REPORTÁŽ. V motorkářském světě jí nikdo neřekne jinak než „Wild Child“, neboli česky „Divoké dítě“. Padesátiletá Tracy Van der Linde vede v Jihoafrické republice motorkářský klub Prowlers, který byl založen v roce 1994 a má dnes několik desítek členů. „Nemůžu od ostatních vyžadovat něco, co bych sama nezvládla,“ vysvětluje, jak se jí podařilo získat respekt v převážně mužském prostředí motorkářů.

Když jsem přiletěl do Jihoafrické republiky, Tracy Van der Linde jsem znal jen z fotografií. Dozvěděl jsem se o ní před necelým rokem při pátrání po neznámé části rodiny. Jde o nevlastní dceru mého prastrýce, který v devatenácti utekl přes Vídeň z totalitního Československa.

V roce 1968 si vybral Jižní Afriku. Tam tehdy uprchlíky přijímali okamžitě bez čekací lhůty, na rozdíl od zemí jako Kanada nebo Nový Zéland. Pracoval v dolech, hrál ruletu a potkal svou budoucí ženu, která měla roční dceru Tracy. Tu si vzápětí osvojil.

Tracy už roky na své Hayabuse, legendárním stroji značky Suzuki, cestuje jihoafrickou krajinou a hledá svobodu v rychlosti přes dvě stě kilometrů v hodině.

„Respekt je nutné vybudovat“

Na dotaz, zda svému klubu někdy říká „motorkářský gang“, Tracy odpovídá, že záleží na tom, jaký o něm zrovna chce vzbudit dojem. Pokud by v někom chtěla vzbudit strach, mohla by říct, že je součástí gangu. Ve skutečnosti její klub žádnou zločineckou strukturou není.

Foto: se souhlasem Tracy Van der Linde

Motorkářka se z Tracy stala na začátku tisíciletí. Začala s manželem jezdit na terénních motorkách, pak přesedlala na silniční, až se dostala k sportovně-cestovní japonské Hayabuse. Začala vyhrávat lokální závody a krátce poté, co se stala členkou zmíněného klubu, kandidovala na pozici jeho šéfky.

Většinově pánský kolektiv ji poslední desetiletí každoročně jednohlasně volí prezidentkou klubu. „Je ojedinělé, aby motorkáře, kteří jsou často statní muži, vedla žena. Je těžké získat si jejich respekt, ale to je přesně to, na čem si zakládám. Věřím, že respekt nemá být vyžadován, ale vybudován,“ říká Tracy.

Svými motorkářskými schopnostmi se podle vlastních slov musí vyrovnat ostatním. Zakládá si na tom, že mluví na rovinu, nebojí se odvázat a „propařit“ s ostatními celou noc. Zároveň ale jezdí dlouhé trasy, při kterých svou pozici utvrzuje.

„Nemůžu od ostatních třeba vyžadovat něco, co bych sama nezvládla. Pokud chci, aby se mnou cestovali tisíce kilometrů, musím být sama schopna je uřídit,“ dodává.

Zároveň zdůrazňuje, že respekt si získá především tím, že sama bude respektovat své parťáky a motorkářské hodnoty: „Vždy jde o lásku, čest, loajalitu a respekt. Motorkáři mají za sebou všemožné životní příběhy a je nutné je za ně nesoudit.“

Blokáda za nižší mýtné

Foto: se souhlasem Tracy Van der Linde

Její klub je jedním z téměř dvou tisíc, které v Jihoafrické republice fungují. Stejně jako jinde nespojují jen fanoušky silných strojů. Důležitou úlohou klubu je také zajištění bezpečnější a organizované jízdy při dlouhých cestách – motorkáři mají nastavené konkrétní signály pro komunikaci během jízdy nebo udržují při cestě určité formace.

Motorkářské kluby napříč Jihoafrickou republikou také pořádají společné výjezdy či společně upozorňují na problémy, které se týkají dopravy a infrastruktury v zemi. Organizují třeba hromadné protesty.

Tracy popisuje, jak před pár lety motorkářská komunita protestovala proti nespravedlivě nastaveným poplatkům na mýtných bránách. Vadilo jim, že cena poplatku pro motorkáře byla stejná jako cena za osobní vozidlo, včetně taxikářských minibusů, do kterých se však vměstná mnohem více lidí.

„Proč bychom měli platit stejně?“ ptá se Tracy, která tehdy se stovkami dalších motorkářů vyrazila protestovat k mýtným branám. Mnoho jezdců se hromadně postavilo do řady před vjezdem do placeného úseku, aby zaplatili mýtné. Místo platebních karet ale využívali ty nejmenší mince, které měli k dispozici – centy.

Po desítkách motorkářů to provozovatele bran přestalo bavit a zbytek motorek pustili dál bez placení. Takto komunita motorkářů zatlačila na stát, který pro ně následně mýtné snížil.

250 km/h. Ještě zrychli

Foto: se souhlasem Tracy Van der Linde

„Nechci v tobě vyvolat strach, chci, ať si to užiješ. Kdyby sis to neužíval, zaklepej na helmu a ukončíme to,“ udílí instrukce Tracyin manžel Craig, když spolu nasedáme na motorku, černobílou Hayabusu.

Nastavujeme si komunikaci při spolujízdě. Místo slov, která by s helmami a narážejícím větrem nebylo slyšet, se řídíme dotyky: poklepání levou rukou znamená „zrychli“, pravou rukou „zpomal“ a poklepání po helmě řidiče se rovná povelu „zastav“.

V jihoafrickém Západním Kapsku jsou silnice jiné než v České republice – táhnou se do větší dálky, lemují je monumentální panoramata a potkáte na nich méně aut. I proto mě rychlost dvě stě kilometrů v hodině nevyvádí z míry. Stále jsem zpoza Craiga schopen pozorovat ubíhající horskou krajinu. Poklepávám levou rukou.

Craig k jízdě přistupuje s citem a respektem. Při dosažení rychlosti dvě stě padesát kilometrů v hodině cítím změnu v pohyblivosti. Tlak větru je tak silný, že jen s těží zvládám udržet pohled na cestu před námi. Přesto znovu využívám svou levačku k povelu „zrychli“.

Ve chvíli, kdy překračujeme rychlost dvě stě sedmdesát kilometrů v hodině, musím schovat hlavu za Craiga a položit ji na jeho záda. Po chvíli jej poklepávám pravou rukou a on okamžitě zpomaluje.