KOMENTÁŘ. Není samozřejmě vůbec snadné ucházet se v mediálním prostoru o pozornost s článkem na justiční téma v den, kdy soud první instance vynáší rozsudek nad poslancem obžalovaným ze znásilnění. Přesto se o to pokusíme a o pozornost čtenářstva si zasoutěžíme provokativní otázkou: Čím to, že proces s Dominikem Ferim neprovázely titulky jako: „Poslanec prasák si dal řízek“ nebo „Omámil oběti, aby si zasouložil“? 

Jedno z možných vysvětlení se nabízí: Média se v posledních dejme tomu pěti šesti letech naučila aspoň v základní rovině respektovat presumpci neviny. Pokud k tomu některý případ přispěl více než jiný, bylo to stíhání zdravotní sestry Věry M., obžalované ze série vražd, které nespáchala a dokonce se vůbec nestaly. A kterou zdivočelá média (a stát) málem uvláčela.

Ničemu velká média nerozumí tak dobře jako penězům. Pro peníze nafukují titulky tak, aby na ně lidé klikali jak šílení, v reportážích vykřikují hesla typu „sestra Smrt“, aby se odlišila od své veřejnoprávní nebo ještě ne úplně zdivočelé konkurence.

A pro peníze jsou ochotna se soudit ještě skoro osm let poté, co kauza v trestněprávní rovině skončila. Připomeňme, že údajné skutky se měly stát v letech 2010 až 2014, v tomto roce byla Věra M. obviněna, ve vazbě strávila 429 dní, tedy rok a dva měsíce. Soud ji osvobodil v lednu 2016, nejprve krajský v Ústí nad Labem, jeho závěry pak plně podpořil i soud vrchní.

„Vždyť se tolik nestalo…“

Média se vyznamenala ve všech fázích tohoto procesu. Snad pod vlivem sebejistoty policie a státního zástupce Františka Stibora, který do poslední chvíle požadoval doživotí a proti prvnímu zprošťujícímu rozsudku se odvolal, se média vydala na dobrodružnou pouť titulků, které by se na žurnalistických fakultách mohly vyučovat jako selhání editorů a šéfredaktorů; lidé z právního oddělení vydavatelství byli nejspíš celou dobu na dovolené a jednotliví autoři v sobě nenašli dost síly svým šéfům říct: Vy jste snad zešíleli!

Každé dobrodružství něco stojí, a tak jsme následujících sedm let sledovali často ponižující pouť paní Věry M. po soudech, kde se domáhala odškodnění. Sama už v té době byla obětí státu a médií a sledovali jsme klasickou sekundární viktimizaci.

Ještě v roce 2017 rádio Frekvence 1 nablble hlásilo k jakési jiné kauze v mladoboleslavské nemocnici: „Po jedenácti letech je to další případ nemocničních vražd. Posledním odsouzeným je Petr Zelenka alias heparinový vrah. (…) Z poslední doby to byla i sestra z Rumburku, tu ale nakonec soud osvobodil.“

Nebo když se v roce 2022 projednávalo odškodnění zdravotní sestry za nezákonné stíhání, pokusil se Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových zpochybnit dopad, jaký mělo stíhání do osobního života Věry M. „Kdyby chtěla být v Praze anonymní, nechodila by osobně ke všem soudním řízením, které vedla i proti sdělovacím prostředkům,“ řekla u soudu pracovnice úřadu.

„Sestra z Rumburku chce po státu pěkně tučné odškodné!“ hlásal zase v lednu 2017 server tn.cz, který vydává televize Nova. Mimochodem, tento skvost najdeme na stránkách dosud.

Jak bylo řečeno, máločemu velká média rozumí tak dobře jako penězům. Mediální dům CNC, který mimo jiné vydává deníky Blesk a Aha, musel ženě podle pravomocného rozsudku zaplatit 900 000 korun, ve sporu s TV Nova soud přiznal 1,2 milionu korun, Vltava Labe Media měla zaplatit 250 tisíc korun a TV Prima 500 tisíc korun. S vydavatelstvím Economia pak uzavřela mimosoudní dohodu, její detaily strany nezveřejnily.

Nespravedlnost spravedlnosti

Nejdéle trval soud s vydavatelstvím Mafra. Před pár dny Nejvyšší soud zamítl dovolání Mafry a rozhodl, že má zdravotní sestra nárok na odškodnění 700 000 korun. Do běžného soudního ping-pongu zde vstoupil dokonce Ústavní soud, proto trval tak dlouho.

I na příkladu Mafry si můžeme ukázat zajímavou okolnost. Když před časem Česká televize vysílala minisérii Podezření, volně inspirovanou příběhem Věry M., napsala MF DNES v recenzi:  „To, že je zdravotní sestra Marešová nevinná, vědí pochopitelně všichni od roku 2016. Tehdy ji Krajský soud v Ústí nad Labem obžaloby zprostil.“

Zde je třeba poukázat na podstatný omyl. To, že je zdravotní sestra nevinná, měli všichni vědět ne od roku 2016 a soudního zproštění, ale od samotného počátku. Říká se tomu presumpce neviny a byli to právě novináři, kdo ji nerespektovali. Zjednodušeně a bohužel stále znovu: člověk je nevinný, dokud soud pravomocně neřekne opak. A nikoli naopak.

Nespravedlnost má mnoho forem a jednou z nich je, když spravedlnost přijde pozdě. Na případu Věry M. by se daly vyučovat i mnohé další: sekundární viktimizace, zdlouhavost a obtížnost přístupu k právu, nerovnost stran v možnosti ovlivňovat veřejné mínění. A také neschopnost státu postihnout viníky, za které se musel omlouvat a vyplácet odškodnění.