Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Ukrajinští vojáci míří na ruský dron nad evakuačním koridorem pro civilisty. Foto: Profimedia
,

Jen pera diplomatů nás před agresí neubrání. Platilo to za Marie Terezie i dnes na Ukrajině

Válkám nikdy nezabránily mezistátní smlouvy, ale schopnost a odhodlanost států se potenciálnímu napadení bránit, jak dnes vidíme i na příkladu Ukrajiny. Slabost habsburské monarchie v roce 1740 a její spoléhání se na „pera diplomatů“ místo na zbraně přivedla pruského krále k anexi bohatého Slezska. A to je pro nás poučení z bitvy u Chotusic, jejíž 280. výročí si právě připomínáme. Kdyby tehdy Marie Terezie měla moderní armádu a její otec se nespoléhal pouze na smlouvy, evropské dějiny by se ubíraly jiným směrem.

17. května 1742 v bitvě u Chotusic (Čáslavi) pruský král porazil rakouskou armádu. V této bitvě bojoval i maršál Josef Václav z Liechtensteina, který si tehdy všiml, jak důležitou roli v ní hrálo pruské dělostřelectvo. Proto navrhl Marii Terezii reformovat rakouskou „artilérii“ a v letech 1744-1756 její reformu úspěšně provedl.

„Královna bitev“, jak se dělostřelectvu také říká, byla nejlepším druhem zbraně až do zániku monarchie a v této tradici pokračují čeští dělostřelci dodnes. I v současnosti je dělostřelectvo nejdůležitější složkou armády, jak ukazuje válka na Ukrajině, kde polní děla, houfnice a rakety působí 80 % škod a ztrát.

Rakousko však potřebné reformy armády i státu dlouho odkládalo a přiměly ho k nim až zmíněné vojenské porážky. V určitých ohledech až do letoška opakovali stejné chyby i současní světoví státníci. Změnila to až Ruskem rozpoutaná válka a svobodný svět začal jednat, pomáhat Ukrajině a konečně i zbrojit.

Pragmatická sankce

V roce 1740 se ujali trůnů dva panovníci, kteří se zásadně zapsali do dějin střední Evropy. Nejprve 31. května na pruský královský trůn nastoupil Fridrich II. (1712-1786), později zvaný „Veliký“. Po náhlé smrti císaře Karla VI. na habsburský trůn usedla 20. října jeho dcera Marie Terezie (1717-1780).

Když si Karel VI. uvědomil, že už asi nezplodí mužského dědice, vydal 19. dubna 1713 dokument „Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského, v němž byla ustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské“ (zkráceně zvaný „pragmatická sankce“).

Z hlediska práva se jedná o zásadní a nezrušitelný dokument. Císař se jeho vydáním snažil zajistit dědictví celé monarchie pro svou nejstarší dceru.

Karlova vláda a diplomaté pak v dalších letech vynaložili nemalé úsilí, politické a územní ústupky (i úplatky), aby dosáhli uznání pragmatické sankce nejen dědičnými zeměmi, ale především evropskými státy. Dědičné země ji uznaly postupně do roku 1726 (Čechy a Morava roku 1720), dále ji uznaly Španělsko (1725), Prusko, Rusko, Anglie, Nizozemí, Polsko.

Síla pera nebo meče?

Když v roce 1735 císařský vyslanec maršál Josef Václav z Liechtensteina (1698-1772) jednal v Berlíně, dobře si všiml tamní moderní armády. Proto Vídeň varoval, ať nespoléhá na „pera diplomatů“, ale ať raději zbrojí a pošle do Čech 40 000 vojáků jako prevenci možného pruského útoku. V roce 1739 dědictví Habsburků v ženské linii schválila i Francie, ale i odtud vyslanec Liechtenstein varoval svou vládu, aby raději zbrojila, protože francouzská vláda nemusí své závazky dodržet, jak se dozvěděl v kuloárech ve Versailles.

Naopak nástupnictví Marie Terezie nikdy neuznali bavorský vévoda Karel VII. a saský kurfiřt Friedrich August II., kteří se oženili s dcerami Karlova staršího bratra, císaře Josefa I. (1678-1711). Protože jejich země neměly sílu, aby o habsburské dědictví bojovaly samy, hledaly spojence. Francie o válku ale neměla zájem a také nová ruská vláda (po smrti carevny Anny) měla jiné priority.

Evropský konflikt nečekaně zažehl panovník, od kterého to nikdo nečekal – pruský král Fridrich II. Prusko bylo malou, druhořadou zemí s pouhými 2,2 milionu obyvatel. Jeho jádro tvořily Braniborsko, Pomořansko a okolí Halberstadtu a Magdeburgu. Východní Prusko bylo odděleno územím Polska, a navíc si na ně dělalo vytrvale zálusk Rusko.

