Na Den otců 21. června připadá i výročí justiční vraždy armádního generála Heliodora Píky. Komunisté ho popravili na Borech oběšením na šibenici v roce 1949. Prokurátor Karel Vaš až do smrti trval na tom, že Píka byl vinen. Generál sám v dopise na rozloučenou svou smrt označil za politickou vraždu. „Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť je to tak průhledné,“ napsal.

Osud Heliodora Píky, vojáka, legionáře, za druhé světové války atašé v Rumunsku a náčelníka vojenské mise v SSSR, není zapomenutý. Mluví se o něm jako o hrdinovi, legendě odboje. Jaký byl ale otec a manžel? A jaký život prožili jeho jediný syn Milan a jeho manželka Marie?

Bojovat vedle otce

Milan Píka za druhé světové války sloužil v Anglii u britského letectva RAF. Při lékařské prohlídce mu zjistili určitý druh barvosleposti a jeho plány stát se pilotem se rozplynuly.

Odeslali ho do administrativy na místo pobočníka velitele doplňovacího střediska. Chtěl ovšem bojovat. Proto si podal žádost o propuštění z anglické armády do československých jednotek na východní frontě a doufal, že se zbraní v ruce stane po boku svého otce.

Milan Píka na snímku z roku 2009 (foto: Alexandr Satinský / MAFRA, Profimedia)

Žádost mu zamítli s odůvodněním, že je v administrativě nepostradatelný. Za celou válku si ze zbraně nevystřelil. V září 1945 se vrátil do Československa v britské důstojnické uniformě, v československém letectvu sloužil v hodnosti kapitána.

Vedle vojenského zaměstnání studoval práva na Univerzitě Karlově a na vlastní žádost ho přidělili na nižší úřednické místo ke Krajskému vojenskému soudu v Kapucínské ulici v Praze. Tady sloužil až do chvíle, kdy ho vyhodili se slovy, že tu nemůže pracovat, když ve vedlejší budově vyšetřují jeho otce pro velezradu.

Heliodor Píka, zástupce náčelníka generálního štábu, trpěl už za války bolestmi žlučníku. Nucenou dovolenou v březnu 1948, kterou mu soudruzi nařídili, využil k operaci. Když ho zatýkali tajní agenti, tahali ho z nemocničního lůžka, na břiše měl nezahojenou ránu po operaci.

Vyšetřování probíhalo v pražské Dělostřelecké ulici číslo 11, kde po válce sídlila sovětská tajná služba SMERŠ (smrt špionům) a kde probíhaly surové výslechy zatčených ruských občanů odesílaných do sovětských gulagů. Píku pak převezli do tzv. Domečku, do budovy sousedící s Krajským vojenským soudem. Později Píku věznili na Pankráci a do popravy také na Borech.

Hlavu vzhůru! Vydrž! Dýchej!

S přáteli otce, například generálem Mrázkem, letcem RAF, Milan Píka mluvil o možnosti otcova osvobození. Promýšleli, jak by hypoteticky šlo Heliodora vysvobodit a převést přes západní hranice. „Byly to jenom úvahy, diskuze. Nic reálného. Pak si pro mě na ministerstvo obrany přišli do mé kanceláře dva pánové v kožených kabátech jako ve filmu,“ vzpomínal Píka, kterého zatkli 20. listopadu 1948 dva agenti obranného zpravodajství.

Generál Heliodor Píka (foto: archiv autora)

Obvinili ho z přípravy únosu jeho otce a ze špionství ve prospěch britské tajné služby. Uvěznili ho na Pankráci, kde mu bachař prozradil, že na stejném bloku A v patře pod ním v podobné cele sedí jeho otec. Na dvoře věznice Milan – jako nejmladší vězeň – předcvičoval ostatním. Jeho otec měl celu u dvora s malým okénkem vysoko u stopu. A syna viděl a slyšel.

Milan během vězeňské rozcvičky vykřikoval pokyny na cvičence: „Hlavu vzhůru!“ „Vydrž!“ „Dýchat zhluboka!“ a podobně, protože věděl, že ho tatínek slyší. Otec mu pak poslal moták: „Můj nejdražší. … Nedovedeš si představit, čím jsi pro mě byl. Hvězdou, paprskem jasu, klidu a v posledních dnech nesmírnou mravní oporou,“ napsal Heliodor Píka synovi v únoru 1949.

Ve dnech 26. – 28. ledna 1949 odsoudili Heliodora Píku k trestu smrti provazem. Prokurátor Karel Vaš nemilosrdně zlikvidoval hrdinu z první a druhé světové války, člověka, který vyjednal propuštění vězňů z gulagu, tedy kromě jiných právě i svého vraha, budoucího vojenského prokurátora Vaše.

