provolání Československých výborů uměleckých svazů. Jinak prý film Hra o jablko, k němuž jsem s Věrou Chytilovou napsala scénář, nepůjde do distribuce. Nikam jsem nešla. Pak mi volal dramaturg Borovička. Přesvědčoval mě, že musím podepsat. Řekla jsem mu, že v žádném případě nic podepisovat nebudu. Potom za mnou přišla Věra Chytilová. To bylo nepříjemné, měla jsem Věru ráda. Nepodepsat Antichartu podle mě nevyžadovalo žádné extra hrdinství. Zarážela mě ta mohutná předposranost…“
Kristýna Vlachová se v příštích letech nesměla živit psaním scénářů – působila jako redaktorka v nakladatelstvích Orbis a Panorama, odkud ji v roce 1984 vyhodili, protože tajně zadávala práci lidem z disentu; k filmu se vrátila v roce 1990. K antichartistům se nepřipojili ani členové brněnského Divadla na provázku, které v roce 1977 vedl dramaturg Petr Oslzlý.
Anticharta končila v březnu 1977. V prvních dvou týdnech Státní bezpečnost mimo jiné opakovaně vyslýchala sedmdesátiletého profesora filosofie a mluvčího Charty 77 Jana Patočku: od ledna žil pod obrovským tlakem, po zhruba osmihodinovém výslechu byl hospitalizován a 13. března zemřel na mozkovou mrtvici.
Pro komunistický režim představovala Anticharta poloviční úspěch. Dopadla dobře jako test loajality: oficiálně působící umělci se zavázali k podpoře KSČ a hodili pronásledovanou opozici přes palubu s takovou ochotou, že si pak státní aparát mohl být jist, že z prostředí oficiální kultury žádná nespokojenost hned tak nevzejde.
Současně byla kampaň tak předimenzovaná, že vedla k nezamýšleným důsledkům: zpopularizovala Chartu 77 v Československu, ale především ve svobodném světě. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč se připravovaný monstrproces s chartisty nakonec nekonal.
Podle Petra Blažka vyplývá z nečetných dochovaných dokumentů, že Ústřední výbor KSČ nechtěl riskovat přílišné mezinárodní komplikace, roli zřejmě sehrála právě skutečnost, že Prohlášení Charty 77 se opíralo o helsinské dohody a že iniciativě pomáhali nejen západní novináři, intelektuálové či lidskoprávní aktivisté, ale také diplomaté, tedy de facto vlády některých zemí.
Chartisté byli nicméně nadále pronásledováni, státní aparát si monstrproces „vynahradil“ tím, že mnohé přední představitele disentu poslal do vězení za zástupné „trestné činy“.
Provolání Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru se stalo významným milníkem moderní české historie. Jak píše výtvarník a redaktor Revolver Revue Viktor Karlík v textu Zásadní umělecký manifest (Bubínek Revolveru, 19. ledna 2012:
„Lze konstatovat, že tu vznikl ohromný konsensus tvůrců, možná nejmasovější umělecký a kulturní manifest v českých a slovenských dějinách. Je s podivem, že akce neusilovala o místo v Guinessově knize rekordů, že se o tak mohutné shodě mezi umělci nepíše v základních pramenech zhodnocujících jejich působení, že zmínky o podpisu tak mohutného a slavného uměleckého manifestu chybějí ve většině biografických hesel příslušných aktérů.“
Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Poslední bitva sovětského vojáka. Litoměřice chystají novou podobu parku
Vašku, nepodepisuj to, radil Havlovi. František Lízna šel za vším vytrvale
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
55 komentářů
Komunisté stejně jako Heydrich věděli, komu naznačit, že pro stát není důležitý.
Jen částečná pravda. Čili polopravda.
Ve skutečnosti, R. Heydrich (bytostný národní socialista) věděl VELMI PŘESNĚ, stejně jako komunisti, kdo je pro stát nejdůležitější: DĚLNÍCI.
