Před sedmdesáti lety, v prosinci 1951, zatkla komunistická politická policie bývalého obchodního manažera a vysokého státního úředníka Ing. Jana Müllera. V životě byl uvězněn čtyřikrát, za nacismu i za komunismu – poslední „vyšetřování“ však nepřežil. Jeho dcera Jiřina Moravcová se až do pozdního věku nedozvěděla, za jakých okolností zemřel – a je pravděpodobné, že to už nikdy nevyjde najevo.

Jan Müller se narodil v dubnu 1893 v Křečkovicích (dnešní součást Vyškova), od roku 1912 navštěvoval ve Vídni vysokou zemědělskou školu, zanedlouho však musel přerušit studia, protože narukoval do armády.

V rakouské uniformě přežil první světovou válku, sloužil do prosince 1918 a skončil jako nadporučík dělostřelectva. Dodělal školu, od roku 1919 působil jako zemědělský odborník na různých statcích, až se stal tajemníkem syndikátu řepařů.

Od července 1930 pracoval jako hospodářský inspektor, hospodářský ředitel a nakonec vrchní ředitel Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický (ASPC). Společnost, napojená na Agrární banku, byla za první republiky velmi výdělečná, roku 1938 spadalo pod její správu jedenáct jihomoravských cukrovarů.

Na Špilberku a v Kounicových kolejích

V srpnu 1935 se manželům Janovi a Julii Müllerovým, kteří žili v Brně, narodilo první dítě, dcera Jiřina, provdaná Moravcová. Říká, že „ačkoli měl otec vysoké postavení,“ žili uměřeně, „pocházel ze sedlácké rodiny, byl šetrný a přísný, k sobě i k rodině“.

Jan Müller při návštěvě cukrovaru. Foto: se souhlasem Post Bellum

Jiřina Moravcová také vzpomíná, že Jan Müller působil i za nacistické okupace v ASPC, ne však jako vrchní ředitel, na jeho místo byl dosazen Němec. Také byl dvakrát uvězněn. „Na Špilberku a v Kounicových kolejích, ale důvody neznám. Nebyl tam moc dlouho a já jsem to tehdy ani nevěděla, maminka mi říkala, že je na služební cestě.“

Z archivních dokumentů lze vyčíst, že Müllera vyšetřovalo gestapo v srpnu 1939 kvůli údajným devizovým přestupkům (vězněn měsíc) a v srpnu 1943 byl obviněn, že pomáhá Čechům od nuceného nasazení v říši (vězněn 10 dní). Po druhém věznění onemocněl – a zůstal v neschopnosti až do května 1945.

Jiřina Moravcová si z války odnesla úzkost: Jako holčička zažila v listopadu 1944 bombardování Brna.

Dozvěděla se také o tragickém osudu svého prastrýce z matčiny strany Jana Sonnewenda. Působil jako předseda starších pravoslavné církve v Praze a po atentátu na Reinharda Heydricha přišel s myšlenkou, aby se parašutisté ukryli v hrobce kostela sv. Cyrila a Metoděje. Zaplatil za to životem. stejně jako jeho nejbližší rodina.

V březnu se nastěhovali estébáci…

Po osvobození a obnově republiky se život Müllerových na čas vrátil do obvyklé podoby. Jan Müller pracovně cestoval mezi Brnem, kde sídlilo vedení ASPC, a Prahou, kde začal zastávat funkci náměstka ústředního ředitelství československého průmyslu cukrovarnického. Narodilo se mu druhé dítě, syn Jan.

Přišel však únor 1948 a život rodiny Müllerovy se ze dne na den obrátil vzhůru nohama. Lidé jako byl Jiřinin otec neměli mít jako třídní nepřátelé v nové společnosti místo.

Jan Müller (vpravo) ve společnosti majitele firmy Viktora Stoupala (vlevo). Foto: se souhlasem Post Bellum

Společnost ASPC komunistický převrat pochopitelně nepřežila, podnik přešel do rukou akčního výboru a dosavadní vedení bylo propuštěno – Jana Müllera sesadili budovatelé „lepšího světa“ už 27. února 1948.

„Tatínek skončil v Praze i v Brně, navíc se k nám domů asi tak v březnu nastěhovali estébáci,“ líčí Jiřina Moravcová:

„Bydleli u nás, jedli u nás, chodili s ním na procházky, jezdili s ním do kanceláře. Nenáviděla jsem je. Svého otce jsem měla velice ráda, nesmírně jsem si ho vážila a byl to pro mě strašný pocit. Považovala jsem za hroznou nespravedlnost, že u nás ti lidé jsou.“

Jan Müller, otec Jiřiny Moravcové. Foto: se souhlasem Post Bellum

Zhruba dvouměsíční přítomnost StB v domácnosti zjevně souvisela s předáváním podniku, rodina se na čas ocitla v izolaci. I přátelé a známí dostali strach.