Co ale pruské království mělo, byla dobře vycvičená a vyzbrojená armáda o 80 000 mužích, schopné velitele a geniálního stratéga – svého panovníka. Mělo i plnou státní pokladnu, která dokázala armádu financovat. Fridrich II. chtěl dostat svou zemi mezi evropské velmoci, a toho se rozhodl dosáhnout získáním hospodářsky vyspělého Slezska. Vláda Marie Terezie byla v té době oslabena – to byla ideální šance, kterou Fridrich II. nechtěl propásnout (jako dnes Rusko v případě Ukrajiny), za pár let by Rakousko mohlo být silnější.

„Skvělé dílo šarlatána“

Když Marie Terezie zdědila trůn, jak se později sama trefně vyjádřila, byla bez zkušeností, bez armády, bez peněz a bez schopných vojevůdců. Pruský král sice na Slezsko neměl žádné legitimní nároky (jako je dnes nemá Rusko na Ukrajinu), ale nároky „vytvořil“ ministr zahraničí hrabě Heinrich von Podewils. Jeho zdůvodnění král ocenil slovy: „Skvělé! To je dílo vynikajícího šarlatána.“

Rakousko spoléhalo na „pera diplomatů“ a na armádu, která sice měla 108 000 vojáků, ale ti byli rozmístěni na celém území monarchie a jejich výzbroj byla nedostatečná. Vojsku chyběly peníze, protože monarchie byla vyčerpána válkami a neprovedla reformy jako jiné země.

Pruská armáda vtrhla do Slezska 16. prosince 1740 bez vyhlášení války a slabou rakouskou armádu rychle vytlačila. K Prusku, Sasku a Bavorsku se nakonec přidala i Francie. Kořist už byla „rozporcována“ předem: Bavorsko mělo dostat Čechy, Tyrolsko a Horní Rakousy, Sasko by získalo Moravu a Prusko chtělo zbytek Slezska a Kladsko. Marii Terezii nakonec zachránila pomoc Uher a statečnost tamních vojáků. Díky tomu válka s Pruskem a jeho spojenci skončila koncem roku 1742. Pokračovala ale v letech 1744-1745 druhou slezskou válkou, pro Vídeň opět neúspěšnou.

Teprve nyní se vídeňská vláda pustila do reforem, které zaostávající monarchii pozvedly a přinesly vzdělanější poddané (vojáky a úředníky), více peněz státní pokladně (daně, evidence obyvatel, katastr) a lepší státní správu. Maršál Leopold von Daun reformoval armádu a maršál Josef Václav z Liechtensteina na polygonu u Týna nad Vltavou vytvořil nejlepší dělostřelectvo tehdejší Evropy. Marie Terezie sice Slezsko a Kladsko už nikdy zpět nezískala, ale strategickým vítězstvím nad pruským králem v bitvě u Kolína 18. 6. 1757 vrátila Rakousko mezi evropské velmoci.

Být připraven na budoucí, ne minulou válku

Podceňování významu armád a neschopnost je připravit na „válku budoucí“ bohužel pokračuje dodnes. Příkladem mohou být války prusko-rakouská (1866), prusko-francouzská (1871), či 1. a 2. světová válka, kdy Prusko (Německo) zavedlo modernější zbraně nebo taktiku (např. blesková válka). Jeho protivníci byli připraveni na válku minulou (zákopovou s pevnostními liniemi), ale ne na tu budoucí (s rychlými manévry tanků podporovaných letectvem).

Ochotu a schopnost se bránit před 2. světovou válkou v Evropě navíc rozleptala neochota politiků a občanů zbrojit, po hrůzách 1. světové války sice pochopitelná, ale krátkozraká, jak nás učí historie. Ta byla přiživovaná subverzí Moskvy s jí řízenými komunistickými stranami, které brojily proti zvyšování výdajů na obranu (zejména ve Francii). Ruku v ruce s tím působila i propaganda Berlína, prezentující Německo jako mírumilovnou a utlačovanou zemi (Versailleský mír).

Západoevropští politici se nechali ukolébat a když v březnu 1938 Hitler obsadil Rakousko a „dobrovolným“ referendem (pod dohledem gestapa a SS) mu „anšlus“ schválilo přes 90 % obyvatel, nezmohli se na odpor. Paříž i Londýn ještě byly schopny „pro mír pro tuto generaci“ Hitlerovi obětovat Československo, zejména když to byl údajně jeho poslední požadavek. Mnichovský diktát nepřišel z Berlína, ale Hitler ho chytře předložil prostřednictvím Mussoliniho, který tento „návrh“ velmi rád přednesl Británii a Francii jako „nezávislý mírotvorce“.

