Když odvedli otce, bylo jí šestnáct: „StB se k nám nastěhovala. Tatínka jsme pak viděli až v rakvi.“
Před sedmdesáti lety, v prosinci 1951, zatkla komunistická politická policie bývalého obchodního manažera a vysokého státního úředníka Ing. Jana Müllera. V životě byl uvězněn čtyřikrát, za nacismu i za komunismu – poslední „vyšetřování“ však nepřežil. Jeho dcera Jiřina Moravcová se až do pozdního věku nedozvěděla, za jakých okolností zemřel – a je pravděpodobné, že to už nikdy nevyjde najevo.
Jan Müller se narodil v dubnu 1893 v Křečkovicích (dnešní součást Vyškova), od roku 1912 navštěvoval ve Vídni vysokou zemědělskou školu, zanedlouho však musel přerušit studia, protože narukoval do armády.
V rakouské uniformě přežil první světovou válku, sloužil do prosince 1918 a skončil jako nadporučík dělostřelectva. Dodělal školu, od roku 1919 působil jako zemědělský odborník na různých statcích, až se stal tajemníkem syndikátu řepařů.
Od července 1930 pracoval jako hospodářský inspektor, hospodářský ředitel a nakonec vrchní ředitel Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický (ASPC). Společnost, napojená na Agrární banku, byla za první republiky velmi výdělečná, roku 1938 spadalo pod její správu jedenáct jihomoravských cukrovarů.
Na Špilberku a v Kounicových kolejích
V srpnu 1935 se manželům Janovi a Julii Müllerovým, kteří žili v Brně, narodilo první dítě, dcera Jiřina, provdaná Moravcová. Říká, že „ačkoli měl otec vysoké postavení,“ žili uměřeně, „pocházel ze sedlácké rodiny, byl šetrný a přísný, k sobě i k rodině“.
Jiřina Moravcová také vzpomíná, že Jan Müller působil i za nacistické okupace v ASPC, ne však jako vrchní ředitel, na jeho místo byl dosazen Němec. Také byl dvakrát uvězněn. „Na Špilberku a v Kounicových kolejích, ale důvody neznám. Nebyl tam moc dlouho a já jsem to tehdy ani nevěděla, maminka mi říkala, že je na služební cestě.“
Z archivních dokumentů lze vyčíst, že Müllera vyšetřovalo gestapo v srpnu 1939 kvůli údajným devizovým přestupkům (vězněn měsíc) a v srpnu 1943 byl obviněn, že pomáhá Čechům od nuceného nasazení v říši (vězněn 10 dní). Po druhém věznění onemocněl – a zůstal v neschopnosti až do května 1945.
Jiřina Moravcová si z války odnesla úzkost: Jako holčička zažila v listopadu 1944 bombardování Brna.
Dozvěděla se také o tragickém osudu svého prastrýce z matčiny strany Jana Sonnewenda. Působil jako předseda starších pravoslavné církve v Praze a po atentátu na Reinharda Heydricha přišel s myšlenkou, aby se parašutisté ukryli v hrobce kostela sv. Cyrila a Metoděje. Zaplatil za to životem. stejně jako jeho nejbližší rodina.
V březnu se nastěhovali estébáci…
Po osvobození a obnově republiky se život Müllerových na čas vrátil do obvyklé podoby. Jan Müller pracovně cestoval mezi Brnem, kde sídlilo vedení ASPC, a Prahou, kde začal zastávat funkci náměstka ústředního ředitelství československého průmyslu cukrovarnického. Narodilo se mu druhé dítě, syn Jan.
Přišel však únor 1948 a život rodiny Müllerovy se ze dne na den obrátil vzhůru nohama. Lidé jako byl Jiřinin otec neměli mít jako třídní nepřátelé v nové společnosti místo.
Společnost ASPC komunistický převrat pochopitelně nepřežila, podnik přešel do rukou akčního výboru a dosavadní vedení bylo propuštěno – Jana Müllera sesadili budovatelé „lepšího světa“ už 27. února 1948.
„Tatínek skončil v Praze i v Brně, navíc se k nám domů asi tak v březnu nastěhovali estébáci,“ líčí Jiřina Moravcová:
„Bydleli u nás, jedli u nás, chodili s ním na procházky, jezdili s ním do kanceláře. Nenáviděla jsem je. Svého otce jsem měla velice ráda, nesmírně jsem si ho vážila a byl to pro mě strašný pocit. Považovala jsem za hroznou nespravedlnost, že u nás ti lidé jsou.“
Zhruba dvouměsíční přítomnost StB v domácnosti zjevně souvisela s předáváním podniku, rodina se na čas ocitla v izolaci. I přátelé a známí dostali strach.