A národně socialistický stát – stejně jako komunistický – to dokázal dát jasně najevo, za což sklízel neskonalý vděk dělnické třídy, přirozeně.
Více zde: http://www.mesec.cz/clanky/reinhard-heydrich-ekonomicky-manipulator/
R. Švehla
Žádný komunistický stát ještě nikdy a nikde na světě neexistoval!
Samozřejmě, že existoval. Všechny státy, které jsou ovládány komunistickými stranami lze označit jako komunistické. To, že všechny ty „socialismy“ a „komunismy“ nefungují při racionálním posouzení ani na papíře a při střetu s realitou končí v lepším případě brutálním ekonomickým krachem nebo v tom horším případě jsou soustavně provázeny otrokářskými a feudálním praktikami režimu prokládanými semtam nějakou genocidou, mimo jiné znamená, že charakteristika dle vládnoucí strany je jediná možná.
Ale no tak.
Komunistický stát = stát ovládaný kompartají.
Takových zločinných států bylo dost, některé z nich dosud existují (ČLR, KLDR, Vietnamská socialistická republika, Kuba, Laoská lidově demokratická republika).
Jinde se komoušové – po rozpadu rusko-sovětského impéria – přestrojili za vlastence, a udrželi se u moci řvaním nacionalistických hesel (Rusko, Bělorusko, Kazachstán atd.).
Viz „Patriotism is the last refuge of the scoundrel.“ (Samuel Johnson)
Mupy mup!
R. Švehla
Nepamatuji ani Reinharda Heydricha, ani protektorát. Pamatuji ale komunizmus. A to velmi dobře. Sám jsem tehdy tou součástí dělnické třídy byl. U příslušníků dělnické třídy jsem tehdy zaznamenal u některých lhostejnost, u některých opovržení a despekt, u některých pak i špatně skrývaný odpor. U těch, kteří byli členy KSČ, pak snahu po získání nějakých výhod, například dosáhnout pozice mistra nebo dostat děti na studia. Něco jako vděk jsem ve vztahu ke KSČ nezaznamenal nikdy.
Skeptiku, v SSSR skutečně lidé vděční režimu existovali. Režim je dokázal najít a vytáhnout z vesnic, až třeba na akademické posty (prostě tam měli program na vyhledávání talentů, který u nás nebyl zapotřebí). I známý spisovatel I. A. Jefremov byl bezprizorný sirotek, potom se z něj stal „syn pluku“ a po válce, protože byl talentovaný, vystudoval univerzitu a stal se světově uznávaným paleontologem.
Vlastně o tomhle píše i Makarenko.
Tak podle vás se můj příspěvek týká bývalého SSSR? Nepsal jsem o SSSR, ani o Makarenkovi. Neschopnost udržet téma Pergille je jedním z příznaků schizofrenie.
Tím jsem chtěl říct, že v SSSR byla situace jiná než u nás, takže není možné házet socialistické státy do jednoho pytle. IMHO bez hrozby silou zvenčí by komunismus v Československu neměl šanci se dlouhodoběji udržet. Došlo by k něčemu jako v Řecku a komunisté by byli vyhnáni, protože jejich podpora u nás šla rapidně dolů.
Jenže tématem příspěvku Richarda Švehly byl údajný vděk dělníků v Česku vládnoucím silám za Protektorátu a za vlády KSČ. Vaše blábolení mimo svědčí spíše o té schizofrenii.
🙂 Pěšky jako za vozem, jak ukazuje současnost – Charta 77 byla ideově stejně podle hloupá jako kritizovaný režim, dokument „Za nové tvůrčí činy…“ není zatíženo mravním dilematem.
Charta 77 nic dobrého nepřinesla. Slušní a poctiví umělci podepsali antichartu a dobře udělali. V klidu a míru pracovali a tvořili pro republiku, což se o chartistech říci nedá.
Zalez, anonymní trolle!