Evropa se vzpamatovala až 1. září 1939 po napadení Polska Německem, krátce poté následované věrným Hitlerovým spojencem Sovětským svazem, který zabral východní část Polska. Ten pak bez vyhlášení války napadl Finsko (v zimní válce se Finové překvapivě ubránili několikanásobné přesile). Poté SSSR anektoval všechny tři pobaltské země, které podle Moskvy neměly právo na samostatnost a po obsazení Litvy, Lotyšska a Estonska jejich parlamenty „požádaly“ o připojení k Sovětskému svazu.

Stalin hitlerovskému Německu dodával suroviny a potraviny, zatímco Wehrmacht dobýval západní Evropu a Luftwaffe bombardovala Londýn. Spolupráce obou diktátorů skončila až napadením Sovětského svazu Německem 22. června 1941. Sovětský svaz pak před porážkou zachránili nejen oběti jeho vojáků a obyvatel, ale také velké dodávky tanků, letadel, nákladních vozidel, pohonných hmot, munice nebo vojenských bot z USA a Velké Británie.

Připomeňme ještě, jak se Moskva chovala na československém území v roce 1944: ignorovala práva exilové vlády na správu osvobozené Zakarpatské Ukrajiny. Ta se o rok později „dobrovolně“ připojila k SSSR. S podobnými „referendy“ v ruské režii máme zkušenosti od roku 2014 i na Ukrajině.

Kreml se nemění a Západ opakuje chyby

Zahraniční politika Moskvy jde ve stopách „nejlepší“ imperialistické tradice ruských carů a Sovětského svazu a světoví státníci opakují stále stejné chyby. Rusko v roce 1992 vytvořilo loutkový stát „Podněstří“ v Moldavsku, roku 2008 anektovalo část území Gruzie, v roce 2014 Ukrajiny (anexe Krymu a de facto anexe tzv. lidových republik v Donbasu a Luhansku), bez účinné reakce demokratického světa. I zde pracovala ruská subverze a propaganda, která zvýšila závislost EU na surovinách z Ruské federace, společně se zainteresováním evropských elit na obchodování s Moskvou.

Nepřekvapí, že 24. února 2022 Rusko napadlo mírumilovnou Ukrajinu bez vyhlášení války, ačkoli podobný krok ruský prezident do té doby vehementně popíral v médiích, i na jednání s evropskými státníky. Teprve tehdy si evropští státníci začali uvědomovat, co svobodnému světu skutečně hrozí a začali jednat, pomáhat Ukrajině a konečně i zbrojit.

Rusko porušilo nejen dlouhou řadu mezinárodních právních norem (např. Chartu OSN), ale např. i tzv. Budapešťské memorandum z roku 1993. V něm se nezávislá Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán vzdaly jaderných zbraní nacházejících se na jejich území po Sovětském svazu a za to od Ruské federace, USA a Velké Británie dostaly záruky územní integrity v hranicích z roku 1991. To je jeden z řady příkladů, že spoléhat se jen na „pera diplomatů“ nebo slova nejvyšších státníků nelze ani dnes.

Kdyby šly dějiny jinudy…

Poučením z 280. výročí bitvy u Chotusic, i ze současné ruské agrese vůči Ukrajinské republice, je nutnost každého státu být schopen se bránit napadení, a to buď sám, se svými spojenci nebo v rámci vojenské aliance. Kdyby Marie Terezie měla moderní armádu a její otec se nespoléhal pouze na mezinárodní smlouvy, pruský král by Slezsko nenapadl a evropské dějiny by se ubíraly jiným směrem.

Všechny české vlády po roce 1993 tragicky podcenily potřeby Armády České republiky, ať už jde o její početní stav, výzbroj nebo výstroj. Její velikost a zbraně (většinou zastaralé sovětské výroby) by dnes stačily jen ke krátké obraně jednoho kraje, ne celého státu. Štěstím České republiky je, že je členem NATO. Ale i většina členských států NATO obranu podcenila, s výjimkou USA, Velké Británie, Francie a ohrožených pobaltských zemí.

Musíme si konečně uvědomit, že výdaje na obranu ve výši alespoň dvou procent HDP je nutné vydávat nikoliv kvůli našim závazkům v NATO, ale především kvůli naší vlastní obraně. Dluh předchozích vlád nyní budeme dohánět stamiliardovými výdaji na dozbrojení. Nic na světě není zadarmo, ani naše svoboda, ani naše demokracie. Jedním z atributů nezávislého státu je armáda – ale jen ta bojeschopná.


