ROZHOVOR. Česko má pevné místo na mapě takzvané wildlife kriminality. Ať už jde o pytláctví, pašování exotické zvěře či dokonce střílení tygrů v místních lesích. Policisté a celníci tyto zločiny ale nestíhají rozkrývat. Chybějí lidé, není kam zabavená zvířata umístit a inspektoři také nerozumí asijské komunitě, které se problém týká především v souvislosti s alternativní medicínou.

V rozhovoru pro HlídacíPes.org to popisuje Pavla Říhová z Ústavu pro životní prostředí Univerzity Karlovy a bývalá hlavní inspektorka CITES České inspekce životního prostředí.

Kdo je u nás typický lovec?

Jde typicky spíše o muže středního a vyššího věku. Lovkyň a mladých lovců je méně. Obecně se lovci dají rozdělit na dvě hlavní kategorie. První tvoří myslivci. Ne všichni ale dodržují staré lovecké tradice a pravidla. Z dětství na vesnici si pamatuji i situace, kdy se myslivci opili ještě před honem a pak šli do lesa nebo když obklíčili kulatý rybník s kachnami a stříleli na ně proti sobě. Dnes už se tolik nepije, protože je snazší přijít o zbrojní průkaz.

Druhou kategorií jsou bohatí lidé, kteří jezdí lovit na safari po celém světě nebo si pronajímají nejdražší honitby. Jsou to milionáři, miliardáři, často ale i politici. Lov dříve býval privilegiem šlechty a králů a tato novodobá privilegovaná vrstva se jim snaží do určité míry podobat. Chtějí se lišit, ukázat své postavení a toto je jeden ze způsobů. Mohou si dovolit drahá safari za miliony místo českých lesů a rybníků. Ve svých domech mívají speciální místnosti plné trofejí exotických zvířat. Připomíná to takový pánský klub, kde každá trofej představuje jejich společenský status.

A co ženy lovkyně, ty u nás nejsou?

Jsou, ale je jich poměrně málo, skoro žádné. Lov je primárně mužská zábava jako kupodivu třeba i sběratelství. Jednu dobu často mediálně vystupovala lovkyně Michaela Fialová, rozhovory s ní a její fotografie byly všude. Byla mladá, krásná a trochu mi to celé připadalo jako marketingová kampaň. Jako by se snažila přitáhnout nové členy do lovecké komunity. Když jsme se totiž pokoušeli najít více informací o lovech, které údajně uskutečnila, a safari, která měla průvodcovat, nebyli jsme úspěšní. Nezdálo se, že by ve skutečnosti byla tak aktivní, jak se prezentovala. Dnes už ji v podstatě nevidíte. Vypadá to, že myslivci mají problém s náborem nových členů. Většina z nich jsou prostě starší muži a mladí se do tohoto hobby nehrnou.

Víme například, že každý rok zmizí třetina rysů v České republice. To není přirozená úmrtnost ani nehody, z větší části jde o pytláctví

Jak dnes vypadá takový typický lov?

Myslím, že mizí ten tradiční lov, hlavně takzvaný lov na šoulačku. Podle informací, které mám, dnes lovci v lesích jezdí autem a střílí z posedů. Rozšiřují se tak možnosti pro lidi, kteří by se po lese potulovat už fyzicky nezvládli. Navíc všude po lesích mají fotopasti a s nadsázkou lze říci, že dnes už je i riskantní v lese chodit na toaletu, protože vás může někdo natočit a vy to ani nezjistíte. Pomocí fotopastí sledují, kudy zvěř chodí a kdy, sami ji aktivně stopovat nemusí. Zvěř je poměrně konzervativní, takže pak stačí přijet co nejblíže autem a počkat.

Bohužel ne vždy vědí, na co střílí, jednou střelí mládě, jindy někomu zastřelí psa. Mají zbraň a pocit, že jsou lesa pánem. Lov v rámci lidské kultury existuje odjakživa a asi se nikdy nepodaří jej úplně vymýtit. Také je potřeba regulovat stavy zvěře, protože některé druhy jsou přemnožené. Ale ta pohodlnost a bezohlednost mi přijde jako velké riziko.

Jít na houby a potkat tygra

Jak moc jsou v Česku rozšířené případy, jako byla předloňská operace Lovec?