V tom období Müllerovy nikdo nenavštěvoval, nikdo jim netelefonoval, otci s jeho doprovodem se lidé vyhýbali. Na jaře 1948 museli Müllerovi opustit byt: „Z Brna jsme se přestěhovali do Vyškova, tatínek se vrátil do svého rodiště v Křečkovicích a ujal se hospodaření na rodném statku, kde žil i jeho bratr.“
Jan Müller hospodařil jen krátce. Dne 2. června 1949 byl brněnskou krajskou komisí zařazen na dva roky do tábora nucených prací, kam ještě téhož měsíce nastoupil. Měl být převychován, v dobovém úředním sdělení stojí: „Jste osobou z hlediska politického a státně bezpečnostního nespolehlivou, ohrožujete výstavbu lidově demokratického zřízení a jste škůdcem socialismu.“
Tábor sídlil na dnešní Lidické ulici v Brně: „Za prací jezdili hlavně do Želešic, maminka mu tam občas vezla balíček, občas jsme za otcem zajeli na Lidickou na návštěvu. Skoro po roce a půl, na podzim 1950, ho ze zdravotních důvodů propustili.“
„Už jsme ho nikdy neviděli, až v rakvi.“
Jan se vrátil za rodinou do Křečkovic u Vyškova, většinu času trávil na venkově i kvůli pošramocenému zdraví. Na Vánoce 1951 ho zatkla Státní bezpečnost. Jiřina vzpomíná:
„Na první nebo druhý svátek vánoční k nám přijelo asi pět mužů v kožených kabátech a začali prohledávat dům. Všechno zpřeházeli, hrabali se v mých školních věcech, zkrátka všude cosi hledali. Prý vysílačku. Samozřejmě, že u nás nic takového nebylo… Nakonec s sebou odvezli tatínka a už jsme ho nikdy neviděli, až v rakvi.“
Julie Müllerová zůstala sama s dětmi, aniž by jí kdokoli řekl, z jakého důvodu a kam byl její muž odvezen. Za pár dní dorazilo z krajského velitelství StB v Ústí nad Labem strohé oznámení, že Jan Müller byl se souhlasem prokurátora ponechán ve vazbě.
„Pořád jsme ale nevěděli, v jaké věznici ho drží. V dubnu 1952, kdy měl otec narozeniny, jsme s maminkou jely do Ústí a bláhově jsme si myslely, že nás za ním pustí. Nepustili.“
O tři měsíce později dorazil jediný dopis, který směl otec poslat. Prosí v něm o odpuštění za komplikace, které rodině způsobil, ptá se, zda jsou všichni zdraví a jak se dětem daří ve škole.
Za další tři měsíce obdržela rodina od Místního národního výboru v Litoměřicích úmrtní list. Jan Müller zemřel 28. září 1952, jako příčina smrti bylo uvedeno udušení a selhání srdce.
Po otcově smrti neměla být Jiřina připuštěna k maturitě, v její prospěch však zasáhl třídní učitel, zkoušku složila v roce 1954. Matka Julie neměla práci, jen skrovný důchod, starala se navíc o nemocné mladší dítě.
Jiřina hledala zaměstnání, ale dozvěděla se, že v jejím případě přichází v úvahu jen Ostravsko nebo české pohraničí. S pomocí otcových přátel nakonec našla místo v družstvu nedaleko Brna:
„Ve Vyškově jsme s maminkou nechtěly zůstat, žilo se nám tam těžko. Někteří lidé se na nás dívali skrz prsty. Já jsem utekla a maminka se pak také rozhodla, že se přestěhuje zpátky do Brna, kde nás nikdo nebude znát.“
Případ Pelikán a spol.
Jiřina Moravcová a její matka dlouho neměly tušení, z jakého zločinu byl Jan Müller obviňován. S jeho smrtí se vyrovnávaly obtížně, Jiřina vážně přemýšlela o útěku na Západ, ale kvůli matce a bratrovi zůstala v Československu.
V roce 1969 se pokusila zjistit, zda by v případu Jana Müllera připadala v úvahu rehabilitace, bylo jí však sděleno, že nikoli, protože zemřel ve vazbě a nebyl odsouzen. Směla nahlédnout do vyšetřovacího spisu, ale nepořídila si poznámky ani kopie. Pouze si zapamatovala, že podle jednoho z dokumentů měl její otec ve vazební věznici spáchat sebevraždu.