…charakter tzv.chartistů se nejlépe projevil až po té revoluci… Krásným a zároveň smutným případem byl Stanislav Milota, který v době „hnutí demokratických ledů“ byl v první(ch) řadě(řadách) a byl vždy vidět … No a ten Stanislav Milota nastoupil k 1.1.1990 jako kancléř u Václava Havla (určitě na přání V.H.), aby po krátké době tam poznal, že to prostě není pro něj (jak říkal „pro kluka ze Žižkova…“). Na konci června 199O odešel „s nedobrým pocitem“ a bylo po přátelství s V.H. navždy z jeho strany… Jeho žena Vlasta Chramostová říkala, že ona je stále „havlovka“… , on ale těch dalších 20 let už s V.H. kamarádem nebyl…
Ano, charakter většiny chartistů se projevil a projevuje tím, že na ně bývalí a současní komouši, stbáci a jejich konfidenti, volksrusáci a puťkovy podržtašky atd. apod. stále kydají vlastní špínu. Dokazuje to to, že se stále většinou jedná o lidi s rovnou páteří, zatímco kydači špíny se sami dobrovolně kdysi dávno zkroutili jako paragrafy a už se nenarovnali.
Berete vůbec v úvahu, že od sametu uběhlo už 33 let a že těm estébákům a jejich agentům je už sedmdesát a více?
TO jsem netušil, že burešovi je 70 a více. Mimochodem, jaký myslíte, že je věkový průměr trollů kydajících pod článkem o Chartě 77 špínu na její signatáře. Jsou v důchodu, nemají do čeho píchnout, jejich guru bureš to projel, tak si krátí čas kydáním špíny na internetu i když si díky vysokým stbáckým důchodům nemají nač stěžovat.
Máte sice Pavle pravdu, Burešovi ještě 70 let není, narodil se podle wikipedie 4. 9. 1954, ale mnoho mu do té sedmdesátky už tedy nechybí. Je jen škoda, že už se neodebral na odpočinek. Velice by tímto činem České republice prospěl. Na wikipedii se uvádí nejen to, že byl spolupracovníkem StB, ale že měl mít i kontakty s KGB. Tím by bylo možné vysvětlit i jeho vstřícnost vůči Rusku.
To je ironie, že ? Pokud ne, tak je mi Vás líto.
….ANTICHARTISTÉ ???…TAK S TĚMA SOUHLASÍM !!!
Ještě abys souhlasil, komouši!
… no je zvláštní, že to píše někdo kdo měl průpravu ještě jako mladý elév v krajském deníku KV KSČ v době tzv.normalizace až do půlky r.1973 – tak to bylo tiráži… (sice jako externista sportovní rubriky, ale ani tam by zavilé antikomunisty už vůbec nevzali…).
Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí. – A o tom to je – kazdy to vidi z te sve strany, i kdyz nemusi byt hned „priposrany“.
Dost dobré…možná více odkazů by neškodilo
Já bych nikoho za podpis anticharty neodsuzoval, pokud ti lidé chtěli pracovat tj. hrát, zpívat a tvořit nezbylo jim než se pod to podepsat. MJyslím, že pro mnohé umělce to bylo těžké rozhodování, ale jinou volbu v podstatě neměli.
Měli. Nepodepsat.
samozrejme ze meli tuto volbu..to je naprosto bez debat..takze vsichni by se meli stydet pokud jeste ziji, Zdenek Sverak mel nastesti soudnost a omluvil se, coz je ok..takovy Gott si mohl dovolit to nepodepsat, ale neudelal to a bylo to pro rezim dost dulezite a nikdy se ani naznakem neomluvil..to jen tak pro srovnani
Dlouhé á Gott byl jen Husákův floutek!
Asi tu dobu nepamatujete. Napsat o Gottovi že je floutek může jenom negramot.
Na rozdíl od tebe soudruhu jsem to celé prožil. Ten tvůj floutek Husákovi pomáhal likvidovat Big Beat.