Myslím, že ta kauza byla jen špička ledovce. Bohužel je odhaleno jen málo takových případů. Hlavně proto, že v Česku je velmi omezený počet lidí, kteří by se tímto typem kriminality zabývali. Situace je složitá a státní správa je v chaotickém stavu, hodně zkušených lidí odešlo, včetně mého týmu. Probíhá restrukturalizace mnoha státních institucí. Všichni chtějí méně kompetencí, protože nemají lidi a na velké kauzy nejsou kapacity ani čas. U tak rozsáhlých vyšetřování jako byla operace Lovec trvá dva až tři roky nasbírat dostatečné množství důkazů a případ úspěšně rozkrýt. Ani po úspěšném zásahu není vyhráno, protože následný soudní proces trvá další roky. Ve skutečnosti by těch odhalených případů mohlo být daleko více, pokud by bylo na tuto práci dost lidí. 

Česká policie je velmi konzervativní a nechce měnit zaběhlé praktiky a postupy. Environmentální kriminalita je pro ni marginální problém

V kauze Lovec hráli roli také tři tygři, které chtěli překupníci vypustit do honitby a pak je jejich zákazníci měli lovit. Tehdy z toho nakonec sešlo, ale je tohle v Česku mezi pytláky a překupníky běžná praxe?

Zřejmě se to děje a já stále nedokážu uvěřit, že někdo vůbec takovou bláznivost dokáže vymyslet. Z operativy tehdy vyplynulo, že to nebyla jejich první akce tohoto typu. Předtím zřejmě nešlo o tygry, ale o jiné exotické šelmy jako jsou oceloti nebo levharti. Je to šílené a nebezpečné. Představte si, že jdete ráno na Kokořínsku na houby a potkáte tři tygry. 

Anebo si přečtete v médiích, že utekla puma a pohybuje se po Česku…

Přesně. Když víte, čeho jsou někteří lidé schopni, tak jen přemýšlíte, jestli tyhle útěky jsou nechtěný omyl nebo šílený záměr. Snahou většiny lovců je střílet velká trofejová zvířata. Část z nich ale touží i mít něco unikátního, co nikdo jiný nemá. Symbolizuje to bohatství, nadřazenost a moc. Tento přístup bývá označován za takzvaný Ferrari efekt. Kolegové z maďarské environmentální policejní jednotky řešili případ, kdy organizovaná skupina píchala jelenům do pučnic (místo, odkud roste paroží, pozn. red.) nějakou látku s hormony, aby paroží rostlo deformovaně. Pak inzerovali lov s tím, že se jedná o unikátní zvířata s neobvyklými trofejemi. Před lovem zvíře omámili, odvezli do lesa a vypustili. Lovec přišel, bez větší námahy polospícího jelena zastřelil a získal jedinečnou trofej. V Jižní Africe se na farmách chovají „designová“ zvířata, kdy se kříží různé druhy, aby vznikl jedinečný exemplář, třeba odlišně zbarvený. Tyto lovy se pak prodávají za statisíce dolarů. 

Dilema, kterému je lepší se vyhnout

Máme v Česku nějaká data, která by ukázala na rozšířenost pytláctví?

Nějaká data máme, ale tato kriminalita je takzvaně latentní, což znamená, že je hodně utajená a špatně se odhaluje.  Víme například, že každý rok zmizí třetina rysů v České republice. To není přirozená úmrtnost ani nehody, z větší části jde o pytláctví. Víme to i díky monitoringu prováděnému Národním parkem Šumava, vědci a nevládními organizacemi, které sledují pohyb zvířat a zaregistrují, když nějaká zmizí. Jenže dokázat, že byla upytlačena a kým, to už je jiná otázka. 

Takže jak se dostanete k podezření, že někde probíhá kriminální činnost?

Jsou různé způsoby. Pomáhají různé databáze a informace. Víme, kolik tady máme chovatelů exotických zvířat a jakým způsobem ten obchod probíhá. Hodně věcí se dozvíme díky kontaktům v chovatelské i lovecké komunitě. Češi sice neradi něco oznamují úřadům, což je takový důsledek naší historie, je to považováno za udavačství, ale je spousta lidí, které štve kriminální činnost týkající se zvířat. Sami třeba nepodají trestní oznámení, ale aspoň předají informace dál. S tím už se dá pracovat. 