Teprve mnoho let po pádu komunistického režimu bylo možno nahlédnout do vyšetřovacího spisu Krajské správy StB Ústí nad Labem. Jméno Jana Müllera se objevuje v seznamu lidí, obviněných z velezrady a špionáže v případu protistátní skupiny Pelikán a spol. Jednalo se o jeden z vykonstruovaných procesů.
Z výpovědi Huberta Pelikána, údajného vůdce skupiny, bývalého agrárníka a později národního socialisty, lze vyčíst, že Jan Müller za ním v červnu 1951 přišel s dotazem, zda by nemohl pracovat v jeho kanceláři. Pelikán s ním měl údajně mluvit o nekomunistech, kteří by mohli vytvořit ilegální skupinu – a požádal ho o důvěryhodná jména. Byla prý dohodnuta další schůzka, která se však už nekonala, neboť Pelikán byl o několik dní později zatčen.
Z dalších materiálů vyplývá, že se měl Jan Müller sejít s Pelikánem již v roce 1950 a zprostředkovat předání jakýchsi zbraní, což byl také hlavní „zločin“, jímž se měl provinit (ve spojení se „zrádnou emigrací“).
V roce 1956 zažádal Hubert Pelikán o znovuotevření svého případu a při té příležitosti prohlásil, že o žádných zbraních nikdy s nikým nemluvil a že ho vyšetřovatelé StB k těmto výpovědím donutili. Komunistický soud jeho stížnost uznal – a zkrátil mu trest z dvaceti let na polovinu.
Jan Müller se k distribuci zbraní nepřiznal a StB ještě 12. září 1952 konstatuje, že svou „vinu zatvrzele popíral“. Trestní stíhání proti němu bylo zastaveno po jeho smrti – v říjnu 1952. V jednom ze soudních protokolů je skutečně uvedeno, že spáchal ve vězení sebevraždu. Lékařská zpráva přiložená k Müllerovu spisu to naznačuje, ale nepotvrzuje. Nelze tedy vyloučit, že Jan Müller zemřel v důsledku krutých výslechů.
Autoři textu Adam Drda a Josef Šuba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
13 komentářů
Von život lidskej je fakt složitej. Pravil klasik. I já pamatuji znárodnění a kolektivizaci.Jistě nejhůře na tom byly spolky.Ty co přežily válku ,nebudeme si vykládat nesmyly .Museli se podporovat partyzáni a taky gestapo.Stačil jeden udavač aby Vás označil za komunistu a už bylo konečné řešení pro celou rodinu.To samé se pak dělo s konfidenty.U nás na velkostatku s pivovarem,lihovarem,jatkami,továrnou, hotely a naturálními platy s nějakými 800 zaměstnanci .Byl i dozor Gestapa 24 hodin.Co si myslíte že těch 800 rozumbradů udělalo při transformaci na komunisty? Stali jsme venkovskými boháči do 24 vystěhovaní za hranice obce.Otec nesměl dokončit vysokou školu a skončil u Tankového praporu v Mimoni.Jako velitel tanku.Rodina matky vez slitování znárodněna.Nezůstalo jim nic jen to co měli na sobě.Dům rozoraný po hledačích zlata po Boskovských židech.Vybruslit s nemajetnosti pro 55 leté je kumšt.Tak na řádění Socanů a Komunistů zemřeli.Agrárníci byli likvidováni hned 45.Rumuny.
Ano to byli ti hodí soudruzi a vlády po sametu je nechali blábolit 30let v parlamentu hruza a hanba že se nebyli schopni vypořádat s tou luzou až ted voliči konečně
A nehorší na celé sametové revoluci bylo, že se do vrcholné politiky dostali bývalí komunisté a pozdější členové ODS či ČSSD jako třeba Klaus a Zeman. Tyto dva pozdější prezidenty ČR by měl stát zažalovat kvůli prodeji ruského dluhu 100 miliard Kč za nějakých 22 miliard Kč neznámé ruské agentuře napojené na Putinův Kreml. Tato agentura byla fiktivně vytvořená kvůli té transakci a poté co transakce proběhla, byla agentura zrušena tak jako by nikdy nebyla. Na tuto transakci doplatily desítky firem, které obchodovaly s Ruskem- nejznámější byla zlínská obuvnická firma Svit s 20 tisíci pracovníků. Protože tou transakcí byl zrušený ruský dluh jako by nikdy nebyl, tak nikdo – ani Rusové a ani Zemanova vláda nezaplatila Svitu 1,5 miliardy Kč v roce 2001. A protože tuto transakci vymyslel určitě Zeman a pomáhal mu Klaus jako předseda Parlamentu- tak by se tito dva měli zodpovídat z vlastizrady.