Taky jsem to prožil a dokonce v Gottově branži! Plácáš blbosti!
Tak to jsi musel prožít v Gottově branži a Štaidlové tě úkolovali!!
Klobouk dolů, před těmi odvážnými lidmi. Situace se opakuje, jak málo lěkařů vystoupilo proti covidismu,
Tento článek mohl napsat jen ten, kdo v totalitě nikdy nežil. Pamatuji si dobře tu hlasovací schůzi, kterou jsme měli v podniku abychom odsoudili Chartu. Nikdo nevěděl co to ta charta je, nikdo ji nikdy nečetl. V podstatě to nikoho ani nezajímalo. Bylo po šichtě a chtěli jsme jít domů. Noviny tenkrát nečetl nikdo, nic v nich nebylo, takže něco jako, jak se v článku píše, „mediální kampaň“ neexistovalo (nebo to lidi nečetli). No, tak jsme zvedli ruku a byli jsme rádi, že schůze skončila. Autor článku si asi myslí, že on by tu ruku nezvedl, ale ujišťuji Vás pane autore, že totalitní systém by Vás semlel stejně jako tehdy nás. Podívejte se na záběry ze Severní Koreje, také všichni nadšeně tleskají. Tak jsou tyto společnosti nastavené a jednotlivec s tím nic neudělá, jednotlivec může jen ztratit to poslední málo, co má. Proto všichni drželi hubu. Ale dneska se to mluví…
Tak taky mlcte!
Nemáte pravdu, všichni nehlasovali. Chtěli jsme, ať nám dají přečíst Chartu 77 a potom se rozhodneme.
Když se podepisoval rozsudek smrti pro Horákovou a další, alespoň se vědělo, o koho jde. Vy jste byli tak daleko, že jste svůj podpis dali pod něco, o čem jste tedy nic nevěděli? To Vám není hanba?
Nenapsala jsem nic o podpisu
Nejsmutnější na tom je, že paměť je krátká a historie se opakuje. Zárodky podobných totalitních praktik nelze v naší společnosti přehlédnout. V Rusku a Číně to je standard. Tomu se nedivím, ale že tyto tendence se objevují čím dál více i v tzv. starých demokraciích, tak to mne dosti znepokojuje. J. Rowlingová budiž příkladem.
Ale jistě že to tak bylo, a i tato kampaň proti Chartě 77 odpovídá tomu všemu ostatnímu co se tehdy dělo během normalizace, od počátku 70.let.
K čemuž ovšem je nutné dodat to podstatné, co někteří mladší´ rudobijci nechápou, že takto komunisti ovládali celý stát odshora až dolů, do všech podniků, všech škol, i (v tomto případě), do všech kulturních zařízení. Kdo se odvážil veřejně kritizovat vládní komunistickou politiku, na toho si pak komunisti došlápli jak chtěli. Jak se dá dočíst v závěru „Jedna z těch co odmítla .. dokumentaristka Kristýna Vlachová .. se v příštích letech nesměla živit psaním scénářů – působila jako redaktorka v nakladatelstvích Orbis a Panorama, odkud ji v roce 1984 stejně vyhodili..“
Sice by se dalo tvrdit, že se všichni ostatní ohnuli a poslouchali , jenomže to zase nebyla tak úplně pravda,..těch lidí co se odvážili různě protestovat byla spousta, jenomže pro komunisti sty v tomhle systému zase nebyl větší problém je z jejich míst vyhodit a nahradit věrnějšími soudruhy – a pokud ti snad zklamali , tak zase vyhodit je a dosadit někoho jiného (i někteří pomýlení dostali občas šanci k nápravě).. Kádrová politika se tomu říkalo..