Bohužel se ale opakovaně stává, že se vyšetřovatelé osvědčí, povede se jim nějaký velký případ, a pak jsou převeleni na jiný typ kriminality, který vedení považuje za důležitější

Také záleží, o co konkrétně jde. Liší se jednotlivé komodity – jinak se obchoduje se vzácným dřevem, s kožešinami, s živými zvířaty. V podstatě se to nemíchá. Když někdo obchoduje s papoušky, neobchoduje s loveckými trofejemi či s kaviárem. Je důležité znát prostředí a rozumět tomu, jak ty aktivity fungují. Sami jsme biologové a máme mnoho kontaktů mezi přírodovědci, chovateli, pracovníky zoologických zahrad a podobně. Není však úplně dobré být úplně součástí té komunity, nelze být inspektor a zároveň chovatel. To je nesmysl. 

Protože jde jistým způsobem o střet zájmů?

Ano, protože když má inspektor kamarády chovatele, nebude je chtít kontrolovat. Pokaždé, když jsme mezi inspektory měli někoho, kdo sám choval exotická zvířata, bylo to pro něj vnitřně velmi nepříjemné. Nejde to hrát na dvě strany. Když víte, že se někam na burzu chystá kontrola a vy to kamarádům chovatelům neřeknete, budou na vás koukat skrz prsty, že jste je nevaroval. A když jim to řeknete, pak nemáte na místě inspektora co dělat. Je to dilema, kterému je lepší se vyhnout.

Environmentální policie chybí

A co policie a celníci?

U těchto složek je problém, že nemají specialisty a nedisponují biologickými odbornými znalostmi. Postupem času se nám některé podařilo do problematiky wildlife crime vtáhnout, ale stále je třeba přesvědčovat jejich vedení, že ta práce má smysl a jde o závažný typ kriminality. Mnohokrát jsem se setkala s tím, že policista dostal přidělený nějaký wildlife případ a měl kyselý obličej. Za dva měsíce pak přišel s tím, že je to strašně zajímavé. Bohužel se ale opakovaně stává, že se vyšetřovatelé osvědčí, povede se jim nějaký velký případ, a pak jsou převeleni na jiný typ kriminality, který vedení považuje za důležitější. Čili my roky vzděláváme lidi a pak je ztrácíme. Je to stále dokola. 

V jednom z dřívějších rozhovorů jste mluvila o tom, že by si Česko zasloužilo environmentální policii. Podařil se v tom nějaký pokrok?

Vůbec ne a je to totální frustrace. O vytvoření environmentální jednotky u policie se snažíme přes dvacet let a pořád nic. Přestože už i ministerstvo vnitra zahrnulo takový pokyn do Koncepce boje proti organizovanému zločinu, vedení policie nereaguje. Přitom je to doporučení Evropské komise, Interpolu, Maďaři mají environmentální policejní jednotku od roku 2009, Britové už asi dvacet let, mají ji i Němci, Holanďané, Portugalci, Slováci. Jediný posun je nyní vznik environmentálního pracovního týmu pro Prahu. Jde o skupinu policistů, která by se měla věnovat environmentální problematice. Osvícené rozhodnutí, ale bohužel jen v rámci Prahy. 

Nejsou kapacity ani pro jednotky zvířat a představte si situaci, když jsou v chovatelském zařízení desítky šelem

Jak si to vysvětlujete?

Konzervativní přístup. Česká policie je velmi konzervativní a nechce měnit zaběhlé praktiky a postupy. Environmentální kriminalita je pro ni marginální problém. Zásadní může být i to, že se policie obvykle neúčastní mezinárodních akcí věnovaných enviro-problematice, takže nevidí přístup jiných států, nevidí, jak tato kriminalita může být organizovaná a efektivní, netlačí je to k žádnému posunu. Lépe jsou na tom celníci, ale Celní správa plánuje restrukturalizaci a není úplně jasné, jak to u nich s wildlife problematikou bude dále.

Co se děje se zvířaty, která se podaří zachránit?