Nemsti se, synu

Ten k jeho případu pro Paměť národa v roce 2007 řekl: „Ale on se přiznal! Přiznal svoji chybu. Doznal to, doznal to i před soudem.  Takže já se o tom nebudu bavit.“ Na otázku, zda byl Píka vinen, devadesátiletý Vaš prohlásil, že o tom nepochybuje. „Měl dvojí tvář. Jednak to byl kádrový profesionální důstojník, zasloužil se o budování armády a tak dál. Na druhé straně zradil,“ trval si na svém i po mnoha letech někdejší prokurátor Vaš, kterého soudy po roce 1989 zprostily obžaloby z důvodu promlčení.

Dne 16. února 1949 se konal soud s Milanem Píkou. Prezident Gottwald vydal příkaz, že mladý Píka musí být propuštěn, aby se na Západě neřeklo, že likvidují celé rodiny.

Po popravě otce se Milan Píka se svou ženou odstěhoval do Bratislavy, kde později vystudoval Vysokou školu ekonomickou a stal se účetním v národním podniku pro zpracování dřeva. Na otce nezapomněl. Miloval ho a ctil, i když s ním prožil mnohem méně, než by si přál.

Do paměti se mu zapsala jeho poslední prosba, kterou jeho otec pronesl v noci před popravou na cele smrti. „Otec mi kladl na srdce, abych se nemstil. A věnoval se své rodině víc, než mohl on. Byl skutečnou obětí svého povolání. Rodina musela být vždy až na druhém místě. Tak ke mně mluvil těsně před smrtí. Že všechny síly věnoval vlasti a národu, méně své rodině. A varoval mě, abych se v tomto já polepšil,“ vypráví Milan Píka na unikátní nahrávce z roku 2007, kterou pořídil slovenský Ústav paměti národa. Milan Píka dosáhl až po roce 1989 po mnohaletém úsilí soudní rehabilitace svého otce.

Za manželem do války

Generál Heliodor Píka měl i výjimečnou manželku, Marii Sehnalovou pocházející z Moravy. Prokázala v mnoha případech neobyčejnou odvahu, statečnost a lásku ke svému muži.

Například v během druhé světové války po otevření východní fronty, kdy její muž vedl vojenskou misi v SSSR, se vypravila na dalekou cestu. Z bezpečí, pohodlí a hojnosti londýnského hotelu se za svým milovaným mužem vypravila přes frontovou linii do SSSR do Archangelsku a odtud do Moskvy. Cestou přežila dramatické okamžiky: její loď se jen tak tak vyhnula německým ponorkám, minám, tři dny čelila náletům německých letounů.

Vyděšená paní Píková prý běhala po palubě od jedné zbraně ke druhé s kulometnými pásy. Bohužel se neubránili. Její loď potopili a paní Píková málem utonula ve studeném moři u norského pobřeží. Ze záchranného člunu se ji totiž pokoušeli dostat na palubu další lodi, ale tak nešikovně, že spadla do ledového moře. Přitom stále pevně svírala kabelku s cestovními doklady, bez nichž by byla v Rusku pravděpodobně odeslána rovnou do gulagu.

Rusky neuměla, na Sověty mluvila německy, což byla chyba. Naštěstí ji nezastřelili. Když konečně tato dáma po strastiplné cestě doputovala do Moskvy, sdělili jí, že tu její muž už dávno není. Tři dny bez jídla se pak harcovala vlakem do sovětského Kujbyševa, kde sídlil náčelník vojenské mise v SSSR – její muž.

Dorazila v noci. Hladová, zmrzlá, vystrašená. Generál Píka zrovna spal. Rychle ho probudili, že tu má ženu! Musel to být pro něj otřes. Tady?! Copak zešílela?! Spali v baráku bez zasklených oken. Ráno se manželé probouzeli zimou pod vojenskými kabáty s několikacentimetrovou vrstvou sněhu.

Heliodor hned druhý den začal plánovat její zpáteční cestu do Anglie přes Jeruzalém, Teherán, kolem afrických břehů do Londýna. Trvalo to týdny. Zhubla prý tolik, že její syn Milan sloužící v RAF v Anglii ji skoro nepoznal. Jen pomalu se vzpamatovávala, měla zraněné nohy, jak s ní vlnobití v onom studeném moři mlátilo o bok lodi. Po této cestě se u paní Píkové rozvinula psychóza, paranoia.

Moje smrt je vražda

Dne 20. června 1949 po obědě zavolali z borské věznice do pražského bytu Píkových, že jejich otec bude druhý den ráno za svítání v šest hodin oběšen. Milan s otcem prožil na cele celou noc. Co se tam všechno řeklo, nevíme. Ale jedno ano, plakal Milan. Heliodor byl podle slov syna klidný, vyrovnaný, připravený. Když jeho syn vstoupil do cely, jeho otec právě psal dopis na rozloučenou:

„Milovaní, nejdražší, před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím a vědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji, a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť je to tak průhledné – že jde o politickou vraždu. Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti. Studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo konjunkturalismu. Kam zmizela poctivost a odvaha?“

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.