 Autor je historik a publicista

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

11 komentářů

  1. wenkovan napsal:

    Hezké shrnutí, ale „zapomněl“ tam autor připomenout, že kdykoliv se paktovali Němci a Rusové, doplatil na to zbytek Evropy.

  2. Martin Vaněk napsal:

    Ještě tu o Karkulce, ta je také hezká… 😀

    • Pavel napsal:

      Jistě, ty seš na pohádky, odborník, vaňku.

    • Laj napsal:

      Jak by jste komentoval fakt, že neutrální Finsko má vojenský rozpočet přes 4% HDP
      a některé státy NATO mají problémy s dodržováním minimálně 2% HDP ?

      • Pavel Liška napsal:

        Asi tak, že to je zcela logické. Finsko se musí spolehnout samo na sebe, kdežto členové NATO spoléhají na efekt odstrašení a na USA.

  3. Marek Balada napsal:

    Konečně nezávislý a sofistikovaný komentář k současné situaci a navíc s historickým vhledem. Je třeba si uvědomit, že dějiny lidstva jsou v podstatě dějinami neustálých různých forem bojů a konfliktů, to se nikdy nezmění, je to bohužel vlastní lidské rase…člověk člověku vlkem, homo homini lupus, jak známe od římských časů…

  4. Marek Loucký napsal:

    Proto je třeba neustále tlačit na okolní, méně civilizovaný, nebo dokonce barbarský svět k přijetí alespoň základních standardů lidských práv a demokracie. Jedině v tomto hodnotovém prostředí dochází k největšímu rozvoji společnosti ve všech jejích sférách. Proto je nutné aktivisticky působit i v kulturně nám vzdálených zemích (o všelijakých diktaturách a autokraciích ani nemluvě), protože je to především v jejich vlastním zájmu. V mezinárodním řádu, kde všichni mluví alespoň podobných jazykem je následně snazší a předvídatelná spolupráce, která dále jako pozitivní zpětná vazba urychluje civilizační rozvoj. Takový systém je samozřejmě také mnohem stabilnější, efektivnější, spotřebovává mnohem méně zdrojů na svůj chod a proto je ve výsledku mnohem levnější. V takovém systému lze pak uplatňovat a fungovat na bázi „soft“ power, tak jak se například realizuje ve vyspělé Evropě (70 let bez válek), což je ideální scénář. V momentě kdy máte země, které tento systém nesdílí, musí nastoupit hard power jejíž obsluha váže zdroje a způsobuje velké neefektivity a nesmírně prodražuje chod světového řádu. Bohužel pravda je, že lejstra, logika, právo, etika, atd. postupující tank nezastaví. Musíme procitnout do reality, najít koule a barbarství se postavit silou. V krásném světě kde vládne soft power možná ještě pár století nebudeme…

  5. petrph napsal:

    Tedy, děkuji za velmi podrobný historický rozbor.
    Nicméně, dá se to i historicky popsat jinak, už dávno předtím císař Fridrich III. Habsburský používal osobní parafu „A.E.I.O.U“ ( AUSTRIAE EST IMPERARE ORBI UNIVERSO – Rakousku náleží panovat celému světu), což se i řadu století dařilo, . a to právě díky perfektní diplomacii, která převyšovala a doplňovala sílu válečnou.
    Ono totiž – i když sledujeme výše popisované spory s Pruskem, tak dodejme že v mezidobí byli i díky té diplomacii Rakušáci, Rusové i Prusové spojenci, nejen že proti Napoleonově Francii, ale taky si mezi sebou rozparcelovali Polsko, asi tak podobně jako za druhé světové Němci se Sověty.
    A jestli tedy „na vině“ není druhá strana, totiž velice silný militaristický a nacionalistický nástup společného Německa, pod počátečním impulsem zmíněného Pruska – doslova od Friedricha II přes Bismarcka až k Hitlerovi. Což tedy pro připomenutí bylo po zásluze „odměněno“ světovými velmocemi už po první světové Versailskou smlouvou, po druhé světové Norimberským tribunálem a rozdělením Německa ..

    Nicméně, pokud se týká současnosti, jak správně napsáno „stát se nemá připravovat na minulou válku – v tomto případě dokonce na tu předminulou) – protože ono by to skutečně chtělo napřed po vojenské stránce do hloubky zanalyzovat průběh války na Ukrajině, než začneme nakupovat za stovky miliard železné plechovky, které se dají moderními zbraněmi otevřít jako otvírákem, a to jen s tím argumentem „protože my NaTo máme“..