Pokud se jedná o naše chráněné druhy podle zákona o ochraně přírody, tak státní správa může umístit odebrané zvíře víceméně kam chce. Není to jasně dané. Většinou k tomu využívá nějaké záchranné stanice. Pokud jde o CITES (Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, pozn. red.) druhy, tak ty musí být umístěny do jmenovaného záchranného centra, což jsou některé zoologické zahrady. Obecný problém je, že nejsou kapacity ani v těch stanicích, ani v zoologických zahradách.

S malými zvířaty se to vždy dá nějak vyřešit, ale pokud jde o větší zvířata jako třeba tygřici Charlottu, tak to dalo hodně práce, aby se podařilo ji někam umístit. Záchranná zařízení v Česku nejsou na větší zvířata připravena, takže zabavení nějakého vlka, rysa, tygra nebo medvěda je prostě noční můra. Nejsou kapacity ani pro jednotky zvířat a představte si situaci, když jsou v chovatelském zařízení desítky šelem. Teoreticky by byla možnost ta zvířata utratit, některé země to dělají, ale o tom u nás uvažovat nemůžeme a ani nechceme.  

Nelegální činnost související s wildlife jsme zaznamenali spíše u střední či starší generace Vietnamců. Mladší generace a vietnamská mládež, která vyrostla už u nás, má spíše evropské smýšlení a odlišné hodnoty

Bohužel ani třicet let po podpisu úmluvy CITES a vstupu v platnost zákona na ochranu přírody stát nedořešil, kam zabavená zvířata umisťovat. Nemáme žádné státní záchranné centrum a někdy bývá i tlak, aby se ta nelegální zvířata nezabavovala a ponechala se v péči chovatele. Který je ovšem podezřelý z nelegálních aktivit. To je úplně špatně. Trestní orgány provedou domovní prohlídku, najdou nelegální zvířata, podmínky jsou špatné a mají je tam nechat? Nejen, že je to hrozné, ale ta zvířata bývají také klíčový důkaz. Když je tam nechají, tak samozřejmě za chvíli zmizí a majitel se tváří jako že nic.

Na světové mapě nelegálního obchodu s těmito komodami jsme spíše tranzitní země, vývozní či dovozní?

Poloha v centru Evropy je pochopitelně vhodná pro tranzit. Ale že bychom byli úplně tranzitní země, to se říci nedá, protože přes nás nelétá tolik tranzitních letů. Z českých letišť se kromě Prahy do exotických zemí nelétá. I z Prahy většinou budete přestupovat na větším evropském letišti. Jsme zemí dovozní, hodně se k nám pašuje, protože jsme relativně bohatí. Ale jsme i zemí vývozní, vyvážíme opravdu mnoho druhů zvířat, hlavně z odchovů. V Česku je obrovská chovatelská komunita, což je trochu pozůstatek z dob socialismu. Lidé nemohli cestovat, proto se věnovali koníčkům, mezi nimi i chovatelství a sběratelství.

Poptávka roste

Jakou roli v tom nelegálním obchodu s divokými zvířaty hraje čínská medicína? 

Velkou, ale říkala bych spíše asijská nebo alternativní medicína. Čínská je pouze podkategorie, medicína může být i japonská, korejská, vietnamská, dokonce africká a podobně. V Asii se tradiční medicína využívá tisíce let, moderní západní medicína je zavedena teprve posledních sto, dvě stě let. Většina asijských zemí se stále spoléhá na tradiční medicínu. Čína má dokonce dvě ministerstva, jedno je ministerstvo zdravotnictví pro moderní medicínu, druhé ministerstvo čínské medicíny. Čína si je samozřejmě vědoma tlaku mezinárodní komunity na etiku obchodu se zvířaty, takže se snaží regulovat lov a obchod například s tygry či nosorožci pomocí různých zákonů.

Otázkou je, jak moc se tam tyto zákony dodržují…

To může být samozřejmě sporné. Spotřeba v Číně je obrovská a země se navíc snaží přírodní suroviny získávat i skrz projekt One Belt, One Road, Pás a stezka. Číňané investují do infrastruktury v chudých zemích a díky tomu získávají jejich suroviny, včetně surovin z divokých zvířat. Navíc poptávka po čínské medicíně a alternativních léčebných metodách stoupá všude po světě, včetně Ameriky a Evropy.  

U nás je silná vietnamská komunita, týká se to i jí? 