V tom období Müllerovy nikdo nenavštěvoval, nikdo jim netelefonoval, otci s jeho doprovodem se lidé vyhýbali. Na jaře 1948 museli Müllerovi opustit byt: „Z Brna jsme se přestěhovali do Vyškova, tatínek se vrátil do svého rodiště v Křečkovicích a ujal se hospodaření na rodném statku, kde žil i jeho bratr.“

Jan Müller hospodařil jen krátce. Dne 2. června 1949 byl brněnskou krajskou komisí zařazen na dva roky do tábora nucených prací, kam ještě téhož měsíce nastoupil. Měl být převychován, v dobovém úředním sdělení stojí: „Jste osobou z hlediska politického a státně bezpečnostního nespolehlivou, ohrožujete výstavbu lidově demokratického zřízení a jste škůdcem socialismu.“

Tábor sídlil na dnešní Lidické ulici v Brně: „Za prací jezdili hlavně do Želešic, maminka mu tam občas vezla balíček, občas jsme za otcem zajeli na Lidickou na návštěvu. Skoro po roce a půl, na podzim 1950, ho ze zdravotních důvodů propustili.“

„Už jsme ho nikdy neviděli, až v rakvi.“

Jan se vrátil za rodinou do Křečkovic u Vyškova, většinu času trávil na venkově i kvůli pošramocenému zdraví. Na Vánoce 1951 ho zatkla Státní bezpečnost. Jiřina vzpomíná:

„Na první nebo druhý svátek vánoční k nám přijelo asi pět mužů v kožených kabátech a začali prohledávat dům. Všechno zpřeházeli, hrabali se v mých školních věcech, zkrátka všude cosi hledali. Prý vysílačku. Samozřejmě, že u nás nic takového nebylo… Nakonec s sebou odvezli tatínka a už jsme ho nikdy neviděli, až v rakvi.“

Jiřina Moravcová. Foto: se souhlasem Post Bellum

Julie Müllerová zůstala sama s dětmi, aniž by jí kdokoli řekl, z jakého důvodu a kam byl její muž odvezen. Za pár dní dorazilo z krajského velitelství StB v Ústí nad Labem strohé oznámení, že Jan Müller byl se souhlasem prokurátora ponechán ve vazbě.

„Pořád jsme ale nevěděli, v jaké věznici ho drží. V dubnu 1952, kdy měl otec narozeniny, jsme s maminkou jely do Ústí a bláhově jsme si myslely, že nás za ním pustí. Nepustili.“

O tři měsíce později dorazil jediný dopis, který směl otec poslat. Prosí v něm o odpuštění za komplikace, které rodině způsobil, ptá se, zda jsou všichni zdraví a jak se dětem daří ve škole.

Za další tři měsíce obdržela rodina od Místního národního výboru v Litoměřicích úmrtní list. Jan Müller zemřel 28. září 1952, jako příčina smrti bylo uvedeno udušení a selhání srdce.

Po otcově smrti neměla být Jiřina připuštěna k maturitě, v její prospěch však zasáhl třídní učitel, zkoušku složila v roce 1954. Matka Julie neměla práci, jen skrovný důchod, starala se navíc o nemocné mladší dítě.

Jiřina hledala zaměstnání, ale dozvěděla se, že v jejím případě přichází v úvahu jen Ostravsko nebo české pohraničí. S pomocí otcových přátel nakonec našla místo v družstvu nedaleko Brna:

„Ve Vyškově jsme s maminkou nechtěly zůstat, žilo se nám tam těžko. Někteří lidé se na nás dívali skrz prsty. Já jsem utekla a maminka se pak také rozhodla, že se přestěhuje zpátky do Brna, kde nás nikdo nebude znát.“

Případ Pelikán a spol.

Jiřina Moravcová a její matka dlouho neměly tušení, z jakého zločinu byl Jan Müller obviňován. S jeho smrtí se vyrovnávaly obtížně, Jiřina vážně přemýšlela o útěku na Západ, ale kvůli matce a bratrovi zůstala v Československu.

V roce 1969 se pokusila zjistit, zda by v případu Jana Müllera připadala v úvahu rehabilitace, bylo jí však sděleno, že nikoli, protože zemřel ve vazbě a nebyl odsouzen. Směla nahlédnout do vyšetřovacího spisu, ale nepořídila si poznámky ani kopie. Pouze si zapamatovala, že podle jednoho z dokumentů měl její otec ve vazební věznici spáchat sebevraždu.

Teprve mnoho let po pádu komunistického režimu bylo možno nahlédnout do vyšetřovacího spisu Krajské správy StB Ústí nad Labem. Jméno Jana Müllera se objevuje v seznamu lidí, obviněných z velezrady a špionáže v případu protistátní skupiny Pelikán a spol. Jednalo se o jeden z vykonstruovaných procesů.

Z výpovědi Huberta Pelikána, údajného vůdce skupiny, bývalého agrárníka a později národního socialisty, lze vyčíst, že Jan Müller za ním v červnu 1951 přišel s dotazem, zda by nemohl pracovat v jeho kanceláři. Pelikán s ním měl údajně mluvit o nekomunistech, kteří by mohli vytvořit ilegální skupinu – a požádal ho o důvěryhodná jména. Byla prý dohodnuta další schůzka, která se však už nekonala, neboť Pelikán byl o několik dní později zatčen.

Z dalších materiálů vyplývá, že se měl Jan Müller sejít s Pelikánem již v roce 1950 a zprostředkovat předání jakýchsi zbraní, což byl také hlavní „zločin“, jímž se měl provinit (ve spojení se „zrádnou emigrací“).

V roce 1956 zažádal Hubert Pelikán o znovuotevření svého případu a při té příležitosti prohlásil, že o žádných zbraních nikdy s nikým nemluvil a že ho vyšetřovatelé StB k těmto výpovědím donutili. Komunistický soud jeho stížnost uznal – a zkrátil mu trest z dvaceti let na polovinu.

Jan Müller se k distribuci zbraní nepřiznal a StB ještě 12. září 1952 konstatuje, že svou „vinu zatvrzele popíral“. Trestní stíhání proti němu bylo zastaveno po jeho smrti – v říjnu 1952. V jednom ze soudních protokolů je skutečně uvedeno, že spáchal ve vězení sebevraždu. Lékařská zpráva přiložená k Müllerovu spisu to naznačuje, ale nepotvrzuje. Nelze tedy vyloučit, že Jan Müller zemřel v důsledku krutých výslechů.

Autoři textu Adam Drda a Josef Šuba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.