Tady uvádíte nepravdu o Svitu, protože pokud někdo za socialismu vyvážel tak to byl stát přes své PZO. Jakmile bylo zboží na vývoz procleno, tak stát (prostřednictvím svých okresních finančních správ) cenu zakázky výr.podniku uhradil.. Čili pokud někdo z ciziny nezaplatil – a to se mohlo stát, tak to odnesl „stát“.. Jiné už to bylo po revoluci, kdy si každý podnik mohl vyvážet co chtěl, ale už mu to (nový) stát nezaplatil …
Mate pravdu a ta agentůra brala na to celé dotace z EU to je paradox.
No to sice máte pravdu, jenže to se právě nestalo. Těm konkrétním komunistickým zločincům nebyla soudně prokázána jejich vina a nebyli tedy odsouzeni ke spravedlivým trestům. Na to si stěžujte u našich soudů, on Vám to jistě pan Rychetský vysvětlí..
Pan Müler je jmenovaný plným jménem, ale ti, kteří se o utrpení jeho i celé jeho rodiny zasloužili a jsou ve spisech určitě vedeni také plnými jmény, jsou stále chráněni před zveřejněním i po dvaatřiceti letech. A někteří ještě stále žijí, a ne špatně, a prý nechápou čím se provinili. Fuj !
Ahoj…Naprostý souhlas…Jen mám připomínku:Je hon na Babiše,jakej je gauner…Ale pak by bylo fajn začít zpětně vyšetřovat ty prasárny,rozkrádání obrovského státního majetku od 90.roku…To by jsme se divili!…No,můj táta byl úředník v továrně…V 68.roce se šel zeptat zhromážděných lidí na dvoře o co jde…Jeho přítel z dětství ho vyfotil…Přišel o práci…Mámina kolegyně 20 let! poctivě hlásila všechno…Ty spisy jsem viděl…Včetně jakou jsem měl horečku a známky ve škole,vztahy v rodině…Mámu to ranilo tak,že spisy zničila…Ach jo…
No vono těhlech polistopadovejch je taky dost,,,,,,
A kdo prosím vás?..Kdo po listopadu z politiků a z politické vůle vraždil, mučil, vyháněl lidi z domovů , znemožňoval někomu studovat , zakazoval přejít hranice , zakazoval žít ve vlastní obci..Kdo prosím vás…Neblábolte a nemlžte a zveřejněte jména…jinak radši mlčte a styďte se!
konečně po sto letech se toto zlo komuniste nedostali při volbach do parlamentu.Kež TO TAK ZUSTANE
Podle různých článků a jiných informací, se komunisté chobvali hůř než gestapo. Nikdy jim nešlo o člověka a také to tak vypadalo. Źebráci byli zakázáni tak komunisti je zavřeli. Zkrátka pod křídly komunistické strany byli hnusní zádci národa a sami sebe za to vyznamenávali.
Komunisty po sametové revoluci měli být zaevidováni a vyšetřováni v případě potřeby zavřeni. Domnívám se, že v Rusku, Číně, Bělorusku a takových je víc, žádná demokracie není a naopak při sebemenší poukázání se trestá v lepším případě gulagem.
Všechny státy zbrojí, vyrábí moderní automatizované zbraně, které jsou tajné tak jako mezí valkami bylytajnné kulomety. Nedej bože aby se rozpoutala nová válka.
Už jen pomocí klasických zbraní, by se listvo pozabíjelo a miliardáři by stále jen bohatli. Kdyby ala byly použity jaderné zbraně, tak by byl konec světa
Když Vy si možná pletete slovo žebrák s jiným podobným slovem, začínajícím na s., což je ale docela důležité. Protože, za socialismu u nás žebráci skutečně nebyli, a ani být nemohli, protože práce (nějaké práce) pro živobytí bylo skutečně a pro každého dost, takže žebrat nebylo třeba.
Ten par. 203 o příživnictví existoval. Leč neimplikoval hned kriminál. To první co policajti udělali, když zjistili takového neštastníka, z čeho vlastně vůbec žije. Jestli třeba nekšeftuje s bonama, nebo nekrade, nebo třeba děvy prodejnou láskou. Pak taky byla spousta lidí, co mohla vysvětlit že se i bez štemplu v občance nějak uživí – ale museli to halt prokázat.
A až ti co zbyli, a zase to nebylo to těžký to zjistit , že přežívaj díky tomu že somrujou ve svém okolí. (sorry za to slovo). Ale i ti nemusel hned do kriminálu, většině stačil běžný úřední „pohovor“ , a nabídkou nějaké té „sakra“ práce – a té bylo na stavbách socialismu dost, včetně ubytování (na ubytovně), a tím se to vyřešilo..