Vietnamské komunity nejsou úplně stejné jako ty čínské. Ale mají také své pověry a tradice a využívají produkty z exotických zvířat. Navíc jsou velice šikovní obchodníci. Přivážejí svou medicínu z domovské země a obchodují i s dalšími produkty ze zvířat, které jsou vysoce ceněné. Často se zaměřují na zakázané produkty, jako je slonovina, nosorožčí rohy nebo tygří kosti. Vietnamští obchodníci jsou nesmírně organizovaní a propojení s jinými zeměmi. Jejich aktivity lze odhalovat jen velmi obtížně. Vyšetřování případů souvisejících s vietnamskou komunitou je nákladné a komplikované, už jen z důvodu nutnosti překládat všechny informace z vietnamštiny.

Máme u nás i vietnamské inspektory? 

Ne, na České inspekci životního prostředí, pokud vím, žádný není. Občas se najde nějaký policista vietnamského původu, ale ti většinou nepracují na těchto případech. Je to pro ně i nebezpečné, protože jde o komunitu, které jsou součástí. Je potřeba také dodat, že nelegální činnost související s wildlife jsme zaznamenali spíše u střední či starší generace Vietnamců. Mladší generace a vietnamská mládež, která vyrostla už u nás, má spíše evropské smýšlení a odlišné hodnoty.

Mláďata na fotku a „do hrnců“

Pro HlídacíPes.org jsem před časem psal text o videích s roztomilými zvířaty, za kterými se ale ve skutečnosti skrývá byznys postavený na týrání zvířat. V Asii jsou farmy na mláďata, která k tomu autoři videí využívají. Existuje něco podobného i v Česku?

Bohužel ano. U nás se hodně využívají roztomilá mláďata kočkovitých šelem. Známý případ z poslední doby je zabavená tygřice Charlotta. Je zajímavé, že kontaktní ZOO a popularita mazlení s tygřaty a lvíčaty začala narůstat přesně v době, kdy jsme zaregistrovali, že Vietnamci u nás obchodují s tygřími produkty. Trochu morbidně říkám, že se tady produkovala mláďata šelem, aby se na rok využila na focení s dětmi za dvě stě korun za fotku, a když dorostla do velikosti, kdy už nešla použít, prodala se „Vietnamcům do hrnce“. Tohle si lidé neuvědomují, jim stačí srdceryvný příběh o tom, jak mládě odvrhla matka a dotyčný chovatel ho zachránil a odchoval na flašce. Realita ovšem bývala taková, že mládě prostě mámě odebrali, aby ho mohli uměle odchovat a aby si zvyklo, že na něj pořád někdo sahá. Byla zde jasná nadprodukce malých roztomilých koťat. Samice byly nuceny mít za dva roky třeba i čtyři vrhy. 

A to využívají tedy i influenceři?

Lidé zvířata milují. A to je právě příběh tygřice Charlotty, který se začal řešit právě díky informacím od našeho týmu. Šlo o  malou tygřičku, starou asi dva až tři měsíce. Bohatý táta ji pořídil svému čtrnáctiletému synovi na hraní. Synek natáčel videa na TikTok, začali za ním jezdit i influenceři, kteří se s Charlottou fotili. Celníkům se podařilo případ rozkrýt a tygřici zabavit. Nějakou dobu se o ni starali v ZOO Hodonín a teď je v Německu, kde bude na trvalo. Dalo ale strašně práce z toho zvířete udělat aspoň trochu tygra. Lidé nechápou, že takový chov šelem je prostě špatně. 

Někdy to ale přece jen pochopí. Osmany Laffita, bohatý avantgardní návrhář, měl také tygra jako osobního mazlíčka. Byli jsme u tehdy na kontrole a tygr byl sice překrmený, ale měl výborné podmínky. Majitel měl k němu silný vztah, tygr pro něj nezačal být překážkou poté, co vyrostl z mláděte, nezbavil se ho, jak k tomu často dochází. Místo toho mu vybudoval úžasný výběh a tygr se dožil i rozumného věku. Nejdůležitější na tom příběhu je ale to, co se stalo poté, co tygr umřel. Osmany Laffita prohlásil, že by to už nikdy neudělal. Když poznal chování toho zvířete, zjistil, jak je tohle chovatelství špatné a nikdy by si už žádné další podobné zvíře nepořídil. Prohlédl, byla tam sebereflexe.