Takže, historicky je to poměrně známé období, ovšem mnohem lepší by bylo vzít si z toho opravdu poučení a nepřipustit aby se to opakovalo znovu . Nijak a vůči nikomu
Paní Urbanová musí být pěkné telátko, když hlasovala pro něco a přitom nevěděla pro co , jen aby už schůze skončila. Úplně to samé , jako když dnes podepíšete těm zlodějům a lichvářům , že si berete půjčku na 30% úrok a nevíte co podepisujete. Hodně štěstí v dalším životě paní Urbanová.
Paní Urbanová je známá operní pěvkyně … a co jsi ty? Nic!
… no nevím jestli tato p. Urbanová je „operní pěvkyně“… Operní pěvkyně Eva Urbanová z Vrčně nebyla v té době ani nádraží v Nepomuku… ( a koneckonců nevím zda-li v té době také tam v Nepomuku se listy proti Chartě podepisovaly, protože pak v době podepisování by se musely zastavit vlaky do Plzně, do Budějovic a zejména do Blatné – to by měl na 100% vědět ÚSTR…).
Paní Urbanová je sice známá operní pěvkyně, ale já bych se zpěvem neuživila, i když jsem také Urbanová. Tak ji sem netahejte.
Takže podle většiny z vás byl ten režim vlastně fajn. Mám naprosto jiné zkušenosti a vážím si lidí, kteří měli tu statečnost s tím něco dělat. Netroufám si soudit ty kteří antichartu podepsali. Jen málo z nich se za to ale omluvilo.
Nepodepsat znamenalo živit se něčím jiným než divadlem nebo zpěvem. No a? Po roce 1989 stovky tisíc lidí musely změnit povolání, protože jim pozavírali fabriky. Proč se dívat jinak na Kubišovou než na chemika, kterému majitel zavřel a zboural provoz. (já) Navíc ta Kubišová našla práci (dělala myslím sekretářku) já žil 2 roky před důchodem z žebrácké podpory v nezaměstnanosti. Také se mi po milovaném zaměstnání stýskalo…Nakonec i mezi umělci byli po 89. vyhození Nebyla to jen Švorcová. Milena Dvorská lepila pytlíky a člověku je jedno z jakých důvodů nemůže dělat práci, kterou má rád.
No a? Představ si, že by ses musel živit něčím jiným! Ale tobě by lopatu nikdo nesebral …
Měli byste mlčet vy, kteří tu dobu znáte jen z vyprávění! Představte si, že by vám, amatérským hudebníkům, někdo zakázal hrát veřejně, kdybyste nevěděli, třeba kdy se narodil Lenin!
A ono to tak přitom bylo!
Každý rok se muselo na t.zv. přehrávky a tam nikoho v porotě nezajímalo, jak hrajete, ale třeba právě to, kdy se narodil Lenin!
Kdybyste nevěděl, kdy se narodil Lenin, tak byste ani nemohl vystudovat na doktora.
Na všech VŠ byl povinný marxismus-leninismus a kdo z něho neudělal zkoušky (později dokonce státnici), nemohl absolvovat.
ˇUmělci v ND neudělali nic jiného než to, co 40 let při volbách dělalo 99,98 % obyvatel ČR, rozdíl byl v tom, že se to vysílalo v televizi
Jaký je rozdíl mezi tím, když někdo proti svému přesvědčení podepsal Antichartu, aby ho nevyhodili z práce a když se někdo proti svému přesvědčení nechá opíchat neúčinnost lužovicí „proti covidu“, aby se mu nestalo totéž?
A zapomeňte na „Čecháčky“, děje se v sousedním Rakousku i v ředě států původní E12.
Vy jste tu antichartu musel Pergille podepisovat alespoň stokrát. Právě u vás si nemyslím, že byste tu chartu podepisoval za trest. Vy jste ji podepisoval rád a z hlubokého přesvědčení.
Kupodivu to po mě nikdo nechtěl. Umělcovat jsem začal až po Velké Sametové, do té doby jsem psal do šuplete.
Asi na vás Pergille zapomněli a odnesl to chudák šuplík.