    • Pavel Juřík napsal:

      Poznatky vojenské vědy z posledních konfliktů se na ukrajinském válčišti zcela potvrzují. Proto je ukrajinská armáda úspěšná, protože mimo jiné před válkou se její důstojníci cvičili v nové taktice NATO.
      Jen stručně: tank zůstává nezbytnou zbraní i nyní, ale Rusko ho používá podle sovětských pouček, jako za 2. světové války (jde silou, a když to nejde, tak ještě větší silou a s brutalitou). Dnes musí být tank podpořen leteckou a dělostřeleckou podporou a pěchotou a Rusko nemá všude nadvládu ve vzduchu. Tank nemůže spoléhat na pasivní ani aktivní pancéřování („železo“ a „výbušný pancíř“, který zeslabuje účinek letícího rakety nebo náboje o cca 50 %). Musí mít i aktivní obranu, která analyzuje a ničí přilétající střely. K tomu je třeba i dokonalý přehled o válčišti z nejrůznějších zdrojů, a i zde ruská armáda tragicky zaostává (po okupaci Krymu v roce 2014 byla řada špičkových technologií ze „zlého Západu“ embargována a Rusko je samo vyrobit neumí), Zatímco Ukrajina má vlastní moderní systém řízení palby, propojení senzorů a podporuje ji NATO se zpravodajskými družicemi, letadly, drony atd. – Na začátku února t. r. ruský vojenský odborník plukovník GŠ Michail Chodarenok varoval před podceňováním Ukrajiny a pokud bude napadena, bude to pro Rusko tragédie (před několika dny vystupoval – překvapivě – v ruské televizi).
      Takže tank nekončí, jak ještě určitě uvidíme v budoucí ukrajinské ofenzívě. – Více o tématu naleznete na odborných vojenských webech.

  6. petrph napsal:

    Jo jasně, z hlediska strategie bojů v tom byla už vzorovou válkou bitva o Záliv. Pokud se pamatuji na některé přímo vzorové záběry, na zemi jedoucí formace tanků, pár desítek metrů nad nimi stejná formace bojových vrtulníků, vysoko na dni to jistila ještě bojová letadla. Plus rychlé ozbrojené džípy které projížděly dunami s ručními raketovými zbraněmi které hledaly a napadaly skryté cíle.
    Plus tedy předešlá dlouhodobá dělostřelecká, raketová a bombardovací podpora, která zlikvidovala většinu obranných a leteckých zdrojů. Všechna čest, v tom měli Amíci propracovaný scenář dokonalejší než když leteli na Měsíc…
    Takže, ano v tom to byla a je od Rusů těžká amatérština ve stylu Hrr na ně – a mělo by se analyzovat proč. Tedy, pravděpodobně proto, že tak mohutnou obranu vůbec nečekali, a skutečně to pojali jako speciální operaci, jak tvrdí, která měla proběhnout velice rychle. Ale když se to nepovedlo, tak cesta zpátky už nevede..
    Nicméně, to ale neodpovídá na tu otázku našich současných vojenských akvizic. Protože je jasné, že my si si celý ten zabezpečený komplex zbraní „all in one“ nakoupit ani pak zajistit (i personálně) nemůžeme. Takže – co s tím. Smysl by mělo už předem naplánované rozdělení jednotek s požadovanou výzbrojí v rámci NATO, dle připravených scénářů, jak potom budou společně umísťovány do boje.. Ale to se obávám, že tak daleko ani NaTo není a každý stát si nakupuje, co ho zrovna napadne (tedy rozuměno zprostředkovatelé prodejců zbraní politiky:))))

  7. Tomáš napsal:

    Americký strategický zamysl s Ukrajinou proti Rusku vyšel jen vtom, že Rusko zaútočilo. To ostatní je scestne a každý kdo si prihriva polivcicku, zaplace nad ztrátami. Rusko je ve sve podstate militaristicky stát a ústojí nějaké taktické neúspěchy, jen se divím prez. Zelenskemu že podlehl vabnickam Washigtonu za to bude Ukrajina pykat, jen se divím že CR, tak lehce propadla spojeneckymi iluzim a nedalo na historické zkušenosti generaci od svatého Václava, Cyrila a Metodeje. Komu není hrady tomu není pomocí. Maďarsko a Rakousko se zachovalo v souladu se svými zkušenostmi s Ruském. Je to memento a nebude to jednoduche se z toho dostat.

Přidávání komentářů není povoleno